Tato kniha se nesnaží o pouhé nasazení léčivého balzámu na hořkost a bolest neslyšeného pláče. Daleko spíše se pokusí postavit tváří v tvář skutečnosti, že se my všichni, tam, kde jsme sami, setkáváme se svými utajovanými nářky… (Ravi Zacharias)

Východiskem z filosofického zápasu, do něhož se dostáváme při hledání odpovědi na otázku ohledně zla, je důvěra v Boží charakter. Skeptická otázka musí být zodpovězena: Stvořili byste svět s takovou bolestí? A pokud ano, mohli byste být současně nazýváni dobrými? Není to jednoduchý problém, protože otázka ani odpověď se nevyhne velkému množství předpokladů, domněnek a dedukcí.

Hledání nejzákladnější odpovědi na problém zla a existence Boha nás nejprve staví před dvě logické otázky. První je evidentní: Jak může existovat milující a všemocný Bůh, když zlo je tak očividné a tak všudypřítomné? Druhá otázka nás zneklidňuje ještě více: I kdyby Bůh existoval, jak může být vnímán jako dobrý, když připouští smrt a destrukci, zatímco my sami bychom byli považováni za zlé, kdybychom dělali totéž?

To byla otázka Ivana Karamazova: Vytvořil bys svět, v němž by se odehrávaly tak strašlivé tragédie? Jak může Bůh dopustit vše, co vidíme a slyšíme, a stále být nazýván dobrým? Než se zaměříme na jádro této otázky, musíme se na ni nejprve podívat v širším kontextu. Všichni důvěrně známe obecný způsob, jakým je otázka obvykle formulována. C. S. Lewis ji zapsal takto:

Kdyby Bůh byl dobrý, přál by si učinit své tvorstvo dokonale šťastným, a kdyby byl všemohoucí, byl by schopen toto své přání uskutečnit. Jeho tvorové však nejsou šťastní. Bůh tudíž postrádá buď dobrotu, nebo moc, nebo obojí. A máme zde před sebou problém bolesti v jeho nejjednodušší podobě. Lze na něj reagovat poukazem na to, že výrazy „dobrý", „všemohoucí" a patrně také termín „šťastný" jsou mnohoznačné. Musíme-li totiž hned na začátku připustit, že oblíbené významy těchto slov jsou tím nejlepším nebo tím jediným možným, co mohou znamenat, pak se musíme vzdát jakékoli debaty.1

Pro naše účely musíme jít ještě dál. Skeptik ve skutečnosti tvrdí, že pokud bychom my dělali to, co vidíme dělat Boha, nebo kdybychom dopouštěli to, co dopouští Bůh, byli bychom považováni za zlé. Jak je tedy možné, že koná-li taková rozhodnutí Bůh, je to dobro, ale kdybychom my jednali stejně, bylo by to zlo?

Filosofický rozměr

Dříve než na tuto otázku odpovíme, připomeňme si důležitou myšlenku ze třetí kapitoly, nazvané „Hledání porozumění utrpení", kde jsme sledovali Jobův zápas s Bohem a zlem. Tato nesmírně důležitá myšlenka se musí stát základem odpovědi: existenci Boha nelze vyvrátit svědectvím o realitě zla či špatnosti. Tyto kategorie mohou existovat pouze tehdy, existuje-li nějaký absolutní mravní zákon. A absolutní mravní zákon je přítomen pouze tehdy, existuje-li Bůh.

V této chvíli by se někdo mohl pokusit vyhnout se problému: „Ale my nevidíme, že by mravní zákon existoval, tudíž nemůže existovat ani jeho tvůrce." Tvrzení, že existence mravního zákona by byla rozpoznatelná, kdybychom kolem sebe zákon viděli, ovšem posouvá problém jen o krok dál. Mluvčí totiž vychází z předpokladu, že máme schopnosti rozhodnout, zda mravní zákon existuje, či nikoli. Jak jsme tuto schopnost získali v čistě materialistickém vesmíru? Skutečností zkrátka zůstává, že ať se snažíme jakkoli, nemůžeme v tomto světě popřít přítomnost mravních měřítek, aniž bychom se odvolávali na absolutní mravní principy. Vysloveno zjednodušeně: připouštíme-li přítomnost zla ve světě, pak je existence Boha nevyhnutelná.

