Sedm zásadních doktrín, v nichž byli mnozí svedeni

I. Dva pohledy na hřích

Liberalismus: Hřích je důsledkem toho, že člověk není schopen žít tak, aby plně využil všech svých schopností a možností, a to díky své nevědomosti či lhostejnosti. Ovšem jak se vyvíjí, postupně se naučí zbavovat se jha hříchu. Hřích je z velké části způsoben prostředím, a tak je člověku připisována jen nepatrná morální zodpovědnost.

Historické křesťanství: Hřích je ve své podstatě vzpoura proti Bohu a neposlušnost Jeho zákonů (Sk 17:30,31). Přinesl s sebou zkázu celého světa (Řím. 3:9-20) a pronikl do všech oblastí společnosti a do všech fází vývoje osobnosti každého jedince (Řím. 1:28; Ef. 2:1-3), a proto člověk sám osobě není schopen Boha poznat nebo plnit Jeho vůli (Jan 14:6; Ef. 2:12).

II. Dvě cesty ke spasení

Liberalismus: Spasení lze dosáhnout lidským úsilím a dobrým charakterem. Pokud člověk žije podle "zlatého pravidla" a snaží se dělat, co může, milostivý Bůh nemůže jinak, než přehlížet jeho chyby a odměnit touhu jednat dobře. A jestli existuje nějaké potom, není třeba se obávat.

Historické křesťanství: Spasení nelze dosáhnout lidským úsilím, ale výhradně Boží milostí (Ef. 2:8,9; Gal. 2:16). Bůh připravil způsob (Ef. 2:6-10), jak může být člověk zachráněn před trestem (Řím. 6:23; Kol. 2:14,15), mocí hříchu (Kol. 1:13; Gal. 2:20) a nakonec před jeho přítomností (I Jan 3:2; Fp. 3:21). To se děje Božím vyvolením (Jan 15,16), skrze víru v Ježíše Krista a Jeho spasitelné dílo (Ef. 1:7; Zj.1:5).

III. Dva výklady kříže

Liberalismus: Ježíšova smrt může být vykládána různě, jako jedna zvelkých tragédií historie, kdy jedna znejvětších postav světa, člověk, který o hodně předběhl svou dobu, byl neprávem odsouzen k smrti. Také je možné ji pokládat za zjevení či projev veliké Boží lásky k člověku, síly morální integrity, nebo projevené zkaženosti lidského srdce, anebo hořkosti nespoutaného hříchu.

Historické křesťanství: Smrt Ježíše Krista na kříži byla součástí Božího předurčeného plánu (Gal. 4:3-5; Ef. 1:4,5), ve kterém se Boží Syn stal smířením za hřích (I Jan. 2:2; Řím. 3:24) a zaplatil svým vlastním životem trest, který Boží spravedlnost požaduje od každého hříšníka - smrt (II Kor. 5:18-21; I Pt. 2:24). Jen pokud bylo člověku dáno Bohem (Řím. 10,20; Jan 6,44), člověk uzná, přijme a obdrží odpuštění všech hříchů a smíření s Bohem (Sk 4:12).

IV. Dva pohledy na Ježíše Krista

Liberalismus: Ježíš byl dobrý člověk, pravděpodobně nejlepší, jaký kdy žil. Dal nám nádherný příklad, jak máme a můžeme žít, pokud se dostatečně snažíme. Nicméně ačkoli Jeho život byl příkladný a pravděpodobně bez hříchu, byl stejně jako Jeho názory pouze produktem své doby. Většina Jeho učení už tedy nemá praktický význam, natož aby byla pro nás závazná.

Historické křesťanství: Ježíš Kristus je věčný a jednorozený Boží Syn, který je věčný a byl od počátku (Jan 1:1,2; 8:58), přišel na svět nadpřirozeným způsobem, narozením z Panny (Mat 1:20), a přebýval na zemi jako Bůh mezi lidmi. Zjevil na sobě nejen Boží svatost a lásku (Jan 14:9) i možnosti života plně poddaného Bohu (Jan 4:34), ale také zemřel jako Bůh, a znovustvořil svůj lid ve Svůj slavný obraz (II Kor. 5:17,21).

