Chaos je nerespektování pravidel. Nebo jinak, kde se dodržuje řád, nemůže být chaos. Platí to i pro církev? Má církev přesně stanovený řád? Jsou novozákonní principy církve tak jednoznačné, že se jejich dodržováním eliminuje každý chaos? Myslím si, že je to složitější, neboť pouhé zachovávání pravidel ještě nemusí znamenat pokoj a pořádek. I chaos může mít pozitiva, naproti tomu vnější pořádek nemusí být zárukou Božího pokoje. Zažil jsem totiž jak požehnaný sborový chaos, tak mrtvolnou sborovou pohodu. Pokud mám komentovat chaos v církvi, pomohu si tím, že jej rozdělím do tří oblastí - organizační, věroučný a duchovní.

Organizační chaos je výstižně popsán v knize Soudců 21,25:

• V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.

Tento typ sborového chaosu je zapříčiněn nekompetentním vedením a neochotou spolupracovat. Církev, mimo svůj duchovní rozměr, je organizovanou skupinou lidí, na kterou se vztahují pravidla teorie řízení. Pěknou lekci v tomto oboru dostal Mojžíš od svého „pohanského" tchána Jetra. (Ex 18, 13-26) Vedení sboru má mít nejen duchovní vhled dobře zakotvený v Písmu, potřebuje též schopnost vést druhé. Kde chybí zmocňující vedení, tam platí ono zmíněné: každý dělá, co považuje za správné. Na druhou stranu princip řízení a vedení vyžaduje týmovou spolupráci, loajalitu a nasazení všech pro společnou věc. Pokud se ve sboru nerespektují společné závěry a neplatí obyčejné lidské slovo, natož biblické principy týkající se duchovních darů, úřadů, autority a podřízenosti, nemůže se zabránit zmatkům a vážným nedorozuměním. Neústupná autoritativnost na jedné straně, česká schopnost improvizace na poslední chvíli na straně druhé, může být dalším z příkladů. Zaujal mě povzdech jednoho staršího sboru:
Vadí mi, že na čem jsme se dohodli na posledním staršovstvu, už na příštím pro někoho neplatí. To by se v mém zaměstnání stalo jen jednou, příště by si takový člověk hledal jinou práci.

Pokud zmiňuji věroučný chaos, myslím tím zmatek a nejednotu v zásadních otázkách týkajících se naší víry. Apoštol Pavel píše:

• ... jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme. (Filipským 3,15-16)

Každá církev si odpovědně formuluje z Písma i z praxe vlastní konfesi, vymezující pomyslné hranice, ve kterých se odehrává následování Krista. Čas od času se vyjeté koleje naruší nějakou věroučnou „novinkou". Někdy to může prospět, jindy uškodit. Například s příchodem charismatického hnutí čelily sbory, a to nejen v CB, různým důrazům zejména v oblasti působení Ducha svatého. Pokud si sbor včas nevyjasnil své učení, potom místo duchovního obživení prošel chaosem, který vedl někdy k odchodům, dokonce až k rozdělení. Takových rozbušek může být mnoho: např. nejednota v otázkách křtu, Večeře Páně, stvoření světa apod. Praxe ale ukazuje, že při moudrém počínání se chaos v obou uvedených oblastech dá celkem dobře řešit a nemusí trvat dlouho, aby zavládl Boží pokoj.

Ovšem duchovní chaos, ten je daleko závažnější. Mám na mysli duchovní zmatek způsobený hříchem. Zde nemilosrdně působí princip determinismu. Porušení důležitého principu někde v minulosti působí těžké problémy v přítomnosti a poznamenává naši budoucnost. Například tam, kde v církvi nezaujali biblický postoj k lidské sexualitě, zažívají později zmatek např. ve vztahu k předmanželskému sexu či k registrovanému partnerství. Pokud staršovstvo mlčí k jasnému hříchu, bojí se jej pojmenovat a nepraktikuje milostivou kázeň, zasévá do sboru chaos. Důsledky mohou být zničující a zcela jistě poznamenávají život celého společenství.

- Daniel Fajfr -

Bratrská rodina 11/2006