Slova „Miluj bližního svého jako sebe samého" zná v naší západní židokřesťanské civilizaci snad každý. Problém je v tom, že se jen málokdo pozastaví nad jejich významem. Je zajímavé, že jakmile se nad těmito slavnými slovy zastavíme, první otázka, kterou si položíme, je stejná, jakou Ježíšovi položil kdysi onen židovský zákoník - A kdo je můj bližní? Co mi na tom připadá zajímavé, je fakt, že se spíše hned neptáme - A co znamená - Miluj? Jako by i v nás bylo něco z oné zákonické touhy po sebeospravedlnění, jako bychom si i my chtěli najít nějaké alibi, jež by nám umožnilo „odfajfkovat" si toto Boží přikázání bez výraznějšího otřesu v našem životě... Ve 3. revidovaném znění NBK zní takto:

• A hle, jeden znalec Zákona vstal a chtěl ho vyzkoušet: „Mistře, co mám dělat, abych se stal dědicem věčného života?" Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?" On odpověděl: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe." „Správně jsi odpověděl," řekl mu Ježíš. „Dělej to a budeš žít." On se ale chtěl nějak ospravedlnit, a tak se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?" Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepaden lupiči. Obrali ho, zbili, nechali ho tam ležet polomrtvého a odešli. Náhodou tudy šel jeden kněz; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Podobně to bylo s levitou, který se tam objevil; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Potom k němu přišel jeden Samaritán, který tudy cestoval; když ho uviděl, byl pohnut soucitem. Přistoupil, ovázal mu rány a polil je olejem a vínem. Naložil ho na svého mezka, dovezl do hostince a postaral se o něj. Když druhý den odcházel, vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ,Postarej se o něj, a cokoli bys vynaložil navíc, to ti zaplatím, až se vrátím.' Co myslíš - kdo z těch tří byl tomu přepadenému bližním?" „Ten, který mu prokázal milosrdenství," odpověděl znalec Zákona. „Jdi a jednej tak i ty," řekl mu Ježíš. (Lk 10:25-37)

Ježíš neodpovídá abstraktním poukazem na nějaké lingvistické či teologické argumenty. Místo toho (po rabínském způsobu) vypráví příběh s překvapivou pointou. Onen zkrvavený člověk byl rituálně nečistý - není divu, že se mu kněz a levita vyhnuli. A co teprve Samaritán, ten už mu vůbec nepomůže, je to přece napůl pohanský „pes", který se Židem nemá nic společného... Jenže ouha! Ježíš právě tohoto etnického a náboženského cizince v nečekaném obratu příběhu představuje jako prototyp bližního!

Dnešním ekvivalentem Samaritána by mohl být dejme tomu sudetoněmecký jehovista (lesbická katolička, evangelický alkoholik, jihočeský buddhista atd. atd. ...), tedy člověk, který je blízko nás, ale není „náš". Často je nám takový člověk víc „cizí", než nějaký Křovák či Eskymák. S nimi totiž nemáme žádné „třecí plochy" - na rozdíl třeba od zmíněných jehovistů, homosexuálů a dalších lidí v našem okolí, od nichž se tak či onak distancujeme.

Po vyprávění příběhu Ježíš nechá zákoníka, aby sám stanovil definici bližního. Správně odpověděl, že je to „ten, kdo prokázal milosrdenství" - ten, kdo vidí druhého člověka nikoli jako „cizího" (ačkoli byl k tomu legitimně oprávněn), ale právě jako „bližního". Zajímavé je, jak to Ježíš otočil. Pouhou teoretickou otázku Kdo je bližní? převedl na záležitost velmi osobní. Příběh odpovídá na původní otázku, ale Ježíš jde dál a obrací otázku na výzvu: Jednej také tak! Chovej se k lidem jako bližní. Jako třeba ten milosrdný jehovista (homosexuál, alkoholik...), ne jako zákonický a pravověrný, ale slepý a tvrdý kněz či levita (dnešní ekvivalenty si dosaďme sami)...

• Hlupák je přesvědčen, že jde správně, kdo je moudrý, si nechá poradit. Přísloví 12:15 (NBK)

- Alexandr Flek -