S čím zápasí křesťanská manželství?

Není zcela snadné určit, jaké jsou největší problémy českých křesťanských manželství. Každý člověk je jiný u také každý vztah je jiný a všechna zobecnění proto selhávají. Domnívám se totiž, že každé manželství má od Pána určitý specifický úkol. A teprve poté, co oba partneři začnou řešit tento velký problém, začnou se řešit i problémy další. Vždycky se trochu obávám toho, že semináře a konference o manželství nemusí být velkou pomocí a že často naopak vedou k dalšímu oklamání účastníků.

Pokud nám ale Duch svatý v oblasti našeho velkého zápasu otevřel oči a spoléháme v tomto Zápase na Boží moc, pak jsou další informace o manželství, ať už získané prostřednictvím knih nebo seminářů, cenné a užitečné.

Pětice problému, o nichž píšu, je tedy zjednodušením a nebudou se týkat všech. Jde však o otázky, které se podle mě v dnešních manželstvích objevují nejčastěji.

Chybí vzory

Mnoho mladých lidí, kteří se chy-stají vstoupit do manželství si stěžuje, že nemají dobrý vzor. Další mladí lidé, kteří v manželství jsou, často nevědí, jak jednat, co říci, jak řešit problémy, jak v různých situacích reagovat. Často by rádi udělali to, co je dobré a správné. Chtějí dělat to, co jejich vztahu pomůže, ale nevědí přesně, čeho se chytit. Co je vlastně správné?

Ve skutečnosti každý svoji průpravu získal. Problém není v tom, že by neměli vzory. Patrně vyrůstali v rodině a mohli jednání rodičů nebo alespoň jednoho z nich pozorovat. To, co ale viděli a zakoušeli, odmítli. Nemohli se s tím ztotožnit. Proto hledají vzory jinde. To ale již není zcela snadné. To, co měli získat doma, se nedá snadno získat jinde.

Výsledkem je hlad po vzorech. Tužba po někom, jehož příklad bychom mohli následovat a kdo by nám ukázal - nejen popsal - jak se chovat. Tento první problém manželství není snadno řešitelný. Domnívám se ale, že pro mladé lidi, kteří takovou nejistotu prožívají, je nejlepší se modlit za starší manžele, se kterými by se mohli spřátelit a od kterých by se mohli učit. Je dobré vytvořit otevřený vztah, ve kterém by mohli klást otázky a tuto křesťanskou dvojici poznat hlouběji.

Obvyklou námitkou mladých lidí je to, že takoví lidé nejsou. Nebo i kdyby je už někdo napadl, tito starší zkušenější manželé nebudou mít čas a není dobré je obtěžovat. Mojí radou pro první případ je modlit se a důvěřovat Pánu Bohu, že někoho pošle. Je přitom důležité mít oči otevřené a očekávat, jak Pán na naši modlitbu odpoví. Mojí radou, která se týká druhé námitky, je nebát se a být iniciativní. Často jsou to naopak starší lidé, kdo zápasí s obavou, že nemají co nabídnout. Je pak pro ně poctou, když jsou požádáni o pomoc. Stačí pak budoval přirozený vztah, nemusí to být nic výjimečného. Nemusíme být dokonalí. Stačí, aby byli čestní a otevření.

Na straně mladé dvojice je přitom důležité si udržet postoj pokory a ochoty se učit. Pro toho, kdo opravdu chce růst, se určitě najde mnoho příležitostí. Naopak kritičnost, odsuzování a zjednodušené odmítání jsou překážkami toho, abychom se mohli učit. Vzpomínám si na jednoho mladého muže, který byl u nás doma na návštěvě, když byly naše děti malé. Právě ukončil střední školu. Po několika hodinách návštěvy nám udělal přednášku o tom, kde děláme chyby, protože se mu některé věci nelíbily. Přitom jsme se ženou cítili, že vůbec nerozumí tomu, jaké to je, mít děti. A neměli jsme vůbec pocit, že jeho návštěva k něčemu byla. Neznamená to, že jsme všechno dělali dobře. Za jeho výhradami se ale ukrývala jeho nezralost. Proto pro nás nebyly velkou pomocí. Ani jemu nebylo k ničemu to, že jsme mu věnovali čas a otevřeli mu svou rodinu.

Mohl bych naopak uvést mnoho dalších příkladů, kdy naše rodina vytvořila vztah s mladším člověkem, který pro nás byl požehnáním a máme naději, že i pro něho nebo pro ni byl vztah s naší rodinou přínosný. Rozdíl byl v jejich postoji.