Mravní rozměr

Postupme nyní k otázce, jak může být Bůh svrchovaným vládcem vesmíru, v němž by některé skutečnosti byly považovány za nesporné zlo, kdybychom jejich existenci dopustili my? Abychom na tuto otázku nalezli úplnou odpověď, budeme muset postupovat krok za krokem.

Nejprve si musíme uvědomit přímou souvislost mezi Božím charakterem a jeho vztahem k mravnímu zákonu. Je mravní zákon mravním zákonem jen proto, že to tak ustanovil Bůh, a tudíž je libovolně volitelný, nebo je mravní zákon výsostný a stojí dokonce i nad Bohem? Jinými slovy: je mravní zákon něčím, co bylo Bohem libovolně vyřčeno, nebo je to cosi abstraktního, co existuje nezávisle na Bohu? Jedná Bůh skrze chladnou moc a činí rozhodnutí, která jsou následně označena jako „dobrá", jen proto, že to tak určil Bůh, nebo je on sám poslušen zákona, jemuž se musí podřídit dokonce i navzdory své vůli?

Má odpověď na tyto otázky začíná protiotázkou: Je mravní zákon, podle něhož žijeme, zákonem, který jsme si libovolně zvolili, abychom uplatňovali svou moc, nebo tento zákon stojí nad námi a existuje nezávisle na nás? Pokud jsme si tento zákon vybrali zcela libovolně, pak nemáme žádné právo odsuzovat mravní zákon, podle něhož jedná kdokoli jiný, Boha nevyjímaje. Na druhou stranu, pokud mravní zákon stojí nad námi všemi, jak potom určíme, odkud se vzal? Tato otázka je nepříjemná jak ateistickému, tak i ostatním světovým názorům, ať už panteistickým, či – v určitých případech – i teistickým.

Odpověď křesťanská, implicitně obsažená ve Starém i Novém zákoně, říká, že mravní zákon, vyzývající ke svatosti každého jednotlivého člověka, je dán Bohem. Proto jako lidé také nevyhnutelně nazíráme věci z mravního hlediska. Tomuto způsobu myšlení nemůžeme uniknout. V průběhu staletí se každý argument, jenž používali křesťanští filosofové na obranu existence Boha, setkal s protiútokem či námitkami. Ale morální zápas, s nímž se ve svém životě setkává naprosto každý člověk, znamená, že debata o morálce je pro člověka nevyhnutelná. A tak se nám otázka znovu vrací. Pokud nás trvale pronásleduje otázka mravního zákona a pokud mravní zákon pochází od Boha, je tento zákon Bohu podřízen, nebo je naopak Bůh podřízen mravnímu zákonu? Jde o záležitost libovůle, či absolutní danosti?

Cestou k uspokojivé odpovědi se musíme zastavit u podstatné myšlenky, kterou je zásadní rozdíl mezi námi, konečnými tvory, a Bohem, bytostí nekonečnou. A musíme zcela zřetelně rozumět skutečnosti, že tyto dvě možnosti – zda je zákon libovolný či absolutní, existují pouze pro nás, konečné bytosti, protože naše vlastní konečnost nepřipouští více možností a samotná povaha člověka nemůže být zdrojem absolutního. Člověk nemůže být měřítkem všech věcí, jinak bychom byli nuceni se ptát, který člověk má představovat absolutní standard.

