Pozn. ZODu: Účelem níže uvedeného dopisu je, abychom se zamysleli nad našimi společenstvími. ZOD ale v žádném případě nedoporučuje, aby věřící nepatřil do žádného společenství. Lepší špatná vláda než žádná, lepší špatné biblické splečenství než žádné. Osamocení nekoriguje, vždy zavádí...

Nadpis mého dopisu je parafrází nadpisu článku v ET 16/2007 „Potřebujeme ke své víře církev?", který jsem si se zvýšenou pozorností přečetl. Uvedený článek se ve své podstatě zaměřuje na teorii vztahu víry a církve. Snad proto, že ho psal erudovaný teoretik - profesionálně vzdělaný teolog, bude i teoreticky správný. Přesto si myslím, že zhodnocení článku může být teprve tehdy úplné, budou-li jeho principy prověřeny životem. A o to se chci jako potrefený ze své životní praxe pokusit.

Hebrejské „emuna" překládané jako „víra" znamená spíš osobní zaangažovanost a individuální spolehlivost charakteru, než slovní přiřazení sebe k vyznávání nějaké doktríny, jak to vyžadují matriky a sčítací archy státní statistiky. Celý svůj ne právě krátký život jsem hledal jeho smysl jako člen nějaké církve. Zprvu jako katolík věřící, že „mimo církev není spásy" a později jako protestant snažící se věřit v racionální autoritu bible. Setkání s biblí pro mne neznamenalo chlácholivý konec nalezení nějakého definitivního ideálu, ale právě naopak výzvu k započetí pracné celoživotní zodpovědné individuální duchovní cesty končící v nedohlednu. Stále ještě jsem na cestě, ale většina těch, kdo se presentují jako profesionální doprovázeči na cestě, jsou z mého cestování na větvi.

Při svém vyznávání, že si chci počínat racionálně, vždycky jsem byl přesvědčován, že chci-li zůstat členem komunity, musím souhlasit s nějakým krédem. Při konfliktech s obránci ideologie jsem byl upozorňován, že nejsem dost pokorný, že jsem příliš bezbožně kritický, pro nedávání očekávaných darů jsem byl osočován z nepoctivosti a chamtivosti, pro vyjádření nesouhlasu s dogmaty pomlouván z nevíry, pro toleranci k jiným vyznáním vyzýván abych nerušil místní klid a raději chodil jinam. Byl jsem upozorňován, že vyjádřením svého souhlasu s věroukou jsem se jednou provždy vzdal práva odvolávat se na „Základní listinu lidských práv a svobod", na právo myslet si co chci a právo bez omezování jakýmikoliv prostředky o svém myšlení informovat druhé. Moje komunita mne potřebovala jen do té doby, pokud jsem se tvářil jako nic nevyžadující nenáročný duchem chudý přitakávač. Vzbuzovalo podezření, že se netajím, že bez dovolení čtu i jinou literaturu, než je ta doporučená duchovenstvem. Byl jsem podezříván z nedostatku víry, když vyslechnutá kázání nekriticky neobdivuji. Ani jinde by to nebylo pro mne lepší. Na ekumenickém shromáždění jsem přítomným rozdával kopii textu z knížky Anthony de Mello: „Ježíš se přiznává". Bylo zajímavé všímat si reakcí obdarovaných. Málokdo zůstal lhostejný. Když jsem se však o několik dnů později pokoušel kontaktovat tehdejšího místního evangelického faráře (cizince, který se obdivuhodně dobře naučil česky), nejspíš si mne zapamatoval a sotva jsem projevil přání s ním hovořit, okamžitě mne doslova vyhodil s návrhem, abych se nechal léčit na psychiatrii a práskl mi před nosem dveřmi. (Nebudete s ním náhodou souhlasit?). Nebyl to jediný duchovní, který mne vyhodil. Naštěstí se mohu odvolat k mnohem významnější autoritě:

• ... a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, ... (Jan 6,37b).

Proč mám potřebovat nějakou církev, když mne každá posuzuje pouze podle nekritické konformní podřízenosti a ochoty dávat nikým nevyúčtované dary? Nemám výčitky svědomí, když své dobrovolné dary umísťuji podle vlastního úsudku. I když to měla být církev, kdo mne měl uvádět do svobody ducha, (1Ko 12,31) zůstal jsem na holičkách a hledal sám. Ale,

• Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. (Galatským 5,1)

byť by to bylo jho všeobecně schvalovaných církevních dogmat. Protože jsem člověk společenský, mám společenství s lidmi podobného ražení napříč denominacemi i mimo denominace, v této chvíli i s vámi. I když nejsem v církvi, neznamená to, že musím mít nějaký církevní souhlas, abych se necítil opuštěn. S plným vědomím zodpovědného porozumění životu odmítám být závislý na nějakém „opiu lidu podle Engelse", ani nejsem vzpouzející se deprivant podle Koukolíka, i když jejich postřehům neupírám jistou zamyšlení hodnou věrohodnost. Málokterý tzv. věřící má tak kvalitní společenství s vlastními dětmi, jako je moje, i když k jejich duchovní výchově mi žádná církev příliš nepřispěla. K popisu svého duchovního osvobození od církví se rád přiznávám k vyznání, které mi předal prostřednictvím televizní obrazovky jeden spoluvěřící vyloučený od Svědků Jehovových. Tehdy mi promluvil ze srdce, když řekl:

Jsem rád, že na mém vztahu k Bohu nikdo neparazituje.

Lituji, že se mi ho nepodařilo kontaktovat. Závěr mého zamyšlení bych chtěl věnovat průpovědi darovanou mě mladým Američanem jako příklad v Americe ústně rozšiřované myšlenkové produkce:

To nejlepší, co vynalezl Bůh, je láska, to nejlepší, co vynalezl ďábel, je náboženství a církevnictví.

Za dva tři roky se prý bude znova sčítat obyvatelstvo. Jak může dopadnout statistika, když se znovu zapíši jako „věřící bez konfese". Nestálo by za to vytvořit pro nás rubriku?

- Miroslav Šlechta - Pardubice

E-mail: slechta.m@seznam.cz