Dnes se v rodině o životě příliš nemluví a často zde chybí životní filozofie. Generace dospělých se oddává materialismu a zůstává duchovně mrtvá. Ve snaze držet krok mnozí trpí pocity bezvýchodnosti, bezcennosti a nesmyslnosti celé existence. Lidé světsky neprůbojní a méně úspěšní propadají skepsi. Trpí staří, nemocní, neschopní, osamělí. Z různých důvodů nás opouštějí kamarádi a umírají přátelé. Trpí i ten, kdo má vše, ale nemá pro koho žít a nic jej nebaví. Nuda a vnitřní prázdnota je strašný nepřítel naší civilizace. Trpí člověk, který se bojí rizika, námahy, přílišného úsilí, starostí a bolesti. Jedni trpí nedostatkem, druzí nadbytkem. Místo plnosti života nacházejí prázdnotu.

Mladí lidé, kteří přicházejí na vysoké školy jsou milí, inteligentní, talentovaní, avšak tam, kde by měli mít duši, prý není nic! Úspěch a zdravá sebedůvěra nespočívá v inteligenci, kráse ani talentu. Čím více člověk uspokojuje smysly, tím větší dávky pocitu důležitosti potřebuje, ale vnitřní prázdnotu není čím zaplnit. Řada lidí je přesvědčena, že mohou být pány svého života, ale často zjistí v okamžiku, kdy jsou plně zodpovědni za chod svého života, že pocit štěstí a spokojenosti je ještě vzdálenější, než když se podřizovali jiným autoritám. Dokud za nás rozhodoval a životem nás postrkoval někdo jiný - rodiče, škola, zaměstnavatel nebo stát, mohli jsme nespokojenost a neúspěch ventilovat směrem k oné autoritě.

Dnes do našeho života zasahuje mnohem méně institucí. Protože máme svobodu rozhodovat sami za sebe, hledáme důvod špatného cítění sami v  sobě a často jí vnímáme jako nemoc. Ti, kteří vzali opratě svého života do vlastních rukou, a přesto nenalezli smysl života, hledají pomoc v ordinacích lékařů, na pohovkách psychiatrů a psychoanalytiků. Psychologie se zabývá duší člověka, ale ve skutečnosti studuje pouze lidské chování, protože duše žije nejen duševním, ale také duchovním životem, a ten psychologie odkojená evolučním myšlením nezná. Psycholog a léčitel nemocných duší, částečně nahrazuje úlohu duchovních. Může přinést částečnou úlevu, ale prázdnotu ducha neodstraní. Většinou jenom vyprázdní kapsu svého klienta. Mimo Boha a modlitbu není na duši jiný lék. Jen On zná duši člověka a může naplnit jeho potřeby a změnit jeho chování. Církev zanedbala duchovní péči a často nabízí jen mrtvé tradice a církevničinu. Většina lidí nezná moc modlitby ani pocit úlevy odpuštění. Písmo nás nabádá, abychom nemysleli jen na sebe:

• Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. (Galatským 6:2)

Psychologie a psychologové nemají lék na lidskou duši. Osvědčený lékař je Duch svatý, který nám dává porozumění vztahu mezi člověkem a Bohem. Ti, kdo si myslí, že psychologické problémy vyplývají z životního stresu, spěchu, nenaplněné touhy materiální i mezilidských vztahů, nepochopili podstatu lidské duše.

Znakem našich dnů je sobectví, utrpení, skepse a beznaděj. I celá řada křesťanů, kteří, ač se snaží žít křesťanským životem a jsou službě Bohu oddaní, cítí, že jejich křesťanský život je prázdný a nemá žádný skutečný cíl. Prožívají život, který postrádá ovoce a vnitřní spokojenost. Ten, kdo lidem nabídne dobré pocity, zázraky, zdraví, bohatství a prosperitu, to vše v atraktivním provedení, získá jejich duši, často na úkor biblické pravdy. Role a úloha církve ale nespočívá v tělesném ani duševním léčitelství. Církev, která ovlivňuje naše pocity na úkor biblického učení ukřižovaného Mesiáše, vychovává křesťany, kteří jsou závislí na vlastních emocích a prospěchu. Lékem pro tento svět nejsou naše pocity, ale moc Boží změnit a naplnit život Božím Slovem, které nás vede k vítěznému životu v    Pánu Ježíši Kristu. Příčinou mnoha vnitřních problémů věřících i nevěřících je právě to, že nenalézají odpověď na otázku - Kdo jsme? Písmo nám napoví:

• Nazval jsem vás přáteli, ... Já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste nesli ovoce (Jan 15:15,16)
• A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti (Římanům 6:18)
• Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. (Římanům 8:14)
• A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; (Římanům 8:17)
• Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. (Galatským 3:26)
• A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci boží i dědic. (Galatským 4:7)

• Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; (1. Petr 2:11)

• Vy jste sůl země ... Vy jste světlo světa ... (Matouš 5:13, 14)
• Těm pak, kteří ho přijali, a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (Jan 1:12)

Místo aby se křesťan ptal: Kdo jsem a co pro mne Písmo znamená? - často se ptá: Co mi ta či ona církev dá? Teprve v přítomnosti Pána Ježíše Krista se z duchovního sirotka stává Boží dítě. Abychom mohli žít jako Boží děti, musíme dovolit Kristu, aby byl Pánem celého našeho života. Teprve potom můžeme vidět sami sebe jako nové stvoření - Boží dítě. Náš vztah k    Bohu a Písmu nejlépe odhalí stav našeho duševního a duchovního zdraví. Intimní vztah a znalost Boha je nutný základ k osobní svobodě a duchovní vyspělosti. Jedině pravá biblická teologie může být základem dobré psychologie. Té se nejlépe naučíme u svého Stvořitele. On prostupuje nejen celý vesmír, ale Jeho Duch svatý, pokud mu to dovolíme, bude sídlit v našem srdci. Nový život v Kristu řídí naši touhu dělat vše pro Boha, a ne pro sebe. Ne protože musíme či nesmíme, ale jen a jen proto, že chceme.

- kas -

Evangelium o věčném životě není pro ty, kteří si chtějí prodloužit život, nýbrž pro ty, kteří ho chtějí naplnit.