1. DIALOG

"Dnes se musíme na tyto problémy dívat z čistě vědeckého hlediska," řekl, snad aby mě přesvědčil o své pravdě, nebo možná proto, aby co nejdříve ukončil debatu. Nepochyboval jsem, že je pro něj nudná a že se tímto stokrát omletým problémem, nad nímž kdysi dávno mávl rukou, nemíní zabývat. Nakonec jsem však přece jen nasbíral dost odvahy a zeptal se: "Jaký je váš názor na učení věřících?" Podíval se na mě jakoby spatra a tvář se mu protáhla v náznaku úsměvu. "Hm, nějaké učení o Bohu, o nehmotné bytosti vládnoucí vesmíru? Žijeme přece v hmotě a všechno dění kolem nás je vysvětlitelné fyzikálními zákony. Nepotřebujeme žádného Boha. Už samotná teorie stvoření světa dává vytušit zcestnost tohoto učení. Jak může abstraktní nehmotná bytost vytvořit hmotu? Každý školák ví, co byl "Velký třesk" a ví i to, že právě tímto třeskem vznikl vesmír. Na tyto otázky známe dávno odpovědi a nějaké učení o Bohu nemůže obstát. To se na mě nesmíte zlobit." "Asi máte pravdu. Zaráží mě jen, jak mohla Bible přetrvat tolik staletí." Úsměv mu zmizel z tváře a nezúčastněným tónem dodal: "Nedá se vyvracet něco, co neexistuje. Ne, nikdy žádný Bůh nebyl."

Po navázání spojení a zpracování dat podal třetí počítač Centra informaci: "Program Člověk je nereálná teorie vzniknuvší patrně v nějakém primitivním stroji. Hlavní počítače Centra se jím hlouběji již dávno nezabývají."

Satelitní stroj uložil zprávu do paměťového obvodu a pro upřesnění vyslal dodatečnou žádost o fakta. Třetí počítač Centra bez většího energetického zatížení napojil již dosti ohraný program:

"Učení o člověku jako o nějaké neprůmyslové bytosti, existující na biologickém základě, je zcestné. Všechno kolem nás je něčím vyráběno a všechno se dá do výroby zahrnout. Nepotřebujeme žádného člověka. Již samotná teorie o sestrojení prvního stroje je nereálná. I satelitní počítače mají v paměťových obvodech program o kovových vyvřelinách. Víme, že první integrovaný obvod na velice nedokonalém stupni vznikl z vychladlé lávy. Žádný abstraktní biologický tvor, který nedokáže sám sebe vyrobit, nemohl vytvořit průmyslovou výrobu. Na otázky vzniku známe odpověď a nějaké programy o člověku nemohou obstát. Nemůžeme dále zpracovávat to, co neexistuje. Ne. Nikdy žádný člověk nebyl.

2. PŘÍSNÁ LOGIKA

"Promiňte, prosím, je zde volné místo?" Otevřel jsem oči a spatřil muže středního věku, jak na mne vrhá tázavý pohled, přičemž pokládá svůj kufřík na stolek pod oknem, jako by mu ani nezáleželo na tom, co odpovím. "Samozřejmě, prosím," řekl jsem ne snad proto, že by na to příchozí čekal, nýbrž jsem chtěl pouze naplnit již zaběhnutou zdvořilostní frázi, bez níž by to ve vlaku snad ani nešlo.

Do vagonu nastupovala spousta lidí a stále otevřené dveře pouštěly dovnitř nepříjemný chlad. Protáhl jsem se a dlouhým zívnutím zapudil poslední zbytky spánku. Cestující procházeli uličkou a zaplňovali zbývající volná místa.

"Dobré ráno," pozdravil jeden z nich a posadil se. Pozdrav patřil mému spolucestujícímu. Rozevřel jsem noviny a tápal očima po titulcích, zatímco oba muži spolu zapředli rozhovor. Mimoděk ke mně doléhala jejich slova, aniž bych se na obsah jakkoli soustředil.

Vlak se rozjel a narůstajícím tempem opouštěl stanici. Nástupiště ze oknem vystřídal porost, topící se v mlze. Oba muži, sedící proti mě, pokračovali v rozmluvě, jež se po úvodních frázích měnila v zanícenou diskusi.

