Otázka spasení předčasně zemřelých malých dětí je častým tématem, kterým křesťany bombardují především nevěřící. Kdysi jsem věřil, že bible jednoznačně učí, že každé předčasně zemřelé dítě bude spaseno. Uvažoval jsem, že v nebi bude proto více spasených z třetího světa než z vyspělých zemí, kde děti tolik neumírají. Cožpak David neřekl:

• Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí. (2S 12,23)

Také jsem stavěl na verších, že dítě začíná být Bohu odpovědné tehdy, kdy rozezná svou pravici od levice:

• A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka? (Jonáš 4:11)

Obrazy pravice a levice se mi kryly se schopností zvažovat a rozhodnout se stát po Boží pravici – s Kristem, nebo po Boží levici – žít bez Krista.:

• Když pak přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni svatí andělé, tehdy se posadí na trůnu své slávy. Všechny národy budou shromážděny před ním a on je oddělí jedny od druhých, tak jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, ale kozly po levici. (Mt 25:31-33)

Neříkám, že všechny předčasně zemřelé děti nejsou spaseny. Říkám jenom, že verše, které se používají k podpoře jejich všeobecného spasení, učí něco jiného než jejich plošnou spásu. I David neměl přece na mysli všechny děti, ale jen to jedno určité dítě – to svoje!

Následující verš potvrzuje, že odpověď na otázku, kde jsou předčasně zemřelé děti není tak jednoznačná:

• Potom Král řekne těm po své pravici: „Pojďte vy, kdo jste požehnaní od mého Otce, přijměte za své dědictví to království, které je pro vás připraveno od založení světa." (Mt 25:34)

Začněme u potopy – kam se poděly děti těch, o jejichž životech čteme:

• I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. (Gn 6:5)

Nikdo, kromě Ježíše, nebyl počat ani se nenarodil bez hříchu:

• Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Ž 51:7)

Kde jsou usmrcené děti Jábeše v Gileádu pospolitostí Izraele?

• Pospolitost Izraele tam ihned vyslala dvanáct tisíc mužů, chrabrých bojovníků. A přikázali jim: Jděte pobít obyvatele Jábeše v Gileádu ostřím meče, i ženy a děti. (Soudců 21:10)

Neznám verš, který by 100 % potvrdil, že děti pobité Izraelci jsou v nebi. Na otázku spasení dětí Písmo přímo neodpovídá, ale dává nám odpověď, která se týká celého lidstva – tedy i dětí. Písmo učí, že Bůh má knihu života, „seznam svého lidu", který sepsal ještě před tím, než stvořil zemi. V ní nejsou a nikdy nebyli zapsáni ti, kteří jdou do záhuby, protože ani náš zápis – Boží vyvolení – nebyl nikdy podmíněn naším věkem, skutky ani zásluhami. Bez Boží milosti a dopuštění bychom se sami nikdy nenarodili ani neznovuzrodili:

• Šelma, kterou jsi viděl, byla a není a má vystoupit z propasti a jít do záhuby. A obyvatelé země, ti, jejichž jména nejsou zapsána v knize života od založení světa, užasnou, až uvidí tu šelmu, která byla a není, ale je. (Zjevení 17:8)

V knize života jsou zapsáni všichni, kteří byli a ještě budou spaseni:

• Ano i tebe prosím, můj věrný druhu, ujmi se jich; vždyť vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klementem a ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života. (Filipským 4:3)

Ti, kdo jsou od založení světa zapsáni v knize života, z ní nebudou nikdy vymazáni. Jména těch, kdo do knihy života nepatří, v knize života, jak jsme četli ve Zj 17:8, zapsána nebyla:

• Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. (Zj 3:5)

To je Boží ujištění pro ty, kteří vítězí v bílém rouchu Ježíše Krista. To je tedy první část odpovědi, kterou můžeme ke spáse všech spasených lidí, tedy i dětí, říci. Tento Boží princip je v souladu s dalšími verši:

• (totiž ještě než se narodili a než udělali cokoli dobrého nebo zlého, aby Boží předsevzetí zůstalo podle vyvolení, ne na základě skutků, ale z Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu." Jak je napsáno: „Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem pojal v nenávist." (Ř 9:11-13)

