Bioetika a klonování lidských kmenových embryonálních buněk k prvnímu výročí vyhlášení Deklarace práv počatého dítěte
Prof. MUDr. Josef Syka, DrSc.

V poslední době se do nebývale velkých rozměrů rozproudila diskuse na stránkách světového tisku, a to nejen odborného, o etických problémech spojených s klonováním a v poslední době specificky o etických problémech využití lidských kmenových embryonálních buněk.

V čem spočívá problematika klonování lidských embryonálních kmenových buněk? Ve velmi časné fázi embryonálního vývoje existují nediferencované kmenové buňky, jejichž další vývoj je možné v laboratoři ovlivnit. Je možné ovlivnit přeměnu těchto nediferencovaných kmenových buněk ve specifické buňky nervové, krevní, svalové a další, a tím vytvořit tkáňovou kulturu, kterou bychom mohli použít pro léčbu nemocných. Nabízí se příklad parkinsonismu, který je v posledních letech léčen v některých státech transplantací embryonální nervové tkáně do mozku pacientů trpících touto chorobou. Tkáň je v tomto případě získána z potracených embryí v relativně pozdním stadiu embryonálního vývoje, to znamená asi v šestém až osmém týdnu. K úspěšné léčbě je třeba nervové tkáně z několika embryí, aby vznikla tkáň schopná nahradit dopaminergní nervové buňky, které jsou v případě parkinsonismu nefunkční. Úspěšnost metody však není vysoká. Transplantace dopaminergních nervových buněk vypěstovaných in vitro z embryonálních kmenových buněk by mohla zřejmě přinést mnohem lepší terapeutické výsledky a vyléčit dnes mnohdy nevyléčitelně nemocného pacienta. Podobně lze očekávat úspěšné využití terapeutických postupů, založených na kmenových embryonálních buňkách i u jiných onemocnění, např. amyotrofické laterální sklerózy či diabetu. Zde se však pohybujeme na úrovni pracovních hypotéz, neboť pokusy směřující k takovým cílům jsou na samotném začátku.

Jaký je princip procesu klonování za účelem vytvoření embryonálních kmenových buněk? Ke klonování se použije ovocyt, vajíčko ženy. Z vajíčka se vyjme vlastní jádro a dodá se do něj jádro buňky člověka, kterého chceme léčit. Jádro může pocházet například z jeho kožní buňky, protože bylo prokázáno, že prakticky všechny somatické buňky mají identická jádra a obsahují celou genetickou informaci uloženou v DNA. Zárodečná buňka s novým jádrem se dále dělí a vytvoří tzv. blastocystu, která se skládá z obalu - trofoblastu, z něhož později vzniká placenta, a z vnitřního embryoblastu. Z embryoblastu se získávají embryonální kmenové buňky. V této fázi ještě nejsou diferencované, proto se nazývají buňky kmenové. Pomocí diferenčních faktorů lze ovlivnit další vývoj této nediferencované kmenové buňky. V praxi by to znamenalo, že by bylo možné z kmenové buňky vytvořit jakoukoli potřebnou buněčnou tkáň, třeba i tkáň srdečního svalu či ledviny.

V principu by bylo možné vypěstovat celé orgány in vitro, a tudíž překonat problémy spojené s hledáním dárců lidských orgánů pro transplantace. Ale to je skutečně ještě velmi vzdálená perspektiva, v této chvíli nepodložená výsledky vědeckého bádání. V bližší budoucnosti by takový postup, spočívající v transplantaci řízeně vypěstovaných tkáňových kultur, mohl napomoci léčení již zmíněné Parkinsonovy nemoci či cukrovky, ale i závažných míšních lézí. Klonováním by embryo mělo být zbaveno původní DNA tím, že se v první fázi odstraní jádro. Nově vzniklá buněčná tkáň by měla obsahovat jen DNA jádra somatické buňky nemocného jedince. To znamená, že by se do značné míry odstranil problém imunity organismu, na který se dnes naráží nejen při léčbě řady chorob, ale také při transplantacích lidských orgánů, protože jejich buňky pocházejí od jiného jedince. Pro výzkumné účely by bylo možné využít v první fázi spermií aktivovaná vajíčka, tzn. embrya, která jsou dnes uchovávána v poměrně velkém počtu na pracovištích, kde se provádí in vitro fertilizace.

