Za svůj život jsem se mnohokrát zblízka setkal se zákonictvím. Pocházím z jižanské fundamentalistické kultury, která se mračila na společné koupání mužů a žen, kraťasy, šperky nebo líčení, tanec, hraní kuželek a čtení nedělních novin. Alkohol byl hříchem silnějšího kalibru, z něhož na člověka dýchal sirný zápach pekelného ohně.

Později jsem studoval na biblické škole, kde děkan v době minisukní stanovil nejkratší povolenou délku sukní pod kolena. Pokud nějaká studentka měla sukni, u níž nebylo jisté, zda její délka vyhovuje tomuto nařízení, musela si před disciplinárním poradcem kleknout, aby mohl zkontrolovat, zda se sukně dotýká podlahy. Ženy měly zakázáno nosit kalhoty. Zato v době senoseče, kdy se vozily na kupě sena, je nosit musely (samozřejmě pod sukněmi), aby se někomu nenaskytl pohoršlivý pohled. Na konkurenční křesťanské univerzitě šli tak daleko, že zakázali nošení puntíkatých šatů, protože tečky by mohly upoutávat pozornost k „sugestivní" části těla. I pro chlapce měla naše škola zvláštní pravidla, například přísný zákaz dlouhých vlasů, které nesměly sahat přes uši, a zákaz účesů s vlasy padajícími do obličeje. Scházení chlapců s dívkami bylo přísně regulováno. Již od nižších ročníků školy jsem byl zasnouben, ale se svou snoubenkou jsem se mohl vídat pouze v době večeře a nesměl jsem ji políbit ani držet za ruku.

Škola se rovněž snažila monitorovat vztah studentů k Bohu. Brzo ráno zvonek oznámil budíček a čas na ranní chvilku s Bohem. Pokud byl student přistižen, že v té době spí, musel za trest přečíst knihu, jako například The Christian's Secret of a Happy Life (Křesťanovo tajemství šťastného života), a napsat o ní referát. (Zajímalo by mě, zda autority vůbec zvážily dlouhodobé důsledky toho, že studenti museli číst takovou knihu za trest.)

Někteří studenti ze školy odešli, jiní se pravidlům ochotně podřídili, další se naučili hrát divadlo a žít dvojím životem. Já jsem toto období ve zdraví přečkal částečně díky vhledu, který jsem získal při čtení klasického díla Ervinga Goffmana Asylums (Azyl). Tento slavný sociolog zkoumal řadu „totalitních institucí", jak je nazval, včetně klášterů, soukromých internátních škol, útulků pro duševně choré, vězení a vojenských akademií. Všechny tyto instituce prosazují dlouhý seznam despoticky stanovených odosobňujících pravidel, jejichž účelem je potlačení individuality a vynucení konformnosti. Všechny tyto struktury představují precizně vyladěný systém nemilosti.

Goffmanova kniha mi pomohla vidět biblickou školu a fundamentalismus obecně jako řízené prostředí, jako subkulturu. Dříve jsem měl vůči této subkultuře hořkost, ale později jsem si začal uvědomovat, že každý vyrůstáme v nějaké subkultuře. Některé (chasidští židé, fundamentalističtí muslimové) jsou ještě zákoničtější než kultura jižanských fundamentalistů; jiné (městské gangy, pravicové militantní skupiny) jsou mnohem nebezpečnější; další (subkultura videoher/MTV) se zdají být na povrchu přívětivé, ale mohou být velice zákeřné. Můj odpor vůči fundamentalismu ale ochabl, když jsem přemýšlel o alternativách.