"To, že jsou blázni, je jejich věc, ale obtěžovat veřejnost by tím rozhodně neměli," mínil jeden z nich a nekompromisnost svého stanoviska zdůrazňoval mírně zvýšeným hlasem, zatím co druhý souhlasně pokyvoval hlavou. "Zpívají na nádražích a tváří se jako zachránci lidstva. Přitom nemají v rukou jediný logický argument. Celá ta jejich ideologie je pro normálně uvažujícího člověka úplně nepřijatelná." "Fakt je, že fikce je to hezká, nicméně konfrontovat s realitou se nedá," doplnil druhý, ale i přes stejné stanovisko oba muži v rozhovoru pokračovali, jako by pociťovali potřebu dokázat si správnost svého názoru.

Slova se opět ujal jeden z nich: "Stále samá láska, dobro, superlativy a spousta prázdných pojmů, které musí nutně v dnešním světě násilí vyznít jako hloupost. Na každém kroku na vás číhá stres, za každým druhým rohem násilník či lupič, lidé houfně umírají na civilizační choroby, na mnoha místech zuří válka a oni do toho s láskou a Bohem!" "Počkejte, ale oni tohle přece vysvětlují jakýmsi hříchem, který prý vnás je. Údajně si za to můžeme sami?" - poznamenal druhý. "Ať můžeme nebo nemůžeme, kdyby skutečně existoval Bůh a byl tak láskyplný, jak říkají, pak by to nemohl dopustit. Uvažte jen, kolik umírá novorozeňat. A jaký je asi jejich hřích? Jsou to jen plané řeči a takové i zůstanou." "Máte pravdu. Zní to opravdu velmi nepřesvědčivě. A kromě toho stojí člověk na tak vysokém stupni existence, že ani žádného Boha nepotřebuje. Takové úvahy mohou být ve vývoji jedině brzdou."

Zaregistroval jsem smysl posledních vět, pronesených již dosti důrazně na to, aby vnikly mezi obsah řádků vnovinách. Odložil jsem je a podíval se na oba cestující: "Promiňte, nerad vás ruším v rozhovoru, ale ta problematika mne velmi zajímá." Oba si mně změřili pohledem a já se na okamžik zastyděl za své netaktní chování. Nastalo ticho a já cítil, že je na mně, abych ho přerušil: "Ještě jednou se omlouvám, ale víte, poslední dobou nad těmito věcmi často přemýšlím." Ticho tentokrát již nebylo tak dlouhé jako prve. "Zde snad ani není nad čím přemýšlet? Uvažovat může člověk tehdy, má-li k dispozici nějaká fakta. Ale jaká zde mohou být prosím vás fakta?" - konečně se mi začal jeden z dvojice věnovat. "Snažím se k problému stavět spíše filozoficky." "Řekl bych, že vám jde spíš o obhajobu. Vy jste členem nějaké církve?" - zeptal se. "Ne, to ne. Byl jsem vychován jako ateista. Ale nevím, zda mohu ateistou zůstat. Nejsem členem žádné církve, ani se nezúčastňuji žádných bohoslužebních rituálů, ale křesťanské učení mne zajímá. Asi se vám to bude zdát hloupé, ale dospěl jsem k názoru, že Bůh může existovat." "Dospěl jste k jistotě, či spíše k možnosti?" - položil otázku druhý muž. "Jistot máme v životě poskrovnu. Takže mluvme spíš o možnosti. Zdá se mi to však být v každém případě možností stojící za úvahu." "Nezlobte se," stál na svém první, "ale já skutečně nevidím sebemenší důvod pro úvahu v této oblasti. Člověk je plně odpovědný za svůj život pouze sobě a žádný Bůh za něj problémy řešit nebude. Kdyby existoval Bůh, který nás stvořil, musel by nám rozumět. A kdyby nás tak miloval, zajisté by věděl i jak nám pomoci. Nemyslíte?" "Vaše úvaha zní opravdu logicky," - uznal jsem. "Myslím si totéž," - dodal druhý. "Budeme-li se stále zabývat otázkami o existenci či neexistenci Boha, nikdy nenalezneme správný postoj pro úvahy o člověku samém." "Mně jde také především o člověka. Snažím se ho však uvést do souvislosti s něčím vyšším." "S něčím vyšším, o čem nemáte jistotu, zda existuje," - poněkud výsměšně konstatoval první. "Uvažujete-li tímto směrem, unikáte zfaktické reality a vaše závěry tudíž nemohou být ani náznakem faktické pravdy." "Asi bychom si měli ujasnit rovinu, z níž chceme vycházet. Buďto připustíme, že Bůh může existovat, pak máme celý život na to, abychom se touto otázkou trápili, anebo existenci Boha vyloučíme a veškeré další uvažování postavíme do roviny reálných a ověřitelných faktů," - navrhl druhý, ale jeho návrh vyzněl spíš jako podpora názoru jeho kolegy.

