Není vůlí Pána, abychom stáli jako kusy dřeva, nebo abychom měli ruce založené a nic nedělali: nýbrž máme využívat všechen náš talent a výhody, které nám propůjčil. Je sice pravda, že největší část naší práce pochází z Božího prokletí; avšak i když by si lidé stále udrželi nedotčenost svého prvotního stavu, Bůh by nás musel zaměstnat, stejně jako vidíme, jak byl Adam postaven do zahrady v Edenu, aby ji ošetřoval. (Jan Kalvín)

Reformátor Jan Kalvín měl zcela odlišné názory na mnoho socioekonomických otázek, než nabízela do té doby stále ještě převládající aristotelsko-tomistická filosofická tradice.

Jeho pohled na ekonomickou aktivitu se s postupem reformace rozšiřoval do nových a nových odvětví, v důsledku čehož o něm Max Weber v 19. století mohl říci, že Kalvín byl otcem moderního kapitalismu – tedy toho, jak kapitalismus vnímáme dnes.

Rozpoutala se téměř celé století trvající diskuze o smysluplnosti tohoto označení, na jejímž konci bylo ostří těch Weberovských tezí otupeno, nicméně v průběhu polemik vyšlo jasně najevo, že Jan Kalvín převratně zasáhl do společenského a ekonomického chování lidí, a že jeho učení v kombinaci s dalšími faktory umožnilo vznik kapitalistické společnosti. Lze bez nadsázky říci, že otisk mravních norem Jana Kalvína zapisoval o sto padesát let později skotský profesor etiky Adam Smith do svého ‚Bohatství národů‘, což se zde pokusím alespoň do jisté míry přednést.

Tyto diskuse však z pochopitelných důvodů české prostředí zcela minuly a například ve většině úvodů do sociologie či dějin ekonomického myšlení myšlenky Jana Kalvína zcela scházejí. I ty nejlepší české práce většinou nechávají mezi krátkou kritickou zmínkou o Tomáši Akvinském a merkantilisty v 17., resp. Adamem Smithem v 18. stoletím tři staletí ekonomického vzduchoprázdna. Příběh nepokračuje a čtenář podvědomě pociťuje středověk a raný novověk jako pověstné jiráskovské temno, ze kterého nás vysvobozují až od křesťanství rádoby oddělení David Hume a Adam Smith. Schází často jakékoliv propojení těchto véd s etikou či náboženstvím, z něhož vzešly.

Soukromé vlastnictví

Jan Kalvín přijal jednoznačné instituci majetku, která je pro naše chápání stěžejní, jako instituci Rohem ustanovenou a bohatství jako Boží dar. Věděl, že Bůh chce, aby lidé žili v dostatku, ba dokonce, aby měli víc, než bezprostředně potřebují. Tak byla podle Kalvína země stvořena – jako prostředí naplněné bohatstvím, které má člověk využívat ke svému prospěchu. Jde o Boží dar, který má člověk dobře spravovat, aby „všechno, včetně člověka, odráželo Boží slávu jako zrcadlo“. Tento dar má nejen vyvolávat vděčnost vůči Bohu, ale různost obdaření má zároveň umožňovat harmonické mezilidské vztahy plynoucí ze vzájemné komunikace a pomoci.

Kalvín současně jednoznačně říká, že vlastnictví je spojeno se správcovstvím, s obděláváním, s prací, která jediná mu dává oprávnění. Pro Kalvína je spojení mezi prací a vlastnictvím zřejmé: to první je podstatou a legitimizuje to druhé. Práce znamená píli, vytrvalost, zásadovost, svědomitost a další vlastnosti, které se líbí Bohu. Zdá se, že Kalvínův jasný příklon k soukromému vlastnictví je podmíněn právě tím, že rozšiřování vlastnictví je zejména založeno na práci, jak ukazuje v komentáři k 20. kapitole Exodu: „Pro zachování lidské společnosti je nezbytné, že by každý měl mít to, co je jeho vlastní; někteří by měli získat majetek obchodem, jiní skrze dědičné právo, další na základě obdarování. Každý by měl zvyšovat svůj podíl v poměru k vlastní píli, nebo tělesné síle či jiné kvalifikaci. Zkrátka politická vláda potřebuje, aby se každý mohl těšit z toho, co mu patří."

