V Novém zákoně se vyskytují dvě slova, která hovoří o církvi: Eklésia a Kyriakon. Spojíme-li je dohromady, můžeme říci, že církev je společenství vyvolených lidí, kteří náleží Ježíši Kristu. Předobrazem novozákonní církve je starozákonní Izrael. To, co Pán Bůh dělal pro Izrael a s Izraelem, dělá pro církve a s církví:

• Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje. (Dt 7,6-8a)
• Pán Bůh s Izraelem, vyvoleným národem, jednal třemi způsoby: Izraelský národ vyvolil, svolal a povolal. Ze své vůle si ho vyvolil, svolal ho jako společenství a povolal ho ke vztahu se sebou samým.

1. Pán Bůh si církev vyvolil

Vyvolení bylo svrchovaným Božím rozhodnutím a dílem. Izraelský národ se sám nedokázal vysvobodit z egyptského otroctví. Byl to Bůh, který na jejich cestě ke svobodě rozdělil moře. Den co den dával lidu na poušti manu – potravu, která padala z nebe. Ani po 40 letech užívání se lidem neroztrhaly šaty a nerozbily boty. Tyto předobrazy Starého zákona se naplnily v Nové Smlouvě pro všechny, kdo se vydali s Kristem na cestu do Božího království:

• Všichni, kteří jste pokřtěni do Krista, jste přece oblékli Krista. (Ga 3:27)

Věřící, znovuzrození lidé oblékají duchovní šat, který jim vydrží až do konce pozemského života. Bez Boží iniciativy, bez Jeho lásky a ochrany, by se Izrael nestal zvláštním lidem. Bez Božího vyvolení by neexistovala ani církev.

Když se podíváme na církevní dějiny a uvědomíme si, kdo v minulosti stál v čele církve, když si uvědomíme, jaké v ní panovaly vztahy, kolik tam bylo podrazů, intrik, násilí, hříchů a sobectví, divíme se, jak je to možné, že po 2 000 letech církev ještě žije. Když se zamyslíme nad pronásledováním a utrpením pro víru, klademe si otázku, jak je to možné, že církev nejen přežila, ale že se dokonce rozrostla. Přes všechno pronásledování, těžké a téměř nesnesitelné podmínky a situace, církev žije a bude žít – až do druhého příchodu našeho Pána. Navzdory problémům, hříchům, kterých se církev denně dopouští, je její existence zázrakem Boží milosti. Pán Bůh si církev vyvolil a zachová ji! A proč si ji vyvolil? Proč Bůh přivedl do svého království i nás? Ne proto, že bychom byli v jeho očích něčím výjimeční, ale proto, že se tak rozhodl. Jeho motivem je láska ke svému stvoření.

Povolání ke spáse se děje skrze oslovení, slyšení Božího slova a znovuzrození. Bůh nás nějakým způsobem osloví a pak skrze dílo Ducha svatého působí zázrak nového zrodu. Ne každý člen (viditelné) církve, denominace, je automaticky členem všeobecné vyvolené církve Kristovy. Pán Ježíš nám připomíná, že jsou lidé, kteří mu sice říkají „Pane, Pane", ale On jim jednou řekne:

• Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.

V Samaří byl člověk čarodějník jménem Šimon, který uvěřil, byl pokřtěn a připojil se k církvi. Pak viděl, že lidé přijímali Ducha svatého při vkládání rukou apoštolů. Nabídl apoštolům peníze a požádal je, aby mu také dali takovou moc:

• Petr mu odpověděl: „Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou: Myslil sis, že se Boží dar dá získat za peníze! Tato moc není pro tebe a nemůžeš mít na ní podíl, neboť tvé srdce není upřímné před Bohem. Odvrať se proto od této své ničemnosti a pros Boha; snad ti odpustí, co jsi zamýšlel. Vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti." (Sk 8,20-23)

Šimon byl viditelným členem církve, každý si myslel, že je křesťan, protože uvěřil obsahu zvěsti o Ježíši Kristu, dal se pokřtít a byl stále s jedním z apoštolů – s Filipem. Ale apoštol Petr poznal, že Šimonova motivace vyznání víry není upřímná, že něco předstírá a ve skutečnosti je v zajetí zlého.

