1. Petrův 1:6-9

Často se setkávám s tím, že křesťané nemají jasno v tom, jak bychom se měli vyrovnávat s utrpením. Někteří říkají, že utrpení přichází z nedostatku víry. Máme si uzdravení přivlastnit vírou a odmítnout všechny negativní myšlenky. Tento názor je evidentně nebiblický, ale drží se.

Jiní říkají, že křesťané musí trpět, ale že mají utrpení čelit s úsměvem na rtech. Trpícím svatým citují verše jako: "Stále se radujte … Za všech okolností děkujte …" (1. Tesalonickým 5:16,18); "… všecko napomáhá k dobrému …" (Římanům 8:28). Před pár lety jsem pohřbíval třicetiletého muže, po kterém zůstala vdova se dvěma dětmi. Po obřadu za ní na chodbě přišel její bývalý pastor celý rozzářený a řekl: "Sláva Pánu, už je na věčnosti!" Měl jsem sto chutí mu jednu vrazit. Takový přístup k utrpení vede podle mne k pokrytectví a k emocionálním traumatům. Lidé si nasadí falešný úsměv a opakují fráze jako "sláva Pánu", ale uvnitř cítí bolest a Pána nechválí. Popírají zármutek a bolest, které tam ve skutečnosti jsou. Tento přístup k utrpení není ani biblický, ani zdravý pro emocionální život.

Jiní proti tomuto názoru vystupují s tvrzením, že své pocity musíme vyjadřovat. Měli bychom si projít všemi stádii zármutku. Říkají, abychom dali svému hněvu, vzteku a hořkosti volný průchod. Pokud je necítíme, žijeme ve lži. Lidem se dokonce doporučuje, aby Bohu spílali, a to s ujištěním: "On to unese. Řekněte mu, jak hrozně vás namíchl." Říkají, že kdo to nedělá, zadělává si sám na problémy v emocionálním životě.

Chtěl bych prohlásit, že ani jeden z těchto přístupů nepředstavuje biblický ani zdravý způsob, jak se s utrpením vypořádat. Biblický způsob je nepopírat bolest nebo zármutek, ale zároveň se doopravdy radovat z Pána, když jsme na dně. List Židům 12:11 říká jasně:

• Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.

Pavel popisuje své vlastní prožívání zkoušek slovy:

• Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme …(2. Kor. 6:10)

Předvedl nám to mnohokrát, ale nikde snad tak zřetelně, jako ve vězení ve Filipech, kde o půlnoci on a Silas, se zády ještě krvácejícími po nezákonném bičování, chválili Boha zpěvem (Skutky 13:25).

Petr píše trpícím křesťanům, že jásají a přitom jsou zároveň zarmouceni rozličnými zkouškami (1. Petrův 1:6, tato kapitola je citována podle NS). Nepopírá utrpení - slovo, které používá, znamená bolest nebo zármutek. Ale neopomíjí ani opravdovou radost, kterou může křesťan prožívat i uprostřed bolesti, pokud se na ni dívá ze správné perspektivy. Petr to sám poznal. Po tom, co byl zbičován a bylo mu zakázáno kázat v Ježíšově jménu, on a další apoštolové

• odcházeli … s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno (Skutky 5:41)

To je radost, kterou můžeme mít, i když jsme na dně! V oddílu, kterým se zabýváme, nám Petr říká, jak ji získat:

Protože Spasitel dopouští zkoušky, aby tříbil naši víru, můžeme se radovat, i když jsme právě na dně, pokud vzhlížíme k Němu a k Jeho spasení.

1. Petrův 1:3-5 nám ukazuje naše budoucí dědictví v nebi; 1:6-9 zaměřuje naši pozornost ke stávající radosti uprostřed zkoušek. Z veršů 6-9 bych chtěl vyzvednout tři hlavní body:

1. Spasitel dopouští zkoušky na každého, koho miluje.

Dovolte, abych vám uvedl některá vzácná zaslíbení, která byste měli znát.

