Následující článek napsal posluchač vysílání Hlasu And a pořadů Dobrá Novina, křesťanského vysílání z Quita. Otiskujeme jej v plném znění, protože vydavatelé ZODu věří, že dnes žijeme v době laodicejské církve. Rozhodně netvrdíme, že všechna shromáždění jsou laodicejská, ale právě proto máme všichni důvod k zamyšlení.

• "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; imast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu abudu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako jsem zvítězil ausedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

Od první chvíle, kdy jsem začal poznávat život křesťanských církví, nezávislých společenství, či charismatických skupin, potýkám se s problémem, proč jsem nikde nenašel to, o čem jsem slyšel v Novém zákoně. Docházím k pouhým dvěma možným závěrům. Buďto jsem onu knihu vůbec nepochopil, anebo je chyba někde uvnitř každého společenství, někde v základním principu samotného přístupu ke křesťanství. Zásada elementární logiky mne samozřejmě vedla k tomu, že rozchází-li se jednotlivec ve svém názoru s celou společností, nejspíše se nedívá na věc objektivně. To mě přimělo, abych se problémem více zabýval a lidi ve společenstvích lépe poznával. Dnes již vím, že nejsem zdaleka sám, kdo nenachází to, co hledá, kdo se nespokojuje s praktikami bohoslužebních rituálů, kdo chce mnohem více, než se ve společenství běžně nabízí. Nechci se na tomto místě rozepisovat o zakomplexovaných mladých lidech, které je možno potkat v nejednom společenství, o lidech, toužících po obyčejném přátelství, ani o těch, co místo lásky apochopení nalezli u bližních zdvižený prst a zákon "musíš, nesmíš". Chci se zde zamyslet nad tím, proč k tomu dochází.

Budeme-li číst Nový zákon, nemůžeme si nevšimnout podstatného rozdílu mezi tím, o co usiloval Ježíš Kristus, amezi tím, o co usilují dnešní církve. Každý malý žáček náboženství vám řekne, že Ježíš chodil mezi lidi a učil. Dnešní církve sice učení příliš prostoru nevěnují, o to více se však činí v rozšiřování, či alespoň udržení své členské základny, neboť každá z nich věří, že na její členy čeká konečná spása. Co ktomu však říká Ježíš? Cituji větu zMatoušova evangelia, hned z počátku Ježíšovy činnosti:

• Od té chvíle začal Ježíš kázat: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské."

Ježíš radí, aby lidé činili pokání. Co je to však pokání? Není to individuální věc každého jednotlivce? Nezáleží to snad na svobodě každého, zda bude činit pokání, či ne? Zda se nad sebou zamyslí, či ne? Proč místo toho raději Ježíš nesdělil lidem nějaký modlitební postup, jímž by se zalíbili Bohu? Proč se nesnažil od počátku ustanovit nějakou pevnou strukturu svých následovníků, jak to děláme nyní? Nebylo by rozumné založit první struktury církve zorganizováním zástupů, které za ním chodily, aby mu naslouchaly? Místo toho si Ježíš vybere dvanáct lidí, jež učí namísto vedení společnosti přístupu klidem, lásky plného vztahu k jednotlivcům, aby se po jeho odchodu stali následovníky a nositeli dobré zvěsti. Hned první Ježíšovo učení zástupů z hory obsahuje myšlenky o přísaze, o lásce k nepřátelům, o tom, jak prokazovat dobrodiní, jak se modlit, jak posuzovat druhé. Ne. To není řeč k sektě či organizaci. To je řeč do srdce každého člověka.

Hned dále čteme o uzdravení malomocného, o uzdravení setníkova sluhy, o uzdravení ochrnutého, slepého ... Že by šlo Ježíši o nějakou lékařskou činnost? Kdyby tomu tak bylo, pak by jistě založil nemocnici. On to však dělal ze zcela jiného důvodu. Šlo mu o srdce právě onoho malomocného, ochrnutého, slepého ... On nezachraňoval národní zdraví Galileje, ale pomáhal člověku v utrpení. Zachraňoval jednotlivce a to požaduje i od nás:

• Cokoli jste učinili pro jednoho ztěchto maličkých, pro mne jste učinili.

Říká Ježíš a jeho slova by měla být pro nás dostatečnou pobídkou k tomu, abychom věnovali svůj čas konání dobrých skutků více, než starostí o organizování vlastních řad.

A právě členství v těchto řadách bývá dnes jediným vodítkem k potvrzení toho, kdo je jaký křesťan. Jednotlivec je neustále utvrzován v tom, že jedině pravidelná účast ve shromáždění ho dovede k poznání Ježíše a ke konečné spáse. Může tomu tak být, ale také nemusí. Bezpochyby záleží na tom, jaké ono společenství je, přesněji řečeno na tom, jací lidé je tvoří. Ano, opět záleží na jednotlivcích. Nelze tedy říci, že společenství je biblickým patentem na pravdu. Společenství má smysl tehdy, je-li tvořeno lidmi s upřímným srdcem, kteří naplňují, nebo se alespoň snaží naplňovat ideje křesťanství. "Přijď a budeš spasen" říkají církve. "Čiň pokání a zazáří ti Kristus" říká Nový zákon.

Kterou z těchto možností si vybereš, milý čtenáři? Chceš-li být ctěným bratrem, doporučuji ti tu první, neboť to je nejlepší způsob, jak dosáhnout pochvaly a úcty u svého křesťanského okolí. Chceš-li však nalézt hlubší smysl svého života, pak nezbývá, než ta druhá, neboť je to jediný způsob, jak se dostat do nebe.

Po těchto úvahách dospívám zcela logicky k závěru, že krize křesťanských společenství, způsobující tiché duchovní neštěstí svých členů, je způsobena nesprávným přístupem k samotnému odkazu Ježíšovu, jak ze strany duchovních vůdců, tak i ze strany pasivních křesťanů. Ježíš nechtěl organizovat masy. Ti, co se o to v minulosti pokusili, přinesli vždy jen bolest, nenávist akrev. Podívejme se do historie a přiznejme si, že na rukou lidí, kteří zabíjeli ve jménu Ježíše, byla krev. Máme si tedy myslet, že Ježíšovo učení stojí na krvi a zabíjení? Ve jménu Ježíše se upalovalo. Jak to jde dohromady s láskou k bližnímu?

Dnes se již neupaluje ani nezabíjí. Dnes se ve jménu Ježíše pasivně scházíme, ve jménu Ježíše se izolujeme od světa, ve jménu Ježíše nám rozkazují duchovní vůdcové. Neteče sice krev, ale fakticky je to úplně totéž. Nehleďme tedy na to, co všechno se ve jménu Ježíše dělá. Spíše zkoumejme, co je vsouladu s Jeho učením. Nehledejme Ježíše ve shromážděních ani v církvích. Snažme se ho nalézt svým srdcem. Neboť to jsou ty jediné dveře, jimiž může do člověka vstoupit, aby změnil jeho život.

Křesťanství je tedy třeba chápat ne jako sešlost žadatelů o Boží přízeň, ale jako učení, zasahující srdce jednotlivců. Mělo by nás provokovat k zamyšlení, khledání hodnot, ke snaze o pochopení okolního světa a především ke smysluplnému utváření vlastní osobnosti. Motivuje-li někdo k rituální činnosti, pak veškerý odkaz Ježíšův pozbývá smyslu.

• "Cílem našeho vyučování je láska zčistého srdce, z dobrého svědomí azupřímné víry. Od toho se někteří odchýlili a dali se na prázdné řeči. Chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova, ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví." (1 Tm 1,5-7)

- Karel Brlík -