Ve jménu náboženství i ve jménu ateistických ideologií byly zabity miliony lidí. Je čas odložit iluzi o tom, že „člověk je v podstatě dobrý". Dějiny i naše zkušenost v krvi a slzách svědčí o tom, že jako lidstvo nemůžeme svému charakteru důvěřovat. Ale co se týče Boha, pro něho zákon není ani libovolný, ani jemu nadřízený; zákon je podstatou či jádrem jeho vlastního charakteru, který je dokonalý a neměnný. Pouze Bůh existuje sám o sobě, ve věčnosti a dokonalosti. A stejně jako důvod jeho vlastní existence spočívá v něm samém, tak i mravní zákon spočívá přímo v Bohu. Důvod naší existence, stejně jako mravní zákon, leží mimo nás.

V Bohu není nic nepravdivého. Není v něm žádná zlá tendence či špatná myšlenka. Bůh se nikdy nedopouští nesprávného úsudku. Nikdy nejedná z pohnutek protichůdných či ničivých vůči tomu, co je dobré. Bohu je vlastní pouze to, co je čisté a spravedlivé. A toto vše je důvodem, proč žádnou – z našeho pohledu – tragédii či ukrutnost nelze interpretovat ve vzduchoprázdnu oněch dvou možností: libovolnosti či absolutnosti. Správná interpretace je možná pouze v rámci charakteru Boha, který je všemocný a dokonale dobrý.

Ale co to ve skutečnosti znamená pro naši proměnlivou, pozemskou existenci plnou nečekaných bolestí a ztrát? Zkusme se podívat z úhlu, jehož výchozím bodem je Boží charakter.

Existenciální realita

V každé tragické události či v každém zlém a svévolném skutku jsou minimálně čtyři „oběti".

Jednou z obětí je člověk, jehož život byl poškozen či zničen. (A představme si, že obětí je dítě, protože skeptické otázky mířící na křesťany jsou obvykle koncipovány v tomto duchu.)

Nejprve musíme zpomalit a podívat se zblízka na emocionální i rozumovou stránku této otázky. Je, z hlediska Božích možností a moci, taková událost jako ztráta života dítěte opravdu něčím nevratným a nenapravitelným? Bůh je původcem života a má moc jej vrátit každému, kdo život „ztratil". My to vnímáme jako ztrátu života, ale pro toho, kdo je zdrojem a dárcem života, tento život ztracen není. A pro každého člověka, který je v Bohu, je budoucí znovunabytí života něčím dokonce mnohem úžasnějším než život ve fyzickém těle. Proto může apoštol vyslovit:

• Vždyť žít pro mne znamená Kristus a zemřít zisk. (Fp 1,21)

Smrt může být „ziskem" pouze tehdy, je-li vstupem do života věčného a mnohem krásnějšího, než jakým byl původní „ztracený" život. Pokud jde o smrt dítěte, Písmo nám nabízí všechny důvody k víře, že dítě je po smrti u Boha. Nikoli pro mravní dokonalost dítěte, ale kvůli moci Kristovy oběti. Když David ztratil svého syna, řekl:

• Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí. (2S 12,23)

Pozemská existence je omezená, konečná, ale existence jako taková nikoli. „Ztracený" život není ztracen tehdy, když je v rukou Boha, jenž život vytvořil a také jej udržuje.

Druhou „obětí" čili dalším člověkem, který trpí, je ten, kdo musí nést a překonat ztrátu milované osoby. A to se týká i těch, kdo znají a věří v Kristovu vykupující milost. Stín za pohřebním vozem je bolestný a temný. Ale v těchto okamžicích je Bůh utěšitelem, který svou přítomností konejší a léčí bolestivé rány. Jedním z nejkrásnějších žalmů přinášejících utišení a pokoj je žalm, který David napsal v době, kdy prožíval zármutek nad ztrátou syna. V tomto slavném žalmu čteme následující slova:

• I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. (Ž 23,4)

Mocná svědectví všeobjímající Boží milosti protkávají celé lidské dějiny. Ne jako psychické sebeklamy, ale kvůli skutečné přítomnosti Boha v životech věřících, kteří prožívají bolest. A Bůh nejen hojí duši a je jí zdrojem síly, ale slibuje, že ti, kdo byli odloučeni smrtí, se opět setkají. Vztahy, které se rodí v Bohu, nikdy nezahynou. Apoštol Pavel píše, abychom se „nermoutili jako ti ostatní, kteří nemají naději" (1Te 4,13).

