Toto svědectví se týká vlivu okultismu, zejména hypnózy, sugesce a parapsychologie. Mé tragické zkušenosti jsou velmi čerstvé, rány rozjitřené, ale přesto jsem si díky Pánu uvědomil, že nemá cenu čekat, až čas rozmaže detaily a setře podrobnosti. Nikdy bych nevěřil, že tato blyštivá, svůdná a naleštěná mince má tak neuvěřitelně odporný a hrůzný rub. Jedna strana mince voní tajemnem, romantikou, zázraky a divy. Druhá je studená, páchne smrtí, čiší z ní zoufalství sebevrahů, lepkavou depresí stahuje do močálu panických psychóz. Jak to vše začalo?

Zahrabaný čím dál tím víc v hororech i fantastické literatuře jsem si uvědomoval přítomnost určitých sil, které vládnou tajemnému neznámu, kam náš omezený rozum není schopen proniknout. Krok za krokem jsem šel s naivním úsměvem do náruče zla. O několik let později jsem se dostal na psychiatrickou léčebnu. Náhodou jsem dostal lůžko vedle neúspěšného vysokoškoláka, kterému několik elektrických šoků dokázalo řádně vygumovat znalost řečí, ale jeho deprese a psychózy zůstaly ve stavu takřka neporušeném. Toto elektrické vymývání mozků se ani v nejmenším nedotklo jeho fenomenálních znalostí nejrůznějších okultních směrů. Citoval bez chyby dlouhé pasáže z prací "největších světových kapacit" a já často ani nebyl schopný držet krok s jeho myšlenkovou virtuozitou. Telepatie, sugesce, hypnóza, reinkarnace, možnost "rozhovoru" se zemřelými. Prášky, které jsem měl 3x denně používat putovaly pod jazyk a po té do sáčku, kde utěšeně přibývaly. Často se konala burza s léky, kde si každý mohl vyměnit, či koupit ten preparát, o kterém věděl, že ho spolehlivě dopraví za hranice tohoto špinavého a bezvýchodného světa. Sčítají se miligramy, kombinace i dávky. Ó ty lékařská naivito! Koho zde chcete vyléčit? Neurotici léčící se ze sebevražedných sklonů měli většinou zásobu léků stačící na dvě sebevraždy. Čím víc jsem patřil do této tajemné existence, o to s větší intenzitou jsem se začal uvnitř měnit. V noci jsem téměř nepociťoval potřebu spánku. Mojí denní společnicí se stala obludná deprese. Snažil jsem se jí zbavit tím, že ji transformuji na papír. Tak vznikla "básnická díla," která měla tu schopnost, že mojí duchovní rakovinu implantovala do toho, kdo je četl.

Po propuštění na mne čekaly doma krabice léků a bezesné noci. Jak z toho ven? Obrovský kolotoč nezodpovězených otázek, teorie, dogmata a učení! Žít? Proč? Jen pomalu jsem přistával na zemi. Chybělo málo a mohl jsem se zachytit stébla naděje, paprsku záchrany. S kamarádkou podobného osudu nás cosi hnalo do majestátně velebných chrámů. Jen tam se jako zázrakem uklidnil vyčerpaný mozek, jen tam jsem cítil, že jsem ještě pořádný člověk. V zápětí mne navštívil přítel. Stejný osud, stejná povaha, stejně ztracený jako já. Hostince, vinárny a zběsilé pokusy o únik z našeho já.

Poznal jsem dívku, která mne byla schopná mít ráda a nakonec jsme se vzali. Zázračným způsobem mne někdo vyrval ze spárů nespavosti a čísi neviditelná ruka přesekla závislost na lécích. Všechny černé balvany minulosti se ztrácely za jasnou barvou lásky. Nebyl jsem schopen pochopit, že Boží láska dokáže na rozdíl od naší, ty černé pomníky nejen zakrýt, ale definitivně rozdrtit. Boha jsem odsunul kamsi stranou, kde také ležely do lhostejna zapadající okultní teorie.

Uplynul rok, dva a nedorozumění a různé hořkosti vůči světu, společnosti i politice jsem řešil občasnými úniky do alkoholové euforie. Právě v těchto chvílích přicházely zasunuté otázky, otazníky bez odpovědí. Snad v těchto okamžicích jsem si měl uvědomit, že uvnitř mého já, v nejzazším koutku dříme temná explozivní ničivá síla, která mne žene neznámým směrem, přičemž ničím sebe i ty, kteří jsou se mnou spjati. Výsledek byla nenávist, hořkost, zloba, vnitřní prázdnota a soustava dalších komplexů. To vše bylo prosyceno alkoholem. Pak už jsem se ani já často nebyl schopen sám poznat. Za nějaký čas jsem se ze všeho začínal dusit a věděl jsem, že ten hrozný přetlak uvnitř musí ven.

