Římanům 11:25-26

* Milý bratře Pavle,

… doufám, že ve svém porozumění biblických pravd budete dále v ZODu pokračovat a uvádět na pravou míru takové výroky, že např. Mt 24-25, Mk 13, L 21, nejsou kapitoly pro křesťany a o křesťanech, ale pro nějaký druhý Boží lid, který je vyvolený, ale ne vytržený „do povětří", a který má na zemi vládnout v čele s Mesiášem … Jestliže někdo hlásá dvojí vzkříšení, musí k tomu mít i dvojí „Boží lid". Může se pak naskytnout otázka, zda tak činí z nevědomosti či k oslavě svého hnutí … Ach, jakou práci dalo křesťanům ve 2. století oddělení se od judaismu a v 19. století se znovu vrátilo pod jeho vliv.

… Podnětů k dalším tématům do ZODu jsou desítky. Bůh se nám dává nespočítatelnými způsoby poznávat a toto poznání určuje i náš duchovní růst do podoby jednoty s Pánem Ježíšem … Jistě dostanete množství odmítavých názorů na článek o vzkříšení - proto jsem napsal a těším se, že když jste řekl A, musíte odpovídat i B až do Z.

Milý bratře, zde je B,C,D … a nevím zda se někdy dostanu až k Z. Ačkoli jsem se dlouhá léta hlásil k dispenzačnímu premilenialismu, vždycky jsem měl určité drobné výhrady k „našemu" výkladu některých biblických oddílů. Před několika lety začaly tyto pochybnosti získávat konkrétní podobu. To mne postupně přivedlo až k tomu, že jsem dispenzační premileniální názory opustil a o to více přilnul k ostatním sourozencům v Kristu, ať jsou či nejsou židovské národnosti. Přestal jsem dělat rozdíl mezi nespasenými etnickými Židy a nespaseným i pohany - pokud jde o jejich budoucí spasení a události druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Denně jsem vstával a ulehal s modlitbou, ve které jsem prosil Boha o moudrost, pravdu a správné pochopení Písma. Studoval jsem Písmo, zkoumal jsem různé teologické materiály, přemýšlel o výkladech, které se vyskytly v dějinách, a nakonec mě Boží Duch přivedl k pochopení, že Kristův kříž smazal všechny etnické rozdíly - a to navždy. Věřím, že po kříži není rozdíl mezi věřícím Židem a věřícím „Řekem" - to pro mne nebylo nic nového. Dnes ale věřím, že po kříži není rozdíl ani mezi nevěřícím Židem a nevěřícím „Řekem" - a to již pro mne nové bylo! Jinými slovy věřím, že Bůh dnes po kříži rozlišuje jenom dvě duchovní etnika - děti Boží v Kristu a děti toho Zlého mimo Krista - bez ohledu na národnost.

Následující pojednání tematicky navazuje na články „Vzkříšení" (ZOD 68, str. 9) a „Sedmdesátý týden" (ZOD 69, str. 40). V žádném případě nechci žádnému bratru ani sestře v Kristu vnucovat ten nebo onen pohled. Věříme, že přiklonění se k jednomu ze tří uvedených interpretačních pohledů, obzvláště vyzdvihuje-li Krista, nemusí znamenat odklon od biblické víry. Sám za sebe říkám, že se osobně přikláním nejvíce k názoru amileniálnímu nebo obecněji non-premileniálnímu - jak se v poslední době v teologické literatuře objevuje. Názvy mohou být nové, koncepce ale nové nejsou.

Nejprve terminologie - je nezbytné rozumět třem základním pojmům:

A. Dispenzační premilenialismus - Kristus se na zem vrátí před miléniem (tisíc kalendářních let) duchovní a hmotné prosperity, aby v něm mohl vládnout jako pozemský Král Izraele. Tisíciletí bude mít tedy izraelský charakter. Bude to „pozdržené" království Izraele, které Ježíš při svém prvním příchodu nezaložil jen proto, že ho Izrael poprvé odmítl. Z toho důvodu se Kristus obrátil k pohanům a mezi svůj první a druhý příchod vsunul období Církve, takzvanou dispenzaci Církve. Nejméně sedm let před nástupem tisíciletí budou všichni, kdo patří do Církve, vytrženi v nových tělech ke Kristu, zatímco Židé a nespasení pohané na zemi projdou strašným sedmiletým soužením. Podle tohoto výkladu, jak se blíží druhý Kristův příchod, na zemi „zla" přibývá. Až tisíciletí skončí, nastane soud a vzápětí bude stvořena nová země a nové nebe. Tento pohled dělí lidstvo po ukřižování do tří skupin:

Církev: všichni v Kristu - Židé i pohané (nebeský lid)

Židé bez Krista (pozemský lid)

Pohané bez Krista.