V Janově evangeliu 1,12 je psáno, že Kristus dal moc stát se Božími dětmi těm, kteří ho přijali a věří v Jeho jméno. Ne těm, kteří v něj věří tak jako Šimon, ve svůj prospěch, ale těm, kteří ho bez výhrad přijali, kteří mu otevřeli srdce a dovolili mu, aby se stal Pánem jejich života:

• Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (J 1,13)

Rodí se s geny nového života a tato duchovní genetika způsobuje, že člověk miluje Pána Boha, chce ho poznávat, modlí se k němu, nechce ho zarmoutit, nechá se jím proměňovat, chce činit jeho vůli, zajímají ho věci Království Božího a má vnitřní svědectví Ducha svatého, že patří Kristu. Znovuzrození probíhá u každého člověka jinak, ale přece má stejné charakteristické znaky. Patří k nim usvědčení z hříchů, zlomení srdce po rozpoznání viny, pokání, proměna nitra a začátek nového života. Znovuzrozený člověk není dokonalý, ale nese ovoce. Znovuzrozený člověk hřeší. V některých oblastech hřeší víc než v jiných. Proto musíme být opatrní v hodnocení lidí podle našeho osobního dotazníku (kdo je a kdo není znovuzrozen).

Anglický puritán William Perkins (1558), který hodně promýšlel otázku pravého obrácení, řekl, že

…není dítěte Božího, které by víceméně tu a tam nepocítilo osten hříchu a políček satana… avšak tento zármutek je vzácnou Boží milostí, neboť nás chrání před tím, abychom důvěřovali sobě samým, a nutí nás, abychom se utíkali pro pomoc a bezpečí ke Kristu.

2. Pán Bůh církev svolal

Církev je lidem Božím, společenstvím, rodinou. To vše vyjadřuje společný život. Lidé často říkají:

Ježíš ano, ale církev ne … Boha chci, ale církev nepotřebuji … Ježíš byl fantastický, ale s církví nechci mít nic společného.

Víra a vyvolení není osobní záležitostí jednotlivých věřících. Obraz církve, izraelský národ, také prožíval všechno společně. Lidé putovali po poušti a do zaslíbené země spolu. Boží zázraky prožívali společně.

Na konferenci o evangelizaci v Lausanne v roce 1974 bylo řečeno jasně:

Biblická evangelizace je evangelizace zaměřená na církev. V jistém smyslu je církev nástrojem i cílem evangelizace. Vést ke Kristu znamená také vést do těla Kristova.

• Církev, vyvolený Boží lid, byl svolán ze všech věkových, sociálních, kulturních i národnostních skupin. Je to nové společenství, ve kterém a skrze které má být Ježíši Kristu vzdávána sláva po všechny věky. (Ef 3,20)

Dobré obecenství ve sboru je nezbytným předpokladem dobrého svědectví ve světě. Účinnost našeho svědectví značně závisí na životě a vztazích, které ve sboru pěstujeme. Žel, v církvi často chybí to základní – láska. Církev má všechno, ale lásku nemá. Má programy, ale neví, co je milost a milosrdenství…

3. Pán Bůh nás povolal ke společenství s Ním

Podle průzkumu, který byl nedávno proveden v jedné z evangelikálních církví ve Francii, vyšlo najevo, že hlavním důvodem, proč noví členové vstupují do sboru, není důvod konceptuální, ale sociologický. Lidé nevstupují do církve především proto, že je zasáhla myšlenka spásy, koncept Boží slávy, obraz církve jako Kristova těla, ale proto, že se v daném společenství cítí dobře. V našich podmínkách, to bude zřejmě podobné. Co lidi přitahuje do sborů a společenství, je především: rodinná atmosféra, úzké společenství, možnost se sdílet, příležitost najít přátele. Obsah poselství, vyznání víry, ty konceptuální otázky, proč věřím, čemu věřím, bývají až na druhém místě.

