1. list Petrův 1:1-2

Když před několika lety absolvoval dnes již zesnulý známý německý kazatel a teolog Helmut Thielicke rozsáhlé turné po Spojených státech, ptali se ho, co považuje za největší chybu amerických křesťanů. Odpověděl: „Špatně rozumějí utrpení."

Myslím, že jeho postřeh platí dodnes. Kdyby to tak nebylo, mohli by američtí křesťané byť jen na okamžik přikládat víru bláhové domněnce, že je Boží vůlí, aby věřící byli stále zdraví a bohatí? Když jsme v roce 1987 navštívili Macao, zeptal jsem se jedné ženy z pohraničního území Číny, jestli o tom učení někdy slyšela. Pousmála se, zavrtěla hlavou, a řekla: „Ne. Takové učení by se v Číně daleko nedostalo."

Ale utrpení rozumějí špatně nejen ti, kdo si představují, že je Boží vůlí, aby věřící neměli nikdy v životě starosti. Na tento problém narážím i u mnoha křesťanů, kteří čelí zkouškám. Někteří jsou vinou nemoci postiženi neschopností, ale místo aby se poddali Bohu, zahořknou a reptají: „Proč zrovna já?" Ji- ní se nějakou dobu trápí v nespokojeném manželství, ale pak to vzdají s výmluvou: „Copak nemám právo na trochu štěstí?" Další se ohlížejí za svým dětstvím, kdy jim někdo ublížil, a rozčilují se: „Kde byl Bůh, když jsem ho potřeboval? Co to je za Boha, že dovolí, aby takhle trpěly nevinné děti jako já?"

Jinými slovy: uvědomují si (protože to vidí na vlastním příkladě), že zdraví, bohatství a štěstí sice Boží vůlí pro život věřícího nutně nejsou, ale mají dojem, že by měly být. Jedni jako druzí, všichni mají nesprávný názor na utrpení. Protože vůči Bohu zahořkli, nepodřizují se mu. Jsou přístupni pokušení a hříchu. Jiní trpící se Bohu možná i podřídí, ale spíše s otrávenou odevzdaností než s vděčnou důvěrou. Jsou kvůli svým problémům zdeprimovaní, někdy uvažují i o sebevraždě. Ztratili naději.

To, co všichni tito lidé potřebují, je naděje a svatost v nepřátelském světě. Jinými slovy potřebují slyšet a řídit se poselstvím Prvního listu Petrova. Apoštol poslal tento dopis křesťanům rozptýleným v oblasti dnešního severního Turecka. Psal pravděpodobně v Římě - kterému dává krycí jméno Babylón (5:13) - krátce předtím, než dal Nero roku 64 n. l. křesťany v tomto městě zuřivě pronásledovat. Ale už tehdy byli mnozí z těch, kdo se hlásili k této nové víře v Ježíše, Boha v lidském těle, který byl Římany ukřižován a vstal z mrt- vých, utiskováni. Věřící čelili pomluvám (2:12; 3:14-16; 4:14), křesťané pohanského původu byli hanobeni mnohými svými někdejšími společníky v hříchu (4:4). Tito křesťané potřebovali vědět, jak se vyrovnat s těmito zkouškami, které je potkaly pro jejich touhu jít za Kristem.

Petr jim dává za příklad Krista, náš nepřekonatelný vzor, který si i přes nespravedlivé týrání ze strany nepřátelského světa zachoval naději i svatost tím, že se podřídil Otcovu svrchovanému záměru. Toto je poselství Prvního listu Petrova:

I v nepřátelském světě mohou křesťané žít s nadějí a ve svatosti, podřídí-li se Bohu.

Tato praktická zpráva je užitečná pro každého z nás, protože každý z nás čelí takovým či onakým zkouškám. Petr nám nenabízí žádné zaslíbení, že by věřící, který následuje Ježíše, měl být ušetřen těžkostí. Právě naopak! Říká, abychom se těžkým zkouškám nedivili, jako by byly něčím nenormálním (4:12). Zato nám ukazuje ke Kristu a k slávě, která je nám slíbena v nebesích. Když přijmeme všechna poučení, jimiž je tento list úplně nabitý, posílí nás a povzbudí v našem životě pro Krista v tomto nepřátelském světě.