Začal jsem biblickou školu chápat jako určitý druh duchovní akademie West Point: na obou byly vyžadovány vzorně ustlané postele, krátké vlasy a konzervativnější postoje než na jiných školách. Pokud se mi to nelíbilo, mohl jsem jít jinam. Při pohledu zpět mi ale mnohem víc vadí snahy personálu biblické školy ospravedlnit všechna tato tuhá kázeňská pravidla biblickým učením a Božími zákony. Ve školním řádu, který měl 66 stránek - dělali jsme si z toho legraci, že je to jedna stránka pro každou biblickou knihu - a při bohoslužbách ve školní kapli se děkani a profesoři usilovně snažili podložit všechna tato pravidla biblickými principy. Když jsem musel poslouchat jejich překroucené pokusy odsoudit dlouhé vlasy u mužů, vřelo to ve mně jako v kotli. Věděl jsem, že Ježíš a většina ostatních biblických postav, o nichž jsme se učili, pravděpodobně nosila delší vlasy než my a k tomu ještě sčesané do obličeje.

Musím ale objasnit, že dnes jsem za tento přísný fundamentalismus v mnoha ohledech vděčný, protože mě možná uchránil před zbytečnými problémy. Striktní zákonictví vymezuje užší prostor pro slušné chování a přitahuje mantinely blíže k sobě: mohli jsme jít pokradmu do kuželkárny, ale nikdy by nás nenapadlo dotknout se likéru, natož pak drog. Ačkoli v Bibli nenalézám nic proti cigaretám, jsem rád, že mě fundamentalismus odradil od kouření ještě dřív, než před ním začal vedoucí amerického úřadu pro zdravotnictví z titulu své funkce veřejně varovat.

Zkrátka nevadí mi tolik konkrétní pravidla, jako spíš forma jejich prezentace. Dlouhou dobu ve mně přetrvával výrazný pocit, že dodržováním těchto vnějších pravidel se zalíbím Bohu; co víc, že si jimi získám Boží lásku. A tr- valo mi mnoho let, než se mi podařilo oddělit evangelium od kultury, v níž jsem se s ním seznámil. Je smutné, že mnozí z mých přátel se nakonec vzdali veškerého úsilí a hledání a nikdy se jim nepodařilo překonat překážky na cestě k Ježíši, které jim do cesty postavila církev svou malicherností.

Upřímně řečeno váhám, zda je dobré psát o nebezpečích zákonictví v do- bě, kdy jak církev, tak společnost očividně zamířily přesně opačným směrem. Současně ale neznám nic, co by pro milost představovalo větší hrozbu. Zákonictví může „fungovat" v institucích, jako je biblická škola nebo námořní jednotky. Ve světě nemilosti má přísně odstupňované společenské zavržení značnou moc. Ale stále je tu hrozící, nevypočitatelná daň: ve vztahu s Bohem je nemilost k ničemu. Uvědomil jsem si, že zákonictví s jeho snahou o dosažení falešné čistoty je v podstatě složitým schématem, který člověku umožňuje vyhnout se milosti. Můžete znát zákon zpaměti, aniž byste pochopili jeho podstatu.

Při studiu Ježíšova života mě neustále překvapuje jedna věc: nejvíce Ježíše dráždila a zlobila skupina, které se přinejmenším navenek nejvíce po- dobal. Biblisté se shodují v tom, že svým profilem se Ježíš velice blížil farizeům. Dodržoval tóru nebo Mojžíšův zákon, citoval výroky předních farizeů a často se ve veřejných diskusích stavěl na jejich stranu. A přece byli farizeové terčem jeho nejostřejších útoků. „Hadi!" nazval je. „Plemeno zmijí! Blázni! Pokrytci! Slepí vůdcové! Obílené hroby!"

Co vyprovokovalo tyto útoky? Farizeové měli mnoho společného s lidmi, které by moderní tisk označil za „Biblí ozbrojené fundamentalisty". Oddali se následování Boha, odevzdávali přesné desátky, dodržovali i ta nejnepatrnější nařízení tóry a vysílali misionáře ve snaze získat nové učedníky. Na rozdíl od relativistů a sekularistů prvního století lpěli na tradičních hodnotách. Zřídkakdy se někdo z nich dopustil sexuálního hříchu nebo násilného zločinu, takže vlastně byli vzornými občany.