Stejně tak Kalvín považuje za zřejmé, že člověk, který nepracuje, žije v bídě a nedostává se mu ani základních věcí. Kritizuje však nejen nečinnost, ale i předstírání a nedostatečnou práci, když prohlašuje, že „zanedbávat své povinnosti vůči zaměstnavateli je forma krádeže". Zároveň nedá na zdání a kárá ty, kterých se obyčejně nařčení z nečinnosti netýká: „(Ap. Pavel) se z dobrého důvodu bouří proti tomu, co se na první pohled nezdá, totiž, že zatímco jsou senátoři pracovití, dělník, nebo člověk žijící prostým životem, nežije zcela v zahálce, ale rád by měl svoji netečnost vstupenkou ke svatosti.“

Solidarita

Dalším důležitým postřehem je, že lidé jsou různí ve svých schopnostech a obdarování. Jak bohatí, tak chudí jsou stálou a integrální součástí společenství. A stejně tak přetrvávají dvě zákonitosti, které ve svých důsledcích narušují řád společenství. Za prvé, že chudým člověkem se snáze opovrhuje a jsou oklešťována jeho práva, a za druhé, že bohatý člověk má častěji sklony k pýše a usurpování moci. Těmto dvěma pravidlům má zabraňovat podle Kalvína především stát. Zároveň Kalvín sám nabízí řadu mravních norem, které mají této snaze napomoci.

Znovu je tu v Kalvínově chápání bohatství člověka ve vztahu ke společenství. Kalvín říká: „Ti, kteří dávají, by neměli být pouze radostní a vděční, ale měli by se sklonit k tomu, u kterého vidí potřebu pomoci a pociťují soucit s jeho neštěstím tak, jako by ho sami prožívali a nesli, bez jakékoliv starosti o odměnu od příjemce." Zároveň se vyhnul veškerým legalistickým nárokům a sporům i o to, kolik se má dávat chudým.

Když se podaří nějakým způsobem i omezit tato dvě velká nebezpečí, a zároveň každý podle svého povolání pracuje na díle, které mu Bůh přidělil, tak se podle Kalvína utváří ve společnosti řád, a cílem tohoto řádu, tohoto uspořádání i je, aby bylo možno v takové společnosti žít podle Božího zákona. V případě, že k tomu nedochází a tento cíl není naplňován, vzniká sociální situace blízká Hobbesovu pojetí, že člověk se člověku stává vlkem, chudí nenávidí i sebe navzájem a společnost se bortí!

Takže: bohatství je dobré, je odvozeno od práce a stát principiálně nemá i sociální úlohu – tu vidí Kalvín ve společenství křesťanů. Jinými slovy, Kalvín nezavádí žádné sociální pojištění, on jednou rukou pohání do práce a druhou rukou napomíná k dávání. Je smutné, že dnes je pojem solidarita užíván v úplně jiném významu, než v mnoha předchozích staletích – dnes mluvíme o mezigenerační solidaritě, o solidaritě „prostřednictvím" státního rozpočtu. Nic takového nikdy nebylo – solidarita je svobodný akt svobodného člověka, není to vynucená věc.

Pokud použijeme dnešní hodnocení pro tehdejší Kalvínův zápal v těchto věcech, tak je to spíše pravicová rétorika. Na druhou stranu on to byl, kdo v Ženevě zavádí nejrůznější sociální programy, například prosazoval využití městských prostředků k mnohým účelům, zasazoval se o správný chod a financování všeobecně městské nemocnice, která sloužila zároveň jako sirotčinec, starobinec, chudobinec. Usiloval, aby lékařská praxe byla pro chudé zdarma. Snažil se ovlivňovat platy vyplácené městskou pokladnou zejména učitelům, regulovat maximální pracovní dobu, zavádět jakousi cenovou regulaci, protože Ženeva byla plná uprchlíků z rekatolizované Itálie a z Francie zmítané náboženskou válkou. Ceny chleba, vína, masa, jakožto základních potravin musely být po určitou dobu pevně stanovené.

Obchod a zisk

Přečteme-li si Kalvínův komentář k podobenství o hřivnách z 19. kapitoly Lukášova evangelia, můžeme se dobrat k možná až překvapivému závěru: „Víme, že Pán neuděluje všem stejnou míru obdarování, ale uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce, takže jedni vynikají nad druhými. Ba co více, Bůh, když určil každému jeho místo, udělil mu přirozené dary, dal mu taky ten či onen příkaz, zaměstnal ho řízením záležitostí, povýšil ho do různých úřadů, vybavil ho dostatkem způsobů, jak být výborně užitečný a předložil mu příležitost." V téhle pasáži už lze dobře vidět kostru jiného Kalvínova konceptu, a tím je povolání pro službu, pro obchod a podnikání.

