Otázka: Jak se církev dívá na umělé oplodnění, tzv. asistovanou reprodukci?

Chtěl bych začít citátem z knihy Richarda Wurmbranda Vítězná víra: "Církev má soustavu pravidel, ale ta nejsou určující ve všech případech. Mnohokrát v historii byla pozměněna. Kromě hlavních zásad chování ponechává církev rozhodování v tvém křesťanském životě tvému, slovem Božím osvícenému svědomí. Duchovní vůdcové, kteří prohlašují, že znají odpověď na každý individuální případ, ve skutečnosti dokazují, že jsou učitelé falešní. Pravý učitel říká o mnoha věcech: Nevím." (s. 96)

Aktuálnost Wurmbrandova výroku jsem vnímal při přípravě této úvahy. Nicméně se pokusím s použitím mnoha pramenů problematiku alespoň nastínit.

Chceme-li pochopit problematiku umělého oplodnění, musíme zabrousit do odborných pojmů. Při umělém oplodnění přicházejí v úvahu tyto úkony:

l. inseminace, tedy oplodnění vaječné buňky v těle matky, a to

a) buď manželovou spermií, nebo

b) cizí, darovanou spermií.

2. Dnes běžně rozšířené je i umělé oplodnění vajíčka spermií ve zkumavce (in vitro) a vložení embrya do matčiny dělohy. Zde rozlišujeme opět:

a) oplodnění homologické, kdy spermie i vajíčko patří manželům, a

b) oplodnění heterologické, kdy je buď spermie, vaječná buňka, nebo obojí od anonymních dárců.

První dítě oplodněné touto metodou se narodilo v roce 1978 ve Velké Británii a od té doby bylo takto počato a narodilo se asi 400 000 dětí.

3. metoda je nejproblematičtější. Je jí propůjčení dělohy k donošení dítěte. Oplodněné vajíčko je vloženo do dělohy jiné ženy, která dítě donosí k porodu. U nás není tato metoda dovolena.

Pokud naše otázka zní, jaké je stanovisko církve k problému umělého oplodnění, lze mluvit pouze o stanovisku katolické církve, protože ostatní církve se touto problematikou (alespoň u nás) nezabývaly. Kongregace pro nauku víry ve své Instrukci o úctě k počínajícímu lidskému životu a důstojnosti rozmnožování z l0. března 1987 odsoudila všechny techniky umělého oplodnění, které nahrazují manželské spojení, zvláště oplodnění ve zkumavce. Naproti tomu věrna své tradiční nauce o manželství zdůraznila, že pro zplození nového lidského života je manželský akt nezbytný a zůstane nenahraditelný. Jsou však morální teologové, kteří umělé oplodnění u manželů schvalují. Nejnověji vyjádřila souhlas s umělým oplodněním in vitro německá biskupská konference.

Někdo namítne, že to je učení církve, zatímco pro křesťana je závazné pouze to, co učí Bible. Jak už ale bylo řečeno, Bible k problematice umělého oplodnění neříká ani slovo. Lze tedy jen dedukovat.

Bible jasně říká, že děti dává Bůh. V Žalmu 127. čteme:

• Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna. (Ž 127,3)

Také v příbězích o bezdětných matkách vidíme jasně, že když se jim později dítě narodilo, dal jim je Bůh, ať už se jedná o Sáru či o Chanu. Více však říkat nelze.

Už to, co jsme řekli, vyvolává některé otázky: Může si tedy křesťan dovolit používat antikoncepci, když dítě dává Bůh? Nezasahuje tak do Božího jednání? Může v případě neplodnosti zasahovat do Božího jednání lidskými pomůckami, např. oplodněním ve zkumavce? Když jsem v cyklu Otazníky mluvil o antikoncepci, řekl jsem, že Bůh nám umožňuje do určité míry rozhodovat o tom, kdy a kolik dětí budeme mít. Proto nám odhalil mechanismus početí a dovoluje do něj zasahovat. Samozřejmě, že to má své hranice.

Něco podobného bychom mohli říci o umělém oplodnění. I zde Bůh člověku leccos dovolil odhalit a do lecčeho zasahovat. Přesto považuji tuto problematiku za závažnější, neboť neplodnost hraje v mnoha biblických příbězích důležitou roli. V již zmíněných případech to byl způsob, kterým Bůh chtěl svým lidem něco říci. Sára dostala dítě ve chvíli, kdy bylo jasné, že se jedná o zázrak, a to proto, aby toto početí bylo bráno jako znamení a jako projev Boží milosti. Stejně tak Chana dostala dítě ve chvíli, kdy bylo jasné, že se nejedná o normální početí, ale o zázrak. Bůh tak připravil Samuelovy rodiče na to, že dítě bude od mladosti jeho vyvolenou nádobou. Představme si, že by v době Abrahamově či Samuelově znali lékaři metody umělého oplodnění a že by se neplodné ženy obrátily o pomoc k lékařům místo k Hospodinu. Jak by to vše asi probíhalo?