Třetí obětí je skeptik, který stojí stranou a odsuzuje dané jednání a následnou ztrátu života jako špatnost a zlo. Toho se týkají dva problémy. Prvním je protimluv, o němž jsme se už zmiňovali – člověk, který vyslovuje výše uvedené odsouzení, nemá žádný základ či standard, na němž by své odsouzení postavil. Nevědomá evoluce, která má „na zubech i drápech krev", abych citoval Tennysona, pro tuto filosofickou kritiku jistě morální základ nevytváří. Pokud jsme ve skutečnosti opravdu náhodným produktem evoluce, pak agrese a ovládání druhých jsou samy o sobě dobré, protože alespoň zajišťují přežití nejsilnějších. Ale právě skrze morální nazírání věcí nám Bůh připomíná, že smrt a odloučení jsou ve zkrácené formě obrazem toho, co čeká ty, kdo chtějí žít nezávisle, čili odděleně od Boha. Na tyto lidi nevyhnutelně čeká zlo a destrukce, ať už postupná, nebo dramaticky náhlá.

Odloučení, smrt a bolest jsou skutečně zlem, které je přítomno v tomto světě a kterým procházíme všichni. Zde však musí vzít skeptik v úvahu další podstatnou věc. Zlo musí být vždy definováno s ohledem na smysl, účel. Jak může cokoli existovat, aniž by byl nejprve stanoven účel dané věci? Neexistuje-li žádný účel, pak výrazy „destrukce, zánik" nemají žádný obsah, jsou nesmyslné. Bohem daný účel neboli smysl života je žít pro něho, protože on je skutečným zdrojem našeho bytí. A smysl lidského života může být naplněn pouze v Bohu, který také do našich srdcí vložil lásku, vědomí tajemství a touhu po uctívání. Pokud tímto smyslem pohrdneme, pak tím největším zlem pro nás není smrt ani utrpení – protože život může být obnoven – tím největším zlem je rozhodnutí oddělit se od samotného Boha a vést život v rozporu s jeho záměry.

Proto také Dostojevský definoval peklo jako neschopnost milovat. Peklo je pouze potvrzením vůle, která se rozhodla pro odmítnutí Boha a jeho podmínek života a zvolila cestu mimo Boha. C. S. Lewis řekl, že v tomto světě existují dva druhy lidí:

ti, kteří jsou ochotni pokleknout a říci Bohu „Buď vůle tvá", a pak ti, kteří pokleknout odmítají a kterým říká Bůh: „Nuže, buď vůle tvá."

Někdo by zde mohl namítnout: „Proč ale Bůh svými podmínkami vymezuje pouze jedinou cestu k sobě?" Pravdou je, že i kdyby nám Bůh dal tisíc a jednu cestu, skeptik by chtěl ještě jednu navíc, protože jádrem zla je touha po nezávislosti na Bohu – sebespravedlnost a sebeláska. Sebespravedlnost nakonec ničí spravedlnost a zákon, sebeláska nakonec ničí lásku. Proto je podstatou skeptikovy kritiky zla, zcela logicky a existenciálně, sebeobrana.

A tím se dostáváme ke čtvrté „oběti", kterou je člověk, jenž se ptá: „Jak to, že Bůh může mít svrchovanou vládu nad smrtí, ale my jako jednotlivci totéž právo – vzít život – nemáme?" Náš charakter ani naše lidské schopnosti nás neopravňují k tomu, abychom si osobovali moc nad posvátností života člověka. Pouze Bůh jedná vždy v souladu se svým charakterem, to jest ve svatosti a čistotě, pouze on nikdy nedělá nic špatného. Lidská bytost si nemůže přisvojit tutéž výsadu vládnout nad životem, protože nemá charakter na takové výši, aby vždy dělala jen správná rozhodnutí a nemá ani moc vrátit někomu život.