Jeli tomu tak, že lidé mají různé schopnosti a dokonce různě úkoly, dané přímo od Boha, pak specializace je v Božím plánu a svobodný trh a obchod – umožňující směnu výsledků těchto specializovaných činností – je zcela nezbytný, legitimní, ba dokonce Bohem chtěný.

Obchod je dobrý, neboť umožňuje vzájemnou komunikaci lidí. Pro obchod je zároveň nutná důvěra. Obchodník se podle Kalvínových komentářů musí vcítit do logiky a uvažování svého obchodního partnera, což jej následně ovlivňuje. Obchod je možný jen v rámci vzájemných závazků a důvěry. Ve vztahu mezi obchodními partnery pak Kalvín doporučuje psanou obchodní smlouvu, aby nedocházelo k roztržkám a aby byla zachována jednota.

Shrňme tedy Kalvínovy myšlenky: možnost svobodně nakládat se svým majetkem, jako výsledkem své práce považuje Kalvín za něco zcela přirozeného. Každý člověk má pracovat, lidé mají různá obdarování, specializují se a trh je efektivní a dobrý, ba nezbytný pro směnu výsledků práce. Vzniká tak vzájemná komunikace a obchod, který umožňuje lidem poznávat potřeby druhých a svojí prací je naplňovat. Je nutná vzájemná důvěra, ale Kalvín se zasazuje o existenci psaných obchodních smluv.

To jsou v podstatě základy klasického liberalismu. Než však začneme Adama Smithe a klasické liberály obviňovat z nějakého plagiátorství, ukažme si jednu důležitou věc: Jan Kalvín píše o tom, že máme cílevědomě pracovat na tom, abychom sloužili druhým a byli jim ku prospěchu a vyprošovat si „neviditelnou ruku Boží“ k této pomoci. Zisk je pak spravedlivou odměnou, stejně jako náklonnost společenství.

Až Adam Smith po dvou stech letech, kdy už zčásti vyprchalo náboženské nadšení středních tříd z nově nabyté svobody podnikání, objevil, že můžeme být motivováni i záporně – tj. naším sobectvím a touhou po zisku. I přesto tento systém funguje. O tom je právě onen Smithův nejznámější citát, že vůbec netušíme nic o veřejném blahu, nehodláme ho činit, myslíme jenom na náš zisk, na nic jiného, a přesto k veřejnému blahu přispíváme – a možná efektivněji – než kdybychom to tak zamýšleli. To je úvaha Adama Smitha, ne Kalvína, pro toho by byla naprosto nemyslitelná.

Zdá se tedy zřejmé, že podmínky pro to, čemu se dnes říká ekonomický liberalismus, byly v Ženevě či Amsterodamu nesrovnatelně lepší, než v jiných částech světa té doby. Stejně tak je zřejmé, že jestliže filosofie lissez-faire se objevila, jak dokazovali někteří historici (pravděpodobně právem) v důsledku rozšíření Kalvínova učení mezi střední třídou, pak se objevila jako jakási úchylka, cestou, která nebyla zamýšlena.

Lichva a úrok

Vyhnu se nyní tomu, o čem hovořil pan profesor Sokol, tedy popisovat kritický postoj církevních otců a celé rané církevní tradice k otázkám úroku a zadlužování. Tento postoj morálního odsudku trval až do onoho 16. století, kdy Kalvín psal své první traktáty. Kalvín byl za to své pojetí úroku odsuzován. Dokonce protestantští bratři mu říkali: „Prosím tě, hlavně to nikde neříkej nahlas, to bychom se zesměšnili.“ Bylo to zkrátka v tehdejší společnosti hluboce zakořeněno.

Lichvou bylo tehdy všechno, cokoliv bylo více než 0%, byla lichva. Celkově se ekonomickými tématy o úloze peněz, úroku a rozdělování důchodu teoreticky a prakticky Kalvín zabýval přes 20 let, od roku 1541 minimálně do roku 1564. Jeho texty nejsou ekonomické, ale teologické a v praktické oblasti vycházejí z jeho pastorační práce. Odtrženě od jejich biblického základu a poměřovány pouze svými socioekonomickými dopady, jim není možno zcela správně porozumět.