Byl nebo nebyl Ezau zapsán v knize života od založení světa? Na tuto otázku si již umíte ve světle Písma odpovědět sami. Jisté je, že: (1) každý člověk, od početí až po stoletého starce, bude spasen, pokud je zapsán od založení světa v knize života a (2) každý člověk od početí až po stoletého starce, je ztracen, jestliže není zapsán v knize života od založení světa. Jen Bůh ví, zda jsou všechny zemřelé děti zapsány v Jeho knize života. Doufám, že ano, přesto, že neznám verš, který by potvrdil mé přání. Netrapme se spekulacemi, které vedou jen k pochybnostem o Božím milosrdenství, dobrotě a lásce. Ty vedou někdy k zatvrzelosti a odmítnutí Boha, protože dopustil to, co nás zraňuje. Radujme se z Boží svrchovanosti, mějme bázeň a respekt před naším Stvořitelem. Konec konců, celý vesmír a všichni lidé žijí pod Boží autoritou. Pamatujme si, že Bůh svěřil děti rodičům jen dočasně. Nejsme dárci života, proto nerozhodujeme o svém početí ani konci. Přijímejme pokorně Jeho rozhodnutí – lepší nevymyslíme!:

• Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? (Matouš 6:27)

Jsem dokonce rád, že bible nedává „betonové" ujištění, protože by bylo jistě zneužito náboženskými fanatiky…

Kdo jsou tedy „děti, nemluvňátka, maličcí a nepatrní?"

Pojďme v našem zamyšlení ještě dál a podívejme se pozorně na ty verše, které se obvykle uvádějí jako ujištění o spasení všech zemřelých dětí před věkem odpovědnosti:

• Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské." (Matouš 19:14)

Podívejme se na verše, které hovoří o dětech, nemluvňátcích, maličkých, atd. Hovoří Bůh skutečně o dětech, které jsou spaseny z titulu své fyzické nemohoucnosti a nevědomosti, anebo o těch, kdo se narodili do Božího království v dětské nepatrnosti?

• Přinášeli tedy k němu i novorozence, aby se jich dotýkal. Když to však uviděli učedníci, přísně je napomínali. Ježíš je ale zavolal a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, říkám vám, že kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nikdy do něho nevejde." (Lukáš 18:15-17)

Ježíš zde neříká, že jim – tělesným novorozencům patří Boží království. Říká, že království patří takovým, kdo jsou jako dítě! Každé dítě jednou dospěje a doba jejich bezmocnosti skončí. A všichni víme, že někteří z nich dospějí ve velmi zlé jedince.

Ježíš říká, že Boží království patří takovým „dětem", které se nově narodí z Božího Ducha. Tělesní novorozenci zde Ježíšovi slouží jen jako obraz a stín duchovních novorozenců. Ježíš neučí, že by tělesné děti měly být naším vzorem a my dospělí bychom měli přijímat Boží království stejně jako jej přijímají ony. Vždyť děti podstatu Božího království ještě nechápou, a proto jej ani nemohou přijmout! Ale malé dítě je pro nás dokonalý obraz důvěry. Tak, jako se tělesné dítě ve všem spoléhá na rodiče, tak se má duchovní dítě spolehnout na svého duchovního Otce – na Boha. Dětská důvěra (ne dětinskost) je základním rysem všech dětí Božího království (Mt 18:1-4, Mk 9:33-37, L 9: 46-48):

• V tu dobu přišli k Ježíši učedníci a říkali: „Kdo je tedy v nebeském království největší?" Ježíš k sobě zavolal malé dítě, postavil je uprostřed nich a řekl: „Amen, říkám vám, že jestli se neobrátíte a nebudete jako malé děti, vůbec do nebeského království nevejdete. A proto kdokoli se poníží a bude jako toto malé dítě, ten je v nebeském království největší." (Matouš 18:1-4)

Ježíš znovu používá obraz malého dítěte, který ukazuje osobní bezmocnost, slabost, závislost a nepatrnost. Dítě není vševěd, dítě se nad rodiče nepovyšuje, naopak – bez svých rodičů neudělá ani krok. Zkuste maličké odtrhnout od matky. Ve chvíli, kdy se dítě rodičům ztratí z dohledu, propadne panice, začne křičet a zoufale hledat svoji jedinou jistotu, kterou zná. Nikdo jiný jej nedokáže utěšit. Dítě ve své nemohoucnosti a nepatrnosti absolutně důvěřuje svým rodičům, hledá u nich bezpečí, projevuje k nim své city a naprostou závislost. Podobně je tělesně dospělý člověk, jenž je Božím dítětem duchovně nesamostatný a ve všem se plně spoléhá na svého Božího Otce. Úplně stejně a zoufale jako malé dítě by měl propadnout panice, kdykoliv z nějakého důvodu ztratí kontakt se svým Božím Otcem. Následující verš by nás měl ujistit, že být v Božích očích maličký a být jako malé dítě, je pouhý obraz závislosti na Bohu a s věkem jedince nemá nic společného:

