Inspirujme se přirozenými procesy.

Průběžný systém financování důchodů je výsledkem sociálního státu z šedesátých let na Západě a komunistického režimu. Ale ani sociální stát, ani komunistický režim již nejsou, nejen proto, že to někdo nechtěl, ale proto, že je prostě odnesl čas, asi tak jako odnáší řeka pírko. Jsou neobnovitelné a již nikdy nebudou, leda by se vrátily materiální a politické poměry dávno zaniklého světa předchozí generace. To je možné jen v pohádkách. Přesto nám tu někteří politikové vykládají pohádky o tom, jak socialistické poměry zase obnoví nebo alespoň udrží. Lidé rádi věří pohádkám a potom na to doplácejí. Takovou pohádkou je udržitelnost průběžného důchodového systému.

„Čas oponou trhnul a změněn svět." Zcela nová scéna nastoupila a starý dobrý kapitalistický systém musel být vytažen ze zákulisí, aby zachránil, co se dá, když pohádka zklamala a lidé začali křičet, že císař je nahý. Jenže nikdo si netroufl změnit některé atributy sociálního státu, protože to nebylo populární a politici vždy chtěli být zvoleni. Výsledkem je astronomický státní dluh.

Jsou věci, které jsou přirozené, a proto jsou věčné, nemusí sice stále působit, ale v pozadí vždy existují a je možno je vytáhnout, případně se přihlásí o slovo samy. Zákon přirozeného výběru platí pro celou přírodu a tržní mechanizmus je jeho derivátem v oblasti hospodářství. Prostě lidé a jejich produkty soutěží o materiální prostředky stejně jako vlaštovky na nebi o svoje komáry. Ta silnější jich nachytá více a uživí svoje holátka, ta slabší třeba ani hnízdo nezaloží nebo samička hned snese vajíček méně. Čím blíže je lidská společnost přírodě, tím je stabilnější, poměry jsou předvídatelnější, lidé se více snaží a pokrok je hned vidět. Čím více lidé chtěli přírodní zákonitosti změnit, tím hůře pochodili. Ve volné přírodě socialismus neexistuje, je výmyslem člověka, proto lze zvířátka žijící v komunismu potkat jen v zoologické zahradě za drátem klecí.

Nyní nás už odmítli v kleci živit a vypustili do volné přírody, ale mnozí stále chtějí zobat v kleci bez námahy. To nejde dohromady, protože chovatele si děláme sami a časem se projeví nesmyslnost takového postoje. Rodiče živí svoje děti a jejich děti se musí potom starat o svoje již nepracující rodiče. Tak je to přirozené u všech společenských tvorů a člověk se tomu nevyhne, protože pro něj platí stejné zákonitosti. Lidské nepřirozené výmysly jsou obvykle výhodné jen pro někoho, člověk prostě přirozené principy svým rozumem nenahradí a nejspíše vymyslí zase jen další nesmysl nebo něco účelového, či sloužícího jen některé skupině lidí. Pokud si někdo myslí, že bude zobat na úkor někoho jiného, nepochopil přirozené principy. Když není dost mladých lidí a staří mají stále větší nároky a je jich neúměrně více, přirozená obměna generací prostě nějak selhala a společnost spěje k těžké krizi a problémům. Proč najednou není přirozená obměna generací? Protože na rozdíl od minulosti nejsou přirozené poměry a nejsou přirozené vztahy mezi generacemi. Přirozenost mimo jiné zanikla také tím, že mladí pracující lidé neživí svoje rodiče, ale armádu anonymních důchodců, o jejichž zásluhách nejsou přesvědčeni.

Důchodový systém je prý založen na pojištění, tedy že si někdo celý život platí a potom dostává podle toho, kolik si platil, tedy podle zásluhovosti. To ovšem není pravda už z principu. Peníze, které si prý pojištěnec během života odkládal, odloženy nejsou, ztratily se v platbách bývalým důchodcům nebo bůhví kam. O pojištění tedy nejde a celý systém s pojištěním nic společného nemá. Je to jakýsi hybrid, nesmysl, výmysl sociálního státu z doby, kdy bylo důchodců několik a davy mladých lidí na ně pracovaly. Tehdejší tvůrci systému předpokládali, že to tak zůstane, důchodců bude poskrovnu, většina jich zemře v prvních letech důchodu a davy mladých budou každý den putovat přes brány fabrik na směnu, aby tam vyrobily z tisícovek výrobků několik kusů navíc pro důchodce. Jenže změnilo se téměř vše. Jednak davy mladých prořídly absolutně a z jednotlivých důchodců se stala armáda. Ale také se u nás vyrábí jen velmi málo, většina lidí je zaměstnána ve službách a prodeji a vůbec spíše žije z nějaké renty, těžko si udržuje svoji vysokou úroveň, kterou dosáhla za konjunktury a nehodlá se jí vzdát.