• O Ježíši je psáno: "Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel …" (Židům 5:8)

O nás se říká:

• Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. … Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. (Židům 12:6,8)
• A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. (2. Timoteovi 3:12)
• Ve světě máte soužení. (Jan 16:33)
• Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království. (Skutky 14:22)

A proto, jak Petr ve své epištole říká o něco dále:

• Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého … (1. Petrův 4:12)

Ještě během Ježíšova pozemského života mu Petr při jedné příležitosti řekl:

• Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít? (Matouš 19:27)

Ježíš odpověděl, že každý, kdo všechno opustí a následuje ho, dostane ještě v tomto životě toho, čeho se vzdal, stokrát tolik - domovů, bratrů, sester, matek, dětí i polí. Úžasné! Tomu říkám zisk! Kdo by se nehlásil o takovouhle výhru? Ale Ježíš jedním dechem říká:

• "… spolu s pronásledováním …" A dodává: "… a v přicházejícím věku život věčný." (Marek 10:30)

Zkoušky, těžkosti, pronásledování pro Ježíšovo jméno v tomto životě - to k té výhře patří. Je pravda, že nás čekají i nevýslovná požehnání - Ježíš to říká jasně. Je pravda, že je to život v hojnosti (Jan 10:10). Ale je také pravda, že ta hojnost často znamená hlubokou trvalou radost ze spasení, kterou prožíváme i tehdy, když jsme právě na dně. Zkoušky potvrzují, že nás Ježíš obzvláště miluje. Nikdo z jeho milovaných není výjimkou. Ale proč? To je přece vždycky ta hlavní otázka, ne? Proč na nás Bůh dopouští zkoušky?

2. Spasitel zkoušky dopouští na každého, koho miluje, aby tříbil jeho víru.

Petr nám ukazuje účel zkoušek, správný pohled na zkoušky a konečný výsledek zkoušek.

A. Účelem zkoušek je tříbit víru

Slovo "aby" (1:7) vyjadřuje účel rozličných zkoušek ze šestého verše: aby naše víra byla vytříbena neboli přečištěna jako zlato, aby byly odstraněny nežádoucí příměsi, takže v den, kdy se Kristus vrátí, bude shledána k chvále, slávě a cti. Víra leží v samém srdci křesťanského života. Vírou jsme spaseni, vírou chodíme. Bez víry není možné zalíbit se Bohu (Židům 11:6).

Petr srovnává víru se zlatem co do podobnosti i co do rozdílů. Rozdíl nachází v tom, že víra je mnohem cennější než zlato, protože zlato pomíjí, ale víra zůstává. Zlatem nebe nezískáme, vírou ano. V okamžiku, kdy člověk zemře a stojí před Bohem, mu nic nepomůže - ani všechno zlato světa. Toho dne obstojí jen víra v Ježíše Krista.

Víra se podle Petra podobá zlatu v tom, že obojí se tříbí ohněm. Slova jako "být nalezen" nebo "prokázat se" nesou jemný významový odstín zkoušky, při níž se očekává úspěch. Bůh naši víru nezkouší proto, aby ji přivedl k selhání, ale proto, aby spálil nečistoty a získal ryzí zlato. Za tím účelem nás vystavuje výhni zkoušek, v nichž jsme nuceni se na něj spoléhat v takové míře, v jaké by to jinak nikdy nebylo možné.

Musíme si ujasnit, že víra nemusí být opravdová, a taková víra selhává. V podobenství o rozsévači Ježíš říká, že v mělké, kamenité půdě zrno vzklíčilo, ale když vyšlo slunce, uschlo a zahynulo, protože nemělo kořeny. Potom vysvětlil, že je řeč o těch, kdo nejprve slovo s radostí přijímají, ale když je kvůli němu potká soužení nebo pronásledování, odpadají, a tak se ukáže, že jejich víra nebyla pravá (Marek 4:5-6,16-17).

Pravá víra však ve zkouškách neslábne, ale sílí. Boží plamen odstraní strusku a tak vytříbí ryzí kov.