• [1] Kdo vás přijímá, ten přijímá mne, a [2] kdo přijímá mne, přijímá Toho, který mě poslal. [3] Kdo přijímá proroka jako proroka, dostane odplatu proroka, a [4] kdo přijímá spravedlivého jako spravedlivého, dostane odplatu spravedlivého. A kdokoli by dal jednomu z těchto [přijímajících] maličkých [1-4] k pití jen pohár studené vody, protože je to můj učedník, říkám vám jistě, že rozhodně neztratí svou odplatu. (Matouš 10:40-42)

Ježíš, i když hovoří o „maličkých", nemá na mysli tělesné malé děti. Hovoří o těch, kdo Jej – Krista – přijímají skrze svědectví proroka nebo spravedlivého v Kristu. Hovoří o těch, kdo jsou blahoslavení, protože jsou chudí ve svém duchu a bohatí v Otcově Duchu – jako když malé dítě říká: „Můj táta ví všechno." A ten, kdo „maličkým" dá napít, jistě neztratí svou odplatu. Opět tu nejde o chladivou vodu na uhašení fyzické žízně, ale o duchovní žízeň „maličkých" po Kristu. Kdyby skutečně šlo jen o studenou vodu, pak by kterýkoli nevěřící mohl podat vychlazenou vodu spaseným, a tím si zajistil vstup do Božího království…

• V té době Ježíš řekl: Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům. Jistě, Otče, neboť tak se ti zalíbilo. (Matouš 11:25-26)

Věci Božího Ducha jsou tedy skryty před moudrými a rozumnými „dospěláky" tohoto světa, ať to byli židovští náboženští vůdci, nebo to jsou dnešní vzdělaní ateisté a intelektuálové. Spásná zvěst kříže je neužitečná pro ty, kdo jsou pohrouženi do své moudrosti. Všichni kdo čerpají moudrost ze světa a sebe také věří, že co si sami nezařídí, to nemají. Ti dosud nepochopili, že nejsou svébytní. Ti, kdo jsou přesvědčení, že svého postavení dosáhli jenom svým úsilím, zůstávají slepí. Z toho plyne, že pouze duchovní novorozenec může chápat a přijímat věci Božího Ducha:

Tehdy k němu přistoupili učedníci a řekli mu: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" On jim odpověděl: „Protože vám je dáno poznat tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Tomu, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že vidí, ale nevidí, a slyší, ale neslyší ani nerozumějí. Ale naplňuje se na nich proroctví Izaiáše, který řekl: `Sluchem uslyšíte, ale nijak nepochopíte, a zrakem uvidíte, ale nijak neprohlédnete." (Matouš 13:10-14)

Další Ježíšova slova nemohou nechat nikoho na pochybách:

• V tu chvíli se Ježíš rozveselil v Duchu a řekl: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům. Jistě, Otče, neboť tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo neví, kdo je Syn, jedině Otec, a kdo je Otec, jedině Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit." (Lukáš 10:21-22)

Každé slovo, každá myšlenka je obrazem Boží svrchovanosti a naprosté lidské závislosti, i těch, kteří si to za nic na světě nechtějí přiznat.

Maličké bezbranné děti musí být chráněny. Zločin proti dětem se v paragrafech považuje za ten nejtěžší, a to nejen v očích věřících a nevěřících, ale i v očích zločinců. Bezbrannost dítěte je jen obrazem duchovní skutečnosti. Proto, jeden z nejtěžších zločinů světa je ateistické nebo náboženské svádění Božích dětí, které věří v Krista:

• Kdokoli by ale svedl jednoho z těchto maličkých, kteří věří ve mne, bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili veliký mlýnský kámen a utopili ho v mořské hlubině. Běda světu kvůli pohoršením! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází. (Matouš 18:6-7)

Chápeme vůbec, že všechny filosofické obory materialisticko-ateistického světonázoru, jež znevažují existenci Boha Stvořitele a Písma, ale i všechny náboženské směry, které vylučují Kristův kříž je jeden grandiózní pokus svést maličké? O nic lépe před Bohem neobstojí ani ti, kdo svádějí maličké pseudovědními teoriemi nebo mravním relativismem. Nejhorší pohoršení ale přichází od těch, kdo odvádí maličké od Krista mezináboženskou „rovností" čímž snižují Kristův kříž na hladinu všech náboženství. Uvědomujeme si vážné konce světské svébytnosti a moudrosti, na které bezbožný svět stojí?