Někdy je slyšet námitka, že více mladých lidí by znamenalo jen více nezaměstnaných a stejně by to státu nepomohlo. To je samozřejmě velmi omezená úvaha. Více lidí také více spotřebuje a tím více práce pro druhé vytvoří. Tam, kde jsou lidé, přijde i kapitál. Víme, že jiné země jsou zalidněnější a přesto mají průměrnou nezaměstnanost přibližně shodnou s naší. Více mladých by neznamenalo větší nezaměstnanost, z více platů a zisků by bylo více daní a tím i více peněz pro stát a jeho sociální projekty. Málo mladých – to je samozřejmě katastrofa.

Stále tu ovšem existuje socialistická představa zděděná ze sociálního státu, že je možno bohatým vzít a chudým dávat. Oh, jak je to jednoduché! Prostě skásnu boháče a je to! Když to fungovalo kdysi, proč by to nemohlo fungovat dnes? Ale i tady se svět změnil zásadně a pochopení této změny je ještě obtížnější než té předchozí. Populističtí politikové v prvním případě mlží, v tomto případě mlčí. Nechtějí totiž připustit, že skásnout bohaté a více vydělávající nelze. Většina bohatých už zavětřila a zmizela v zahraničí. Nebo tam mají peníze. Pokud by se nasadily daně výrobním podnikům výrazně vyšší než v okolních státech, přenesou výrobu do jiného státu a zde nechají jen nezaměstnané. Na rozdíl od dřívějška jsou hranice otevřené a výrobky není nutné vyrábět v zemi, kde se prodávají. Jestliže někdo začne lidem slibovat nesmysly a myslí to vážně, což obvykle demonstruje spoluprací s komunisty, znamená to hned, že i mladí lidé se začínají připravovat k odchodu. Přestanou spojovat svoji existenci s touto zemí, učí se jazyky, ohlíží se po práci v cizině a přemýšlejí jak tam zakotvit. Zvláště když vidí, že ani v budoucnosti není šance to změnit. Armáda důchodců, kteří si navíc ve starém systému vydobyli vysoké důchody, čeká na to, jak začne mladé ždímat, jak budou platit, až se z nich bude kouřit. Dále budou muset platit jejich astronomický dluh. Jediné štěstí je, že v jiných zemích to není příliš odlišné. Jinak bychom je tu už po vystudování (za státní peníze) neuviděli. Daně by platili jinde a na jiné důchodce.

Můžeme si o hospodářské transformaci devadesátých let myslet cokoliv, ale tenkrát přece jen byla naděje k lepšímu. Mnoho lidí zůstalo, mnozí se dokonce vrátili, přesto, že to nebylo příliš zázračné. Naděje dělá hodně. Co s nadějí v zemi, kterou čeká hospodářský kolaps, který se blíží nezadržitelně s každým dalším procentem důchodců navíc, s každou stomiliardou dluhu navíc a se snižujícím se procentem mladých? A potom ještě Paroubkovy řeči, jak skásne každého, který trochu více vydělá. To je už mnohdy jen kapka, kterou přeteče pohár. Každý mladý, který uteče, zanechá ostatním mladým na krku větší zátěž. Ta opět přiměje další mladé aby odešli, a tak až k úplnému zhroucení, protože tu zůstanou nejspíše jen ti nejméně schopní. Komunisté věděli, proč měli na hranicích ostnaté dráty.

A tady nastává otázka: jak to řešit? Nalézá se řešení uvnitř stávajícího systému? Na to je nutno odpovědět zcela jednoznačně: Uvnitř stávajícího systému řešení není. Musí přijít něco zcela jiného, založeného na zcela jiných principech. Společnost se musí zcela jasně zbavit socialistických principů, všech těch posledních představ o přerozdělování a je nutno se vrátit k principům přirozeným, k přirozené návaznosti generací, k přirozeným vazbám mezi lidmi. Bude to obtížné, ale čím dříve se to udělá, tím menší budou ztráty, které jsem shora naznačil.