Tento proud je velmi mladý, do roku 1830 neexistoval. (Existoval a stále existuje historický premilenialismus - chiliasmus, ten však nepočítá s židovským charakterem tisíciletí.) Založil jej John Nelson Darby, v křesťanském světě jej rozšířila především Bible se Scofieldovým komentářem. Dnes je přijímán většinou evangelikálních křesťanů. V reformovaných církvích tento pohled nejspíš nezastává nikdo.

B. Amilenialismus - „Tisíciletí" probíhá nyní, mezi prvním a druhým Kristovým příchodem, mezi křížem a soudem, je to celá éra milosti. Je to dlouhá doba, která dnes již trvá téměř 2000 kalendářních let. Tento název je velmi nevýstižný, protože předponou „a-" jakoby popíral „Tisíciletí". Je to, přesněji řečeno, jistý druh postmilenialismu, protože tvrdí, že Ježíš podruhé přijde až po tomto „Tisíciletí". Je to dnešní doba milosti, kdy je na zemi jeho lid královským kněžstvem a spolu s Kristem, jenž sedí po Otcově pravici, vládne v království, které není z tohoto světa. Jeho lid - Církev - během tohoto „tisíciletí" vypravuje o jeho slávě světu a tak roste počet občanů Božího království. „Zlo" i evangelium jsou ve světě vedle sebe a obojí vzrůstá až do příchodu Pána. Při jeho druhém příchodu budou všichni, kdo jsou v Kristu, ke Kristu vytrženi (vyletí mu vstříc) v nových vzkříšených tělech. Nastane soud všech vzkříšených a stvoření nové země a nového nebe. Tento pohled dělí lidstvo po ukřižování jen do dvou skupin:

Církev: všichni v Kristu - Židé i pohané

Všichni ostatní bez Krista - Židé i pohané

Tento pohled (ačkoli pojem amilenialismus je sám o sobě mladý) v historii zastávali mimo jiné: Augustin, Hus, Luther, Melanchthon, Zwingli, Knox, Kalvín, Komenský, v moderní době Berkhof, Murray, Vos, mnoho křesťanů ve všech reformovaných církvích a menšina evangelikálů.

C. Postmilenialismus - Tento pohled je v zásadě podobný amileniálnímu. Podstatný rozdíl je v tom, že „Tisíciletí" sice končí druhým Kristovým příchodem, soudem atd., ale nezačíná křížem. Nezahrnuje tedy celou éru milosti, ale jen jeho konečnou, ale dlouhou fázi nebývalé duchovní a hmotné prosperity před druhým příchodem Pána Ježíše. Kristus se na Zem tedy vrátí až po „tisíciletí" duchovního a hmotného uspokojení, které na zemi nastolí jeho lid, královské kněžstvo, Církev, tak, že pod duchovním vedením svého Krále Ježíše Krista postupně pokřesťanští celý svět. Je to jediný bezvýhradně optimistický názor: evangelium bude podle něj mít čím dál tím větší a větší vliv, až nakonec zvítězí - a potom přijde Kristus. Podle tohoto názoru se lidstvo po ukřižování dělí do stejných skupin jako podle amilenialismu, tedy:

Církev: všichni v Kristu - Židé i pohané

Všichni ostatní bez Krista - Židé i pohané

Tento pohled zastávali puritáni, nemalé množství významných křesťanů v reformovaných církvích, někteří evangelikálové a všichni teonomisté (teologie dominia), kteří věří, že Boží zákon a vliv křesťanů bude na zemi až do druhého příchodu Krista jenom vzrůstat.

Definice těchto třech pohledů je velmi kusá. Ve všech třech je množství různých dílčích, větších i menších od- stínů. Historický premilenialismus, chiliasmus, jsme pro stručnost ani neuvedli. Nejpodstatnější však je, že dispenzační premilenialismus počítá do budoucna se zvláštním lidem mimo Církev, se zvláštním obdobím spasení celého národního Izraele a s izraelským charakterem tisíciletí. Ostatní pohledy vidí po kříži etnické Židy stejnou optikou milosti jako kteréhokoliv „Řeka".