V. Dva přístupy k víře v Krista

Liberalismus: Víra v Ježíše je přijetí "Ježíšových zásad a Jeho učení" jako nejlepšího současného morálního kodexu a jako normy, podle které se ti, co se nazývají Jeho učedníky, snaží řídit svůj život a žít podle ní.

Historické křesťanství: Lidský akt uvěření v Krista je ze svrchované Boží vůle (Řím. 9:15,16), tehdy hříšník uzná svoji bezmocnost a v pokorné vděčnosti přijme (I Jan 5:12,13) zástupnou oběť Ježíše Krista. Poté začne žít nový život (Řím. 8:2,5,9,11) vmoci Ducha svatého (Gal. 5:16,25; IJan 3:24) a považuje Boha za Pána a stvořitele svého nového spravedlivého života (Ef. 2:10).

VI. Dva pohledy na Písmo

Liberalismus: Bible je sbírka písemností, která představuje nejlepší lidské úsilí a hledání Boha. Většina už je zastaralá a pro nás bez užitku, nebo dokonce vyloženě škodlivá. Inteligentní člověk si tedy z nich vybírá myšlenky, které považuje za užitečné a které pro něj mají praktickou hodnotu, a snaží se je aplikovat do svého života, jak dovolí příležitost.

Historické křesťanství: Celek Písma obsažený ve Starém a Novém zákoně je bezchybné a směrodatné Boží zjevení pro člověka (II Tim. 3:16, II Pet.1:21), ve kterém Bůh zjevuje sám sebe (Jan 14:9,10; Řím. 1:17), své požadavky na člověka (Mich. 6:8; Řím. 1:16, 17; I Pet. 1:15, 16) a jedinou cestu, jak je možné tyto požadavky splnit, tedy skrze víru v Ježíše Krista, jedinou cestu spasení (Jan 14:6), jež je podmíněna znovuzrozením, které je od Boha (I Pet 1:23, Ko 3:1).

VII. Dvě naděje do budoucna

Liberalismus: Naděje světa spočívá v postupném vývoji lidské rasy a zlepšení stavu světa tím, že lidé si budou čím dál tím více uvědomovat nutnost uvádět ve skutečnost učení Ježíše Krista ve všech oblastech lidského života. Otázka nesmrtelnosti duše a existence nebe a pekla jsou věci, okterých zatím nevíme nic jistě, ale ti, kdo se ze všech sil snaží, by se do budoucna měli dívat s klidem a důvěrou a očekávat to nejlepší jak pro sebe, tak pro své přátele.

Historické křesťanství: Naděje světa spočívá v tom, že Ježíš Kristus opět přijde jako Pán vesmíru a dovrší své vykupitelské dílo (I Kor. 15:51-54; I Tes. 4:15-17) vykoupením těl svého lidu (Fp. 3:20,21; Řím 8:23) a konečným zničením hříchu (Zj. 20:10-14). V ten den bude Bůh soudit každého člověka a určí mu jeho věčný úděl (Zj. 20:11-15; 22:4,5,12).

Při natolik stručném probírání těchto dvou názorových proudů jsme si vědomi, jak mnoho muselo být opomenuto. Hlavně bychom měli mít na paměti to, že takzvaný liberální pohled na křesťanství je ve své podstatě velice variabilní, nemá žádné dané normy a stává se cele záležitostí osobního názoru každého jednotlivce.

Historický, původní pohled pochází zPísma samotného, z Božího slova. Pokud je popřena autorita tohoto zjevení, okamžitě se zbortí základ a jistota naší víry, protože ne Boží slovo, ale soukromý názor hříšné lidské mysli rozhoduje o tom, čemu je třeba věřit.

