Pátá až sedmá kapitola je pravděpodobně nejznámějším úsekem Matoušova evangelia. Kázání na hoře je však jedním z nejméně pochopených a nejčastěji chybně vykládaných poselství Pána Ježíše.

Někteří ho vykládají jako Boží plán spasení. Stačí žít v souladu s uvedeným učením a člověk se dostane do nebe.

Jiní ho vidí jako dokonalý plán pro mír na zemi, protože kdyby vládci světa přijali toto poselství, byl by mír na světě zaručen.

Další zastávají názor, že se tato pasáž - jelikož Matouš je Evangelium království - netýká křesťanů dnešní doby, ale platí pouze pro ostatek Izraele, který bude spasen v posledních dnech.

Ve skutečnosti toto kázání věnoval Pán Ježíš svým učedníkům, které povolal do služby, a platí stejně tak pro nás, kteří jsme z Boží milosti uvěřili a snažíme se pro něj žít a následovat Ho v našem každodenním životě.

Musíme pochopit, že do nebe se nikdo nemůže dostat na základě snahy žít v souladu s tímto učením, podobně jako se tam nedostaneme na základě snahy dodržovat desatero přikázání. Písmo jasně učí, že každý z nás zhřešil a postrádá Boží slávu. Naše spasení je cele dílem milosti skrze víru v Pána Ježíše a oběť, kterou za nás položil na Kalvárii. A proto nyní každý, kdo byl v Kristu učiněn novým stvořením (2 Kor 5:17), může žít odlišným životem než svět kolem nás. John Stott za klíčový verš tohoto kázání pokládá osmý verš šesté kapitoly, který říká: "Nebuďte proto jako oni, vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než jej poprosíte." Jako křesťané bychom neměli být jako lidé ve světě kolem nás. My jako následovníci Krista jsme jedineční a tyto tři kapitoly nám ukazují, jakým způsobem.

Blahoslavenství je série výroků, které otevírají toto kázání. Každý z nich má formu "blahoslavení lidé v určitém stavu, protože takoví nakonec okusí určitého výsledku." Výraz "blahoslavení" pochází z řeckého "makarious". Nemá nic společného s pobožností, ale vyvolává představu hlubokého prožívání blaženosti. Některé novější překlady užívají slovo "šťastní", ale tento výraz nevystihuje plně jeho význam, protože "makarious" vyjadřuje mnohem více než pouhé prožívání pomíjivého štěstí. "Radostní" by mohl být poněkud lepším překladem, ale ani tento nezachycuje skutečný smysl. Řecký výraz vystihuje stav člověka, jehož vnitřní život je uspořádán správným způsobem a odhaluje, co je v životě opravdu důležité, a v důsledku toho prožívá hluboké vědomí blaženosti.

Ježíšova slova zde jsou v ostrém rozporu se světským pohledem, když říká, že blahoslavení jsou ti, kdo jsou chudí duchem, ti, kdo pláčou, kdo nevracejí ránu nebo ti, kdo hladovějí. V očích světa jsou takoví lidé slabí, nemohoucí a nikdo s nimi nepočítá. Ovšem jinak je tomu v Božích očích!

Blahoslavení chudí duchem (nebo: v duchu) (v.3).

Postoj, kdy je člověk schopen otevřeně hovořit o svém krachu, o svých bolestech a ztrátách, kdy si uvědomuje, že svět není takový, jaký by měl být, se ve světě nevyplácí.

Když se o někom řekne, že je chudý, máme tendenci si představit někoho, kdo neoplývá světskými statky. Ale chudoba je otázkou srovnání. Asi si budeme připadat chudí v porovnání s člověkem, který má velký dům a drahé auto, ale ve srovnání se Súdáncem umírajícím hlady jsme boháči.