Všechny rozdíly ve výkladu vycházejí z tohoto odlišného dělení lidstva. Proto je naprosto prvotní a základní porozumět tomuto rozdílnému výchozímu předpokladu a zkoumat jej na modlitbě a s Písmem v ruce. Dokud se na něm neshodneme, nemá nejmenší smysl snažit se řešit a vykládat jakékoliv další otázky související s druhým příchodem Pána Ježíše, kromě toho, že opravdu podruhé přijde. Ty totiž na výše uvedeném dělení závisí. Chápání toho, kdo je Izrael, podmiňuje chápání věcí budoucích a pohled na celé Boží slovo v těch nejširších souvislostech! To je ovšem téma na celou knihu.

Ve starozákonní době, před ukřižováním Ježíše, byl rozdíl mezi Židem a „Řekem" značný. Tehdy byl vyvolený izraelský národ, spasení i nespasení Židé, od pohanů oddělen nejen geneticky (až na nemnohé výjimky), ale i Božím zákonem. Bůh izraelskému lidu svěřil Mojžíšův Zákon jako předobraz Krista, a proto Mojžíš nutně psal především o Kristu!

Společně s dispenzacionalisty tedy věřím, že po ukřižování se Ježíš Kristus stal Zákonem všem (bez ohledu na etnický původ), kdo věří. Pro Církev Nového zákona není určující genetika, ale Boží zaslíbení:

• Avšak ne že by Boží slovo selhalo. Neboť ne všichni, kdo pocházejí z Izraele, jsou Izrael. Také ne proto, že jsou símě Abrahamovo, jsou všichni jeho dětmi, ale: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi." To jest: Božími dětmi nejsou děti těla, ale za símě se počítají děti zaslíbení. (Římanům 9:6-8)
• Není totiž rozdílu mezi Židem a Řekem, neboť tentýž Pán všech je bohatý ke všem, kdo ho vzývají. Neboť „každý, kdo by vzýval jméno Pána, bude spasen." (Římanům 10:12-13)

Proto dnes věřím, ale již ne v souladu s učením dispenzacionalismu, že po ukřižování nerozhoduje genetika ani mezi těmi, kdo jsou bez Krista - není rozdíl mezi nevěřícím Židem a nevěřícím „Řekem". Dispenzační premilenialismus ale učí, že i po kříži, v novozákonní době, mezi nespaseným etnickým Židem a nespaseným „Řekem" rozdíl je, že genetika rozhoduje - a sice o budoucím spasení a o roli v událostech druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Z tohoto rozdílného etnického chápání vychází i jiný výklad posledních věcí, například sedmileté soužení etnických Židů, obnovení obětí v znovuvystavěném chrámu, příchod Krista před tisíciletým královstvím (tedy premilenialismus), jiný časový rozvrh vytržení církve a mnoho jiných doktrín, z nichž jedna je právě všeobecné spasení etnických Židů během jejich sedmiletého soužení před druhým příchodem Pána Ježíše Krista.

Většina mých dispenzačních bratrů požaduje, abych se vyjádřil k následujícím veršům:

• Neboť nechci, bratři, abyste neznali toto tajemství (abyste nebyli moudří sami před sebou), že Izraeli nastala částečná zatvrzelost, dokud nevejde plnost pohanů. A tak bude spasen celý Izrael, jak je napsáno: „Ze Sionu přijde Vysvoboditel a odvrátí bezbožnosti od Jákoba. (Římanům 11:26, Nová Bible Kralická)

Dispenzacionalisté věří v „doslovné" budoucí naplnění tohoto proroctví: až vejde plný počet pohanů, bude církev, jež je složena převážně z pohanů, vytržena. Potom nastane na zemi sedmileté Jákobovo soužení, z něhož vyjdou Židé pročištěni a pak (Ekumenický překlad) bude spasen celý Izrael - drtivá většina nebo každý Abrahámův tělesný potomek. Tato interpretace počítá s etnickou příslušností.

Není to snadný úsek Písma. I mezi non-premilenialisty existují alespoň dva nebo tři pohledy. Zde je jeden z nich:

Kontext těchto veršů nasvědčuje tomu, že Pavel má opravdu na mysli etnický Izrael. Kdybychom vyložili tyto verše samostatně a naprosto doslovně bez ohledu na zbytek Písma, potom skutečně říkají to, co tvrdí dispenzacionalisté: až vejdou do Božího Království téměř všichni vyvolení (plný počet pohanů), tak (pak) bude spasen celý Izrael (během sedmiletého soužení), každý Izraelita.