Bůh má právo dopustit, aby ke krutým událostem docházelo, protože právě on skrze tyto tragédie obnovuje život a také zjevuje ničivou sílu hříchu – při tom všem je dokonalý ve svých rozhodnutích, čistý ve svých důvodech a schopný dodat síly těm, kdo hledají jeho pomocnou náruč. Nikdo z nás si nemůže činit nárok na tyto absolutní atributy. Náš charakter není čistý. Naše rozhodnutí mohou snadno vycházet ze špatných informací či špatné motivace. Není právě toto důvodem k tomu, že v každé zemi jsou ustanoveny zákony a vlády – aby jednotlivec neměl právo vykonávat osobní pomstu za každou špatnost? A dokonce i přesto vidíme, že státní celky a vlády se mohou dopouštět omylů v každé oblasti zákona, který má chránit nevinné.

Ze záludnosti lidské povahy a z náchylnosti k omylům je zřejmé, že tragédie a zlo, které kolem sebe vidíme, nám potvrzují, jak ošidná je lidská mysl a srdce. To vše by nás mělo směrovat právě k Bohu, k jeho moudrosti. Jak zoufale potřebujeme moudrost a pevný charakter, nebo, jak to vyjádřili pisatelé bible, jak je nám nutně zapotřebí proměny srdce a posílení vůle, abychom dokázali žít Bohu.

Malcolm Muggeridge jednou napsal Matce Tereze, že o církev ani o křesťanskou víru nemá sebemenší zájem, kvůli všemu tomu pokrytectví, jež tam vidí. Matka Tereza, která strávila většinu svého života obklopená bolestí a bídou, mu odepsala:

Váš problém je v konečnosti. Bůh je nekonečný. Dovolte nekonečnosti, aby vyřešila váš zápas s konečností.

Muggeridge později poklekl před Kristem a tuto událost nazval krokem nejvyššího naplnění svého života.

Svět, jak ho známe

Je třeba dodat už jen jednu krátkou myšlenku. Je tento svět tím nejlepším z možných světů, jaký mohl Bůh vytvořit? Otevřeně řečeno, v rámci našich myšlenkových schopností existují pouze čtyři možné světy, o nichž debatují učenci. První možností je, že místo tohoto světa by neexistoval svět žádný. Nebylo by pro Boha snazší nestvořit žádný svět namísto tohoto, v němž je možné dobro i zlo? Druhým je svět, kde by bylo umožněno jen dobro, něco jako svět mechanického dobra. Třetí možností je svět, v němž by neexistovalo vědomí o dobru ani zlu, svět bezmorální. A čtvrtým světem je svět, ve kterém žijeme, kde dobro a zlo existují společně s možností volit jedno nebo druhé.

V okamžiku, kdy však předložíme otázku, „co je lepší", opět se odvoláváme na nějaké absolutní měřítko, což můžeme učinit pouze tehdy, existuje-li Bůh. Při pečlivé analýze zjišťujeme, že ze čtyř výše uvedených světů pouze ten náš umožňuje existenci ryzí a pravé lásky. Lásky matky k dítěti. Lásky muže k manželce. Lásky přítele k příteli. Lásky člověka k Bohu. Musíme si uvědomit, že láska je nejvyšším morálním principem, o němž víme – a tam, kde je umožněna láska, tam musí současně existovat svoboda a následně i možnost utrpení. Pouze Bůh je ve své podstatě, ve své osobnosti absolutním vyjádřením lásky, jež není oddělitelná od svatosti. Bůh nemůže být současně svatý a nemilující ani nemůže být milující a nesvatý. Pokud se k němu obrátíme zády, ztratíme zdroj, který dává lásce obsah i podobu. Propadneme se do života bolesti způsobené nesvatostí a utrpení pro nás zůstane nevyřešitelnou záhadou. Náš narušený charakter bude marně pátrat po mravním zákoně a naše smrtelná mysl bude marně hledat odpovědi. Koho z nás nezraňuje, vidíme-li, jak je čistá láska zneužita a pohrdána? Naše nitro žízní po lásce, která je čistá, ale v tomto světě jsme ztratili obsah obou těchto výrazů, protože jsme je odtrhli od jejich zdroje, od Boha.