1. Křesťané žijí v nepřátelském světě.

Petr svou knihu adresuje těm, „kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii" (severní oblasti dnešního Turecka). Tyto sbory mohly být založeny lidmi, kteří se obrátili při Petrově kázání o letnicích (Sk 2:9), samotným Petrem při některé jeho misijní cestě v těchto končinách, nebo lidmi, kteří se obrátili, když v okolí kázal apoštol Pavel (Duch svatý mu totiž nedovolil navštívit Asii a Bithynii, viz Sk 16:6-7), anebo nějakou kombinací uvedených možností.

Řecké slovo diaspora znamená rozptýlení a obvykle bylo používáno k označení židovských komunit mimo území Palestiny (J 7:35; Jk 1:1). Petr nazývá tyto křesťany diasporou, neboli rozptýleným Božím lidem. Soudě podle mnoha starozákonních citací v tomto listu muselo být v tamních sborech mnoho židovských věřících. Ale četné zmínky mluví také o pohanech - 1:14,18; 2:9-10,18 (sluhové); 4:1-4.

Slovo „cizinci" (použité i ve verši 2:11) zahrnuje dvě představy: jednak že jsme tu cizí, jednak že tu máme přechodný pobyt. Jako cizozemci nepatříme do tohoto zlého světa. Jsme, řečeno s Ježíšem, ve světě, ale nejsme ze světa (J 17:13-16). Nemáme mluvit jeho řečí a držet se jeho zvyklostí. Svým jednáním se máme od obyvatel tohoto světa odlišovat.

Byli jste někdy někde v zahraničí, kde ve vás každý na první pohled poznal cizozemce? Když jsme byli v roce 1987 v Číně, procházeli jsme se jednou odpoledne zapadlými uličkami Kantonu, kde jsme žádné jiné lidi ze západu nepotkali. Lidé na nás zírali, a my zírali na ně. Jejich zvyky nám připadaly zajímavé, ale úplně jiné než naše. Místo aby kupovali drůbež a ryby zabité, zabalené ve smršťovací plastikové fólii, kupují Číňané kuřata, kachny a ryby zaživa. Ptáci kdákají a kejhají a ryby lapou po posledním dechu, když je odnášejí z tr- žiště. Ačkoli je jejich zvyk nepochybně zdravější, pro mne byl cizí. Musím přiznat, že kdybych si domů přinesl večeři ještě živou, nevěděl bych, co si s ní počít.

Jedním z Petrových oblíbených slov je řecké slovo anastrofé. V prvním listě je použil šestkrát (1:15,18; 2:12; 3:1,2,16) a ve druhém dvakrát (2:7; 3:11), zatímco ve zbytku Nového zákona se vyskytuje jenom pětkrát. Znamená „způsob života" nebo „chování". Jde o to, že životní styl, jednání a chování křesťanů by měly být tak nápadné jako cizinec v Číně. Očekává se od nás, že budeme odlišní. King James Version, klasický anglický překlad bible, říká ve verši 2:9 „a peculiar people - zvláštní lid". (Asi si pomyslíte: „No, pár opravdu zvláštních křesťanů jsem potkal!") To ovšem neznamená výstřední, ale jiní. Křesťané by měli být jako zbožní lidé v tomto padlém, bezbožném světě dobře vidět.

Petr, stejně jako Ježíš, říká jasně, že se nemáme stranit světa jako poustevníci, ale že v něm máme žít vzorně (2:12,15,20-21; 3:13-17; 4:19; 5:9). Ani nemáme žít jako jednotlivci odděleně od církve, ale ve společenství s ostatními křesťany jako Boží lid (1:22; 2:4-10; 3:8-9; 4:8-11,17; 5:1-5,9,13-14). Někdo to řekl takhle: „Nemáme žít ve světě a chodit do církve, ale žít v církvi a chodit do světa." Slovo cizinci tedy znamená, že jsme v tomto zlém světě cizí.

Druhým významem slova „cizinci" je, že zde máme přechodné bydliště. Nemáme být usedlíky, ale kočovníky, kteří hledají svůj skutečný domov v nebi. Petr na to upozorňuje mnohokrát: „nakrátko" (1:6), „dny svého pozemského života" (1:17), zatím jsme cizinci, ale blíží se „den navštívení" (2:11-12), „ve zbývajícím čase života" (4:2) s vyhlídkou na přicházející soudný den (4:5) a „po krátkém utrpení" (5:10).