Pracoval jsem v nemocnici a často jsem se nemohl vyhnout utrpení, bolesti i smrti, které tam mají svůj sehraný tým. To není možné, aby člověk žil jen proto, aby pak sám, s příšernou hrůzou a často v nekonečných mukách umíral na rakovinu či jinou metlu lidstva. Ocitnul jsem se v lékařské ústavní knihovně. Nevím jak, ale mám plné ruce knih o hypnóze, sugesci od nejrůznějších autorů. Něco ve mně jedná s naprosto přesnou, chladnou logikou, která je mi tak vzdálená v běžném životě. Ještě klinická patologie a anatomie. Knihovnice je překvapená mojí horlivostí. Pokládá mě zřejmě za pilného medika.

Následující dny a týdny se propadám do horečnaté, usilovné práce. Mám pocit, že všechny vědomosti se mi zapisují do mozku samy s obdivuhodnou přesností. Tlusté knihy, od nichž by většina normálních smrtelníků utekla, čtu s požitkem jako básně, několikrát po sobě. Cítím, že se naplňuji poznatky a znalostmi, které jsou většině lidí nesrozumitelné. V těle mi koluje zvláštní síla duchovní energie. Šestým smyslem jsem byl pevně přesvědčen, že nejde o žádnou náhodu a proto jsem byl bez obav, že to celé snažení by nemělo nějakým logickým způsobem pokračovat. Náhle jsem věděl, že dokáži použít hypnózu i sugesci v praxi. Všechny lékařské kapacity by si s určitostí poklepaly na čelo, neboť jsem nesplňoval naprostou většinu požadavků, kterými se má vyznačovat lékařský specialista s předpokladem pro úspěšnou praxi. Od té chvíle jsem pochopil, že musím využít první příležitost, abych především sám sobě dokázal, jaký jsem. Co bude potom, se ukáže samo.

Za několik týdnů mne vyhledal kolega, který měl bolení hlavy a zřejmě další psychické potíže. Oťukávám ho, zkouším, sonduji případné reakce, čekám na příležitost. On, zahlcen odbornou terminologií na jedné straně a mojí slovní suverenitou na druhé, rezignuje a zabírá na návnadu. Zaručuji odstranění bolestí a navrácení duševní i psychické pohody. Přítel bojuje se strachem, nervozitou i nedůvěrou mnohem mocněji než já, ale marně. Všechny mé rušivé pocity mizí, zůstává jen chladná cílevědomost. Kamarád se propadl někam daleko. Před očima se mi změnil člověk v kus hadru, neživý robot, matně, jakoby ztěžklým jazykem mechanicky odpovídá na mé otázky. Když dostal příkaz chodit, či něco vykonat, působilo to děsivým dojmem. Jako oživená mrtvola nebo člověk bez duše, natažený na klíček. Začal jsem ho vracet zpět. Přítel se udiveně rozhlíží a vypadá jako po probuzení z narkózy. Na nic si nepamatuje, ani nemá představu o čase. Čas od času se sám od sebe prudce rozesměje. Je to zřejmě ona euforie, kterou jsem mu "nadiktoval." Hlava samozřejmě nebolí. Strach mě opustil a cítím se pyšný a silný. Vůbec netuším, že jsem jen tragickou figurkou, loutkou, za jejíž provázky tahá někdo jiný, který rád přenechá zlomek své ničivé satanské moci tomu, kdo se mu snaží sloužit. Připadal jsem si jako mocný mág. Můj ztracený rozum mi vnuknul představu, že tímto způsobem je možné se dopátrat odpovědí na otázky po smyslu života, smrti i existence Boha. Jaká sebevražedná naivnost!

Zabředl jsem ještě hlouběji do pavučiny temna a zla. Žene mě vášeň rozšiřovat a prohlubovat pokusy. Zakládám si "studijní deník," kde dělám rozbory jednotlivých hypnotických sezení. Člověk, který se nechá zhypnotizovat je pro mne "objekt." Krásné myšlenky o uzdravení a léčení se nenápadně zatoulaly někam daleko pryč. Ze zahraničí jsem obdržel knihu o parapsychologii, hypnóze a reinkarnaci (převtělování). Zde jsem se dozvěděl fantastickou zprávu, že v hluboké hypnóze lze člověka donutit, aby si vzpomínal na nejrannější zážitky ze svého života, dokonce porod, dobu vývoje v těle matky, ale to nebylo všechno.

