Před nějakým časem se mi prostřednictvím bratra H. Š. dostal do rukou článek, který vyšel v lednu 2007 v časopise Ethos. Nesl název „Když víra ztratí barvu". Honza jej přinesl na staršovstvo a rozdal kopie přítomným bratřím starším s tím, že obsah tohoto článku dobře odráží jeho vlastní otázky spojené s tím, kam se jako jednotlivci i sbor duchovně ubíráme. Požádal nás, abychom se nad jeho obsahem jako starší sboru zamysleli a abychom zvážili, nakolik je jeho poselství aktuální také pro náš sbor a co z toho pro nás, tj. členy a návštěvníky sboru, vyplývá. Domnívám se, že podobnou inventuru bychom si jako jednotlivci i jako sborové obecenství měli čas od času ve svém duchovním životě udělat.

Článek Christopha Maase, o kterém jsem se zmínil, nastiňuje několik rovin, ve kterých, jak se zdá, dochází v životě mnoha nás, evangelikálních křesťanů, pod tlakem nové doby k posunu duchovních hodnot, nebo, chcete-li, k postupné záměně či zvětrávání duchovního obsahu života víry. Fenomén, se kterým posun hodnot souvisí nejviditelněji, nazývá Christoph Maas funkcionalismus. Projevy funkcionalismu jsou podle mého mínění symptomem úpadku církve a v naší denominaci se jeho zárodky objevovaly již v dobách komunismu. Podstatou funkcionalismu je udržet církev ve stávajícím chodu bez ohledu na to, zda zachovávání jejích ustálených funkcí odpovídá jejím možnostem a duchovním potřebám. Funkcionalismus se příliš nezaměstnává hledáním Boží vůle, otázkou vedení Duchem svatým, neboť Boží vůle se jeho protagonistům jeví jako zřejmá - je třeba zajistit chod všech existujících církevních, resp. sborových struktur. Hlavní věcí je, aby vše dobře fungovalo.

Jedním z hlavních dogmat je představa, že církev musí mít svůj stánek, tj. modlitebnu, a musí naplňovat potřeby všech svých členů napříč generacemi. Kromě kazatelské služby, která z velké části zajišťuje chod nedělních shromáždění, se jedná o potřebu zajištění chodu besídky, dorostu, mládeže, mladých rodin, setkání pro „singles", tedy nezadané, setkání žen, setkání mužů, setkání střední generace, setkávání seniorů, setkávání na hodinách biblického studia v týdnu, zajištění služby chválících skupinek, zajištění chodu domácích skupinek biblického studia, a tak dále, a tak dále. V mnoha sborech jsou tyto činnosti ještě rozšířeny o další, samy o sobě přínosné a povznášející činnosti, jakými je např. sborový zpěv, příprava dramatizací příběhu Vánoc či Velikonoc, do kterých se často zapojí velká část sborového obecenství. Jakkoliv jsou jednotlivě všechny tyto činnosti vítané a žádoucí, stane-li se jejich naplnění cílem a nikoliv jedním z prostředků života církve sloužících jejímu růstu na duchovní a potažmo i misijní rovině, stávají se po čase břemenem, které stravuje veškerý duchovní potenciál církve nebo sboru, který by bylo možné využít k naplnění jejího původního poslání - vydávání svědectví o Ježíši Kristu tomuto světu. Symptomem funkcionalismu je proto často fenomén „obrácení církve do sebe", kdy společenství slouží svým vlastním cílům, svým záměrům a plánům, a čím více se tak děje, tím méně je daný sbor nebo i církev k dispozici Bohu k naplňování Jeho záměrů, které s tímto světem má.