Ježíšovo ostré odmítání farizeů ukazuje, jak vážně vnímal toxickou hrozbu zákonictví. Jeho nebezpečí jsou prchavá, kluzká, těžko se na ně poukazuje, a to jsem kvůli nim propátrával celý Nový zákon - obzvláště 11. kapitola Lukášova evangelia a 23. kapitola Matoušova evangelia, kde Ježíš farizeje morálně rozpitval. Proč se o tom všem vlastně zmiňuji?

Dějiny křesťanství dokazují, že křesťané někdy farizeje v jejich extremismu ještě překonali. Mniši ve čtrnáctém století žili o chlebu, vodě a soli. Jeden z nich vymyslel celu tak malou, že se musel sehnout až do pasu, aby do ní mohl vejít; jiný strávil deset let v kruhové kleci. Poustevníci žili v lesích a živili se divokými rostlinami a kořínky. Někteří nosili pouze bederní roušku z trnů. Simeon Stilites zvedl laťku extremismu do nadpozemské výše: sedmatřicet let žil na vrcholu sloupu a 1244 krát denně si lehal tváří k zemi.

Křesťané ve Spojených státech, baš- tě svobody a pragmatismu, praktikují vlastní projevy extremismu. Sekty jako Shakeři zakazovaly manželství a pohlavní styk (což bylo zárukou jejich zániku). Slavný obrozenec Charles Finney nepil kávu a čaj a trval na tom, aby škola Oberlin College, kterou založil, zakazovala požívání pochutin jako pepř, hořčice, olej a ocet. Celkem nedávno jeden můj přítel kázal na pohřbu mladého adventisty sedmého dne, který zemřel hladem v důsledku iracionálních obav z toho, které potraviny je povoleno jíst.

My se těmto projevům extremismu smějeme nebo nad nimi pláčeme, případ od případu, ale musíme uznat, že takové sklony jsou nemilosrdnou součástí našeho dědictví. Ovšem celosvětově dochází k posunu situace, takže „křesťanský" západ je dnes proslulý spíš morálním úpadkem než extrémním zákonictvím. Na druhé straně některé muslimské země zaměstnávají mravnostní policii, jejíž příslušníci bijí ženy, které se odvážily řídit automobil nebo vyjít na veřejnost bez závoje. A v iz- raelských hotelích jsou nainstalovány „sabatové" výtahy, které v sobotu automaticky zastavují v každém poschodí, aby ortodoxní Židé nemuseli mačkat tlačítka, což by byla nepřípustná práce.

Kyvadlo však létá ze strany na stranu a v některých křesťanských skupinách je extremismus opět na vzestupu. Tam, kde zákonictví zapustí kořeny, za čas vyrazí trnité větve extremismu. Zákonictví představuje plíživé nebezpečí, protože nikdo se obvykle za zákoníka nepovažuje. Vlastní pravidla se vždycky zdají být naprosto nezbytná, zatímco pravidla jiných lidí jsou v našich očích neopodstatněná a zbytečně přísná.

• ... Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete! (Matouš 23:23,24)

Ježíš nekritizoval farizeje za extremismus samotný - pochybuji, že mu opravdu záleželo na tom, co jedí a kolikrát si myjí ruce. Nemohl však přehlížet, že k stejnému extremismu nutili druhé a že se soustředili na nepodstatné věci, zatímco věci podstatné zanedbávali. Titíž učitelé, kteří dávali desátky z kuchyňského koření, se nedokázali poctivě postavit k otázkám nespravedlnosti a útlaku v Palestině. A když Ježíš uzdravil nemocného v sobotu, jeho kritikům zjevně záleželo mnohem víc na dodržení protokolu než na nemocném člověku.

Ta nejhorší stránka zákonictví se projevila při Ježíšově popravě: farizeové se usilovně snažili vyhnout Pilátovu paláci, aby se neposkvrnili před slavností přesnic. Navíc ukřižování zařídili tak, aby při něm nedošlo k narušení jejich pravidel pro sabat. Tak byl největší zločin v historii lidstva spáchán za přísného dodržování malicherných zá- konických nařízení.