Vloni mi dost lidí vytýkalo některé z věcí, které jsem kázal. Četl jsem poznámku Martina Luthera (Komentář k epištolám Petra a Judy), kde říká, že kdyby nebyl tak ostře napadán, nikdy by nenabyl takového přesvědčení a nikdy by své doktríny nepřivedl k takové úplnosti. Do určité míry se s ním ztotožňuji v tom, že Bůh tyto výpady proti mně použil, aby mne upevnil v pochopení základních pravd evangelia, jež jsou v dnešní době terčem útoků.

George Muller, velký muž víry, zajišťoval stravu, ošacení a bydlení pro více než dva tisíc sirotků zároveň, a to pouhou vírou a modlitbou. Před potenciálními sponzory o potřebách své práce zásadně nemluvil; ani když se ho přímo ptali. Místo toho je přinášel v modlitbě před Boha. Prošel obdobími těžkých zkoušek. Zažil sedm let, kdy měl jen výjimečně prostředky k tomu, aby mohl potřeby sirotků zabezpečit déle než na tři dny; často je získal teprve toho dne, někdy právě v té chvíli, kdy si děti sedly k jídlu. Muller napsal:

Pán dává víru právě proto, aby ji ke slávě vlastního jména zkoušel, a pro dobro toho, kdo ji dostává; a nejen, že samotná zkouška víry - pokud se pevně držíme důvěry v Boha - přináší naší duši to požehnání, že ho lépe poznáváme, ale tímto cvičením sílí i naše víra. A proto, pokud s Bohem chodíme s aspoň trochu čestným srdcem, bude naše víra zkoušena více a více.

Účelem zkoušek je tedy tříbit naši víru.

B. Správný pohled na zkoušky je vědomí, že jsou dočasné, nezbytné a v Božích rukou.

Rádi chodíme po horách. Loni v létě jsme vylezli na Cloud's Rest v Yosemite, kde je jedna z nejpanoramatičtějších vyhlídek na Yosemitský národní park. Je odtud vidět celý charakter krajiny. Získáte pohled, který prostě neznáte, dokud chodíte dole po pěšinkách. Podobně je užitečné získat Boží pohled na zkoušky. Petr nám proto připomíná, že jsou dočasné: "… nakrátko …" Možná si řeknete: "Nakrátko? No potěš! Vždyť já se takhle trápím už celé roky!" To je krátká doba - vzhledem k věčnosti. Stejnou myšlenku vyjádřil Pavel, když řekl:

• Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. (2. Korintským 4:17-18)

Petr také doplňuje pohled na zkoušky zjištěním, že jsou nezbytné ("je-li to nutné"). Jsou nezbytné, jak jsme si právě všimli, pro vytříbení naší víry. Myslím si ale, že Spurgeon má pravdu, když říká, že nejen zkoušky, ale i útrapy jsou nezbytné. Tvrdí ("Křesťan v zármutku i v radosti" - Spurgeonova kázání), že někdy je nutné, aby byl křesťan dokonce ubitý na duchu. Kristus cítil v zahradě úzkost až k smrti. Pokud křesťan neprochází obdobími zkroušenosti, tvrdí Spurgeon, stane se pyšným, nebude schopen soucitu s ostatními trpícími a zamešká tak lekci, kterou se jinak nenaučí. Spurgeon cituje Lutherův výrok, že soužení je to nejlepší, co má v knihovně.

Malcolm Muggeridge, který se před smrtí stal křesťanem, na sklonku života řekl: "Proti všemu očekávání se za zážitky, které mi ve své době připadaly zvlášť zničující a bolestné, ohlížím s největším zadostiučiněním. Vlastně všechno, co jsem se kdy naučil, všechno, co do mého života vneslo opravdovou hodnotu a opravdové světlo, přišlo v trápení, ne ve štěstí." [Reader's Digest 1/91, původní anglická verze, strana 158]

Třetí pohled, který nám Petr nabízí, je ten, že zkoušky jsou v Božích rukou. Vyplývá to z celkového smyslu tohoto místa: Bůh nás zkouší jako zlatotepec, pozoruje roztavený kov, sbírá z něj strusku, dokud v něm neuvidí svou tvář jako v zrcadle. Vědět, že je Bůh svrchovaný, je ve zkouškách velkou útěchou. Nezapomněl na nás. Když nás potkalo neštěstí, nebyl zrovna v posteli ani na dovolené. On řídí všechno, včetně našich zkoušek, k dobrému podle svého svrchovaného rozhodnutí (Efezským 1:11; Zjevení 6:9-11).