Pro mnohé současné evangelikální církve je charakteristické zaměření na úspěch, které je podle Christopha Maase jedním ze symptomů funkcionalismu. Tlak na dosažení úspěchu, který existuje v sekulární společnosti, se přenáší do církví, které navzájem soutěží, která z nich bude mít nejkrásnější modlitebnu, nejrozvinutější duchovní práci, nejpočetnější obecenství, největší příjmy z desátků atd. atd. Častým jevem je však v těchto sborech tzv. „syndrom vyhoření", kterému se nevyhnou mnozí kazatelé, starší a další pracovníci v církvi. Konkurence v tomto smyslu je uvnitř Kristovy církve v mnohém velice nezdravá, neboť podíváme-li se na Kristův život s učedníky, cítíme jasný kontrast mezi Jeho cíli a postoji a dnešním způsobem života církve. Církev se dnes mnohdy zaměřuje na vnější, kvantitativní ukazatele, jejichž naplnění by mělo být spíše nevyhnutelným důsledkem a projevem zdravého vnitřního duchovního života a zápasu, nikoliv cílem a naplněním. Církev nepotřebuje „stavební probuzení", nepotřebuje vykazovat své úspěchy kvantitativně řečí počtu členů, vybraných příspěvků. V tom netkví úspěch církve v tomto světě. Jak si ale ceníme jednoho obráceného člověka, jak si ceníme možnosti oslovit nevěřící poselstvím evangelia? Jak si ceníme možnosti poskytnout mladým lidem v našem sboru alternativu k životnímu stylu, který prázdnotu v duši přebíjí drogami, alkoholem a sexem? Christoph Maas říká, že kazatelé a sboroví pracovníci se na seminářích učí, jak zajistit (kvantitativní) sborový růst, a přitom zanedbávají svůj vlastní osobní vztah s Ježíšem a domnívají se, že žijí jako Ježíš. Ve skutečnosti jim jde o uznání. Na církevních konferencích se pak dávají k dobru příběhy o úspěších jednotlivých sborů. Kazatelé „úspěšných" sborů bývají vyhledávanými řečníky, aby se ostatní mohli poučit z jejich příkladu a zkusit to také u sebe. Kolik pozvání ale dostanou řečníci ze sborů, které z pohledu čísel nerostou, a přitom řada z nich by mohla vyprávět o tom, co znamená vytrvat ve víře navzdory bojům, krizím a vnějším překážkám v situacích, kdy se vše „staví proti vám"? Zaměření na úspěch podle světských kritérií je pro církev velice nebezpečné. Zaměření na úspěch se nicméně mnohým nebude samo o sobě zdát až tak špatné, a v jistém smyslu by se s takovým názorem dalo i souhlasit. V Písmu ale nalezneme v tomto ohledu mnohá varování, např. to, jak si samotní učedníci nesprávně vykládali, co znamená být prvním v Království nebeském. Žádali si místo po pravici a levici Pána Ježíše (Mt 20:20-28):

• Tehdy k němu přišla matka Zebedeových synů se svými syny, klaněla se mu a o něco ho prosila. Zeptal se jí: „Co chceš?" Odpověděla: „Řekni, ať tito dva moji synové mohou sedět ve tvém království jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici." Ježíš jí na to řekl: „Nevíte, o co prosíte. Můžete pít kalich, který mám pít, a podstoupit křest, který podstupuji?" „Můžeme," odvětili. Na to jim řekl: „Ano, budete pít můj kalich a podstoupíte křest, který podstupuji. Dát vám sedět po mé pravici a levici ovšem nenáleží mně, ale těm, pro které to připravil můj Otec." A když to uslyšelo ostatních deset, rozhořčili se na ty dva bratry. Ježíš je však zavolal k sobě a řekl: „Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem. Právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé."

Tímto oddílem jsme se ale od funkcionalismu dostali spíše k funkcionářství. Zaměření na úspěch by tedy vskutku nebylo nijak špatné, kdybychom ovšem přijímali Boží kritéria úspěchu:

• Když přišel domů do Kafarnaum, ptal se jich: „O čem jste se to cestou dohadovali?" Oni však mlčeli, neboť se cestou mezi sebou hádali, kdo z nich je největší. Posadil se tedy, zavolal těch dvanáct k sobě a řekl jim: „Chce-li někdo být první, ať je poslední ze všech a služebník všech."