• Neboť slovo kříže je těm, kteří hynou, bláznovstvím, ale pro nás, kteří docházíme spasení, je to Boží moc. Je přece napsáno: „Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu." Židé totiž žádají znamení, Řekové zase hledají moudrost, … ale my kážeme Krista ukřižovaného – pohoršení pro Židy a bláznovství pro Řeky … (1 Korintským 1:18,19,23)

I kdyby některý maličký zbloudil od kříže vinou těch „světáků" skrze které pohoršení přichází, není možné, aby nebyl tento maličký znovu nalezen:

• Co myslíte, kdyby nějaký člověk měl sto ovcí a jedna z nich by zabloudila, nenechá těch devadesát devět na horách a nepůjde hledat tu bloudící? A když se stane, že ji najde, říkám vám jistě, že se z ní raduje více než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak není vůle vašeho Otce v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých [vyvolených]. (Matouš 18:12-14)

Již jsme citovali, že Kristus ani jednoho z maličkých občánků Božího království z knihy života nevymaže! Právě jsme četli, že není Boží vůlí, aby zahynul jen jediný z maličkých, jež je zapsán v knize života od založení světa. Tato skutečnost je to největší ujištění, které máme! Pán Ježíš Kristus potvrzuje svoji moc, jež má od Otce:

• Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě. A já jim dávám věčný život a nezahynou navěky a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce. (Jan 10:27-29)

Žádné humanisticky orientované náboženství ani ateistická propaganda rádoby vědeckého světonázoru, která popírá Kristův kříž, nemůže vyrvat z Boží ruky ani jednoho maličkého, ani jedinou ovečku, i kdyby se zatoulala až na kraj světa. Ale každé humanisticky orientované náboženství úsilí a ateistická propaganda rádoby vědeckého světonázoru, která popírá Kristův kříž, vede k odsouzení a záhubě! Písmo varuje, že by pro svůdce maličkých bylo lepší, kdyby byli uvrženi s mlýnským kamenem na krku do mořských hlubin.

Bůh ze své knihy života nikoho nevymaže! Důvěřujeme slovům Ježíše i v otázkách, které se týkají tělesných i duchovních dětí? Vzdávejme Bohu chválu za všech okolností, které se týkají životů nám dočasně svěřených i životů znovuzrozených dětí. Jen On je naším Spasitelem a Ochráncem:

• Kdybyste náleželi [moje děti, maličcí a nemluvňata] světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (Jan 15:19)

Když Písmo hovoří o dětech, maličkých a nemluvňatech v duchovním smyslu, nemá na mysli batolata, ale Boží vyvolené děti – církev. V Žalmech David prorokuje, že znovuzrozený Boží lid bude nástrojem, který zastaví ďábla a jeho děti. Ani brány pekel Boží kojence nepřemohou, protože jsou kojeni Božím mlékem. V sobě jsou bezmocní, v Kristu jsou chráněni a mohou se postavit jako val ďáblovi a služebníkům zla:

• Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. (Žalmy 8:3)

Ježíš kněžím a zákoníkům připomíná Davida, když jeho děti, jeho maličcí, poznávají Krista jako Davidova Syna. Kdo dnes vypráví chválu Božího činu spásy, od koho se svět, ke kterému jsme kdysi, my kdo dnes věříme, patřili, dozvídá o mocném a spásném Kristovu kříži? No přece z úst duchovních nemluvňátek a nepatrných maličkých odkojených Kristovým evangeliem:

• Když ale vrchní kněží a zákoníci uviděli divy, které dělal, a děti [Boží], jak křičí v chrámu a říkají: „Hosana, Synu Davidův!" rozhořčili se a řekli mu: „Slyšíš, co říkají?" Ježíš jim řekl: „Ovšem. Copak jste nikdy nečetli: `Z úst nemluvňátek a kojenců sis připravil chválu´?" (Matouš 21:15-16)

Vítejte přátelé nejen ve školce dětské bezmocnosti, ale především v Kristově moci, jenž přemáhá každé nebezpečí

… vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu (Ef 2:2b).

Pán Ježíš své učedníky nazýval dětmi – totiž malými chlapci <5043 teknon teknon>, ale z kontextu Písma víme, že zde nejde o tělesné chlapce – děti, ale o dospělé muže:

• Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: „Dítky [synáčkové], jak těžké je vejít do království Božího!" (Marek 10:24)
• Synáčkové [dítky], ještě krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, ale jako jsem řekl Židům: „Kam já jdu, vy nemůžete přijít," to teď říkám i vám. (Jan 13:33)

Závěr

Společně jsme si ukázali, že téměř všechny verše, které se týkají dětí, nemluvňátek, maličkých a nepatrných, nikde neslibují plošnou spásu zemřelých dětí. Jde o obrazný popis dítěte, které je jen stínem skutečnosti znovuzrozeného duchovního dítěte, nového člověka, který byl přenesen do podivuhodného Kristova světla a náleží Bohu.

– pst –