Ukazuje se ale také, že i v dospělém organismu existují kmenové nediferencované buňky, které lze použít pro podobné účely, to znamená k vytvoření buněčné linie pro léčbu některých zatím nevyléčitelných chorob. Kmenových buněk je mnoho například v kostní dřeni. Velkým překvapením pro vědecký svět v posledních letech bylo zjištění, že kmenové buňky existují i v dospělém mozku. Ještě nedávno platilo téměř jako dogma, že člověk se narodí s určitým počtem neuronů a ty že postupně ubývají a už se nikdy nenahrazují. Nyní už je jasné, že existují minimálně dvě oblasti v mozku - hipokampus a čichový orgán, přesněji řečeno čichové nervové buňky, kde vznikají nové kmenové buňky, které se neustále obnovují a tudíž je jich možné využít k vytvoření buněčné linie. Tyto dospělé kmenové buňky poskytují alternativní řešení pro léčbu založenou na embryonálních kmenových buňkách, která naráží v četných zemích na vážné etické problémy. Pokusy s klonováním buněk dospělých nenaráží na odpor. Odpůrci klonování nejsou ani proti využití i spontánně potracených embryí v lékařském výzkumu. Podle jejich názoru to není zásahem omezujícím svobodu člověka. Nekritizují ani použití kmenových buněk z pupečníkové tkáně, která, jak uznávají, se při porodu stejně zničí. Problém začíná u postupu, kdy se využije původní embryon a přenese se jiné jádro ze somatické buňky do buňky embrya a dále se získají naznačeným způsobem potřebné kmenové buňky. Tím dochází ve skutečnosti k likvidaci embrya. Je třeba si však uvědomit, že v souvislosti s asistovanou reprodukcí vzniká množství embryí, z nichž se využije jen malá část. A je otázkou etiky, zda využít či nevyužít za účelem výzkumu nadbytku embryí, která jsou podle platných zákonů uložena na pracovištích, kde se provádí in vitro fertilizace. Pro mnohé představitele náboženských a filosofických směrů se v tomto případě jedná o zabití lidské bytosti. Ve skutečnosti v mnoha zemích vyspělého západního světa dnes legislativa neumožňuje klonování lidských embryonálních kmenových buněk. Například ve Spojených státech byly teprve v poslední době povoleny pokusy s lidskými kmenovými embryonálními buňkami, financované z prostředků Národního ústavu zdraví, ale za předpokladu, že se již jedná o kmenové embryonální buňky, vytvořené ze soukromých zdrojů. Pouze vláda Velké Británie předložila v poslední době parlamentu návrh, aby klonování lidských embryonálních buněk za účelem rozvinutí nových léčebných procesů bylo povoleno. Současně však navrhla, aby proces klonování probíhal pouze za předpokladu splnění mnoha přísných podmínek. Předpokládá se nutnost získání licence pro výzkum embryonálních kmenových buněk, kterou by uděloval k tomu zřízený orgán, a nutnost souhlasu dárce vajíčka a spermatu, z něhož vznikne embryo pro pokusné účely. Dále se v návrhu předpokládá zřízení speciálního výzkumného programu pro tyto účely a trvalé monitorování a vyhodnocování výsledků výzkumu. Návrh zahrnuje i četné zákazy, například zákaz spojení lidské dospělé somatické buňky s živým vajíčkem jakéhokoliv zvířecího druhu či přísný zákaz implantace embrya vytvořeného technikou přenosu buněčného jádra do dělohy ženy (tzv. reprodukční klonování).

V Evropě jsou názory na klonování lidských embryonálních buněk z hlediska legislativy v jednotlivých zemích odlišné. Zvláštní zákon, zaměřený na problematiku klonování a in vitro fertilizace mají Německo, Francie a Rakousko. Jejich vlády zaujaly negativní stanovisko k výzkumu klonování lidského embrya. Naopak Velká Británie či Portugalsko nemají zatím žádná zákonná pravidla, v Dánsku existuje možnost výzkumného využití embrya pro klonování, pokud jej schválí státní etická komise. Evropská komise ve svém stanovisku z konce roku 1998 konstatovala, že vzhledem k pluralitě kultur a etických přístupů v Evropě, což se promítá v mimořádné diverzitě národních zákonů, by komise neměla jakýmkoli způsobem zakazovat finanční podporu výzkumu lidského embrya, "pokud je prováděn v zemi, která to dovoluje".