Mylná představa

Dnešní doba vnáší do otázek manželství mnoho zmatku. Ve společnosti kolem nás často už není jasné, co manželství vůbec je. Čím a kdy manželství začíná a kdy a jak může být ukončeno. Kolem nás existuje tendence definovat manželství v soběstředných kategoriích. Manželství je zde pro mé uspokojení, a pokud nejsem uspokojený, mám právo odejít a je to lepší. Vytvořila se zvláštní nová definice upřímnosti v manželském vztahu: Pokud již svého manžela nebo manželku nemiluji, je lepší jeho nebo ji opustit a nepředstírat pokrytecky, že je zde něco, co zde není. Toto pojetí upřímnosti vychází z chápání lásky jako romantického citového vzplanutí.

Navíc dnes převažuje představa, že věci půjdou samy a bez námahy. Pokud je třeba se v manželství o něco úporně snažit, už je to v rozporu s autentickým vzplanutím, kdy mají věci jít samy a bez většího úsilí. Už námaha sama je přetvářkou, není to pravá láska.

Tyto představy jsou zcela jistě daleko od toho, co o lásce a o manželství učí Bible. Přesto ale nás křesťany dnešní pohledy ovlivňují. Někdy více, než bychom očekávali. A nikdo nejsme vůči nim zcela imunní. To nemusí být špatné, ovšem za předpokladu, že v konfrontaci se světskými myšlenkami nacházíme biblické odpovědi. Pak jsme připraveni vlivům, které nejsou z Boha, vzdorovat.

Pro to je ovšem nutné, abychom tomu, co je křesťanské manželství, dobře rozuměli. Jak vypadá? Čím se liší od manželství nevěřících? Jaká je biblická definice lásky? Jaké důrazy klade ohledně blízkého vztahu v manželství Bible?

Druhým okruhem problémů dnešních manželství je tedy to, že nemáme vždy dobré a zdravé učení, které by utvářelo naše představy a ideály manželství. Nemůžeme-li se držet pevného učení, pak to, jak o manželství a rodině uvažujeme, bude formováno sny a ideály přicházejícími z našeho okolí a budeme "zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu" (Ef 4.14). V dnešní době existuje mnoho dezinformací o tom, co je zdravá sexualita, jak má vypadat funkční manželství a co můžeme očekávat od blízkého vztahu. Proto potřebujeme jasnou Boží pravdu.

Nezralost

Další oblastí, kde dochází k problémům v manželstvích, je nedostatečná zralost, která způsobí, že nejsme připraveni pro řešení různých těžkých situací v manželství, ve vztazích a v životě vůbec. Každý vztah má svůj vývoj a musí uzrát, jako zraje ovoce na stromech.

Pokud hovořím o zralosti, nemyslím tím naprostou připravenost na všechno, co by nás mohlo potkat. Nikdy nemůžeme být připraveni zcela na vše. Vždy nás něco zaskočí. To, co mám na mysli, je spíše osvojení některých základních významných postojů, které nám pomohou projít vítězně situacemi, které testují naše možnosti a mohou pro nás být až na pokraji únosnosti.

Těmito základními vlastnostmi nebo duchovními postoji jsou:

• ochota umírat pro Krista - umět říci: ne má vůle, ale tvá vůle se staň
• vědomí, že umírání sobě pro našeho Pána je součástí našeho života s Kristem, proto bolest není překvapením a dá se vydržet.
• hluboká důvěra Kristu v okamžicích a obdobích, kdy se vše zdánlivě hroutí (tyto okamžiky a to, co v nich prožíváme, dobře popisují autoři Žalmů),
• ochota dovolit Duchu svatému, aby neustále přezkoumával to, zda naše důležitost a osobní hodnota jsou v něm, nebo zda si je potvrzujeme skrze druhého (brutální čestnost a upřímnost před Bohem), ochota růst skrze zápasy, zkoušky a těžkosti - přijímat těžkosti, hledat v nich Boha a dovolit mu, aby nás proměňoval - nezralost je v neochotě dozrát, když ignorujeme nezbytnost se měnit nebo když volíme snazší cestu obviňování druhého.

Naše nezralost se může projevit různými způsoby. Nevíme, jak zvládnout nebo nedokážeme zvládnout svoji frustraci, nevíme, jak naložit se svými emocemi, ignorujeme je nebo je naopak nezdravě ventilujeme, máme snahu problémy zduchovňovat a tak druhými manipulovat, neznáme sami sebe, a proto své problémy mylně přisuzujeme druhému a nedokážeme rozlišit svůj podíl.