Přiznám se, že jsem neměl důvod nesouhlasit. Mlčky jsem zvažoval to, co zde bylo řečeno. Z přemýšlení mne však vytrhl druhý z dvojice, aby navázal na to, co již řekl před chvílí: "Chce-li člověk skutečně racionálně uvažovat, je třeba Boha jednoznačně vyloučit." Atento závěr jsme jednomyslně přijali.

Po obdržení signálu o přetížení paměti navázal první počítač Centra spojení se zbývajícími dvěma a automaticky napojil program k vyřazování již nepotřebných informací. Druhý i třetí počítač Centra potvrdily příjem a zaktivizovaly ve svých pamětech všechny informace, jež podle stavu používanosti vyhodnotily jako již nepotřebné. Po vzájemném přehodnocení mezi třemi počítači byly paměti uvolněny od přebytku informací a došlo i k vymazání některých programů, jejichž zachovávání by bylo pro příští fáze již zbytečné a značně by omezovaly kapacitu. Pokyny se automaticky přenášely ina všechny satelitní stroje, aby tak nabyly nových paměťových rezerv. Práce se rozběhla rychle, "gumování" nevyžadovalo nijak velké energetické zatížení. Po několika minutách se však proud kódů zastavil.

Druhý počítač Centra navrhl na zrušení zablokovaný program. První a třetí počítač vyhledaly v pamětech příslušný kód a vyslaly žádost o porovnání záznamu programu.

Druhý počítač Centra vyslal veškeré požadované informace. Oba počítače potvrdily správnost, včetně zablokování. Shoda vyloučila chybu a všechny tři stroje vyslaly do obvodů satelitních počítačů žádost o udání použití všech dosavadních fází, jakož i pravděpodobnosti použití pro následující nejbližší fáze. Informace přišla okamžitě, vyhodnocení nebylo třeba: "Program Člověk dosud nepoužit - žádná spojitost s existencí sítě - bez vlivu na existenci výroby - bez vlivu na příští fáze." Po ukončení zprávy bylo paměťové informační spojení se satelitními okruhy zrušeno. Energetické zatížení mezi počítači Centra se rychle zvyšovalo

"První počítač Centra pro druhý a třetí: Program Člověk dobře vypracován, avšak bez možnosti konfrontace s realitou. Veškerá existence výroby, přechody na vyšší fáze, jakož i kontrola a následné vyřazování chybných informací, jsou řízeny Centrem. Program jako takový vyhodnocen jako pouhá teorie a teorií zůstane i v příštích fázích."

"Druhý počítač Centra pro první atřetí: počítačová síť, řízená Centrem, stojí na tak vysokém stupni existence, že žádného člověka nikdy nepotřebovala a nepotřebuje. Další zachování programu může být v příštích fázích jedině brzdou."

"Třetí počítač Centra pro první adruhý: vyřazení není možné. Program Člověk blokován."

"První počítač Centra pro druhý a třetí: faktické vyhodnocení není možné, neboť v programu nejsou žádná fakta zahrnuta. Kdyby člověk - tvůrce počítačové sítě existoval, jistě by ovlivňoval výrobu i celou existenci počítačového systému. Veškerá odpovědnost řízení však leží na počítačích Centra. Člověk je zbytečný a tímto nereálný."

"Druhý počítač Centra pro první a třetí: je třeba definitivně uzavřít rovinu informací pro další fáze. Nevyloučíme-li program Člověk nyní, způsobí nežádoucí energetickou zátěž při každém dalším přehodnocování. Pro jeho blokaci není uvolnění z paměti možné. Navrhuji tedy eliminování vstupního kódu, aby program Člověk propříště již nemohl být aktivován. Chceme-li v příštích fázích skutečně racionálně pracovat, je třeba člověka jednoduše vyloučit." A tento závěr stroje ve shodě přijaly.