Můj přítel Terry Muck studoval v rámci Fulbrightova stipendia zákonictví mezi buddhistickými mnichy na Srí Lance. Všichni tito mniši se dohodli, že budou dodržovat 212 Buddhových pravidel, z nichž mnohá již byla zastaralá a nepraktická. Terry se divil, jak mohou mniši uvést do souladu potřebu žít v moderním světě s dodržováním starověkého zákonického kodexu. Například Buddha stanovil, že žádný mnich nesmí nosit peníze, a přece Terry pravidelně pozoroval mnichy, jak platí jízdné v městských autobusech. „Dodržujete všech 212 pravidel?" zeptal se jich „Ano." „Nakládáte s penězi?" „Ano." „Víte o pravidle zakazujícím nakládání s penězi?" „Ano." „Dodržujete všechny zákony?" „Ano."

Jiné pravidlo zakazovalo jíst po poledni, protože mniši žili z darů a Buddha nechtěl, aby jeho následovníci zatěžovali hospodyně. Moderní mniši toto pravidlo obešli tak, že každý den v poledne zastaví hodiny a po večeři je opět nastaví správně.

Použil jsem příklady z buddhismu, ale podle mých zkušeností je pokrytectví jedním z nejčastějších důvodů, proč lidé odmítají křesťanství. Křesťané vyznávají „rodinné hodnoty", ale z některých studií vyplývá, že si půjčují porno filmy, rozvádějí se a zneužívají své děti v přibližně stejném rozsahu jako kdokoli jiný.

Zákonictví již svou podstatou podporuje pokrytectví, protože definuje soustavu chování, jimiž je možno zakrýt, co je uvnitř. Na biblických školách nebo křesťanských táborech se každý naučí tvářit „duchovně". Důraz na vnější projevy člověku tento podvod usnadňuje; umožňuje mu přizpůsobit se a zároveň potlačit nebo skrýt vnitřní problémy. Mnoho let po dokončení studia na biblické škole jsem se dozvěděl, že někteří z mých spolužáků trpěli hlubokým duševním trápením - depresemi, homosexualitou, závislostmi - které za celou dobu studia nevyplavaly na povrch. Všichni se snažili přizpůsobit se obecně přijatelnému chování.

Jedna z novozákonních pasáží, která vás určitě povede k vystřízlivění, a jedna z mála, která ukazuje na přímý trest, je v 5. kapitole Skutků v příběhu Ananiáše a Safiry. Tento pár udělal velmi dobrý skutek. Prodali část svého majetku a značnou část zisku věnovali církvi. Pouze jedinou věc udělali špatně: aby vypadali duchovnější, předstírali, že církvi věnovali všechno, co za prodané pole utržili. Jinými slovy, tvářili se duchovnější, než byli. Následovala tvrdá reakce, z níž je zjevné, jak vážně Bůh vnímá pokrytectví.

Znám pouze dvě alternativy k pokrytectví: dokonalost nebo poctivost. Jelikož jsem se nikdy nesetkal s člověkem, který miluje Hospodina svého Boha celým svým srdcem, celou svou myslí a duší a který miluje svého bližního jako sebe sama, nepovažuji dokonalost jako realistickou alternativu. Pak nám zbývá už jen jediná možnost, tedy poctivost, a ta vede k pokání. Bible ukazuje, že Boží milost může překrýt jakýkoli hřích včetně vraždy, nevěry nebo zrady. Ale samozřejmě milost je nutno přijmout, zatímco pokrytectví naši potřebu milosti zakrývá. Po stržení masek se pokrytectví jeví jako propracovaná lest, která nám umožňuje vyhnout se milosti.