Podle pravidel Božího království tedy platí, že kdo chce být prvním, musí se dobrovolně rozhodnout stát se posledním a být služebníkem všech, a dokonce s tím, že si nečiní nárok na piedestal, slova díků, chval a uznání. Kdo je ale schopen takto žít? Jen ten, jehož osobní ambice jsou skryty v Kristu a Jeho odměna je mu nadevše a tedy postačující. Písmo nás v tomto ohledu dokonce upozorňuje, že kdo by hledal díků a chval za své skutky v tomto světě, má svou odměnu již v tomto čase, přichází tím ale o odměnu v Božím království:

• Dávejte si pozor, abyste nedělali své milosrdné skutky před lidmi tak, aby vás viděli. Jinak totiž nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ milosrdenství chudým, nevytrubuj před sebou, jako to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby sklízeli chválu od lidí. Amen, říkám vám, že už mají svou odplatu. Raději, když prokazuješ milosrdenství, ať tvá levice neví, co dělá pravice. Tak bude tvé milosrdenství vskrytu a tvůj Otec, který vidí vskrytu, ti odplatí zjevně. Také když se modlíš, nebuď jako pokrytci. Ti totiž při modlitbě rádi postávají v synagogách a na nárožích ulic, aby se ukazovali lidem. Amen, říkám vám, že už mají svou odplatu. Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, ti odplatí zjevně. (Mt 6:1-6)

Tato diskuse o orientaci na úspěch je vlastně diskusí o strategii. Jakou máme zvolit strategii k naplnění Božích plánů v našem životě? Boží a nebo tu naši, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí? Ale i naše nejlepší vědomí a svědomí zpravidla pokulhávají na míle daleko od Božích plánů a představ. Boží ekonomika je jiná: Bohu se jedná vždy především o investice do lidí a jejich života, a to ostatní nemá být předmětem nadměrné péče, neboť nám to vše bude dle zaslíbení přidáno. Máme víru na slova v kázání na hoře, Mt 6:33? Podívejme se na celý kontext Mt 6:24-34:

• Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani o své tělo - co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení? Podívejte se na ptáky na obloze. Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský Otec je živí. Nejste snad vy mnohem dražší? Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? A proč si děláte starosti s oblečením? Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní? Nemějte tedy starosti. Neříkejte: „Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?" Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.

Ježíšův požadavek „nepečujte - nemějte tedy starosti" (v. 34) je jako vždy radikální a z hlediska tělesné moudrosti, tj. moudrosti tohoto světa, se jedná o nezodpovědnost a bláznovství. Ale - bláznovství Boží je víc než moudrost lidská, chceme tomu věřit?

• Boží bláznovství je totiž nad lidskou moudrost a Boží slabost je nad lidskou sílu. Podívejte se, bratři, jak vás Bůh povolal: podle lidských měřítek mezi vámi není mnoho moudrých, mnoho mocných, mnoho urozených. Bůh ale vyvolil bláznivé tohoto světa, aby zahanbil moudré. Bůh vyvolil slabé tohoto světa, aby zahanbil silné. Bůh vyvolil neurozené a opovržené tohoto světa, ba dokonce to, co nic není, aby obrátil vniveč to, co je, aby se před Bohem nikdo nechlubil. (1K 1:25-29)

Dalším fenoménem současné postmoderní doby je „náboženství tolerance", které vyznává sekulární společnost. Jedná se o velice silný tlak, který nutí biblickou víru k pomalému ústupu od evangelikálních hodnot. Christoph Maas jej nazývá etickým kompromisem, který činí současné evangelikální křesťanství společensky únosnějším, přičemž církve se stále méně ve svých postojích odlišují od sekulární společnosti, až se z nich Ježíš Kristus a evangelium zcela vytratí. Náboženství tolerance zakazuje hovořit o hříchu člověka a častým argumentem je v tomto ohledu vytržený citát z Písma:

• Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem! (Jan 8:7b)

Pod diktaturou tolerance již není možné hřích pojmenovat jako hřích. Být tolerantní je lákavější, než být nekompromisní, píše Christoph Maas. Ježíš ale nikdy nebyl tolerantní k hříchu, je veliký rozdíl mezi tím být tolerantním a být milosrdným. Tolerance nepojmenuje problém a udržuje člověka ve lži ohledně jeho stavu před Bohem, zatímco milosrdenství dává za pravdu Božímu slovu a jasně pojmenovává hřích, který však po jeho vyznání Bůh člověku odpouští. Problém tak není zakryt a popřen, ale je řešen na bázi pravdy.