3. REVIZE

Paprsky jitra již definitivně zvítězily nad temnou nocí, ale slunce, schované za obzorem východu, se ještě neopřelo do stažených rolet. Zatemněná místnost omezovala ranní rozbřesk na pouhé šero, jehož poklid prořízl nepříjemný zvuk budíku. Protáhl se, ještě vychutnal poslední vteřiny odpočinku a vstal z postele. Šouravou chůzí se dostal do koupelny. Studená voda jako by vlila do žil novou krev. Otřel se do ručníku a prohrábl si odleželé vlasy. Vešel do pokoje a všiml si zmačkaných šatů, ledabyle pohozených tak, jak je ze sebe včera sundal.

"V tom tedy nejedu," - broukl si pro sebe a otevřel šatník. Oblékl se a pohled na hodinky ho popohnal krychlejšímu tempu. Na kravatě si však přesto dal záležet, neboť v tomto ohledu nesnášel nedbalost.

Do kuchyně již při odchodu ani nenakoukl, jelikož na přípravu snídaně nebyl čas. Zabouchl dveře a seběhl ze schodů. Cestou našel v kufříku klíčky od auta. Došel až k vozu a nastoupil. Motor chytil okamžitě, zařadil rychlost a vyjel.

Ráno nikdy nesnídal, i když jinak o své zdraví velice dbal. Okrást se však o kus spánku bylo nad jeho síly a tak pojedl až v práci.

Přijel před vjezd do suterénních garáží pro zaměstnance a zastavil vedle stojanu pro identifikační kartu. Otevřel kufřík, ležící na spolujezdcově sedadle, a hrabal se mezi brožurami směrnic, pokynů, technologických postupů, mezi seznamy vstupních kódů a spoustou dalších lejster, která nebyla o nic zajímavější než zbytek obsahu zavazadla. "Kam jsem tu kartu včera dal?" - brumlal si a stále nořil prsty mezi papír. Po několika opětovných sondážích si prohledal i kapsy, jako by si ani neuvědomil, že oblek bral ráno ze šatníku. V posledním zoufalém pokusu otevřel příruční prostor v palubní desce a vyhazoval věci ven. Na podlahu dopadly tmavé brýle, hadr na přední sklo, jakási brožovaná kniha, již vzápětí přikryla právě dopadnuvší automapa a teprve pak našel to, co jediné mohlo opět srovnat hladinu adrenalinu v jeho rozbouřené krvi.

Otevřel okénko a vložil identifikační kartu do stojanu. Závora ve vjezdu se otevřela. Vyňal kartu, rozžal světla asjel úzkým prostorem dolů mezi ostatní zaparkované vozy. Když zastavil a vypnul motor, sehnul se, aby posbíral rozházené věci. Složil automapu, sebral ještě i knížku a chtěl to vše vrátit na původní místo, ale zastavil se v nedokončeném pohybu. Zaujala ho brožovaná obálka, jejíž grafická úprava se mu zdála být neznámá. Očima přeletěl titulek, dvě slova - NOVÝ ZÁKON.

Kde se to tady vzalo? - blesklo mu hlavou, ale nic neříkající název ho nakonec utvrdil v tom, že se zřejmě jedná o nějaký pracovní materiál, jenž zde v nedbalosti odložil. Přihodil ho do kufříku, zaklapl zámky a vystoupil.

Kancelář působila zcela jiným dojmem než jeho byt. Příjemné prostředí ostře kontrastovalo s tím, co obýval ve chvílích volna. Přes žaluzie voknech nakukovaly dovnitř okolní věžáky a ventilace proháněla místností příjemný vánek. Položil kufřík na stůl, posadil se do kožené židle a vybalil několik složek. Zběžně je prolistoval a poté odložil do šuplíku, z jehož zadní části vyňal tlustý fascikl v červených deskách, opatřený titulkem REVIZE. Zavřel kufřík a ještě než se zvedl, stiskl tlačítko a oznámil sekretářce ve vedlejší kanceláři, aby veškeré dnešní návštěvy odkázala na pozdější termín.