Nejvýznamnějšími tématy Prvního listu Petrova jsou naděje, nebe, návrat Ježíše Krista a budoucí sláva: 1:3-5,7, 13,21; 2:12; 3:5,15; 4:5,7,13,17; 5:1,4,6 („ustanovený čas"),10. Petr také znovu a znovu zdůrazňuje, že nevěřící bude soudit Bůh (1:17; 2:7-8,12,23; 3:12, 18-20; 4:5,17-18).

To všechno má velmi praktický význam pro trpící, zvláště když kolem sebe vidí špatné lidi, kterým se podle všeho daří docela dobře, a ptají se: „Stojí to za to, jít za Kristem?" Někteří se křesťanství vysmívají, že to je náboženství slibů, které se nesplní dříve než po smrti. Po pravdě řečeno: je! Kdyby nebylo, kdybychom měli „naději v Kristu jen pro tento život," byli bychom, říká Pavel, „nejubožejší ze všech lidí!" (1. Korintským 15:19).

Jsem rád, že máme moderní medicínu, ale v jistém smyslu nám prokázala špatnou službu. Kdysi nebývalo třeba nikoho přesvědčovat, že je život krátký a věčnost reálná. Ve většině rodin um- řelo několik dětí. Mnozí dospělí zemřeli z příčin, které dnes umíme léčit. Smrt stále připomínala, že tento život není všechno. Čeká nás věčnost. I když trpíme a zlí se mají dobře, přijde den, který to všechno napraví; tak, jak to Ježíš Kristus slíbil.

My se ale - jen proto, že medicína dokáže prodloužit život o několik let - často mylně domníváme, že jsme překonali fakt věčnosti. Ne, říká Petr, jsme zde na zemi cizinci (cizí státní příslušníci s přechodným pobytem). Zatím žijeme v nepřátelském světě, ale čekáme na den, kdy se pro nás z nebe vrátí náš Spasitel! A proto:

2. Křesťané mohou žít v nepřátelském světě s nadějí.

Lidé, kteří stojí ve zkouškách, potřebují naději. Petr začíná prohlášením, že Bůh nám dal „nově se narodit k živé naději" (1:3). Celou svou naději máme upnout k milosti, která k nám přichází ve zjevení Ježíše Krista (1:13). Jelikož byl Ježíš vzkříšen z mrtvých, upíná se naše víra i naděje k Bohu (1:21; viz též 3:5,15).

Biblická naděje není jako naděje světa. Naděje světa je přinejlepším nespolehlivá. Řeknu: „Doufám, že jsem investoval dobře." Taková naděje je spíš strach než jistota. Biblická naděje je bezpečná, i když se ještě nenaplnila, protože za ni ručí Bůh, který nikdy nelže.

Dejme tomu, že mně i vám uniklo mistrovství světa. Já jsem se doslechl, kdo vyhrál, vy ne. Sedneme si, abychom se společně dívali na videozáznam z finále a já vám řeknu: „Co takhle malou přátelskou sázku?" No to byste byl pěkný blázen! Proč? No proto, že já, i když nevím úplně přesně, jak se hra bude vyvíjet, vím bezpečně, jak to nakonec dopadne. A křesťané možná nevědí přesně, co je v životě čeká, ale zato vědí naprosto určitě, která strana vyhraje. Můžeme si být jisti slávou, která nás čeká v nebi. To je biblická naděje!

V úvodním pozdravu nám Petr nabízí tři důvody, proč žít v nepřátelském světě s nadějí:

A. Můžeme doufat, protože si nás Bůh vyvolil.

V řeckém textu následuje slovo „vyvoleným" hned za slovy „Petr, apoštol Ježíše Krista". Je na začátku, abychom je nepřehlédli. Petr nám chce dát od první chvíle najevo, že náš vztah s Bohem nepadá s tím, jak chabě se my držíme jeho, ale stojí na tom, jak pevně drží on nás. Naše spasení není z našich skutků: je to Boží skutek! A proto se v průběhu zkoušek můžeme Bohu podřizovat, protože má stejně svrchovanou moc nás udržet jako nás spasit. Toto ujišťující téma Boží svrchovanosti se táhne celou knihou (1: 3-5, 11-12,20; 2:7-10; 3:17,22; 4:11,19; 5:10-11).

Tuto navýsost povzbudivou pravdu, že si nás Bůh ke spasení vyvolil, podkopávají ti, kteří říkají: „Ano, ale Bůh si nás přece vyvolil podle svého předzvědění." Tvrdí, že vyvolení znamená, že si Bůh prohlédl dějiny, podíval se, kdo v něho uvěří a toho si dal na seznam.