Jak vysvětlí amileniální nebo post- mileniální křesťan tyto verše? V jeho teologii totiž sedmileté soužení Židů chybí. (V amilenialismu ale nechybí soužení Církve během celého „tisíciletí", které před 2. příchodem Pána Ježíše vyvrcholí - až bude satan propuštěn ze žaláře.) Poslední týden, jenž byl určen Židům - poslední sedmiletí - je přece jak pro amilenialistu, tak pro postmilenialistu historií. V polovině posledního sedmiletí Kristus svou obětí přece zastavil jakoukoliv přítomnou nebo budoucí oběť (ZOD 69, str. 40).

Znovu si musíme připomenout zlaté pravidlo výkladu Bible. Verše nikdy nesmí stát proti sobě, nikdy se nesmí vzájemně popírat, protože v Božím slově není spor (viz. ZOD 69, str. 9). Verše vzájemně „spolupracují", doplňují a podporují se. Dále ať Bible vykládá Bibli, dívejme se na Starý zákon optikou Nového zákona. Církev žije pod milostí, v Kristu, má Ducha svatého a jejím zákonem je Kristus. Židé žili jen ve stínech Kristovy skutečnosti, pod dozorem Zákona. Na Církvi je odhaleno mnoho starozákonního tajemství. Takže tyto verše musíme vykládat v souvislostech celého listu Římanům. V deváté kapitole čteme:

• Izaiáš pak volá nad Izraelem: „I kdyby byl počet synů Izraele jako je písku v moři, jen ostatek bude zachráněn. Neboť on naplní své slovo ve spravedlnosti, a to rychle; neboť Pán vykoná své slovo na zemi rychle." A jak předem řekl Izaiáš: „Kdyby nám Pán zástupů nezanechal semeno, byli bychom jako Sodoma, Gomoře bychom byli podobni!" (Římanům 9:27-29)

Pavel důrazně potvrzuje Izaiáše, že jen ostatek Izraele bude zachráněn, že kdyby nebylo Boží milosti, etnický Izrael by podle Izaiáše dávno vymizel z povrchu země jako Sodoma a Gomora. Pavel dále v 11. kapitole učí, že Bůh má svůj záchranný plán s ostatkem svých dětí v etnickém Izraeli a ne s celým etnickým Izraelem:

• Co mu ale říká Boží odpověď? „Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili koleno před Bálem." A tak tedy i v nynější době vznikl ostatek, vyvolený podle milosti. (A jestliže podle milosti, tedy ne na základě skutků, jinak by milost již nebyla milost. Jestliže však na základě skutků, již to není milost; jinak již skutek není skutek.) Co tedy? Izrael nedosáhl toho, co hledá, ale vyvolení toho dosáhli; ostatní pak byli zatvrzeni. (Římanům 11:5-7)

Pavel tím, že připomíná podobnou situaci ze starozákonní doby, bezpochyby potvrzuje, že z etnického Izraele byl, je a bude spasen vždy jen vyvolený ostatek, což platí i pro pohany.

• Nyní je však bez Zákona zjevena Boží spravedlnost, dosvědčovaná Zákonem i Proroky, totiž Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista ke všem a na všechny, kdo věří. Není totiž rozdílu, neboť všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. (Ř 3:21-23)
• Máme tedy za to, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona. Je snad Bůh jenom Židů? Není také pohanů? Ano, je i pohanů, poněvadž je jeden Bůh, který ospravedlní obřezané z víry a neobřezané skrze víru. (Římanům 3:28-30)

Pavel ani ostatní pisatelé Nového zákona se nezmiňují o novozákonním návratu Židů do Palestiny, ani o stavbě dalšího chrámu, v němž by Židé obnovili obětní rituál - což jsou premileniální předpoklady nutné ke konečnému spasení celého etnického Izraele. Pavlovi jde především o obrácení etnického Izraele ke Kristu, ne k Palestině. Pavel Židy neustále zrazuje od starozákonních tužeb, protože nyní je naší touhou Kristus, v němž se vše ze Zákona naplnilo! Fyzická země jen symbolizovala Boží nebeské království. Kristus, ne Palestina, je ta „země", kterou potřebuje bez rozdílu stejně tak Žid, jako i „Řek". Návrat Židů do Palestiny v minulém století byl motivován národními zájmy, ne Kristem. V roce 1948 po hrůzách 2. světové války byla pro Židy fyzická vlast a pozemský národ nutnou potřebou a pochopitelnou touhou. Abraham však očekával něco většího:

• Vírou se stal přistěhovalcem v zaslíbené zemi, jako by byla cizí, a bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení. Očekával totiž město, které má základy, město, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. (Židům 11:9-10)

Abrahám i Mojžíš měli vyšší cíl než dnešní Izrael - nebyli totiž v Palestině doma a do země zaslíbené je osobně vedl a přitahoval Bůh podle svého záměru. Izrael byl požehnaným a vyvoleným tělesným předobrazem vyvoleného duchovního národa - totiž Církve Židů a „Řeků", kterou ke Kristu - k nebeskému městu a zaslíbené zemi - také osobně vede a přitahuje Bůh podle svého záměru!

• A to město nepotřebuje slunce ani měsíc, aby v něm svítily, neboť ho rozzářila Boží sláva a jeho lampou je Beránek. (Zjevení 21:23)

Kromě toho jsme četli, že obrácení ani není určeno pro celý Izrael, ale jen pro vyvolený ostatek - ostatní byli zatvrzeni skrze svou vlastní vinu. O záchraně celého etnického Izraele v žádné fázi jeho minulých i budoucích dějin tedy Pavel nikde, ani v Římanech 11:26, nemůže učit, protože by popřel, co řekl v Římanech 11:5-7 a jinde. Všechny tyto „sporné" verše se vztahují k dnešní době milosti, na celý pravý Izrael zaslíbení - na všechny etnické Židy v Kristu. Aby tomu Pavel dodal váhu, sám se do tohoto ostatku Izraele započítává.

• Říkám tedy: Zavrhl snad Bůh svůj lid? V žádném případě! Vždyť i já jsem Izraelita, ze semene Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který předzvěděl (tj. vyhlédl, poznal, zamiloval před založením světa)… (Římanům 11:1-2)

Verše se nemůžeme pokoušet vykládat samostatně, vždy se musíme dívat na celý kontext. Pavel se na mnoha místech zmiňuje, kdo z etnického Izraele (ale i z pohanů) byl, je a bude spasen. Pavel nad jakoukoliv pochybnost v celém dopise Římanům zdůrazňuje, že po ukřižování není rozdíl mezi Židem a pohanem, ať jsou v Kristu nebo nejsou.

• … soužením a úzkostí, (odplatí) duši každého člověka, který koná zlo, předně Židu, ale i Řeku. Avšak sláva, čest a pokoj každému, kdo koná dobro, předně Židu, ale i Řeku. Neboť Bůh nestraní nikomu. (Ř 2:9-11)

Podívejme se na slovíčko „tak" nebo „pak" v textu:

• Neboť nechci, bratři, abyste neznali toto tajemství (abyste nebyli moudří sami před sebou), že Izraeli nastala částečná zatvrzelost, dokud nevejde plnost pohanů. A tak bude spasen celý Izrael, jak je napsáno: Ze Sionu přijde Vysvoboditel a odvrátí bezbožnosti od Jákoba. (Římanům 11:25-26)

V řecké interlineární Bibli, ve všech anglických Biblích, které mám, v Roháčkově slovenském překladu, v obou kralických biblích, v ruské synodní Bibli - všude je „tak", jenom v Ekumenickém překladu je „pak" a překlad KMS (Nová smlouva) se tomuto slůvku vyhnul úplně. Dispenzační premilenialisté tedy chápou tento verš tím způsobem, že Izrael je v současné dispenzaci Církve dočasně zatvrzen, a pak během soužení, až vytržením skončí dispenzace Církve, bude většina, nebo celý žijící etnický Izrael spasen. To dokládají zejména těmito verši:

• Dříve než ji přepadly porodní bolesti, porodila. Dříve než ji zachvátily porodní křeče, povila pacholíka. Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v jediném dni? Nebo pronárod snad bývá zplozen jedním rázem? Sotva se začala svíjet bolestí, už porodila sijónská dcera své syny. (Iz 66:7-8)

I když existují odlišné výklady, většina protestantů považuje tuto ženu - sijónskou dceru - za symbol Izraele a ztotožňuje ji se ženou ze Zjevení 12. Pacholík je potom Ježíš Kristus.