Dovolím si tedy udělat (velmi opatrně a s bázní) jeden dílčí závěr: pokud v manželství nepřichází dítě, nelze to brát tak, že se prostě pouze něco porouchalo a je třeba to nějak spravit. Bezdětnost může být totiž způsob, jakým Bůh se svými dětmi jedná. Chtějme tento Boží hlas vnímat, slyšet a pokusme se mu rozumět. Vždyť se může jednat o něco velmi důležitého, co nutně potřebujeme ve svém životě poznat. Pokud tento Boží hlas přeslechneme, můžeme se dostat i do vážných problémů: Někdy se stane (a znám takové případy), že si bezdětní manželé adoptují dítě a rodina se rozpadne. Ti lidé nebyli pro rodičovství vhodní. Jindy Bůh nedá dítě manželům proto, aby je oddělil pro úkoly v církvi. Proto si myslím, že by křesťan neplodnost neměl nikdy brát jako otázku čistě medicínskou, která se dá nějak obejít.

Je velmi zajímavé zjistit, proč katoličtí církevní představitelé tak jednoznačně umělé oplodnění odmítají. Celkem souhlasím s tím, že oplodnění cizím spermatem či umístění oplodněného vajíčka do dělohy jiné ženy, která je donosí a porodí dítě pro někoho jiného, je nenormální. Jde zde hlavně o dítě, o jeho právo narodit se z otce a matky, které zná a kteří jsou spojeni manželstvím.

Co ale oplodnění buňkami manželského partnera? Jasně nemorální jsou případy, kdy se "ve zkumavce" oplodní více vajíček a dvě nebo tři z nich se implantují. Oplodnit vajíček pouze tolik, kolik dětí si rodiče přejí, je sice technicky možné, ale finančně náročné. A protože vajíčko se v těle matky jen málokdy uchytí, oplodňuje se vajíček více a ta zbylá, přebytečná, se zničí. Zde se zabíjí lidští jedinci.

Pojďme ale dále. Nemyslím si, že by byl nějaký problém s tím, že dítě není počato přirozeně, pohlavním stykem. Nesouhlasím ani s argumentem, že zásahem třetí osoby do aktu plození se zavádí vláda techniky nad původem a určením lidské osoby, jak praví katechismus. Co mě ale zaujalo, je argument, který katolický katechismus uvádí - v článku 2378: "Dítě není něco, co se rodičům dluží, ale je to dar. Největším darem manželství je lidská osoba. Dítě nemůže být považováno za předmět vlastnictví: za něco, k čemu by vedlo uznání domnělého ,práva na dítě'. V této oblasti má pouze dítě opravdová práva: ,právo být plodem zvláštního úkonu manželské lásky svých rodičů a také právo být respektováno jako osoba od chvíle svého početí.'"

Zdá se mi, že zde katolický katechismus uhodil hřebíček na hlavičku. Dítě je skutečně dar. Dárcem je Bůh. Jsou určité hranice, které bychom měli respektovat. Kudy ty hranice vedou, by měl pečlivě zkoumat každý sám, ale i ve společenství s ostatními věřícími.

Mám přátele, manžele, kteří jsou neplodní. Muž má poškozená varlata, takže ve spermatu je jen velice málo živých spermií. Když jsem s ním mluvil, řekl mi, že podle lékařů je teoreticky možné, aby právě ta živá spermie doputovala k vajíčku a oplodnila ho. Ovšem to by se prý musel stát zázrak. A za ten se moji přátelé modlí. Pokud Bůh bude chtít, dítě se narodí. Pokud ne, jsou připraveni nést břímě neplodnosti a hledat jeho smysl ve svém manželství. Znám však i jinou křesťanskou rodinu, která měla být podle lékařů bezdětná. Dnes mají pět dětí.

Nicméně bych asi nezatěžoval svědomí těch, kteří by se pro umělé oplodnění rozhodli, nějakými jednoznačnými soudy v tom smyslu, že se jedná o hřích. Doporučil bych jim však, aby si celou věc dobře rozmysleli. A k tomu, aby o otázce umělého oplodnění měl člověk dost informací, slouží i dvě knížky, které byly vydány křesťanskými vydavatelstvími. První se jmenuje Když dítě nepřichází, napsala ji Jana Fenclová a vydalo ji Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Kolejní 4, Praha 6. Druhá se jmenuje Na hranicích etické únosnosti, s podtitulem Etické úvahy o Problematice reprodukční medicíny a genové technologie, jejím autorem je Kari-Heinz Kieber a v roce 1994 ji vydalo vydavatelství SÍŤ, Hládkov 3, Praha 6.

- Petr Vaďura -