Jinými slovy - Evropská komise se nechce stavět nad zákonodárství jednotlivých zemí. V poslední době však Evropský parlament přijal, i když těsnou většinou, usnesení, ve kterém se označuje klonování lidských embryí pro terapeutické účely za odporující úctě k lidské bytosti a vyslovuje se představa, že pro léčení závažných chorob jsou k dispozici jiné léčebné prostředky.

V České republice dosud nebyly přijaty zákonné normy, které by bioetické problémy spojené s klonováním lidských embryí řešily. Podstatná je skutečnost, že Česká republika přistoupila k Bioetické konvenci Rady Evropy, přesněji řečeno ke Konvenci o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a medicíny. Bioetická konvence a její dodatek o klonování sice výslovně zakazují jakýkoliv zákrok, který vede k vytvoření lidské bytosti geneticky identické s jinou lidskou bytostí, žijící či mrtvou, ale problematice embryonálních kmenových buněk se výslovně nevěnuje. Bude proto nutné, aby tato citlivá problematika byla ošetřena zákonem. Přípravě takové zákonné normy se věnují jak Etická komise Ministerstva zdravotnictví, tak Bioetická komise při Radě vlády pro výzkum a vývoj. Už proto, že některé týmy českých vědců si v minulosti získaly vynikající pověst ve výzkumu klonování zvířat. Jsou připraveny začít s výzkumem lidských kmenových buněk. Mnoho vědců v zahraničí a také u nás si myslí, že klonování lidského embrya by mohlo přinést zvrat v léčení dosud smrtelných chorob. Zda to je pravda, prokáže až výzkum.

Na druhé straně je nutno přiznat, že v problematice klonování lidských embryí existují jistá úskalí a to nejen etického rázu. Připomeňme si např. nadšení, které doprovázelo xenotransplantace. Dnes je tento program více méně zastaven, protože existují obavy, že by transplantace zvířecích orgánů, zejména prasečích - která jsou po imunitní stránce nejvíce kompatibilní - do lidského těla mohly znamenat nebezpečí rozšíření smrtelných virů pro lidský organismus. Obava je docela logická. V pozadí je AIDS, nemoc, která vznikla s největší pravděpodobností jako modifikace opičího viru. Jsme už dnes pod tíhou zkušeností opatrnější. Klonování lidského embrya vnímáme jako možnost vytvořit v budoucnosti tkáňovou kulturu a mnohem později snad i lidský orgán, ideální pro transplantaci. Ale je třeba si uvědomit, že po nahrazení jádra embryonální buňky somatickým jádrem z těla člověka, kterého chceme léčit, zůstane v buňce původní DNA ve formě tzv. mitochondriální DNA. Ta se vyskytuje uvnitř vajíčka v cytoplazmě. To znamená, že ani při tomto postupu nelze stoprocentně vyloučit určitou kontaminaci DNA z původní embryonální buňky. Je třeba také poukázat na to, že u řady klonovaných zvířat se objevily obrovské růstové problémy. Někteří jedinci jsou příliš velcí, jiní umírají v určité fázi po klonování a také se mohou objevit různé teratologické problémy. Existuje zde tedy řada úskalí, která vedou k opatrnosti přijímání definitivního rozhodnutí.

Klonování lidských embryí se rozhodně stane dlouhodobou výzkumnou záležitostí. V první etapě, možná v průběhu deseti let, by díky této metodě bylo možné získat potřebné tkáňové kultury. Vypěstování lidských orgánů in vitro můžeme očekávat až v horizontu desítek let. A nikdo nemůže dnes vyloučit, že nakonec bude tento postup zakázán jakožto příliš riskantní, přinášející svou aplikací více negativ než pozitiv. Nebo se možná zjistí, že stejně užitečné mohou být kmenové buňky z těla dospělého člověka a že není třeba sahat na buňky lidského embrya. Výzkum v tomto směru musí být však stále provázen soustavným a hlubokým zájmem o etické aspekty této problematiky.

Oběžník Hnutí Pro život 04/00