Svoboda, demokracie a vstup do Evropy přináší i nám nové zkušenosti. Donedávna jsme viděli světové a mezilidské problémy na televizní obrazovce, jen ze svého hlediska za "ochranným plotem." Půldenní pozorování pohybu a života na Hlavním nádraží, kterémkoliv evropském letišti či na hraničních přechodech jasně odhalí, že dnes světem necestují pouze zámožní turisté, cestovatelé a profesionální zástupci zahraničních firem. Překupníci, lidé putující za prací, i západní studenti, kteří ještě nehledají opravdové zaměstnání jezdí sem a tam. Uvidíte celé rodiny, které hledají nový domov. Cizokrajné národnosti, nesrozumitelnost jazyků a barva pleti přivádí exotiku do celého mumraje. Padla železná opona a tak ne všichni, kdo překročí naši hranici, přijíždějí za krásami Prahy. Podobně i našinci nevyjíždějí na návštěvy a za kulturním poznáním, ale jako mnozí ekonomičtí přestěhovalci odjíždějí jen za výdělkem.

Otázky migrace obyvatel tíží kde koho. Hodně se mluví o sjednocené Evropě, ale společně ztrácíme jistotu, orientaci i toleranci vůči jiným. A protože si vzájemně nerozumíme, roste agresivita a vzájemná nenávist. Kolonialismus, invaze do cizích zemí je minulostí. O.brácená migrace obyvatel z bývalých kolonií způsobuje velké starosti nejen bývalým kolonizátorům, ale i těm, kteří jsou v blízkém sousedství. Po druhé světové válce vzniklo nové uspořádání světa, které se dnes hroutí. Všude tam, kde se dělal pořádek, kde se jedněm bralo a druhým dávalo, kde se popralo pár "třídně uvědomělých spasitelů" o moc, zůstala všeobecná mizérie. Náš tábor míru podporoval "osvobozenecký" boj na všech kontinentech a dovážel si otrockou pracovní sílu. U nás vychovaní internacionální soudruzi dosáhli svého cíle. A když se ideologie lepších zítřků a spravedlivé přítomnosti vytratila, rádi se k nám vracejí, pokud vůbec odjeli, a zabydlují se trvale. Proletáři světa se spojili, harcují světem a nám tento pohyb nevoní. Evropa mění tvář a rostou nebezpečná hnutí, která připomínají neblahou fašistickou éru. To nejsou pouze skini, patří k nim i ta obrovská sympatizující masa nacionalistů. Naše názory a chování, pokud chceme žít jako civilizovaní lidé, se musí změnit.

Za posledních více než dvacet let jsme viděli pár bývalých kolonií i zemí, které jsou osídleny emigranty. V některých jsme i žili, kratší nebo delší dobu. V zemích, kde nic nebylo a kam přišli pracovití a zbožní lidé, tam se podařilo vybudovat demokratickou, prosperující společnost: Amerika, Kanada, Austrálie, Nový Zéland. Do této skupiny bez nejmenšího studu patřila i Jižní Afrika. V těchto zemích bílý člověk, přistěhovalec, který často zachránil jen holý život před ekonomickou bídou nebo před náboženským pronásledováním, začal budovat v potu tváře nový domov. Po léta svět poukazoval na rasismus v Americe. V nedávné minulosti se pozornost celého světa soustředila na Jižní Afriku. Dnes slova rasismus a diskriminace, námi dříve tak pokrytecky opovrhovaná, začínají mít jinou váhu. I když je vyslovíme, v hloubi srdce jim vůbec nerozumíme. Společně hledáme příčiny všude jinde jen ne ve svém hříšném srdci a říkáme si, pořádek musí být.

S jistou formou diskriminace v běžném životě má své zkušenosti každá společnost. V zaměstnání, ve školách, v rodinách se i ta nejmenší společenská jednotka dělí na členy a nečleny, mocné a bezmocné, oblíbené a méně oblíbené, na mající a nemající, chytré a méně chytré, mladé a staré, muže a ženy, hezké a ošklivé a hlavně ty s vyšším nebo nižším společenským a ekonomickým postavením.