Ježíš nás vyzývá k tomu, aby měřítkem našeho života byl Jeho život. Toho nedosáhneme porovnáváním svého života se životy ostatních křesťanů, kdybychom si mohli říct, no jistě, já znám Bibli mnohem lépe než tamten a chodím častěji na shromáždění než tamta. Taková porovnávání jsou nesmyslná. Ovšem pokud změříme svůj život životem Pána Ježíše, to je jiná! Pán Ježíš Kristus žil takovým způsobem, aby se zalíbil svému Otci, a správné byly nejenom všechny Jeho činy, ale také vnitřní pohnutky. Žil v dokonalém obecenství se svým Otcem a s Duchem svatým.

V porovnání s Jeho životem je ten náš opravdu chudý. Když se podíváme na Krista, vidíme, jací jsme žebráci. Co se týče duchovnosti, jsme skutečně chudí duchem.

Tuto pravdu nemůžeme nijak obejít ve chvíli, kdy přijmeme Krista, staneme se Božími dětmi a uvědomíme si, že bez Pána nemůžeme udělat vůbec nic. Ale v jednomyslnosti s ním se stáváme dědici a Kristovi spoludědici, a tedy naše je Království nebeské. Druhé blahoslavenství navazuje na první.

Blahoslavení plačící (v.4).

Pokládat pláč za blaženost je tvrzení, které odporuje samo sobě jen zdánlivě. Pokud pláčeme pro chudobu duchem, začneme poznávat sami sebe. Teprve až začneme naříkat a bědovat nad tím, co se z nás stalo, proč jsme duchovně tak nepotřební, nalezneme blaženost.

Pokud necháme na svůj život působit bolest jiných zlomených lidí, pokud nás tíží hřích, který je kolem nás, tak se přidáme k těm, kdo pláčou a budou potěšeni. Za třetí Pán Ježíš řekl:

Blahoslavení tiší (v.5).

Tichost není slabost! Tichý člověk není ten, kdo se naježí a hlasitě uplatňuje svá práva, ani ten, kdo okamžitě reaguje dotčeně. Ježíš říká, že to je člověk, který dobře rozumí životu a který si uvědomil, že je skutečně chudý duchem, a pláče pro své hříchy, člověk, který pozná nutnost nápravy a podřídí se vládě Ducha svatého ve svém životě. Takoví lidé se naučí sebezapření a nebudou bojovat o každý centimetr svého území, a proto dostanou za dědictví zemi! Duchovně tichý člověk jednoduše spočine v Pánu a bude věřit, že ho Pán povede a ochrání. Mojžíš byl tichý, a tak si někteří mysleli, že oni ví lépe, co dělat a proto zpochybňovali jeho roli vůdce. Mojžíš přenechal vedení svému Pánu a Bohu, a ten s těmito lidmi naložil hrůzyplným způsobem (Nu 16). Kéž bychom také my mohli Pánu takto důvěřovat, abychom žili svůj život v tichosti! V šestém verši Pán Ježíš říká:

Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti.

Když se věnujeme tělesné aktivitě, spalujeme energii a následkem toho dostaneme hlad. Byli jsme stvořeni tak, že spotřebovanou energii doplňujeme jídlem. Hlad je znakem našeho zdraví. Stejně tak energie využitá k duchovním činnostem povede k hladu po dalších duchovních zkušenostech. Budeme hladovět a žíznit po spravedlnosti, po větším poznání Boha, Jeho plánu a Jeho slova.

Je smutné, že v dnešní době se po tělesné stránce mnozí snaží uspokojit svůj hlad jídlem, které může být chutné, ale není zdravé a v konečném důsledku jim škodí. A také je smutné, že křesťané tak často po duchovní stránce plní touhy své duše nekvalitní potravou, krmí se lidskou snahou, opájí se chválou ostatních a už více nehladoví ani nežízní po Božích věcech.