Ježíšova kritika se soustředí na to, co zákonictví provádí s člověkem, který dodržuje zákon: podporuje pocity pýchy a soutěživosti. Místo aby usilovali o vytvoření spravedlivé společnosti, která by byla světlem pro pohany, se farizejové hnidopišsky soustředili na konkurenční zápasy mezi sebou. Zaslepeni snahou oslnit jeden druhého svou duchovní gymnastikou ztratili kontakt se skutečným nepřítelem i se zbytkem světa. „Ochraňuj nás od bláhových vydaností a svatých s utrápenými tvářemi, ó Pane," modlila se Terezie z Ávily.

Jako zákoník v rekonvalescenci si musím stále připomínat, že farizeům nevadilo dodržování závazků zákona, přestože byla velmi přísná. Koneckonců stále vymýšleli nová pravidla. Farizeové totiž vnímali přísnost jako prostředek k úspěchu a dosažení společenského postavení. Ježíš jejich pýchu odsuzoval a stejně tak odsuzoval jejich pomýlenou duchovnost, jež některé hříchy zařadila do kategorie přijatelných (nenávist, ma- terialismus, žádostivost, rozvod) a jiné do kategorie nepřijatelných (vražda, ci- zoložství, porušování pravidel soboty).

My křesťané máme vlastní kategorie „přijatelných" a „nepřijatelných" hříchů. Dokud se vyhýbáme křiklavým hříchům, připadáme si, že jsme na tom duchovně dost dobře. Problém je v tom, že naše pojetí „křiklavých" hříchů se stále vyvíjí a mění. Ve středověku bylo účtování úroků považováno za nemorální, a to až do takové míry, že tuto špinavou práci museli dělat Židé. Dnes křesťané ve svobodě používají kreditních karet, hypoték na koupi domu a otevřené investiční fondy bez sebemenších pocitů viny. Seznam sedmi smrtelných hříchů zahrnoval obžerství, závist a duchovní lenost nebo „melancholii", což je chování, jemuž dnes sotva kdo věnuje jediné kázání.

Během viktoriánského období byly na vrcholu žebříčku - nebo na dně - podle toho, jak se na to díváte, sexuální hříchy, a to do takové míry, že slovo „nemorálnost" se stalo jejich synonymem. Za mého dětství byly na předním místě seznamu rozvod a pití alkoholu. Dnes jsou v moderních evangelikálních církvích pravděpodobně na vrcholu žebříčku potraty a homosexualita.

Ježíš měl k hříchu zcela odlišný přístup. Nerozděloval hříchy na významné a méně významné, ale ukazoval svým posluchačům na dokonalého Boha, před nímž jsme všichni hříšníky. Nikdo z nás nemá jinou naději než v Boží milosti. Izajáš to podal zcela naturalisticky: „Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat."

Je v tom kus ironie, že ti, kdo se dopouštějí křiklavých a očividných hříchů, mají v otázce milosti určitou výhodu. Spisovatel Graham Greene říkával, že kdykoli sklouzl do nějaké nemorálnosti, jeho víra zesílila, protože potom šel do kostela a v zoufalství vyznával svůj hřích. Neměl se na co vymlouvat, neměl čím obhájit své chování.

Tutéž myšlenku zdůrazňuje Ježíšův příběh o marnotratném synovi. Marnotratný syn se neměl nač odvolat. Neměl nic, nač by mohl být hrdý a z čeho by mohla pramenit duchovní pýcha. Podle všech duchovních měřítek selhal a neměl teď nic, oč by se mohl opřít. Zbývala mu jen milost. Bůh nabízel tutéž lásku a odpuštění ctnostnému staršímu bratru, ale ten byl příliš zaměstnán srovnáváním sebe sama s nezodpovědným sourozencem, což mu zabránilo vidět se v pravém světle. Řečeno slovy Henryho Nouwena: „Zahořklému svatému je tak obtížné poukázat na jeho ztracenost před Bohem právě proto, že je tak těsně propojena s jeho touhou být dobrý a ctnostný." Nouwen vyznal:

Z vlastního života vím, jak pilně a usilovně jsem se pokoušel být dobrým, přijatelným, příjemným a vhodným příkladem pro ostatní. Vždy jsem se snažil vyhnout léčkám hříchu a neustále jsem se bál, že bych mohl podlehnout pokušení. Ale s tím vším se pojil určitý pocit důležitosti, moralistické zaujetí, dokonce špetka fanatismu, kvůli nimž pro mě bylo stále obtížnější, abych se v Otcově domě cítil skutečně doma. Ztrácel jsem svobodu, spontánnost, hravost… Čím víc přemýšlím o starším synovi v mém nitru, tím víc si uvědomuji, jak hluboce je tato forma ztracenosti zakořeněná a jak těžké je vrátit se odtud domů. Návrat z bídy hříchu a nemorálnosti se zdá o tolik snazší než návrat z chladného hněvu, který se zakořenil v nejskrytějších koutech mého já.

Duchovní hrátky, do nichž se mnohdy pustíme s naprosto poctivým úmyslem v srdci, nás mohou vytrvale odvádět od Boha, protože nás odvádějí od milosti. Vstupní branou k milosti je totiž pokání, nikoli správné chování nebo dokonce svatost. A opakem hříchu je milost, nikoli ctnost.

Pro případ, že by Ježíšova kritika zákonictví nebyla dostatečně zdrcující, přidal apoštol Pavel další fundamentální stížnost. Právě v tom, k čemu mělo zákonictví vést - povzbuzení k poslušnosti - naprosto hanebně a zásadně selhává. Nějakým podivným překroucením dochází k tomu, že každá soustava přísných pravidel nakonec člověku stejně jen vnukne další myšlenku na porušování zákonů. Pavel vysvětluje: „Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: ,Nepožádáš!' Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu žádostivost; bez zákona je totiž hřích mrtev." Z některých průzkumů vyplynulo, že tento princip je skutečně platný. Lidé vychovaní v striktních denominacích mají třikrát větší dispozice k alkoholismu.

Vzpomínám si na Augustinovo vyprávění o tom, jak kradl hrušky. On a jeho kamarádi měli dostatek mnohem kvalitnějších hrušek, ale cítili povinnost podnikat nájezdy na sousedovy stromy jen proto, aby porušili lidské varování před krádežemi hrušek. Jelikož jsem strávil čtyři roky na škole, jejíž chod se řídil řádem v rozsahu 66 stránek, dokážu toto podivné chování pochopit. Naučil jsem se bouřit díky neustálému přísnému napomínání a varování před vzpourou. Částečně z nezralosti jsem cítil neustálé pokušení vzepřít se požadavkům autorit prostě proto, že šlo o vynucované požadavky. Nikdy jsem netoužil po bradce, dokud jsem si ve školním řádu nepřečetl nařízení o jejím zákazu.

„Čím jemněji je síť utkaná, tím více má děr," napsal katolický teolog Hans Küng. Jelikož slíbil, že bude věrně plnit 2414 nařízení římskokatolického kanonického zákona, jednoho dne si uvědomil, že místo práce na šíření evangelia bude veškerou svoji energii věnovat plnění nebo obcházení všech těchto pouček. Pro ty, kdo se nebouří, ale upřímně se snaží veškerá pravidla dodržovat, má zákonictví přichystanou jinou past. Pocity selhání mohou způ- sobit dlouhotrvající jizvy studu. Martin Luther jako mladý mnich strávil až šest hodin propátráváním zákoutí svého vědomí ve snaze vyznat všechny hříchy, kterých se během uplynulého dne mohl dopustit. Luther napsal:

„Ačkoli jsem žil jako mnich bezúhonně, cítil jsem se jako hříšník a měl jsem před Bohem nesmírně obtížené svědomí. Bylo mi zatěžko věřit, že ho můj život může uspokojit. Toho spravedlivého Boha, který trestá hříšníky, jsem nejen nemiloval, dokonce jsem si ho ošklivil. Byl jsem dobrý mnich a dodržoval jsem pravidla svého řádu tak striktně, že pokud vůbec kdy mohl nějaký mnich dojít do nebe na základě dodržování klášterní kázně, pak jsem to byl já. Všichni mí souvěrci z kláštera by mi to potvrdili… A přece mi mé svědomí neposkytovalo jistotu. Stále jsem pochyboval a říkal si: „Tohle jsi neudělal dobře. Nebyl jsi dost zkroušený. Tohle jsi nevyznal."