Může to být sobectví a neschopnost vnímat a být citlivý na potřeby druhého nebo naopak popírání potřeb vlastních a snaha žít podle svých nereálných očekávání a představ.

Může to být netrpělivost nebo další charakterové nedostatky. Zápasíme s tím každý. To, že s tím zápasíme, není tak důležité. Je ale důležité, zda bojujeme na správné frontě. Zmíněné základní postoje nám pomohou rozlišit a nalézt to pravé bitevní pole a nevykrvácet na tom špatném. Každý dozráváme tak, jak nás Pán osobně vede, a skrze to, před co nás právě staví. Obvykle je to přesně to, co se nás nejvíce dotýká. Ale vždy je to jen proto, aby On měl v našem životě první místo.

Další oblastí, ve které vznikají problémy v manželství, je naše ochota dozrávat. Dovolit, aby nám Pán ukázal, kde máme sami růst a pokračovat ke zralosti.

Chování v blízkém vztahu

Blízký vztah je specifický. Nemůžeme se v něm chovat jen „tak, jak nám to přijde". Musíme respektovat určité zákonitosti blízkého vztahu. Takovým blízkým vztahem je manželství. A proto musíme vědět a učit se, jak se v blízkosti, kterou manželství vytváří, chovat. Nedostatky v této oblasti spadají do dalšího okruhu problémů v manželstvích.

Mnozí z nás po blízkém vztahu touží. Když v něm ale jsme, můžeme ho snadno narušit. Někteří lidé se domnívají, že pokud je má někdo rád, mohou si dělat, co budou chtít a druhý je musí unést. Blízkost ale vyžaduje sebeovládání. Je tomu právě naopak čím je vztah bližší a těsnější, tím musíme být opatrnější, protože svým jednáním můžeme způsobit nenapravitelné škody a zranění. Je proto důležité se v blízkém vztahu ovládat.

Blízkost naproti tomu však také zahrnuje spontánnost a bezprostřednost. Ale projevy naší spontánnosti musí budovat ne ubližovat. Z tohoto důvodu je nutné, abychom se naučili číst signály na straně druhého. Tyto signály nám pomohou rozlišit, kdy je naše otevřené jednání vhodné a kdy je třeba, abychom se vysoce ovládali a dávali si na vše, co uděláme a co řekneme, pozor. Obojí je důležité, ale musíme rozpoznat, co je právě potřebné.

Úcta a respekt jsou v blízkém vztahu nezbytné. Ve vztahu k druhému jsou určité meze, které bychom neměli nikdy překročit. Úcta je to, co buduje, neúcta naopak pokořuje, ubližuje a deptá. Proto v blízkém vztahu můžeme druhého posilovat, pozvedávat, povzbuzovat a pomoci mu vidět naději. Právě tak ale můžeme ničit, srážet a způsobit, že propadá beznaději. V tomto smyslu nás Bůh staví do postavení, kdy máme nad druhým velikou moc. Tuto moc můžeme užít buď k dobrému, nebo ke zlému.

V blízkém manželském vztahu se mohou projevit další problémy spojené s blízkostí. Může to být neschopnost se druhému přiblížit, snaha unikat před emocionální blízkostí, napětí mezi jedním z partnerů, který vyžaduje větší přiblížení, a druhým, který to nechápe nebo odmítá. Nebo to může být snaha o příliš těsný vztah, kdy jsou manželé jeden na druhého až nezdravě vázáni a kdy jeden druhému nedovolí vlastní prostor. Může to být obava jednoho z partnerů, že nedokáže blízkosti dosáhnout, nebo to může být panická reakce někoho, kdo je v okamžiku, kdy se zvýší blízkost, zaplavený zmatkem a pocitem, že se dusí a musí se ihned doslat pryč a zachránit se.

V naší české kultuře je velmi často slabinou právě tato oblast. Přestože pro většinu lidí je slušnost vysokou hodnotou, ne vždy víme, jak se chovat. Pro znovuzrozené křesťany je to oblast, kde bychom měli žít evangelium, jež je zvěstí o tom, že nás Bůh přijal do své blízkosti. A od něho, který „nedolomí nalomenou třtinu a lnu kouřícího neuhasí" (Iz 42,3), se můžeme neustále učit, jak se v blízkém vztahu choval citlivě.