Každý z nás za sebou v průběhu svého každodenního života zanechává stopu. Ať už si toho jsme či nejsme vědomi, v lidech, s nimiž přijdeme do styku, zanecháváme určitý dojem. Jaká stopa tu asi po mně či po vás zůstane, jaký dojem děláme na ty, kdo nás vidí a každodenně sledují naše chování? Kéž bychom se mohli držet Kázání na hoře a zachovávat učení, které nám zde Pán Ježíš předává. Pak bychom žili takový život, který za to stojí, a mezi lidmi, s nimiž se každý den setkáváme, bychom zanechávali dobrou stopu. S tím souvisí další tři výroky uvedené ve verších 7-9, které jsou nepopulární, protože se liší od světských norem.

Pán Ježíš řekl:

Blahoslavení milosrdní, zatímco svět oslavuje lidi bezohledné, tvrdé a agresivní, kteří vědí, co chtějí a nezastaví se před ničím.

Pán Ježíš řekl:

Blahoslavení čistého srdce, zatímco svět oslavuje pokrytce, lháře a ty, co umí ze všeho vybruslit. To jsou "hrdinové" v očích dnešního světa.

Pán Ježíš řekl:

Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, zatímco svět oslavuje vítěze. Svět nechce kompromisy, mírové dohody, ale spíše boj až do konce a jasného konečného vítěze.

Ale lidé milosrdní, lidé čistého srdce a ti, kdo působí pokoj budou ti, na které se nezapomíná, nejen v průběhu roku či dvou, ale po celou věčnost. Jsou to lidé milosrdní, lidé čistého srdce a ti, kdo působí pokoj, kteří vyzývají tento svět. To jsou lidé, kteří odhalili, pro co má skutečně význam žít.

Verš sedmý říká:

Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.

Jim bude ukázána Boží milost, budou si den co den uvědomovat Boží přítomnost a budou naplněni Jeho milostí.

Verš osmý:

Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny.

Ti, kdo působí pokoj, mají svou identitu založenou na samotném Bohu. Každý z nás v určitém okamžiku objeví, kým je, tak, že nejdříve pozná, kdo jsou jeho rodiče. To je velmi důležité pro adoptované děti, které v dospělosti často touží po tom, aby poznali, kdo byli jejich vlastní rodiče.

Ti, kdo působí pokoj, zjistí, že jejich Otcem je Bůh, jejich identita je v Něm a od ostatních je odlišuje to, že Bůh je středem jejich života.

Na první pohled se zdá, že tyto výroky říkají, že pokud se budeme chovat určitým způsobem, Bůh nám odpoví. To znamená, jestliže budeme dělat vše proto, abychom byli milosrdní, Bůh bude zaznamenávat náš výkon, a pokud prokážeme dostatečně své milosrdenství, Bůh k nám bude milosrdný. Ale to není to, co Ježíš říká. On spíše popisuje ty, kdo se nacházejí v procesu proměny, kterou započal a Sám ji dokoná. Je zde někdo, kdo už zjistil, že Bůh má o něj zájem a investuje do něj, a nechává se proměňovat. Tato samotná změna mu umožňuje ještě více poznávat Boží péči i Jeho investice ve svém životě.

Člověk může projevovat milosrdenství jedině proto, že sám obdržel Boží milost a Bůh mu připravil dobré skutky. Proto je opravdu možné vidět někoho, kdo je laskavý i k nepříjemným a zraněným lidem. O takových lidech lze říci: Tak tohle je člověk, který zná Boha. A nyní se podíváme na tyto výroky podrobněji:

Blahoslavení milosrdní. V Písmu má milosrdenství vždy nějakou souvislost s jistým utrpením. Milosrdenství je pro- kazováno trpícím, ubohým a ztraceným. Takové situace jsou pro naši přirozenost nepříliš přitažlivé. Není přirozené chtít s někým sdílet boje a bolesti, mnohem raději před něčím takovým utíkáme.

Ale pro ty, kdo přestali utíkat před bolestmi života, padli na kolena a požádali Boha, aby zakročil a vyplnil jejich potřebu, a poté obdrželi milost, je přirozené obrátit se k někomu, kdo potřebuje pomoc, a nabídnout mu, co sami od Boha dostali.