Dispenzacionalisté věří, že pronárod zrozený v jednom dni je Izrael, který v krátké době soužení, během sedmi let uvěří v Krista. Synové sijónské dcery jsou pak jednotliví Židé.

Amilenialisté a postmilenialisté vidí ve zrození nového pronároda v jednom dni Letnice. Synové jsou děti Království, pronárod je Církev Ježíše Krista - Židé a pohané. Co bylo slíbeno Židům Ježíš naplnil ve Svém těle - v Církvi.

Věřím, že vhodnější interpretace ver- šů Římanům 11:25-26 je tato:

Bůh dopouští, aby část Izraele (ne dočasně) byla v každé generaci zatvrzena vůči evangeliu, aby plný počet vyvolených pohanů mohl být v každé generaci spasen. A tak, stejným způsobem, všichni vyvolení z Izraele jsou v každé generaci spaseni.

• A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti. (Římanům 11:5)

Jak Bůh řekl:

• Vykupitel přijde k Sijónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. (Izajáš 59:20)

Dispenzacionalisté vidí v tomto verši druhý příchod Pána Ježíše Krista. Amilenialisté a postmilenialisté v něm vidí průběžné znovuzrození ostatku, protože následující verš říká:

• ‚Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky,' praví Hospodin. (Izajáš 59:21)

To je přece Nová smlouva, kterou Ježíš ustanovil svou smrtí na kříži a Pavel ji bezprostředně spojuje s verši, které v tomto pojednání interpretujeme (Ř 11: 25-26) a ty pokračují:

• … to bude má smlouva s nimi, až sejmu jejich hříchy. (Ř 11:27)

Další verše, které to potvrzují:

• Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. (Jr 31:31-33)

Totéž zopakoval pisatel Židům:

• Kárá je přece a říká: „Hle, přicházejí dny, praví Pán, kdy uzavřu s domem Izraelovým a s domem Judovým novou smlouvu. (Žd 8:8)
• Toto je smlouva, kterou s nimi po těchto dnech uzavřu, praví Pán: Dám své zákony do jejich srdce a napíši je na jejich mysli, (Žd 10:16)

Jak tedy bude tedy spasen celý vyvolený Izrael? Tak, že s nimi Bůh uzavře o Letnicích Novou smlouvu, kterou jim vepíše do srdce - naprosto stejně jako „Řekům". Z tohoto důvodu, všichni non-premileniální interpreti zahrnují do „celého pravého Izraele" i Řeky. Věřím, že právem. Vůbec nevíme, kolik etnických Židů bude spaseno. V celkové spasené populaci relativně třeba i více než pohanů. To jsou ale vše jen spekulace bez biblického opodstatnění. Počty, poměry, etnické kořeny atd. - to jsou jen domněnky. Jistota je jen jedna: každý Adamův potomek - ať Žid nebo „Řek" - musí být synem a dcerou zaslíbení, aby byl spasen:

• Pamatujte, jak Abraham „uvěřil Bohu a bylo mu to počteno za spravedlnost." Vězte tedy, že ti, kteří jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi. A Písmo, které předvídalo, že Bůh ospravedlňuje pohany z víry, předpovědělo Abrahamovi: „V tobě budou požehnány všechny národy." A tak ti, kteří jsou z víry, docházejí požehnání s věrným Abrahamem. (Galatským 3:6-9) ...
• Abrahamovi a jeho semeni pak byla dána zaslíbení. Písmo neříká: „a semenům", jako by mluvilo o mnohých, ale: „a tvému semeni" jako o jednom, jímž je Kristus. Říkám tedy toto: Smlouvu, předem schválenou Bohem vůči Kristu, nemůže Zákon, který byl zaveden po čtyřech stech třiceti letech, zrušit, aby obrátil zaslíbení vniveč. Jestliže je totiž dědictví ze Zákona, pak již není ze zaslíbení. Abrahama však Bůh obdaroval skrze zaslíbení. (Galatským 3:16-18) …
• Písmo ale zavřelo všechny pod hřích, aby zaslíbení z víry Ježíše Krista mohlo být dáno těm, kdo věří. (Galatským 3:22) …
• A jestliže jste Kristovi, pak jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení. (Galatským 3:29)

Kdo patří do pravého Izraele, kdo je pravým Židem, nám poví Pavel v témže dopise Římanům.

