Když čteme evangelia, která zaznamenávají život Pána Ježíše Krista tady na zemi, zjišťujeme, že přibližně dvě třetiny těchto záznamů se týkají uzdravování nemocných. Pán Ježíš uzdravoval téměř všude, kam přišel.

Když čteme o životě prvotní Církve, vidíme, že i tam patřilo uzdravování nemocných k běžným událostem. Petr, Pavel, Filip a jiní apoštolové měli moc uzdravovat a dokonce i křísit z mrtvých. Tak to Pán Ježíš chtěl a tak to zařídil.

Jsou věřící lidé, kteří si myslí, že stejně i dnes by v Církvi měly existovat podobné projevy Boží uzdravující moci, a někteří jdou až tak daleko, že tvrdí, že věřící člověk by vůbec neměl mít zapotřebí lékařské pomoci, že by ho vždycky měl uzdravit Bůh prostřednictvím víry. Jiní zase říkají, že dar uzdravováni dnes neexistuje, a někdy to zní tak, jako by s Boží mocí uzdravit vůbec nepočítali.

Toto je však naprosto nesmyslný konflikt, vytvořený lidskými názory stavějícími se nad Boží slovo. Obě dvě strany se snaží vtěsnat Pána Boha do svých předsudků a do lidské logiky. Bůh se však podobnému uvažování vymyká, protože je svrchovaný, mocný a ve své velikosti nedostupný. Stejně tak Boží Duch jedná v souladu s Boží vůlí naprosto svrchovaně.

Nevidím konflikt mezi uzdravením Boží mocí prostřednictvím víry a léčením za pomoci nejmodernějších objevů medicíny. Evangelista Lukáš byl lékařem. Můj věřící otec byl lékařem. Po celém světě jsou tisíce věřících lékařů, ošetřovatelů, chirurgů a zdravotních pracovníků. Tito lidé jsou přesvědčeni o možnostech moderního lékařství, a zároveň jsou neméně přesvědčeni o nesmírné moci Boží. Roentgen je fantastický vynález. Moderní lékařské přístroje jsou něco úžasného. Dr. Jiří Mrázek ve své knize „Kde začíná budoucnost“ hovoří v jedné kapitole o „příslibu medicíny“. Nesmírně poučné. Dnešní věda a technika umožňuje neslýchané věci. Avšak zároveň si uvědomujeme, že když se člověk skloní k tiché modlitbě a ve víře se spojí se svým Stvořitelem, Bohem, je tu něco ještě daleko vyššího a úžasnějšího než i ty nejmodernější lidské objevy a vynálezy. Duchovní svět je jiná dimenze a dopouští se nesmírné chyby každý, kdo ji ignoruje. Boží moc je pro věřícího člověka naprosto reálná a modlitba ve víře v její působení v našem životě je pro nás samozřejmostí. A tak když onemocním, anebo když jsem postižen nějakou chorobou, nevyhýbám se lékařskému ošetření, které se nabízí. Zároveň si však uvědomuji, že znalost lékařů je přece jen i dnes do značné míry omezená, a ve víře volám k Bohu, aby mne On uzdravil, je-li to Jeho vůle.

A tady jsme vlastně u kořene věci. Apoštol Pavel prosil Pána Boha o uz- dravení svého neduhu celkem třikrát. A nic se nestalo. Měl si proto zoufat? Měl na Boha zanevřít? Měl snad z toho usoudit, že ho Bůh nemá rád, nebo že snad Bůh ztratil moc? Víme, že reakce tohoto apoštola byla jiná. Píše:

• Rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný (2K 12:10).

Pavel zakládá toto vyznání na vzácném slibu Božím, který mu zazněl těmito slovy:

• Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. (2K 12:9)

Jinými slovy, když na mne dopustí Bůh nemoc, nějaký neduh, chorobu, je to k našemu dobru, k naší duchovní síle, k projevu Boží moci v našem životě. Vůbec tím nechci říct, že by snad nemoc a bolest byly příjemné. I věřící člověk jimi trpí, je si jich vědom a my víme, že v dokonalosti Boží přítomnosti tyto věci neexistují. Jednou i pro nás přestanou existovat. Zatím však žijeme ve světě porušeném hříchem, kde nemoc, bolest, utrpení a smrt jsou reality, s nimiž musíme počítat, a kterým jsme poddáni, my, věřící, společně se všemi ostatními lidmi.

Naše reakce na tyto věci je však diametrálně odlišná od reakce nevěřícího člověka. Víme, že náš život nepatří nám, že je to Boží dar, a že k ničemu v našem životě nedochází, aniž by Bůh o tom věděl. V tom je projev Jeho milosti a tady by se měla projevit naše víra, naprostá důvěra v Boží jednání s námi. Pán Bůh má moc uzdravit dnes stejně jako kdysi. O tom žádný skutečný kře stan nepochybuje ani na okamžik. I dnes od nás žádá a očekává víru, kde má učinit zázrak. Ovšem skutečná zkouška víry přichází ve chvíli, kdy Pán Bůh neuzdraví a zázrak neudělá. Tady se ukáže, do jaké míry se skutečně na svého Pána spoléháme a do jaké míry Mu důvěřujeme. Tady se ukáže, jestli nám k radostnému životu skutečně stačí Jeho milost. „Stačí, když máš mou milost“, řekl apoštolu Pavlovi. A když to stačilo Pavlovi, mělo by to bohatě stačit i nám. Kdo se raduje z Boží milosti, jiných důvodů k radosti nepotřebuje. Jak jsme na tom my, ty a já? Hledáme všelijaké jiné důvody k radosti, anebo nám stačí, že se můžeme každý den a každý okamžik radovat z Boží milosti?

– „Radostný křesťan“ č. 37 –
TWR, Ing. O. Vožeh.