Problémy se sdělováním emocí

Přestože oblast sdíleni emocí je jedním ze základních a známých problému v manželství, je tento druh zápasu stále aktuální.

Obvykle se má za to, že se jedná o čistě mužský problém. Muž může být dobrým údržbářem, zodpovědně se finančně starat o rodinu a dokonce být dobrým otcem. Může být v manželství dominantní a ve všech dalších oblastech se o svou ženu starat. Může se ale vyhýbat sdílení hlubších emocí. Když si pak jeho žena stěžuje, že jí stále v manželství něco chybí, je překvapený a nechápe, o čem to mluví. Nesnaží se snad dost? Měla by si všimnout, co všechno pro ni a pro děti dělá. Situace je pro ženu ještě složitější, pokud je její muž pasivní, vyhýbá se zodpovědnosti a nechává manželku, aby se o něho starala, a aby to naopak byla ona. kdo mu dodává chybějící jistotu.

Tento problém souvisí s odlišností toho, jak muži a ženy „fungují". Žena potřebuje hlubší sdílení. Potřebuje, aby jí muž o sobě vyprávěl, potřebuje se cítit součástí jeho života. Potřebuje vědět, že k němu patří a že ji k sobě pustil. Naopak žena, se kterou manžel o sobě nebude hovořit, se bude cítit odstrčená, zanedbávaná a bude emocionálně a často i duchovně vyprahlá. Pro takovou ženu bude její život a její manželství břemenem. Bude mít tendenci se upnout jinam a hledat emocionální blízkost u dětí či u jiného muže nebo se upne ke strnulé snaze mít ve všem pořádek a nedokáže pružně reagovat na změny v rodině. Její péče se pak může snadno stát břemenem pro druhé. To, že se muž brání, aby se někdo dostal do jeho větší blízkosti, a bojí se emocí, má obvykle hlubší kořeny a není to vždy proto, že by muž neměl svoji ženu rád a nesnažil se. Je to ale zápas, který je pro něho velmi náročný a je pro něho snazší tuto emocionální blízkost nahradit péči jakéhokoli jiného druhu.

Přestože je toto napětí považováno téměř výhradně za problém muže, domnívám se, že manžel i manželka zde vedou každý svůj zápas. Zápas manželky spočívá v tom, aby zvládla svoji nespokojenost, frustraci, zklamání a hněv. Jsou to pocity, které jsou oprávněné, protože její muž nefunguje tak, jak by měl. Ničemu ale nepomůže, když bude své zklamání ventilovat, když bude na svého muže tlačit a pokoušet se ho donutit, aby se změnil.

Zápas ženy je těžký ze dvou důvodu: Musí svému zklamání a zranění dát průchod, ale vhodným způsobem. Tyto emoce nemůže řešit se svým mužem, alespoň zpočátku ne (i když by to bylo ideální). Někde je ale musí vyjádřit, protože jsou reálné a souvisí s tím, jak ji Bůh stvořil. Domnívám se, že nejlepší je tyto pocity vylít před Pánem. Velkou pomocí muže byt také další žena, které může důvěřovat.

Zadruhé musí vyřešit nesnadné dilema: Na jedné straně nemůže manžela nechat, aby se sdílení emocí dále vyhýbal. Situace vztahu bez blízkých emocí (případně nahrazených jen touhou po sexu) vyhovuje jemu, a pokud by žena vše nechala být, nic by se patrně nezměnilo. Na druhé straně ale nemá prostředky na to, aby ho změnila. Čím se bude cítit bezmocnější, tím více mu bude vyčítat a tlačit na něho, a to ho patrně ještě více zablokuje. Domnívám se, že to nejlepší, co může udělat, je předkládat vše Pánu Bohu a hledat způsob, jak manželovi pomoci vidět jak je to pro ni důležité, ale zároveň tak, aby podpořila všechny jeho kroky dobrým směrem a ne ho ještě více zablokovala.

Těchto pět problému manželství přestává být jen problémy za podmínky, že Pán Ježíš skrze ně začne měnit naše (a nejprve mé) srdce. V jeho rukou se každý zápas stává příležitostí k hlubšímu poznání jeho, jeho moci, milosrdenství a dobroty. Přeji všem čtenářům novou naději, že Bůh může v jejich životech pracovat právě tam, kde si nevědí rady.

Život víry 2/2008

Ing. Pavel Raus, M. A. Gin. Psy., M. A. Theol., je vedoucím katedry pastorace na ETS v Praze. Spolu s manželkou Julií se věnuje manželskému a pastoračnímu poradenství.