Kalvín rozdělil biblické pasáže na dva okruhy: První okruh tvoří texty, které rozlišují mezi Židy a pohany, ve druhém jsou pak všechny ostatní texty. U první skupiny Kalvín ukazuje, že se texty vztahují k židovskému politickému řízení. Tvrdí, že právě to, že mohla být od pohanů bez dalšího požadována lichva (úrok), dělá zákon dobově podmíněný. Postavení Židů by bylo neudržitelné, říká Kalvín, kdyby nemohli využívat úrok vůči národům, které jej měly za běžnou věc. Tím, že podle novozákonní tradice jsou si rovni Žid i pohan a mají stejný přístup k Bohu, není nikdo cizinec a příslušnost k určitému národu není důležitá. Společenství není zrušeno, ale je jinak definováno. Zákon, který nenaplňuje tyto potřeby, není možné brát doslova, je však nutné zamýšlet se nad jeho cílem. Tím bylo podle Kalvína zamezit krutosti a tvrdosti lidí při jednání s jinými lidmi.

Prakticky je to vyjádřeno i druhou skupinou veršů (např. Ex 22,24; Lv 25,35–38; Dt 23,20; Lk 6,35). Text v evangeliu podle Lukáše, kde Kristus své následovníky povzbuzuje, aby milovali své nepřátele a činili jim dobře, „půjčovali a nic nečekali nazpět". (Lk 6,35) byl brán jako nezpochybnitelný zákaz půjčování na úrok. Kalvín ale nesouhlasí: „Kristus pokračuje, aby nám ukázal, o kolik více žádá od svého lidu: milovat nepřátele, prokazovat nezištnou lásku, půjčovat a nic nečekat nazpět. Teď vidíme, že slovo nic je nesprávně vysvětlováno jako odkazující na lichvu, nebo na jakýkoliv úrok, který má být přidán k půjčce, zatímco Kristus jen vyzývá, abychom upřímně plnili naše úkoly, a říká nám, že zištné skutky nemají hodnotu v Božích očích. Není to tak, že by úplně zakazoval jakýkoliv laskavý skutek, který je prokazován s nadějí na odměnu; ale ukazuje, že takové skutky nemají žádnou váhu jako svědectví o lásce.“

Podle Kalvína právě štědrost a to, že nehledí prvotně na zisk, ale na vztah s člověkem, křesťany odlišuje. Zároveň ukazuje, že ani tato pasáž nesvědčí pro zákaz půjčování na úrok, jako spíše povzbuzuje k lásce a zavrhuje vypočítavost. Už zde je patrný Kalvínův výklad v tom smyslu, že verše o lichvě se vlastně týkají jen vztahu bohatý – chudý. Tento pohled pak uplatňuje u všech biblických pasáží z druhé skupiny.

Lze tedy shrnout: Kalvín rozlišuje mezi půjčkou z nouze, kde křesťan musí uplatnit co největší štědrost a ostatními půjčkami. V Bibli podle něj není explicitně vyjádřen všeobecný zákaz půjčování na úrok. Ten se týká pouze vztahu lichvář – chudák. Starozákonní text z Deuteronomia je určen do situace starozákonních Židů a jeho doslovná aplikace v nové situaci, kdy jsou vyvoleni lidé všech národů, není možná. Co zůstává a je dokonce posíleno, je hlubší záměr a význam těchto textů, vyjádřený i zlatým pravidlem: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“

V praktické rovině Kalvín jednoznačně chápe, že „zisk není v samotných penězích, ale ve výnosu z jejich použití“. Chápe, že když „jsou peníze zavřené v truhle, nemohou být plodné“. A že „získávají svůj význam a hodnotu pouze ve vztahu k člověku a práci“. V tomto bodě Jan Kalvín jednoznačně a prokazatelně ruší aristotelskotomistickou filosofickou tradici. Peníze nejsou sterilní, ale platí zákon ekvivalence: „Jestliže by si nějaký bohatý muž při penězích, který si přeje koupit kus půdy, měl půjčit část požadované sumy, neměl by zároveň ten, kdo peníze půjčuje, obdržet část příjmů z farmy, dokud mu vše nebude vráceno? Denně se vyskytuje mnoho takových případů, ve kterých, pokud je brána v úvahu spravedlnost, není úrok o nic horší než výnos.“

Dopady změny učení

V Ženevě tedy lichva není nyní nezákonná, pokud není v rozporu se spravedlností a bratrskou jednotou. Z tohoto výroku lze usuzovat na podmínky, kterými Jan Kalvín navrhoval omezit úvěrování ve městě. Vycházeje z biblického textu i rozumové úvahy, stanovil sedm pravidel, z nichž některé zde již byly uvedeny:

1. Úrok nesmí být brán od chudých, kteří potřebují půjčku na věci základní potřeby.
2. Nikdo nesmí být tak hnán ziskem z úroků, že pohrdne potřebami chudých.
3. Nikdo nesmí jít za hranice spravedlnosti vykládané podle zlatého pravidla.
4. Dlužník musí mít ze své půjčky zisk stojný nebo větší než věřitel.
5. Boží zákony, nikoliv světské vhledy (insights), vládnou půjčování peněz.
6. Úvěry slouží také veřejnému dobru.
7. Zákony kraje určují úrokovou sazbu. 

Co nám z toho dnes zbylo? Nic jiného, než ta sedmička – centrální banka stanovuje výši úrokové sazby.

Dalším zákonem bylo, že nikdo nesměl žít pouze z půjčování peněz. Existence bankéře byla pro Kalvína nemyslitelná, neboť by žil pouze z ovoce práce jiného člověka. To bylo pro reformátora v protikladu k Božímu příkazu pracovat. Kalvín si je však vědom nemožnosti stanovit přesné podmínky, byt se o to v Ženevě snaží tak, aby byla ve všech případech smlouva o úročeném úvěru spravedlivá. Proto odkazuje obě smluvní strany na jejich svědomí a biblické zlaté pravidlo.

Několik slov závěrem

Úroková míra byla stanovena Radou města Ženevy v roce 1543 na 5 %. V únoru 1547 bylo městskou radou přijato „Nařízení pro dohled nad sbory v zemi“, na kterém spolupracoval Kalvín i s dalšími duchovními. To obsahovalo i článek o lichvě: „Nikdo nebude půjčovat na úrok nebo se ziskem větším než pět %, pod trestem konfiskace kapitálové sumy a povinnosti dát příslušnou náhradu podle potřeb daného případu.“ Na této úrovni vydržela úroková sazba až do roku 1557, kdy vzrostla o 0,67 %. V mezidobí klérus intervenoval podle zásady, že je z etického hlediska lepší stanovit úrokovou míru příliš nízko než příliš vysoko. Zároveň byli, byť nepříliš často, pokutami trestáni občané, kteří překračovali stanovenou úrokovou míru. Po pádu a vyplundrování Lyonu v průběhu francouzských náboženských válek se město stalo finančním centrem s lokálním významem, ale bylo zároveň přímo ohroženo válkou. Aby si Ženeva zajistila potřebné peníze pro případnou vojenskou kampaň, těžce se zadlužovala v Basileji a Bernu. Volné prostředky v mezidobí využívala k směnným obchodům a úroková sazba byla stanovena na 10 a v sedmdesátých letech až na 12 %.

Od okamžiku, kdy lidé přestali vnímat půjčování peněz jako oblast ležící mimo zisk, ale jako legální způsob tvorby bohatství, snažili se jej využít. S trochou eufemismu lze říci, že Kalvínovo volání po odpovědnosti za Bohem svěřené hřivny nebylo lidmi oslyšeno. Na co bohatí lidé investující své peníze naopak neslyšeli, bylo reformátorovo volání po štědrosti a bezúročných půjčkách, ačkoliv odměnou jim měly být účinné přímluvné modlitby chudých. Chudí tak v Ženevě dostávali almužny, ale úvěry i pro rolníky byly za úrok.

Díky Kalvínově legitimizaci zisku z úroku se jeho následovníci a podobně většina protestantského světa, postupně zbavili dosavadního podezřívavého pohledu na svět peněz a ekonomické vztahy vůbec. Konstituovala se řada menších finančníků, kteří nabourávali monopol velkých bankovních domů včetně Vatikánu, stejně jako jinou vírou monopolizovaných židovských bankéřů, jejichž význam tak upadá. Dopad všeobecné přístupnosti úvěru na rozvoj podnikání a obchodu byl enormní. Postupně se, také pod vlivem dalších částí reformátorova učení (učení o předurčení, o spasení z pouhé víry, o povolání do služby, aj.), konstituovala střední třída a jejím prostřednictvím to, co nazval Max Weber duchem kapitalismu.

– PhDr. Ing. Tomáš Evan, Ph.D., –

předseda Christian College, o.s.

TEXTY 11/2009, www.jinaskola.cz