Robert Farrar Capon říká, že církev „se tak usilovně snaží vštípit nám strach z chyb, že z nás vytvořila něco jako špatně vedené studenty hry na klavír: přehráváme své písničky, ale hudbu samotnou v podstatě nevnímáme, protože se ze všech sil soustředíme na techniku, abychom se vyhnuli trapasům a malérům". Já teď slyším tóny milosti a rmoutím se kvůli svým přátelům, kteří je neslyší.

Uběhlo několik desetiletí a já se na svou zákonickou výchovu dívám poněkud rozpačitě. Vážně si myslím, že Bohu je úplně jedno, zda nosím nebo nenosím knír, stejně jako je mu fuk, zda si kalhoty zapínám na zip nebo na knoflíčky. Když jsem studoval na biblické škole, potkal jsem lidi, kteří se pevně drželi pravidel, ale minuli Boha, a také lidi, kteří porušovali pravidla a minuli Boha. Nejvíc mě ovšem tíží, že existuje skupina lidí, kteří se stále domnívají, že Boha minuli, protože nedodržovali pravidla. Takoví nikdy nezaslechli vzácnou melodii evangelia milosti.

Psal jsem o zákonictví částečně kvůli svým vlastním bolestivým zkušenostem a částečně proto, že podle mě představuje pro církev velmi silné pokušení. Zákonictví je jako striptérka vedle cesty víry, která nás svádí na snazší odbočku. Škádlí nás a slibuje některé užitky víry, ale nedokáže poskytnout to, na čem nejvíc záleží. Jak Pavel napsal tehdejším zákoníkům: „Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého."

Zákonictví vypadá na první pohled náročné, ale skutečná svoboda v Kristu je ještě náročnější. Je poměrně snadné nevraždit, ale těžké přinášet lidem lásku; je snadné se nevyspat s manželkou svého bližního, ale je těžší udržovat zdravé manželství; je snadné platit da- ně, ale těžší sloužit chudým. Když žiji ve svobodě, musím být otevřený vedení Ducha. Mnohem víc vnímám to, co jsem zanedbal, než to, čeho jsem dosáhl. Nemohu se jako pokrytec schovat za maskou vnějších projevů ani se nemohu schovávat za srovnávání s jinými křesťany, které by mi můj úděl ulehčilo.

Jednou jsem četl, že v poměru k ve- likosti je povrch země hladší než po- vrch kulečníkové koule. Výška hory Mount Everest a hloubka průrev Tichého oceánu jsou pro obyvatele planety velmi působivé. Ale z pohledu Andromedy, dokonce i z Marsu, již tyto rozdíly nejsou vůbec důležité. Tak se dnes dívám na malicherné rozdíly v chování mezi křesťanskými skupinami. Ve srovnání se svatým a dokonalým Bohem se i Mount Everest náboženských pravidel podobá krtině. Nezískáš Boží přijetí, když na ni vyšplháš: musíš ho přijmout jako dar.

Ježíš zcela neomylně hlásal, že Boží zákon je tak dokonalý a absolutní, že nikdo jeho dodržováním nemůže získat spravedlnost. Na druhou stranu Boží milost je tak obrovská, že se o to ani snažit nemusíme. Zákoníci se ze všech sil snaží dokázat, jak si Boží lásku zaslouží, a přitom jim uniká celý smysl evangelia, že totiž láska je Hospodinův dar lidem, kteří si ji nezaslouží. Hřích se nevyřeší dodržováním co nejpřísnějšího kodexu chování. Řešení tkví v po- znání Boha.

Philip Yancey, Nekončící milost, Ukázka z 15. kapitoly redakčně kráceno. Vydal Návrat. Knihu co nejvřeleji doporučujeme.