Myslím, že populární článek o svaté Trojici už dlouho nikdo nenapsal. Moc se o ní nemluví, snad abychom nepopudili svědky Jehovovy. Ti o ní mluví naopak dost často. Začínají své získávací tažení důkazy, že nějaká svatá Trojice je přece nesmysl. Ostatně muslimové si to myslí také.

Nicméně v poslední době jsem měl příležitost překládat dva významné křesťanské autory, kteří o svaté Trojici píší s nevšední chutí. Jedním z nich je Larry Crabb, druhým John Eldredge. Tito dva muži o sobě jistě vědí, i když nevím, zda se osobně znají. Každý píše jinak a o něčem jiném. Nicméně oba dva píší o Trojici. Přes všechny odlišnosti tyto dva muže cosi spojuje. Nedokážu to nazvat jinak než žízeň po Bohu, byť tento relativně moderní výraz může někomu znít stejně otřele jako výraz svatá Trojice. Oba dva vědí, že náš život zůstává prázdný, dokud nenavážeme vztah s Bohem.

Zdá se mi, že v církvi je stále frekventovanějším tématem společenství. Není to samozřejmě nic nového. Přesto mám pocit, že v naší čím dál rychlejší a čím dál techničtější době toužíme po hlubokých vztazích ještě více než kdy dříve. Víme, že nestačí povrchní známost. I v liberálních a tradičních církvích lze dnes často slyšet, že církev není budova, ale společenství. A křesťanství se nám rozhodně neredukuje na otázky učení. Víra pro nás není pouhou sestavou tvrzení, jímž intelektuálně přitakáváme.

Jedním ze základních poselství Johna Eldredge je, že celá skutečnost je Velký příběh. Nebudu zde podrobně popisovat jeho vidění světa - ostatně za pár měsíců mu u nás vyjde další, tentokrát zcela kratičká knížka (nejsem si jist, pod jakým českým názvem - anglicky se jmenuje „Epic" a česky by se mohla jmenovat třeba „Velký příběh" - již vyšla v Návratu), která jeho vidění naší skutečnosti co by příběhu shrnuje. A Larry Crabb ve své poslední knížce (Soul-Talk, česky snad „Řeč duše") nezávisle na Eldredgovi upozorňuje, že je nešťastný ten člověk, který nemá nikoho, komu by mohl vypovědět svůj příběh.

Jak to souvisí s Trojicí?

Ve Velkém příběhu hraje roli Bůh Otec, Ježíš Kristus, který je Synem Božím, a Duch svatý. Otec není Syn, a přesto jsou jedno. Duch není Otec a není ani Syn, a přece je osoba. Není to žádná neosobní síla. Neosobní sílu nelze zarmoutit. Nelze ji urazit. Neosobní síla nikoho neoslavuje. Nelze se jí vlastně ani rouhat. Ne - Duch svatý skutečně cítí, prožívá, rozhoduje se... Něco se mu vidí dobré a něco se mu nevidí. Můžeme s ním být zajedno, právě protože je osoba. S neosobní sílou zajedno být nemůžete. Ta na vás sice může působit - třeba jako gravitace či odstředivá síla, ale nebojte se, neosobní sílu nezarmoutíte, i když se jí budete snažit odporovat.

Syn se podřizuje Otci, a přece není menší než On. Dříve jsem říkával: Děti se podřizují rodičům a manželka manželovi, ale děti i manželky nejsou přece o nic méně lidé než muži! Snažil jsem se tak vysvětlit, jak je možné, že osoby Trojice jsou si rovny, a přitom je Otec víc než Syn. Teď si už nejsem jistý, zda je takové srovnání moudré. Proč máme s Trojicí takové problémy? Protože slova, jimiž se o ní vyjadřujeme, jsou pro nás často jen teologické pojmy. Můžeme se poctivě snažit pochopit, co znamenají. Ale ve svém pojetí se Trojici pouze jaksi přibližujeme. Přibližujeme se tajemství. Tajemství nelze vysvětlit - to by přestalo být tajemstvím. Můžeme se k němu, ale přiblížit.

Trojiční učení bylo zformulováno kdysi dávno, v prvním tisíciletí církevních dějin. Dnes jen odborníci rozumějí, oč šlo v tehdejších teologických zápasech. Proto nám „učení o Trojici" dnes připadá vzdálené a nepraktické. Nerozumíme mu a máme pocit, že ho snad ani nepotřebujeme. Kdo chce k víře přistupovat racionalisticky, ten už tomu neporozumí vůbec. Na úhlu pohledu záleží opravdu hodně. Když k člověku přistoupíte z hlediska chemie, můžete stanovit, z jakých prvků se „skládá". Zjistíte, že v průměrném člověku je tolik a tolik uhlíku, vodíku, kyslíku, vápníku atd. Jsou v něm dokonce i některé vzácné kovy, ale jen ve stopovém množství. Převeden na jednoduché chemické látky, z nichž se „skládá", „stojí" člověk prý asi 190 Kč. Když přistoupíte k sexu z hlediska člověka, který neví, co je touha, co je věrnost, co je důvěrnost, tak můžete spolu s ním říci: „Vždyť na tom nic není!" „Nebudeme dodržovat nějaká středověká tabu!" Ano, takový člověk přistupuje k sexu podobně jako onen pomyslný chemik ke složení člověka. Z jeho hlediska pak na sexu opravdu „nic není". Ne, Trojice není racionální. Ostatně, je racionální láska? Je racionální milost, odpuštění? Je racionální touha po Bohu?

Trojiční učení nám říká něco velmi důležitého.

Společenství a příběh je něco, co patří bytostně k samotné podstatě Boží. Společenství není něco, do čeho Bůh vstupuje, co iniciuje. Bůh je společenství. Je Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Takový Bůh je, a je takový dříve, než začne něco dělat, tvořit. Bůh je prazvláštní, tajemné, dokonalé společenství. Jeho vztahy jsou tak úzké, že se nám nemůže jevit jinak než jako jeden. Jeho příběh je ovšem tak bohatý, že o Něm nemůžeme hovořit jinak než jako o Otci, nebo Synu, nebo Duchu. Společenství není nějaký Boží atribut, patří k Boží podstatě. Tak chápu (nikoli ve smyslu „rozumím", spíše ve smyslu „uchopuji") učení o Trojici.

• Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem (1. Janova 1,3).

My můžeme mít společenství s trojjediným Bohem! Otec má společenství se Synem a my jsme do tohoto společenství také pozváni! Ne, nebojte se, nebudu zde rozvíjet nějaké heretické spekulace o tom, jak můžeme splynout s božstvem. Obecenství není splynutí, a to ani na svém vrcholu. Pravou jednotu nepřestáváme vnímat jako slastnou právě proto, že nesplýváme s druhými či s Bohem. Je to trochu jako s tím sexem - svým způsobem to splynutí je, svým způsobem zase ne. Ale je to krásné. Je to totiž Boží vynález. Ale, jak říká Eldredge, jen skuteční milenci ho dokáží v plnosti ocenit. Bořitelé tabu nikoli. Ti se mohou u... a pořád se jim zdá, že na tom nic není. Za to na té Trojici něco je.

- Dan Drápal, 8. září 2006 -