Účelem zkoušek je tedy tříbit naši víru; správný pohled, se kterým se na zkoušky potřebujeme dívat, znamená vědět, že jsou dočasné, nezbytné a že jsou v Božích rukou.

C. Konečným výsledkem zkoušek jsou odměny při Kristově návratu.

To všechno bude "k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista." O čí chvále, slávě a cti to Petr mluví? Jelikož ve vlastním slova smyslu je chvály, slávy a cti hoden jenom Bůh, dalo by se říct, že vyhlížíme jen Jeho chválu. Ale ta slova mají ještě přenesený význam, a v tomto smyslu odmění Bůh věřícího při Kristově příchodu chválou (1. Korintským 4:5; Matouš 25:21,23), slávou (Římanům 2:7,10; Koloským 3:4) i ctí (Římanům 2:7,10; 2. Timoteovi 4:8). Podílíme se na nich díky tomu, že jsme s Kristem jedno (Římanům 8:17), a všechny tyto pocty po právu odevzdáme zpět k Jeho nohám. Nicméně můžeme snášet zkoušky s vědomím, že po Kristově návratu nás čeká odměna.

Spasitel tedy zkoušky dopouští na každého, koho miluje; a to proto, aby tříbil jeho víru.

3. Můžeme se radovat, i když jsme na dně, když vzhlížíme ke Spasiteli a k jeho spasení.

"Proto jásáte" (1:6). Proč? Pro naše slavné spasení právě popsané ve třetím až pátém verši. I když jsme právě na dně, dočasně souženi zkouškami, můžeme vzhlížet k našemu Spasiteli a spasení, které nám zajistil, ze kterého se už začínáme těšit, ale které nebudeme zakoušet v plnosti, dokud se nevrátí. Potom pocítíme nevýslovnou, úžasnou radost, která zaplaví naše duše, právě když jsme na dně. Jak najdeme tuto radost? Třemi způsoby:

A. Vzhlížíme ke Spasiteli ve víře.

Už víme, že zkoušky přicházejí proto, aby tříbily naši víru. Petr říká (1:8), že ve zkouškách přichází nevýslovná radost spolu s vírou v Ježíše, dokonce i když ho nevidíme. Musíme rozumět tomu, že víra není automatická reakce ani pasivní čekání. Víra je aktivní rozhodnutí spoléhat na Boha navzdory okolnostem. Víra znamená složit svá břemena na pevná boží zaslíbení. Spurgeon řekl, že zkoušky nepřicházejí jenom spálit nečistoty, ale také vypálit zaslíbení.

V obdobích zkoušek nám připadá, že s námi Kristus není. Musíme tedy prohlásit vírou: "Slíbil, že se mnou bude až do konce věků (Matouš 28:20), že mne nikdy neopustí a nikdy se mne nezřekne (Židům 13:5), a tak se ho vírou chytám za ruku právě teď." Jak řekl Ježíš Tomášovi, který neuvěřil ve vzkříšení, dokud Ježíše nespatřil na vlastní oči: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení ti, kteří neviděli, a uvěřili." (Jan 20:29) To jsme my! Jsme blahoslavení, když i na dně vzhlížíme ve víře ke Spasiteli. Je to naše svoboda i povinnost.

B. Vzhlížíme ke Spasiteli v naději.

Všimněme si, že tyto verše ukazují do budoucnosti. Už jsem se zmínil o dočasné povaze našich zkoušek z hlediska věčnosti. Petr mluví o zjevení Ježíše Krista. Slovo zjevení nebo zjevit označuje Ježíšův příchod, ale vyjadřuje také jemný významový odstín, který bychom neměli přehlédnout: to, že Ježíš je nyní přítomen, ale není vidět, a přichází den, kdy se zjeví. (Petr to slovo používá ještě ve verších 1:5,7,13; 4:13; 5:1.)