Když se nad tímto názorem jen na okamžik zamyslíme, uvidíme, jak je nesprávný. Podle něj závisí věčný, svrchovaný Boží plán na lidském rozhodnutí a Bůh je mátoha na nebesích, která je čirou náhodou vševědoucí. Tak se podívá do budoucnosti a řekne si: „Vida, Saul z Tarsu. To by byl prima apoštol; doufám, že ve mně uvěří. Bezva! Uvěří! Tak ho mohu zapsat na listinu vyvolených." Pavel ale jasně říká, že ho Bůh oddělil už od matčina lůna (Galatským 1:15).

Takový názor také dělá z Boží milosti spíše zaslouženou než nezaslouženou laskavost. Jestli vyvolení znamená jenom to, že Bůh už napřed věděl, kdo v něho uvěří, potom je nevyvolil nezávisle na tom, že se oni rozhodli pro něj, ale kvůli tomu. Písmo ale říká jasně, že Bůh si vybral ty, které chtěl, prostě proto, že si je vybral (Římanům 9:11,16,18). Slovo „předzvědění" znamená, že Bůh věděl ještě před založením světa, koho konkrétně si vyvolí. Pojem „předzvědění" zahrnuje pojem „předurčení" (1. list Petrův 1:20; Skutky 2:23; Římanům 8:29).

B. Můžeme doufat, protože nás spasil trojjediný Bůh.

Petr předpokládá, že jeho čtenáři uznávají Trojici. Neodbočuje, aby ji vysvětloval nebo hájil; konstatuje prostě, že jsme vyvoleni podle předzvědění Boha Otce a posvěceni Duchem, abychom poslouchali Ježíše Krista. Bůh je jediný Bůh, který existuje ve třech rovnocenných věčných osobách téže bytosti, ale rozdílné podstaty. Všechny osoby Boží trojice se podílejí na našem spasení. Můžeme doufat, protože naše spasení je v rukou tohoto velikého trojjediného Boha.

C. Můžeme doufat, protože nám Bůh dává svou nekonečnou milost a pokoj.

„Milost" a „pokoj" je křesťanský pozdrav, ale ještě mnohem víc. Boží milost byla pro Petrův život určujícím faktorem, což by mělo platit v životě všech křesťanů. Slovo milost se objevuje v každé kapitole listu, a to celkem desetkrát (1:2,10,13; 2:19-20; 3:7; 4:10; 5:5,10,12). Vůbec první slovo dopisu, totiž „Petr", znázorňuje Boží milost tím nejosobnějším způsobem. Nestálý Šimon, který mnohokrát bídně zklamal, a nejhůře tehdy, když zapřel Pána, se stal Petrem (pevným ve víře), kterého Bůh mocně použil jako svého apoštola. „Pokoj" je vnitřní dopad Boží milosti, když ji zakoušíme.

Ve slovech „Petr, apoštol" je jemná rovnováha, kterou nesmíme porušit. „Petr" ilustruje, jak Bůh ve své milosti odpouští naše hříchy a zasypává nás nezaslouženým požehnáním. „Apoštol" znamená „poslaný a zplnomocněný" a ukazuje, že nám Petr neudílí jen nějaké užitečné rady, ale Boží příkazy. Mezi „milostí" a „poslušností" Božích příkazů není žádný rozpor.

Viděli jsme, že křesťané žijí jako cizinci v nepřátelském světě; že však mohou žít s nadějí. Konečně:

3. Křesťané mohou žít v nepřátelském světě ve svatosti.

Svatost a poslušnost patří mezi hlavní témata Prvního listu Petrova (1:2,14-17,22; 2:1,11,24; 3:2,6,8-9; 4:1-11,15-17). V úvodu zaznívají v poj- mech, popisujících práci, kterou se Duch svatý a Ježíš Kristus podílejí na našem spasení.

Petr nejprve říká, že jsme vyvoleni „v posvěcení Ducha" (1:2, NS). (Stejného výrazu je v souvislosti s vyvolením užito v Druhém listu Tesalonickým.) Slovo „posvěcení" znamená „uložení stranou" a obrací se zde k počátečnímu dílu Božího ducha, který vyjímá věřícího ze světa a ukládá ho pro Boha do společenství Božího vyvoleného lidu [Ramsey Michaels: Word Biblical Commentary, str. 11]. To slovo má však také činný, nedokonavý význam, který označuje proces, při němž Duch věřícího, který s ním spolupracuje tím, že se mu podřizuje a že se do tohoto procesu sám zapojuje, postupně odděluje pro Boha [Simon Kistemaker: New Testament Commentary, Baker, str. 36-38]. Svatost je tedy jednak naší pozicí, jednak postupným procesem a zahrnuje jak nezávislou práci Ducha, tak naši dobrovolnou spolupráci.

