Společnost, v níž žijeme, prodělala v nedávné době velké změny. Nejedná se jen o změny politické a společenské, ale i o změny duchovní. Také církev prodělala mnoho změn. Leckdy jsou k dobrému, někdy spíš ke škodě. Velmi často se sbory a církve změnám zuby nehty brání. Vzniká tak napětí mezi těmi, kdo změny žádají, a těmi, kdo tvrdošíjně obhajují staré pořádky. Církev se tak dostává do krize. Zamysleme se nad ní z několika úhlů pohledu:

Především se třeba si uvědomit, co je vlastně církev? Je to společenství věřících, lidí, kteří byli Kristem přijati a znovuzrodili se z Ducha. Tito věřící, znovuzrození lidé tvoří dohromady církev. Z biblického pohledu církev totiž není tvořena denominacemi a hnutími, ale jednotlivci, kteří navázali prostřednictvím Ježíše Krista osobní vztah k Bohu.

Tito jednotlivci tvoří místní společenství věřících - sbory. Že se dělí podle svých pohledů na určité historické a biblické otázky na katolíky, pravoslavné, evangelíky či baptisty, to je fakt, který je třeba respektovat, ale který by neměl zastřít biblický pohled na církev jako na společenství Kristových následovníků bez rozdílu náboženských kořenů, pohlaví, ras, vzdělání a sociálního postavení.

Vnímáme tak ale církev i my? Obávám se, že málokdy. Především my jsme ve svých pohledech zcela v zajetí denominačního pojetí. Církev se podle nás skládá z různých denominací. Zde vzniká problém hned zpočátku: co když do nějaké denominace patří lidé, kteří Krista nikdy osobně nepoznali, lidé neobrácení? Je to ještě církev? Tato otázka má své kořeny v teologii - záleží na tom, jak kdo církev bere. Někdo bere církev jako společenství těch, kteří byli jako děti do církve pokřtěni. Potom teoreticky tito neobrácení lidé do církve patří. Každý biblicky orientovaný člověk ale ví, že bez osobního vztahu s Bohem není člověk křesťanem, nemůže tedy patřit do církve Kristovy. Denominační problém tedy s sebou nese především otázku křesťanské totožnosti: jsem, či nejsem Kristův?

Druhý problém denominačního pojetí církve je v dělení na "my" a "oni". Jsou naše sbory a farnosti a jejich sbory a farnosti. Bible ale zná pouze Kristovy sbory. Ono "naše" sbory není tak nevinné. Nejde jen o vědomí příslušnosti k něčemu, do čeho "oni" nepatří, ale jde i o postoj, že to "naše" je to nejlepší a jediné správné. Tak se snadno stane, že v "našich" sborech přestaneme mít na prvním místě zájem o Boží nároky a začneme sbory budovat podle toho, jak se nám vidí nejlépe. Do církve se tak dostává člověčina. Je-li ve středu zájmu církve člověk, dělá se vše pro to, aby byly uspokojeny jeho potřeby. Na prvním místě jsou to potřeby náboženské. Lidé naprosto přirozeně touží po náboženství. Náboženství není vztah s Bohem, jsou to projevy, které pod záminkou služby Bohu vyvyšují lidské konání, lidské zásluhy. Uveďme příklad: Modlitba může být projevem hlubokého a niterného vztahu s Bohem, ale může být i náboženským úkonem sloužícím pouze k uspokojení lidské pýchy. Vzpomeňme na modlitby farizeů, které kritizuje Pán Ježíš - jejich cílem bylo lidské uznání, dosažení větší popularity a možná také snaha získat si Boží přízeň.

Dostane-li se do centra pozornosti v církvi člověk, přizpůsobuje se jeho vkusu průběh bohoslužeb. Bohoslužby pak probíhají podle toho, co se líbí většině, aniž se příliš bere v úvahu, co k tomu říká Bible.

Člověk se svými zájmy ovlivňuje i život a zaměření toho kterého společenství. Křesťanům hrozí jedno velké nebezpečí. Skutečnost, že uvěřili, je do jisté míry vyčlenila z běžné společnosti. Zvláště v dřívějších dobách to křesťanům dávala socialistická společnost velmi důrazně najevo. "Mějte si svou víru, ale realizujte se ve svých kostelích a modlitebnách a neovlivňujte své okolí." A tak se křesťané zaměřili především na sebe, své bohoslužby a své aktivity a přestali konat to, čím je pověřil jejich Pán: hlásat lidem evangelium. Důsledek je katastrofální: mnohé sbory vymírají a zanikají. Jak církev reaguje? Asi bychom čekali pokání, prosbu o odpuštění, že jsme Boží zájmy nehájili, že jsme ignorovali Boží příkazy. Čekali bychom prosby o oživení, prosby o nové vyslání. A také aktivitu - ten zbytek věřících by měl začít znovu zjišťovat, co je vlastně předmětem víry, co je evangelium a hlavně - jak je říci dnešnímu člověku? A pak by měla logicky přijít nová misijní vlna. Místo toho sledujeme alibistické obhajování toho, že to děláme dobře, že jsme to vždy dělali dobře, že je to vlastně dobře, že je nás málo, že důležitá je kvalita, ne kvantita - a protože tou kvalitou jsme my, my věrní, poslušní a pokorní, je církev v naší zemi tou nejkvalitnější a nejkrásnější církví na celém světě. Že vymírá? Že v ní chybí mladí lidé? Že neumí odpovědět na otázky dnešní doby? Že je studená a strnulá? Ó, to nejen že není žádná chyba, ale naopak je to důkaz její pravosti a naší věrnosti.

Dovolte mi, abych se proti tomu důrazně postavil: NE, tato církev je v krizi. Je to církev líná, nevěrná a pokrytecká. Církev, která černou vydává za bílou, která lže Bohu i sobě. Je to církev vymírající. Žel, velmi často kritizující všechny, kteří cokoli dělají, vylučující kohokoli, kdo přichází s nějakou aktivitou, nebo novou myšlenkou.

"Nechte nás - my chceme svůj klid." Tato slova říkají ti věrní a osvědčení všem, kteří přicházejí s jakýmkoli pohybem a životem. To je příznak hluboké krize. My, lidé, já, člověk, chci svůj klid. Já chci svůj klid a přitom budu Krista chválit, děkovat mu za jeho dílo na kříži, budu kázat o tom, jak musíme být poslušní, jak musíme kráčet za Pánem. Jen se bojím, že v tom případě není už tím pánem Kristus.

- Petr Vaďura -