Přirozený důchod znamená, že je pro jednotlivého důchodce odvozen od prostředků našetřených během života a od práce odrostlých dětí. V praxi by to znamenalo, že si každý našetří; to nemusí být zrovna do fondů, ale peníze je možno třeba uložit do nemovitostí nebo akcií nebo prostě kamkoliv, kde jsou uchovány. Stát v tom může pouze pomáhat a hlavně tyto prostředky hlídat, aby se neztratily. Myslím si, že by stát mohl peníze na důchody umisťovat třeba do dálnic, na kterých by potom byla nasazena mýta, nebo do podobných podniků (energetiky).

Daně dětí mohou částečně jít rodičům (třeba už od padesáti let) od určitého věku odrostlého dítěte (třeba od 30ti let). Přirozené je, aby se ve výši důchodu zobrazil počet dětí a jejich „kvalita" (výše výdělku), zároveň, aby bylo výhodnější mít děti dříve (nikoliv brzy), což má svoje biologické důvody a také prostor k vyšší natalitě.

Přirozený důchod navazuje na další opatření v rámci návratu přirozenosti, protože nepřirozená socialistická společnost nemůže trvale existovat. Přirozené vztahy mezi lidmi znamenají také přirozenou obnovu generací. Přirozený důchod k tomu přispívá. Je přirozené, že povede lidi k zamyšlení nad počtem dětí, které vychovávají, nad tím jak jim poskytnout co nejlepší startovací podmínky do života, aby co nejvíce vydělávali. Vím, že by to všechno mělo být samozřejmé, ale jak vidíme, není, stát to musí svými zákony a autoritou povzbudit.

To ovšem nebrání, aby stát nevyplácel sociální podporu ve stáří (nikoliv důchod), která by mohla být shodná pro každého, kdo odpracoval 35 let a dožil se věku 65 let. Tato by poskytovala základní životní potřeby tomu, kdo si nenašetřil a nemá děti, případně má ale ty nepracují resp. vydělávají velmi málo. Samozřejmě, že obce by též musely vytvořit domovy a další podpůrná zařízení. Výjimky pro lidi, kteří se zasloužili o stát, jsou také možné a jejich sociální podpora ve stáří by mohla být vyšší.

Stání zaměstnanci měli vždy podstatně menší platy než pracující v soukromé sféře. Jejich hlavním platem byla jistota. Ta byla důležitější než plat, protože státní zaměstnanec se musel opírat o autoritu státu ve sporech s bohatými a mocensky silnými subjekty. Jediným trestem mohlo být přeložení. Součástí jistoty byly státní byty s levným nájemným a penze. Tato metoda byla velmi efektivní a její navrácení je více než potřebné v racionalizaci nákladů státní správy, zdravotnictví a školství. Předpokladem výhody ovšem je, že státní penze u ostatních nejsou.

Stávající důchodci mající přiznaný důchod by jej dostávali ve shodné výši, nicméně se domnívám, že by se měl najít způsob jak jej postupně přibližovat ke stejné úrovni, protože takový důchod totiž nikdy nebyl a není zásluhovou kategorií, ale sociální podporou. Vysoké důchody na základě předchozích platů ve stávajícím systému nepovažuji za mravné a právo na ně neexistuje.

Je otázkou, co znamená život v chudobě. Jakoby to bylo dehonestující označení. Nicméně si nemyslím, že lidé, kteří se nijak o svůj blahobyt nezasloužili, by museli v blahobytu žít. Dehonestující nemusí být život v malém nájemním nebo sociálním bytě nebo v penzionu, bez auta a vlastního bytu nebo vily. Starší počítač, televize a mobil jsou integrální součástí života, samozřejmostí za levný peníz, a domnívám se, že do života v chudobě patří. Prostě v té chudobě, která není chudá, ale jen materiálně omezená. Je otázkou zda je to chudoba. A na tu by měl mít právo každý. To ovšem chce především charitativní, nikoliv rovnostářské myšlení.

– Vlastimil Podracký, Konzervativní listy –