V této době se síla i účinnost mého hypnotizování prudce zvýšila. Troufal jsem si i na věci, které byly v lékařských knihách označovány jako komplikované a těžké. Dovedl jsem znecitlivět tělo, tak že necítilo absolutně žádnou bolest. Uměl jsem vkládat do mozku různé impulzy, které fungovaly dlouho i po probuzení. Člověk odříkal falešné jméno, neviděl určité věci, či lidi, na určité podněty reagoval štěkáním, smíchem, atd. Píši já, já jsem, já ... Tehdy jsem byl naprosto přesvědčen, že to vše vykonám jenom já, svým talentem a vůlí. Že by do hry mohly vstoupit nějaké jiné síly, o tom jsem naprosto neuvažoval. Ač jsem byl zdánlivě na vrcholu sil, tvrdě jsem za to platil. Čím dále tím víc mne pronásledovala úzkost, deprese, neklid a podobné pocity. Abych se jich dokázal zbavit, musel jsem před každou praktikou nebo i "osvětovou akcí" pít.

Rodina trpěla. Jako na strašnou noční můru vzpomínám na okamžiky, kdy jsem "kázal" v noční vinárně o tom, že to co dělal Ježíš, byla v podstatě šikovná hypnóza a sugesce, což dovedu také. A jestli ještě ne, tak je to jen otázka času. V zakouřené místnosti jsem hanobil svaté jméno našeho Spasitele, za hlasitého a souhlasného aplausu podnapilých ztroskotanců. Musel jsem se pokusit o zachování manželství a proto jsem svojí posedlost odložil na příznivější časy. Podotýkám, že odložil, zničit, zapomenout nebo jinak zlikvidovat to nešlo.

Jediné co mi zůstalo, byla závislost na alkoholu. Utíkal jsem čas od času na několik dnů do stavu zapomenutí a přitom vykřičel své bolístky a komplexy. I když se to zdá absurdní, v té době se mne již citelně dotýkala Ježíšova otevřená dlaň, na které jsem mohl spočinout a ulevit si, odprostit se od svých trápení. Tušil jsem, že jediná odpověď na světě na všechny mé starosti i otázky je Bůh. Ale jak ho najít a kde?

Po dlouhém bloudění jsem mohl vydat svůj život Pánu Ježíši. Pán mne přijal a já jsem mu vydal hromadu špíny a hříchů, které mne tížily. Následovalo krásné, jedinečné období, kdy jsem mohl přes všechny překážky společně se svou rodinou vrůstat do Pána a jeho milosti. Nepřítel běsnil, hromadil úskoky nejrůznějšího druhu, ale Boží milost bohatě stačila na naší ochranu. Stačila by i dále, kdybych nezačal hromadit neuvěřitelné chyby, které se rovnaly kapitulaci. Začátkem letního období jsme se synem začali trpět záchvaty senné rýmy. Požádal jsem starší ve sboru o modlitby o uzdravení, spojené s vymítáním této úmorné a obtěžující nemoci. Vše probíhalo dobře až do doby, než na mne vložili bratři ruce. Pocítil jsem jak mnou proniká smích, hysterickovýsměšný smích. Považoval jsem to za reakci přetížené nervové soustavy. Na závěr mi bratři zvěstovali uzdravení. Vyšli jsme ze sboru na ulici a kýchali jsme snad ještě víc než předtím. Začal jsem se vnitřně zatvrzovat, reptat a nechal Satana zasít první semínko, ze kterého později vyrostl unikátní kořen hořkosti, zarputilosti a vzpoury proti Boží autoritě. "K čemu to směšné divadlo?", křičelo něco ve mně. "Ponížil jsi se, pokořil a výsledek je nulový, ba ještě horší!", bušil do mně tento vytrvalý hlas. Další hořká pilulka na sebe nenechala dlouho čekat. Za pár dnů jsem se jednou z rána probudil a zjistil jsem, že se mi podstatně zhoršila oční vada. Byl to pro mne doslova šok. Několik dnů jsem se potácel v hluboké duchovní a psychické krizi. Volal jsem, prosil, žádal i smlouval s Bohem, aby mi pomohl odstranit vadu. Nic, ticho, žádná odezva. Vytrvalý hlas se opět přihlásil. "Co z toho máš, že věříš? Nesnáze, potíže a neúspěchy, to máš za odměnu od Boha!" Byl jsem vyčerpán, podlomen. Vnitřně jsem se začal s hlasem ztotožňovat. Protože mě Pán dosud chránil před návratem k alkoholu, vrhnul jsem se jako posedlý na tu nejtvrdší rockovou muziku okořeněnou okultními texty. Zcela zřetelně jsem si uvědomil, že když mě nechce uzdravit Ježíš, nemusím se při svých "zkušenostech" spoléhat jen na něho! V srdci, kam nikdo neviděl, zůstalo zlo. Satan pouze přelepil nálepky na lahvičkách s jedy. Vrhnul jsem se s velkou energií do vlny charizmatického hnutí. Navázal jsem spojení s jedním bratrem z Německa, který má ve své oblasti značný věhlas. Napsal mi termín, abych ho mohl vyhledat a přijmout uzdravení. Jedna věta se mi vryla do mozku: "Musíš přijet s takovou vírou, že až na tebe vložím ruce, budeš zdravý. Pouštěj si kazety o uzdravování, čti místa v bibli, nechej růst svojí víru," psal dále. Měl jsem čtyři týdny na "budování víry." Celé hodiny jsem denně nedělal nic jiného než poslouchal kazety, četl vybraná místa z Písma a příslušnou literaturu. Do Prahy jsem přijel s vírou doslova fanatickou. Bratr se svým týmem na mě vkládali ruce, ale viděl jsem stejně špatně jako dřív. Nikomu bych nepřál prožít to obrovské, nekonečné zoufalství, které mě zachvátilo. Zoufalství se střídalo s hořkostí, vztekem, nenávistí ke všem a na všechno. Otupěle jsem do sebe lil půllitry piva a čekal, kdy alkohol odstraní poslední zbytky svědomí. "Bohu nepatříš a mezi obyčejné lidi se vrátit neumíš!", syčela zrádná nápověda z mého nitra. "Vidíš, že tohle svatouškování nemá žádnou moc, ty přece víš, kde a jak působí síly, které člověka bezpečně uzdraví!" Byl jsem na lopatkách. Bůh mne zdánlivě opustil a nechal na pospas vlastní bídě. Týden jsem vydržel nepít, abych se vzápětí vnořil do šílené pitky, která skončila okultním dýchánkem, okořeněným hypnózou. Sám jsem byl zděšený, že moje schopnosti se nejen neztratily, nýbrž naopak, prohloubily. Věděl jsem, že se blíží finále v němž se rozhodne o mém životě.