Petr také zdůrazňuje ten aspekt našeho spasení, který se týká budoucnosti (1:9). V Novém zákoně se o spasení mluví ve třech časech. Potom, co člověk v Krista skutečně uvěří, může říct: "Spasitel mne zachránil před následkem hříchu." (Jan 3:36; Titovi 3:5-8) Ale ten, kdo je spasen, musí také říct: "Spasitel mne zachraňuje z moci hříchu." (1. Korintským 1:18; 15:2) A jednoho dne nás Spasitel zachrání od přítomnosti hříchu (Římanům 5:9-10; 13:11; 1. Petrův 1:9). A tak v čase zkoušek vzhlížíme v naději ke Spasiteli, který nás už zachránil, stále nás zachraňuje a zachrání nás úplně, až se vrátí.

C. Vzhlížíme ke Spasiteli v lásce.

"Ač jste ho neviděli, milujete ho …" (1:8) Láska k Ježíši Kristu jako odpověď na Jeho vrcholnou lásku k nám, jak se ukázala na kříži, je základní motivací křesťanského života. Tak snadno můžeme upadnout do stavu, v jakém byla církev v Efezu, kterou Ježíš chválí:

• Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.

To je tedy něco! Co bys, Pane, mohl ještě chtít?

• Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. (Zjevení 2:2-4)

V manželství se k tomu sklouzne snadno, že ano? Jste si navzájem věrní. Žijete spolu víceméně v harmonii. Plníte role manžela a manželky, vychováváte děti, platíte účty a všechno to ostatní, co je potřeba k vedení domácnosti. Ale romantika někam vyprchala. Potřebujete oživit to staré potěšení, které jste ze svého partnera kdysi měli. S Pánem je to stejné. Můžeme žít poctivě křesťanský život, a přitom ztratit romantický vztah ke Kristu. Mluvím zde nejen o oddanosti, která je podstatou lásky, ale i o pocitech, které z ní pramení. Souhlasím s Jonathanem Edwardsem, když říká, že náboženství je v jádru emocionální. Naše srdce potřebují být naplněna láskou k Ježíši Kristu.

Závěr:

Jak ale takovouto lásku k našemu neviditelnému Spasiteli udržet a rozvíjet? Tři nápady:

Za prvé: zůstávat s Pánem o samotě. Nemůžete prohloubit svou lásku k vašemu partnerovi, pokud netrávíte žádný čas jenom s ním. Chcete-li Pána více milovat, pobývejte s ním o samotě nad jeho slovem a v modlitbě.

Za druhé: poslouchat Pána. V naší době "ledabylé milosti" se lidé domnívají, že poslušnost je zákonictví a že pod milostí pro ni není místo. Ti, kdo si to myslí, by si měli opravdu přečíst svou Bibli. Ježíš řekl:

• Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce … (Jan 15:10)

Apoštol Jan napsal:

• V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání … (1. Janův 5:3)

Kdo Boha neposlouchá, nemůže ho milovat tak, jak by měl.

Za třetí: přicházet často k Večeři Páně. Je to chvíle, kdy vzhlížíme ke Spasiteli a ke spasení, které nám dal a za které zaplatil svou vlastní krví. Věděl, že snadno zapomínáme, a tak nám dal pokyn, abychom to často činili na jeho památku. Je to chvíle, kdy přijímáme Jeho lásku a vyznáváme svou lásku k němu. Když vzhlížíme ke Spasiteli a k Jeho spasení, jak se nám zjevuje ve chlebě a vínu, prožíváme Jeho radost dokonce i tehdy, když jsme na dně.

Otázky k diskusi:

Někdo těžce zkoušený řekne: "Jak to může milující Bůh dopustit?" Jak odpovíte?

Měli bychom Bohu dát najevo svůj hněv vůči němu? Odůvodněte na základě Písma.

Je hřích být deprimovaný? Odůvodněte na základě Písma.

Steven J. Cole, Flagstaff Christian Fellowship, všechna práva vyhrazena