Když mluvíme o své víře nebo sboru hovoříme spíše o vztazích, o zkušenostech, o tom, jak se ve společenství cítíme. Přátelství, blízké vztahy, bezpečí, pěkná atmosféra, to je to, co je pro nás důležité. Jako probuzenecká, evangelikální církev silně zdůrazňujeme princip rodinného společenství. To je samozřejmě velice důležité. Sám tento důraz hájím. Vždyť církev byla svolána dohromady jako společenství poutníků, kteří jdou jedním směrem. Ale to by bylo samo o sobě málo. Bůh nás povolal především ke společenství s Ním. Naše víra není jen styl života „mezi námi", je to především styl života před Bohem. Nemůžeme omezit křesťanský život jen na příkladné mezilidské vztahy. Osamocený sociologický důraz se dřív nebo později církvi vymstí. Lidé nás zklamou a my zklameme je. Tak to chodí. Vytratí se duchovní napojení na vedení Pána Boha, ze kterého čerpáme sílu, a zbude jen morální podpora.

V Izraeli Bůh uprostřed svého lidu přebýval, vedl ho prostřednictvím ohnivého sloupu v noci a oblaku ve dne. V církvi Bůh přebývá skrze Ducha svatého. Církev není jen náboženská společnost nebo filantropická organizace či dobročinný spolek. V jádru života církve musí zůstat živý vztah s Bohem skrze Ježíše Krista. Církev, která je napojena na živý kmen, kterým je Kristus, žije a oslavuje svého Spasitele tak, že když přijde nevěřící,

• …bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: „Vskutku je mezi vámi Bůh!" (1K 14,24b-25)

Některé církve mají dobrý sociální program a rozvíjí výbornou činnost na poli diakonie a humanitární pomoci. To je úžasné a díky Bohu za to. To ovšem ještě nemusí znamenat, že jde o život ve vztahu s Pánem Bohem. Církev byla povolána ke vztahu s Pánem Bohem, láska k bližním je ovocem tohoto vztahu. A kde takový vztah najít? Kdo hledá, najde a kdo prosí, dostane.

Příklad Aurelia Augustina

Narodil se 13. listopadu 354 v Tagastě (v dnešním východním Alžírsku) v Římské provincii Numidia. Matka se jmenovala Monika. Základní vzdělání získal v Tagastě. Jako sedmnáctiletý přišel do Kartága. Jeho život: studium, zábavy, divadlo, společnost, povrchnost, bezcílnost. Tam také žil s dívkou, se kterou měl syna Adeodata. Studoval řecké filozofy a rozhodl se také přečíst Písmo svaté, aby věděl, jaké je v porovnání s řeckými autory. Ve svém Vyznání odmítl Boží Písmo jemu nedůstojné:

Nebyl jsem však schopný vniknout do něj anebo sklonit hlavu, abych šel v jeho šlépějích … Moje pýcha nemohla přijít na chuť jeho prostotě a můj rozum nemohl vniknout do jeho hloubky. Písmo je takové, že roste s maličkými, mne však ponižovalo vědomí být maličkým. Proto pýchou nadutý jsem si myslel, že jsem velký.

Z Kartága Augustin odešel do Říma a pak do Milána, kde se setkal s více lidmi, kteří ovlivnili jeho život. V Miláně nalezl biskupa Ambrože, kterého chodíval v neděli ráno poslouchat pro jeho řečnické umění. Pomalu však s jeho slovy začal vnímat i obsah, který ho přesvědčil o základní věci, že bibli je nutné vykládat a chápat v duchovním smyslu. Získal ujištění o existenci duchovní dimenze života. Začal prožívat moc, která doprovázela zvěstované slovo. Začínal chápat „drahou milost" Ježíše Krista. Jednoho dne v malé zahradě v Miláně v roce 386 četl bibli, modlil se a pak přišla změna. Rozhodl se darovat Pánu Ježíši svůj život. Výsledkem byla důvěra v Krista, naplnění a jistota smyslu života. Znovuzrození odstranilo jeho aroganci a pýchu. Jeho vnitřní svět byl uzdraven a byl naplněn pokojem (tehdy mu bylo 32 let). Po svém obrácení společně s dalšími přáteli studoval šest měsíců bibli při pobytu v Alpách. Pak se vrátil do rodného kraje. Pán Bůh ho vyslal ke kázání Božího slova. Až do své smrti žil životem zaměřeným na službu zvěstování evangelia a duchovního vyučování. Zemřel 28. srpna 430. Jeho život je příkladem toho, co Bůh dosud dělá. Povolává ke spáse ty, kteří ho vůbec nehledají (vyvolení), vede do společenství s dalšími křesťany (svolání) a dává prožívat svou blízkost a zmocnění (povolání).

– D. Heczko, CB, Dejvice, 22. 5. 2005 –