Dále Petr říká, že jsme vyvoleni „k poslušnosti a pokropení krví Ježíše Krista" (1:2, NS). Slovo „poslušnost" je z gramatického hlediska samostatné a mluví o tom, jak jsme na počátku přijali evangelium, což Pavel i Petr svorně nazývají „poslušností víry" (Římanům 1:5; 16:26; 1. list Petrův 4:17). Bible říká jasně, že víra, která přináší spasení, je víra poslušná. Slovem „posluš- nost" se dokonce často míní spásná víra (Jan 3:36; Skutky 6:7; Římanům 10:16; 15:18; 2. Tesalonickým 1:8; 1. list Petrův 2:8; 3:1). Jsme spaseni vírou, ale spásná víra neznamená pouhý souhlas, ale aktivní přesvědčení, které vždy vede k trvalé poslušnosti Bohu.

Výraz „pokropení krví Ježíše Krista" pochází od toho, jak Mojžíš pokropil Izraelce krví při ustanovení mojžíšovské smlouvy (Exodus 24:3-8). V Listu Židům se to vztahuje k tomu, jak Ježíš jednou provždy obětoval sám sebe při vyhlášení Nové smlouvy (Židům 9:19-28). Petr tedy mluví o počátečním očištění od hříchu, při němž naše srdce omývá Kristova krev, když se vírou rozhodneme ho následovat. „Posluš- nost" má být na naší straně, „pokro- pení" je na straně Kristově.

Podobně jako „posvěcení" je i „pokropení" podstatným jménem dějovým, které vyjadřuje také představu trvalého procesu. I když nás Kristova krev očišťuje od všech našich hříchů už v okamžiku spasení, naše srdce je stále znovu očišťováno, když vyznáváme své hříchy (1. Janův 1:7,9).

Takže význam tohoto místa je, že křesťanský život je počáteční akce i dlouhodobý proces oddělování od hříchu a pro Boha. Je to především a hlavně práce Božího Ducha a Ježíše Krista v náš prospěch, ale vyžaduje také naši aktivní poslušnost.

Závěr

Další klíčové slovo Prvního listu Petrova, které souvisí s nadějí i se svatostí v tomto nepřátelském světě je sloveso „podřídit se" - 2:13,18; 3:1,5,22 (zde je řeč o podřízení andělů Kristu); 5:5. V našich dnech „lidských práv" a „asertivity", kdy se každý snaží vyhnout bolesti a za každou cenu usiluje o seberealizaci, to slovo není vítané. Je ale klíčem ke správnému pohledu na utrpení. Když čelíme zkouškám, máme na vybranou: buď budeme uplatňovat své nároky, stěžovat si na svá příkoří a hledat z nich nejsnazší a nejkratší cestu, nebo se podřídíme svrchované Boží ruce s vědomím, že nás vyvolil ke spáse a zachránil svou velkou mocí.

Můžeme se ve zkouškách projevit jako vajíčko nebo jako brambora. Když vkládáme vajíčko do vroucí vody, je měkké, a když ho vyndáme, je natvrdo. Brambora právě naopak. Rád bych, abyste si položili otázku: „Jak reaguji na zkoušky, které Bůh ve své svrchovanosti v mém životě dopouští? Podřizuji se mu, nebo se mu vzpírám?" Když se Kristu podřídíme, obměkčí naše srdce a dá nám naději a svatost pro život v tomto nepřátelském světě.

Otázky k diskuzi

S jakými nesprávnými pohledy na utrpení se mezi křesťany setkáváte?

Co znamená z praktického hlediska „oddělení od světa"?

Budí ve vás učení o vyvolení pocit zmatku nebo jistoty? Proč?

Znamená podřídit se Bohu očekávat pasivně svůj osud? Co to tedy znamená?

© Steven J. Cole 1992, všechna práva vyhrazena. Není-li uvedeno jinak, pocházejí biblické citace z Ekumenického překladu Bible, © Československá biblická společnost 1985. Citace označené NS, pocházejí z Nové smlouvy v překladu KMS, © Křesťanská misijní společnost 1994.