• Židem totiž není ten, kdo je jím zjevně a obřízka není to, co je zjevné na těle; ale Židem je ten, kdo je jím v nitru a má srdce obřezané Duchem, ne literou, jehož chvála není od lidí, ale od Boha. (Římanům 2:28-29)

Podle těchto definic opravdovým duchovně obřezaným Izraelem není celý etnický Izrael - jen někteří:

• Avšak ne že by Boží slovo selhalo. Neboť ne všichni, kdo pocházejí z Izraele, jsou Izrael. Také ne proto, že jsou símě Abrahamovo, jsou všichni jeho dětmi, ale: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi." To jest: Božími dětmi nejsou děti těla, ale za símě se počítají děti zaslíbení. (Římanům 9:6-8)

Pravý Izrael zahrnuje všechny Židy a „Řeky" z kterékoliv historické doby, kteří jsou spasení stejným způsobem - (tak). „Celý Izrael" (z Římanům 11:26) musí ve světle celého Písma a kontextu přilehlých veršů znamenat, že jde o celý vyvolený Izrael, a o ty z tělesného Abrahámova semene, kteří byli Bohu před založením světa zaslíbeni. Bůh měl odjakživa pro všechny, kteří mu patří, stejný plán spasení bez ohledu na národnost a tělesné semeno:

• A znamení obřízky přijal (Abraham) jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl už před obřezáním, aby byl otcem všech, kdo věří v neobřízce, aby i jim byla přičtena spravedlnost, a otcem obřízky těch, kdo nejsou jen z obřízky, ale kteří také kráčí ve šlépějích víry našeho otce Abrahama, která byla před obřezáním (Římanům 4:11-12) …
• Je proto z víry, aby bylo podle milosti, aby zaslíbení bylo jisté všemu semeni, nejen tomu, které je ze Zákona, ale také tomu, které je z Abrahamovy víry. Vždyť on je otcem nás všech (jak je napsáno: „Ustanovil jsem tě otcem mnohých národů") před Bohem, kterému uvěřil, který obživuje mrtvé a povolává věci, které nejsou, jako by byly. (Římanům 4:16-17) …
• Že „mu to bylo počteno" však není napsáno jen kvůli němu, ale také kvůli nám, kterým to má být počteno, nám, věřícím v Toho, který vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše. (Římanům 4:23-24)

Tělesný Izrael byl vyvoleným předobrazem vyvolené duchovní Církve. Věčná zaslíbení daná Izraelcům se vyplnila až v Církvi - v Kristově těle, jež obsahuje všechna etnika včetně Židů. Tak můžeme všem Židům svědčit o Kristu a Jeho milosti jako komukoliv jinému. Věřím, že nemají naději v budoucí hromadné „plošné" spáse, ale že měli, mají a budou mít naději jednotlivě jen v Kristu, kterého jim, jestliže je milujeme, musíme neúnavně kázat, ať přijdeme vhod či nevhod. Bible totiž - i když my si to často představujeme právě naopak - přesně určuje, že kdo není v Kristu, ten nepatří ani do společenství Izraele!

• … že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě. (Efezským 2:12)

Dnešní nevěřící Izrael tedy do společenství Izraele ani nepatří!

Proto potřebuje Izrael, a nejen Izrael, tolik modliteb! Proto mám Izrael na srdci mnohem více, než když jsem zastával dispenzační teologii. Ani budoucí Izrael totiž nemůže spoléhat na svůj etnický původ, ale - jako my všichni - jenom na Ježíše Krista. Kristus zbořil hradbu mezi nimi a námi jak v Kristu, tak mimo Krista. Adamovu potomstvu nezbývá ke spáse nikdo a nic než Kristus. Jsme na jedné lodi. Když se podíváme na etnické Židy bez Krista stejně jako na kterýkoliv jiný hříšný národ, potom se rozplyne to mystické očekávání, do kterého jej tak často naše dispenzační teologie zahaluje. Rozplyne se to sebestředné zaneprázdnění budouctností a dostaví se jen zaneprázdnění Kristem. Non-premileniální pohled je kristocentrický a jde ruku v ruce s výkladem Daniele 9:24-27 v ZODu 69, str. 42, prostřední sloupec tabulky. Dosvědčuji osobní trauma, když se mi po 16 letech zhroutil můj teologický důraz na dva Boží národy - Židy a Církev. Potom mi zazářil jenom Kristus - hlava Církve, kterého tolik moji Židé potřebují, aby se vůbec stali Izraelem…

-pst-