Zablokovaný hořkostmi, nespokojeností, ješitností a často zmítaný v melancholii přecházející do hluboké deprese, jsem již nebyl schopný přijímat povzbuzení a pomoc od bratrů ve sboru. Kolik špíny, pýchy, zaslepenosti, falešných iluzí a představ se ukrývalo v mé duši. Díky nesmírné milosti jsem ze sebe mohl dostat slova, která bych předtím nikdy neřekl: "Pane ty víš, že jsem chtěl uzdravit svoje oči, ale ještě lepší bude, když já, společně s celou rodinou, spočineme jednou v tvém království. Staň se vůle tvá!" Modlil jsem se dál. "Ty můžeš uzdravit všechny nemocné, je-li to tvá vůle, ale ty umíš i v největším neštěstí a nemoci pomáhat vše nést. Děkuji ti, že mohu vědět, že i kdybych byl někdy slepý, nebo jinak nemocný, že mi dáš sílu, radost a pokoj, který přesahuje lidský rozum. Jsem rád, že se na Tebe mohu spolehnout. Amen."

Na závěr bych chtěl dodat, že při psaní tohoto svědectví jsem si uvědomil, jaký je to obrovský zázrak, že žiji, věřím společně s celou rodinou a můžeme čerpat z oné nevyprázdnitelné studnice Božího pokoje. Nyní toužím jen po jedné věci. Mít pokoj s Bohem. Je nutné se nechat vést. Pokud se snažíme vést Pána my, končí to katastrofou.

Většina lidí se v životě setkala s určitým druhem oklutní a jí příbuzné činnosti. Může to začít "nevinným" horoskopem a končící návštěvami "přírodních" lékařů léčitelů a jasnovidců. Bohu se to hnusí. Bible je v tom směru jednoznačná. Nejzákeřnější účinek, který jsem na sobě poznal, je že okultní, domněle zapomenuté a zahlazené zážitky mají schopnost doslova rozleptávat víru. To je způsob jak podvracet, zpochybňovat a zesměšňovat víru toho, kdo není pevně zakotven v Pánu a Písmu.

Když pohlédnu zpět, musím přiznat, že jsem skutečně našel vrcholně vzrušující události, ale cena byla tak vysoká, že bych jí sám, bez Pána Ježíše, nikdy nebyl schopen zaplatit. Za střípky romatiky a tajemna se skrývá lepkavá pavučina utkaná z depresí, alkoholu, nenávisti a nechuti k životu. Jedině Pán Ježíš mohl vzít můj dlužní úpis a roztrhat jej. Nikdo jiný.

- M.K. - Čs -