Když přicházíme k Ježíši Kristu a jeho kříži, kde se protíná láska, svatost i utrpení, nacházíme odpověď na své utrpení a nacházíme sílu žít tento pozemský život pro Krista. Tady udeřily mocenské a náboženské vášně proti lásce a svatosti. Tady se odehrálo nezměrné utrpení. A odtud vzešlo vítězství. Dojdeme-li ke kříži a přes něj vstoupíme do života, který patří Kristu, pochopíme i tu úžasnou věc, že kříž a vzkříšení patří k sobě. Kde je přítomna láska, tam je přítomna i bolest. A kde je slib vzkříšení, tam je i slib, že všechny slzy budou setřeny z očí. Nebesa jsou potvrzením našeho rozhodnutí milovat Boha a být s ním. To je naděje každého, kdo je následovníkem Ježíše Krista, protože jemu věřit a jeho poznat znamená věčný život. Peklo je potvrzením odmítnutí Boží odpovědi člověku a potvrzením odmítnutí nabízené naděje. Je to přijetí důsledků naší volby buď si život zachovat, nebo jej nenávratně zničit.

Ohledně otázky Ivana Karamazova: pokud bych byl dokonalý v dobru a pokud bych měl moc život stvořit i obnovit, neviděl bych ztrátu života tak, jak ji vnímal on. A naopak, kdybych měl moc život stvořit, ale neměl bych mravní čistotu k jeho ochraně ani sílu život vrátit, pak bych život stvořit neměl. Ovšem jediným důvodem, proč zde mohu pronést slova „měl bych či neměl bych", je skutečnost, že vím, co považovat za dobro a co naopak označit jako zlo. „Měl bych či neměl bych" ke mně přicházejí od Boha, který má moc stvořit i vrátit život, který má právo život i vzít a který má sílu nám pomáhat v těžkých chvílích. A Bůh od nás požaduje, abychom důvěřovali jeho moci, jeho záměrům i jeho charakteru.

Karamazovská otázka je pro nás varováním, abychom si sami nehráli na Boha. A tato otázka nemůže být ani obžalobou Boha, na něhož se nevztahují tatáž omezení moci a moudrosti jako na nás.

Teologický imperativ

Proto je Božím přáním, abychom se snažili vidět své nitro tak, jak je vidí on, a abychom uznali, že nemáme oprávnění činit morální soudy nezávisle na něm. Pokud k Bohu přistoupíme jako ke Stvořiteli a Tvůrci, který zjevuje věci v pravý čas a utěšuje, a jako k našemu Zastánci a Spasiteli, podobně jako Job zjistíme, že je nám i zdrojem veškeré síly a že nás neustále obnovuje. Na základě toho, co o Bohu víme, můžeme pro jeho povahu důvěřovat i tomu, co nevíme a neznáme. Snad proto poslední tři slova Matky Terezy vyjadřovala očekávání setkání se Spasitelem. Ve městě, jehož bolest a utrpení jsou příslovečné, nalezla jedinou odpověď hodnou jejího bytí. Její poslední slova byla: „Miluji tě, Ježíši." Přinesla jeho lásku do města a světa potřebných. Jakákoli jiná odpověď na problém bolesti nejen neuspokojuje, ale ani neospravedlňuje otázku samu.

– Ravi Zacharias, Volání lidského srdce, str. 195-202 –

Vydal: Návrat domů, www.navrat.cz