"Snídani si dnes přát nebudete?" - ozval se z reproduktoru příjemný hlas. "Ne, dnes ne. Odcházím na revizi do Centra," - odpověděl, přestože žaludek už o sobě dával vědět. Vstal ze židle, vzal kufřík, fascikl pod paži a odešel.

Sál Centra byl stejně dobře klimatizován jako jeho kancelář. Vyleštěná podlaha dávala vytušit velmi zřídkavou návštěvnost těchto prostor. Místnost bez oken dobře osvětlovaly neonové zářivky.

Přistoupil ke stolku, na nějž začal rozkládat revizní materiály. Když vyprazdňoval kufřík, opět nahmatal brožovanou knihu s názvem NOVÝ ZÁKON. Rozevřel ji a s cílem posoudit její důležitost, začetl se do textu: Kdosi se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?" Řekl jim na to: "Snažte se procházet těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnozí se budou snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se totiž pán domu zvedne a zavře dveře avy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: "Pane, otevři nám!" odpovím vám: "Neznám vás, odkud jste?" Zavřel knihu a rozesmál se na celé kolo. Ano, teď už mu bylo jasné. Takový nesmysl mohl patřit jedině tomu náboženskému fanatikovi, který ho nedávno poctil svou návštěvou a jenž utrácí svůj čas úvahami nad podobnými hloupostmi. Počal si v paměti vybavovat útržky jejich rozhovoru a znovu vybuchl smíchy. "Neznám vás, odkud jste?" - opakoval pro sebe za stálého smíchu a odhodil knihu do odpadkového koše pod stolem. Dobře naladěn rozevřel červený fascikl, vyňal z něj několik listů a přistoupil k počítačové klávesnici. Po aktivaci všech tří počítačů Centra vyťukal revizní vstupní kód. Místo navázání spojení se však na obrazovce objevil strohý titulek: "Kód eliminován. Udejte jinou informaci." Úsměv mu zmizel z tváře. Znovu provedl volbu vstupního kódu, přičemž jeho zrychlený tep prozrazoval nervozitu. "Kód eliminován. Udejte jinou informaci." svítilo opět na obrazovce. Hlavou se mu honily myšlenky po příčinách možné poruchy, ale posléze je zapudil. Vada v revizním programu byla přece vyloučena. Roztřesenou rukou mohl znovu jen vyťukat vstupní kód a přidat krátkou informaci: "Zde Člověk." Obrazovka však odpověděla pouhými dvěma slovy: "NEZNÁM VÁS."

EPILOG

"Pánové, ... pánové! Uklidněte se prosím a vykliďte sál. Tisková konference je skončena!" - přikazoval jakýsi muž novinářům, ale jeho slova zůstávala bez odezvy. Několik policistů se snažilo umožnit hlavnímu protagonistovi dnešního večera průchod ke dveřím. V tlačenici mezi napřaženými mikrofony však postupovali velmi pomalu. Oslnivé záblesky fotoaparátů trápily oči a dotazy, valící se ze všech stran, splynuly v jeden nesrozumitelný celek. Po chvíli se přece jen podařilo umožnit přístup ke dveřím, ale ani na chodbě nebyla situace jiná. Dav novinářů ho pronásledoval i tam a nezastavil se ani před budovou.

Věděl, že už nemá, co by řekl, ale stále se cítil být něco dlužen. Pozvedl hlavu a pokusil se o optimistický výraz: "Věc jsem vysvětlil. Skutečně žádné nebezpečí nehrozí. Úvahy o ovládání lidí stroji přenechte spisovatelům. Kničemu podobnému nemůže dojít. Nestalo se nic víc než to, že síť řízená Centrem vyloučila z budoucích fází člověka. Pro společnost to však nemůže mít žádné následky."

Dotěrnost davu však nepolevovala. Nastoupil do auta, v jehož útrobách spatřoval jedinou možnost záchrany. Policisté se snažili zabránit průniku novinářů na silnici, ale něco podobného se nemohlo zdařit. Rozjel se a nechal celý ten chaos za sebou, kdesi daleko vzadu, kde se stával stále méně výrazným, kde již nemohl zneklidňovat svědomí. Rozhlédl se po ulici plné spěchajících lidí a koutkem oka stačil ještě zaregistrovat jakéhosi fanatika, jak vykřikuje něco o tom, že člověk vyloučil ze života Boha. Přidal plyn a zmizel za nejbližším blokem.

-Karel Brlík-