Dovolte mi ještě citovat Christopha Maase:

...tolerantní etické smýšlení ubírá Ježíšově církvi na důvěryhodnosti. Když křesťané postupem času přejímají postoje svého okolí, stávají se z dlouhodobého hlediska zbytečnými. Ježíš neměl v úmyslu se svým kázáním zalíbit. Jeho závěry se příčily obecně přijímaným zásadám dané doby. Navazoval na své předchůdce proroky. Dnes naopak mnoho křesťanů hledá uznání, má strach odlišovat se.

Za nejzávažnější symptom funkcionalismu považuje Christoph Maas nestálost a neklid. Jako kdyby člověk nemohl vůbec existovat bez horečnaté činnosti a klid a ztišení byly nejúkladnějším nepřítelem moderního křesťanstva. Jak si jen Ježíš mohl dopřát onen luxus zůstat 40 dní na poušti, zatímco doma lidé umírali a hynuli na věky? Tak by mohl vypadat argument dnešních křesťanů, kdyby žili v Ježíšově době. Navenek se všichni shodneme na důležitosti modlitby, v evangelikálních sborech existuje obecná shoda, že bez modlitby se nic nezdaří. „Zeptám-li se ale na osobní modlitební život", říká Christoph Maas, „lidé odpovídají stydlivě, až vyhýbavě. Křesťané propadají dříve nevídané podnikavosti a činorodosti. Ukazuje se však, že to, co se skrývá pod rouškou pilnosti, má často ďáblův původ. Jestliže nám nezůstává čas na osobní setkání s Ježíšem, On se nepozorovaně z našeho života stáhne. A spousta křesťanů si toho vůbec nevšimne." Podle Christopha Maase je řešením tohoto problému návrat ke Kristu. Návrat od našich zaběhnutých schémat, od našich dobře míněných vizí, návrat od velkolepých plánů k možná nenápadným činnostem, ve kterých bude Bůh oslaven, bude-li On jejich působcem i dokonavatelem.

Závěrem tohoto zamyšlení nad obsahem našeho života víry mi dovolte zastavit se ještě u jednoho významného evangelikálního myslitele a autora, dr. Larryho Craba. V poslední době se mi do rukou dostala jeho kniha s názvem The Pressure's off, jehož překlad by mohl znít Uvolnění tlaku, kterou do své edice též plánuje zařadit nakladatelství Návrat domů. Ústřední linie této knihy se odvíjí od kontrastu mezi poselstvím staré smlouvy přeneseným do novozákonního kontextu, které vyžaduje „větší snahu, větší úsilí, plnění limitů, větší výkonnost, lepší výsledky" a vše jako by vycházelo z biblických doktrín, které jsou paušalizovány. V tomto smyslu jako např.: „Kdybychom vychovávali děti tímto způsobem, nikdy bychom se nedočkali těchto konců". Nebo „kdybychom ve svém životě aplikovali tyto principy, toto by se nám nikdy nestalo." Mnohdy totiž rozumíme Písmu jako návodu, jak se dostat z místa A do místa B, přičemž místo A symbolizuje splnění určitého předpokladu, které je nutné k naplnění cíle B. Udělej A a dostaneš B. Nejen, že takovéto porozumění Písmu vyvíjí konstantní tlak na člověka, který touží po cíli B, ale udržuje jej také ve špatné orientaci na plody požehnání spíš než na jejich zdroj. Jedním z nejdůležitějších poselství této knihy je právě skutečnost, že v životech mnoha evangelikálních křesťanů zaujala Kristovo místo touha po Božím požehnání. Mnozí z nás si tak upřímně žádají vidět ovoce své víry a naplnění zaslíbení daných v Písmech, ovšem nyní a v tomto životě. Touha po prosperitě, očekávání v oblasti partnerství, touha po zdraví, touha po tom mít hodné děti, mít laskavého a milujícího partnera, jsou naprosto normální a legitimní, mohou však postupně zaujmout v naší zájmové oblasti místo nejvyšší. Postupně se tak náš modlitební život, naše myšlenky a naše porozumění Písmu mohou změnit v jakousi pojišťovnu štěstí v tomto životě, neboť máme za to, že splníme-li biblická kritéria, pak musíme dosáhnout na ona zaslíbení Písma, která si pak můžeme nárokovat. Naší největší touhou a nadějí již není Ježíš Kristus sám, Jeho odpuštění, Jeho smrt na kříži, zmrtvýchvstání a příslib věčného života společně s Ním, nýbrž prosperita orientovaná téměř výlučně na tento život. Modlitební život se pak může stát jakýmsi obchodem se zaručenými transakcemi. Oním uvolněním, o kterém mluví Larry Crab, je návrat ke Kristu jako ke zdroji všeho dobrého, uvědomění si, že nic z toho, co skýtá tento svět, nám není na základě Nové smlouvy absolutně garantováno (snad kromě jisté míry Kristových utrpení). Naše víra se však upírá ke Kristu jako ke zdroji veškerého požehnání, a to jak v tomto světě, kde žádná míra prosperity není křesťanu garantována o nic více než člověku nevěřícímu (skrze Krista a pro Krista všechno bylo stvořeno), ale především na věčnosti:

• Toto vše jsem vám pověděl, abyste ve mně nalezli pokoj. Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční - já jsem přemohl svět. (Jan 16:33).

Dovolte mi dnešní zamyšlení uzavřít citátem z knihy čtení na každý den Oswalda Chamberse s názvem „To nejlepší pro Jeho slávu", která vznikla na základě autorových přednášek na Bible Training College v Clapham v Londýně v letech 1911-1915 a přednášek v YMCA v Egyptě v letech 1915-1917 (vydal Návrat domů v roce 2006). Jak je vidět, Oswald Chambers se zabýval problémy dnešní doby již před téměř sto lety:

Toužíte po tom, aby pro vás Bůh učinil veliké věci namísto toho, abyste se chtěli stát velkými lidmi? Bůh chce, abyste s ním byli v daleko užším vztahu, než je pouhé přijímání Božích darů - chce, abyste jej poznali. Dokonce i některé z velikých věcí, které si žádáme, jsou nepodstatné; objevují se a zase zmizí. Bůh nám ale nikdy nic nepodstatného nedává. Není nic snazšího než navázat s Bohem správný vztah - pokud ovšem hledáte Boha, a ne pouze to, co vám může dát. Jestliže jste se ve svém vztahu s Bohem dostali jen k tomu, že od něj něco žádáte, nemáte ani sebemenší potuchy o tom, co znamená opravdové odevzdáni se Bohu. Stali jste se křesťany podle svých vlastních představ. Stěžujete si: „Prosil jsem Boha o Ducha svatého, ale nedal mi spočinutí a pokoj, který jsem očekával". A v tom Bůh ukáže na pravý důvod - vůbec neusilujete o poznání Pána, jen chcete získat něco pro sebe. Ježíš říká:

• Proste a bude vám dáno ... (Matouš 7:7)

Žádejte Boha, oč chcete. Nebudete jej moci požádat o špatnou věc. Jak se budete Bohu přibližovat, přestanete myslet jen na sebe a žádostí bude stále méně.

• Váš Otec ví, co potřebujete, dřív než jej prosíte ... (Matouš 6:8).

Proč tedy vůbec o něco prosit? Proto, abyste jej mohli poznat. Toužíte po tom, aby s vámi Bůh učinil veliké věci? Řekli jste: „Pane, naplň mne svým svatým duchem?" Pokud to Bůh neudělal, je to jen proto, že jste se mu cele neodevzdali a stále ještě zbývá něco, co odmítáte udělat. Jste připraveni položit si otázku, co vlastně od Boha chcete a proč? Bůh nikdy nevymění vaše současné blaho za blaho věčné. Bohu záleží víc na vaší dokonalosti ve věčnosti než na vaší dokonalosti pro časnost -

• ... aby byli jedno, jako my jsme jedno ... (Jan 17:22)

Kéž je nám Bůh milostiv a vypůsobí v nás chtění poznávat Jej na všech cestách:

• Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. (Př ísloví 3:6)

a přidá nám k němu také ono činění

• Bůh sám totiž ve vás působí, abyste nejen chtěli, ale i dělali, co se mu líbí. (Filipským 2:13).

Amen.

- Zdeněk Valenta -