V USA, kde se otázkami diskriminace a rasismu zabývají, jsou tzv. minority, národnostní menšiny, pod ochranou státu a mají přednost na vysokých školách i při získání státního zaměstnání. Ne podle schopností, ale podle barvy pleti a pohlaví. To platí v Americe pro černé, Mexičany a ženy. Jde to tak daleko, že v některých státech jsou volby nejen v angličtině, ale i ve španělštině. V Kalifornii se na mnoha školách učí dvojjazyčně. Orientálci, ač jich jsou v Americe pouhá 4 %, do této kategorie nepatří a žádné výhody nepožívají. I bez státní ochrany jsou nejúspěšnější skupinou. Jejich prvotní snahou a cílem je získat co nejlepší vzdělání. Zatím co si černá a mexická mládež vybíjí energii v bitvách mezi gangy, obchoduje s drogami a žije na podporách, většina orientálních rodin začíná skromně s miskou rýže. Jejich děti pilně studují, pracují a získávají akademické tituly. Orientálci získávají prospěchová stipendia, ne za barvu pleti, ale za akademické výsledky. Vyhrávají čestná akademická uznání, získávají doktoráty a vzbuzují nenávist černochů a závist bělochů. Díky své píli ekonomicky vytlačí z nejhorších brlohů "diskriminované občany" a za pár let se stanou početnými sousedy v těch nejpěknějších čtvrtích a majiteli nejprestižnějších kancelářských mrakodrapů.

Většina velkých měst na všech kontinentech má sociální a rasové problémy. Nejhorší je to v rozvojových zemích. Chudí a nekvalifikovaní přicházejí do měst za výdělkem. Přicházejí z bídy, upadají do ještě větší beznaděje a novodobého otroctví. Ve venkovském prostředí mají rodinu a zázemí. Ve městech nacházejí jenom osamocení, nespokojenost, která vede k násilí a kriminalitě. Propadají beznaději, alkoholismu a drogám. Přílišná urbanizace situaci lidských vztahů ještě více komplikuje. Vyspělý průmysl a znalosti stojí v ostrém protikladu s negramotností a zaostalostí. Vzniknou-li sociální programy pomoci těmto lidem, situace se téměř vždy zhorší. K těm, kteří skutečně potřebují pomoc, přibudou ti, kteří situaci využívají.

Sociální rozdíly narůstají a důvodů k nespokojenosti přibývá. Mnozí svádějí růst kriminality právě na diskriminaci a z ní vyplývající sociální nespravedlnost. Ta však, ať již skutečná nebo domnělá, by neměla být příčinnou vzrůstajícího násilí. Dnes se sociálního zabezpečení dožaduje kde kdo, aniž si uvědomuje, kam nás takové praktiky přivedou. Dříve patřila zodpovědnost za jednotlivce nejdříve rodině, pak obci a svou úlohu hrála i církev. Rozpad rodinné struktury, úpadek církve a sexuální revoluce přinesly svoji úrodu. Občané se dožadují, aby se místo otců staral o děti a matky stát. Vědecké řízení společnosti vychovalo množství lidí závislých na sociálním zabezpečení. Neúnosně vysoké daně, hroutící se ekonomiky upadají do stále hlubších dluhů. Stát, který se takto "stará", bude daňově ždímat své poddané a sám bude ovládán vydřiduchy mezinárodních bankovních systémů.

Svět kráčí mílovými kroky do Nového věku otroctví, kdy člověk konečně udělá "pořádek" na zemi. Kdybychom poslouchali jen dvě Boží přikázání, neměli bychom ani rasismus, ani chudobu, nedostatek, osamění a bolest všedních dnů:

• "Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!" Druhé je toto toto: "Miluj svého bližního jako sám sebe!"

- kas -

Kdyby Duch svatý nám denně neotvíral nové zdroje, vliv pohanského prostředí by nás ztáhl dolů.
H. Taylor