Pán Ježíš mluvil o dvou mužích, kteří se přišli modlit do chrámu. Jeden z nich, farizeus, byl tak samolibý, že vyprávěl Bohu o tom, jak je dobrý. Ten druhý, celník, padl na kolena a zvolal, jaký je ubohý hříšník, a prosil Boha o milost. Z nějakého důvodu měl dostatek naděje v Boží milost. A Ježíš řekl, že domů odešel ospravedlněný.

Když Pán Ježíš řekl, že milosrdní jsou blahoslavení, mluvil o člověku, který okusil něco z Boží milosti a sdílí ji s ostatními, kteří jsou v nouzi.

Vdova ze Sarepty měla jen trochu oleje a trochu mouky a bylo jí řečeno, aby nejdříve uvařila pro Božího služebníka Eliáše, a když tak činila každý den, měla dostatek ona i její syn.

Na světě je mnoho trpících lidí, kteří potřebují lásku a péči, a ti z nás, kdo ve svém životě poznali Boží milost, mohou být milosrdní. Tak okusíme ještě více milosti.

Blahoslavení čistého srdce. Být čistého srdce znamená stát se veskrze čestným člověkem. Člověkem, který se stejně chová v soukromí i na veřejnosti, který odráží Boží slávu nejen na povrchu, ale přímo ve svém životě. Když si přečteme Mat 23:27, kde Pán Ježíš říká: "Běda vám, učitelé Písma a farizeové, pokrytci, protože se podobáte obíleným hrobům, které se zvenčí zdají pěknými, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých a veškeré nečistoty", vidíme, že takoví lidé čistého srdce nejsou.

Být čistého srdce znamená toužit po jediném, spatřit Boha. Lidé čistého srdce spatřují Boha v historii, ve hvězdách a měsíci a ve všech divech přírody, spatřují Boha, když vidí v parku starce s malým vnukem držícím ho za ruku. Kdekoli jsou, nemohou jinak než vidět Boha.

Pokud horlíme pro Pána Ježíše, pokud Ho milujeme a toužíme Ho spatřovat, ať jsme kdekoli, naše srdce se stane čistým. 1. Kor 13 nám říká, že jednoho dne bude závoj odstraněn a my uvidíme Pána tváří v tvář. A mezitím, ačkoli náš pohled je nejasný, když se na Něj soustředíme, můžeme být očišťováni Jeho Duchem a jednoho dne uvidíme Boha!

Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, ti mohou jít kamkoli na světě a vědí, kdo jsou. Netrpí krizí identity, vědí, kdo jsou a komu patří. Plná jistota poznání Boha jako Otce jim dává sílu působit pokoj. Žijí v jedinečném vztahu, do kterého byli přivedeni Jeho milostí a skrze Jeho lásku. 1 Janova 3:1 říká:

• Pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni dětmi Božími, a také jimi jsme.

A všichni takoví lidé budou toužit po tom, aby působili pokoj. Všimněte si, že Ježíš nemluví o těch, kdo působí příměří. Příměří vyžaduje kompromis, ústupek dvou protivících se stran, ale pokoj přináší odpověď na rozbroje.

Pokoj přináší poselství lásky, naděje, smíření umožněné Kristovým křížem. Jako Boží děti máme ty i já poselství pokoje pro milióny ztrápených v tomto neklidném světě, máme tu nejdůležitější zprávu, kterou svět potřebuje slyšet, a čím více o ní vyprávíme, tím více působíme pokoj. Když toužíme přivést ostatní k pokoji, který jsme našli v Kristu, a čím více se o to snažíme, tím jsme blíže našemu nebeskému Otci a tím bude bohatší naše vnitřní zkušenost s Pánem.

Milosrdenství, čistota, pokoj. Kéž nám Pán dá, abychom každým dnem žili takovým životem, v němž budeme okoušet milost a mohli být známi jako Boží děti, abychom žili v radostném očekávání, kdy uvidíme Pána tváří v tvář.

- Konference HCJB v Říčanech - Brian Cooke