Církev je zástupem ze světa vyvolených lidí, kteří jsou osvíceni Slovem a Duchem Božím a proto znají svého Pána Boha a podle Jeho vůle Mu slouží tak, jak se Mu líbí a připravuje se na věčné přebývání a kralování s Kristem v nebi. Proto je také církev nazývána domem Boha živého, svatým městem, nebeským Jeruzalémem sestupujícím od Boha, královstvím svatých pod nebem, královstvím nebeským, královstvím nepohnutelným, v němž přebývá světlo, spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém. Z toho všeho (a z dalších míst v Písmu, které mluví o církvi) je zjevné:

Že v církvi má být jasné světlo poznání a povědomosti všech tajemství království Božího, neboť tma přikrývá zemi a mrákota národy (jak praví prorok), ale nad Sionem svítí sláva Hospodinova, proto se ti, kdo patří do církve, nazývají synové světla a synové dne a je jim dáno znát tajemství království Božího. Toho si svatí Boží váží více než čehokoliv na světě a říkají: Blahoslaveni jsme, Izraeli, že nám Bůh zjevil věci, které se mu líbí! A také: Jak vzácné je Tvé milosrdenství Bože, ve Tvém světle spatřujeme světlo.

Že v církvi má být svatost, jaká není nikde jinde mezi lidmi. Neboť proto si Kristus zamiloval církev a sám sebe za ní vydal, aby jí očistil a připravil si ji – slavnou, bez poskrvny a vrásky a čehokoliv podobného, aby byla svatá a bezúhonná[1]. Vždyť se nazývá církví svatou a její členové jsou nazýváni Božími svatými a stromy spravedlnosti.

Že v církvi má být také dokonalá jednota a nerozdělitelné spojení srdcí, protože všichni jsou údy jednoho duchovního těla Kristova, jsou pokřtěni do jednoho těla, spojeni jedním Duchem, všichni jsou společenstvím svatých a Božím domem, dokonce jsou všichni synové a dcery Boží a spoludědicové Kristovi, a také je dosvědčeno o první apoštolské církvi, že všichni byli jednoho srdce a jedné duše. Toto vše pro svou církev žádal Kristus svého Otce, když odcházel ze světa: „Slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. V pravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili.[2] Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“[3] A dále: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, aby žádný nezahynul, a aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás“[4].

Kvůli tomu dal své církvi také psané zákon, v němž je dokonale popsaná celá Boží vůle, která dává moudrost a světlo těm, kdo je nemají. Od tohoto zákona není třeba uhýbat ani napravo ani nalevo. Bůh je sluncem i štítem těm, kdo před ním žijí upřímně a uděluje jim milost a slávu. Chce, aby usilovali o jednotu Ducha spojeni svazkem pokoje a tak je jedním Duchem povolal do jednoho těla, k jedné naději, k jedinému Pánu, spojil je jedním křtem a jedinou vírou v jednoho Boha a Otce všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech[5]. Dal církvi své služebníky a vyslance, kteří mají ukazovat pravou cestu a střežit Boží dům, jsou strážnými Božího města, jsou jim svěřeny klíče nebeského království a do rukou je jim dána hůl kázně, aby jí napravovali ty, kdo se nepodřizují. O tomto zaopatření církve mluví sám Bůh:

Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? (Iz 5,1-4)