Totéž platí pro všech sedm výše uvedených bodů, které více či méně stojí i padají jeden s druhým. Pokud je popřena doktrína o hříchu, okamžitě přestává být nutná smrt Božího Syna, protože hřích přestane být nejen nepřekonatelnou bariérou na cestě člověka kBohu, ale i příčinou pádu lidské přirozenosti a z toho vyplývající skutečnosti, že člověk se stal "mrtvým" a bezmocným.

Pokud se smrt Pána Ježíše stane zbytečnou, nadpřirozené prvky v Jeho osobě, životě a vzkříšení ztrácí svou důležitost a s nimi se i Jeho Božství stane otázkou, kterou je možno připustit anebo popřít, jak se komu zdá správné. V této souvislosti Římanům 3:25,26 ukazuje absolutní nezbytnost smrti Ježíše Krista pro ospravedlnění a potvrzení Božího charakteru a Jeho spravedlnosti. Neexistovala jiná možnost, jak by mohl zároveň "být spravedlivý a ospravedlňovat" vyvolené hříšníky, kteří porušili Jeho svaté zákony.

Kristova smrt byla nezbytná také proto, aby Bůh prokázal, "že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy" (Řím. 3:25). Smluvní zákon vyžaduje za hříchy těžké tresty. "Zemře ta duše, která hřeší" (Ezech. 18:4). Ale Bůh ve své milosti vyvolené z Izraele ušetřil před trestem, který jim náležel. Přijímal oběti zvířat jako dočasné opatření, očekávaje onu budoucí velkou oběť. Pánova slova "nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, ale naplnit" (Mat. 5:17) znamenají, že nepřišel jen proto, aby udržel samotný Zákon jako dokonalý příklad, ale také, aby zaplatil cenu místo Izraele. Vylévání krve nespočetného množství zabitých zvířat a jejich obětování na nádvoří stánku achrámu nemohlo očistit svědomí těch, co obětovali (Žd. 9:13,14; 10:2). Tyto oběti byly pouze dočasným opatřením, které ukazovalo na budoucí dokonalou oběť, která bude platit "jednou provždy". Pánova smrt byla zaplacením plné výše trestu za Izraelovo porušení Zákona. Teprve poté, co byl Zákon takto "naplněn", mohla být otevřena cesta k vyplnění slavných proroctví slibující vykoupení a duchovní uzdravení.

Na osobě Pána Ježíše Krista plně závisí interpretace kříže. Pokud Ježíš nebyl věčný Boží Syn, dokonalý Bůh a dokonalý člověk, doktrína o Jeho zástupné smrti na místě hříšníků je oprávněně kritizována jako absurdní nespravedlnost. Není spravedlivé, aby někdo zemřel místo hříšníka, natož aby jeden nevinný člověk zemřel místo mnoha viníků. Je to samotný Bůh, který jako Bůh trpěl, aby uspokojil nároky svých vlastních spravedlivých zákonů, a který jediný může, aniž by byla porušena spravedlnost, zaujmout místo hříšníků apodstoupit trest, jenž by jinak připadl jim.

Pokud tedy kříž není opatření Boží milosti pro hříšného člověka, kterým jediným lze dosáhnout odpuštění, nové přirozenosti a věčného života, nýbrž je považován za tragickou smrt dobrého člověka, který předběhl svou dobu, jediným prostředkem ke spasení je potom lidská povaha a dobré skutky. Veškerá naděje lidstva pak spočívá ve vývoji a v naději, k čemu se dobereme ve vzdálené budoucnosti. Neexistuje absolutně žádná záruka konečného vítězství dobra nad zlem a vymýcení zla z celého světa. Osud jednotlivce se stává předmětem ještě větší nejistoty apouhých dohadů.

Historická víra Církve, jak o ní mluví Písmo, je jasná, logická a její zárukou je Boží charakter. Jedině v Bibli můžeme najít záruky a jistotu a jen v ní najdeme naději pro Církev i pro lidstvo.

T. Stanley Soltau, Vysílání "Zpět k Bibli", Lincoln, Nebraska; přeložila - MaS -