8. prosince 2014 to bude právě 80 let, kdy se mladí manželé John a Betty Stamovi vydali na svou poslední pozemskou cestu. Doprovázeli je na ní vojáci Rudé armády Komunistické strany Číny. Události přihlíželo mnoho párů očí a asi by se shodly na tom, že na tomto zvláštním procesí nebylo nic slavnostního ani důstojného. Oba manželé měli ruce svázané za zády a byli oblečeni jen do dlouhého spodního prádla. John šel bos, Betty měla ponožky, které jí John kdysi daroval. Nebe však tyto osudné okamžiky jistě sledovalo v posvátné úctě, se zatajeným dechem a chystalo velkolepé uvítání.

Vystrašení obyvatelé čínského města Miaoshou byli přinuceni následovat poslední kroky misionářů ulicemi. Vojáci je přiměli stát se svědky popravy „cizích ďáblů“. Ta se odehrála na Orlím kopci za městem. Obyvatelé vše sledovali zpovzdálí, a proto se nezachovala poslední Johnova slova, která ke svým katům řekl poté, co mu přikázali, aby poklekl. Pak už přišel jen rychlý tah nožem a Johnovi bylo dovoleno vstoupit do přítomnosti milovaného Krále. Betty se zachvěla a padla na kolena. Její duši ze smrtelného těla osvobodilo jediné mávnutí mečem. Tak Stamovi položili život za svého Spasitele a stali se 73. a 74. mučedníky Vnitročínské misie, organizace založené v roce 1865 Hudsonem Taylorem.

Ve velikém opuštěném domě nedaleko odsud leží v tuto chvíli ani ne tříměsíční Helen Priscilla, dcera Johna a Betty. Je pečlivě zabalená v dětském spacím pytli a v několika vrstvách oblečení nevědomky skrývá poklad – dvě pětidolarové bankovky, které tam její maminka vložila s modlitbou, aby se ten, kdo Helen najde, o ni postaral. Na to si ale Helen musí ještě 24 hodin počkat. Kdyby bylo po vůli komunistických vojáků, neležela by tu teď Helen na posteli, všemi opuštěná. Její pláč by se nerozléhal prázdným domem a její duše by se spolu s dušemi jejích rodičů skláněla před vznešeností a nádherou Beránka na trůnu. Běh dějin ani detaily našeho života však neřídí zlovolníci, ale náš nebeský Otec, a Jeho rozhodnutím bylo, že čas Helen Priscilly ještě nenastal.

Do vyhledavače zadávám jména Stamových a klikám hned na první fotografii. Už od pohledu je jasné, že početná svědectví nelhala, byli to bezesporu milí lidé. Jejich kulaté brýle a mírné úsměvy budí spíše dojem skromnosti a náklonnosti ke knihám, než aby připomínaly cokoliv „ďábelského“. A tak se vkrádá myšlenka: Komu prospěla smrt tak mladých lidí? Vždyť celé roky pilně studovali, aby dokázali vydat počet o naději, kterou měli, a k tomu v jednom z nejtěžších jazyků na světě! Vždyť teprve nedávno oslavili první výročí svého manželství a před necelými třemi měsíci se jim narodila krásná dcerka!

 Potkali se při studiu Moodyho biblického institutu. John proslul mezi studenty i učiteli svou touhou po rostoucím poznání Boha, oddaností Jemu vystupováním, které z toho plynulo. Tajemník fakulty o něm později napsal: „Byl to mladý muž se strhující osobností a neobyčejným křesťanským charakterem. Byl vyrovnaný a energický, měl schopnost dobrého úsudku a byl iniciativní... prokázal se jako dobrý řečník s výjimečným vůdcovským talentem“ (str. 47). John sám si byl ale spíše vědom svých nedostatků. Jednomu ze svých bratrů napsal: „Můj jediný problém jsem já sám“ (str. 48).

Už od začátku ho přitahovala zahraniční misie, i když s volbou konkrétního místa, kde by po skončení školy šířil dobrou zprávu pro ztracené hříšníky, vyčkával na vedení Prozřetelnosti. Bál se, že i vztah k Betty by ho při rozhodování mohl negativně ovlivnit na úkor Boží vůle, a proto se v otázce sňatku s Betty držel zpátky, dokud nebylo jasné, že je Bůh vede do stejné země pod vlajkou stejné misijní organizace. Brzy se však jeho pozornost začala stáčet právě k Číně a Vnitročínské misii. Jeho otec, Peter Stam ho od těchto plánů zrazoval, přál si, aby po něm John převzal vedení misie Hvězda naděje v rodném Patersonu (nedaleko New Yorku), kterou před lety založil a která měla za cíl šířit evangelium po celých Spojených státech i v dalších zemích. Měl také strach, že se John stal obětí emočního nátlaku lidí verbujících mladé na zámořské misie, které byly často životu nebezpečné. To však nebyl Johnův případ. Svému bratrovi o tom napsal: „Pán ví, kde mě chce mít, jestli v Holandsku, v Patersonu nebo na jiném místě ve Státech, v Číně nebo v Indii. Zdá se mi však strašlivě nepřiměřené, když vidím tolik lidí tady doma ve srovnání s těmi několika tam. Všichni víme, že volné místo na díle Páně tady doma se vždycky najde, ale jak kdosi řekl: Jsou ti, kdo prostě nemohou odejít, a ti, kdo mohou. Proč by měli všichni zůstávat doma?“ (str.49-50) John si svých rodičů velmi vážil, a tak usilovně řešil tento názorový rozkol na modlitbách se svým nebeským Otcem. Po několika měsících se dočkal souhlasu a požehnání i od svého pozemského otce: „Ať ti Pán při konání Jeho vůle bohatě požehná a vede tě svým svatým Duchem. Musíme se modlit, aby se do Číny vydalo ještě více mužů.“ (str. 50)

Betty pocházela z rodiny misionářů. Celé své dětství strávila v Číně a stejně jako jejím čtyřem sourozencům i jí se zdála volba budoucího působiště přirozená – Čína. Odpověděla na výzvu tehdejšího generálního ředitele Vnitročínské misie, který v roce 1929 odtelegrafoval do své rodné země informaci o potřebě dvou set nových pracovníků, obzvláště svobodných mužů, kteří by byli ochotni působit v oblastech vnitřní Číny zmítaných nepokoji. Tato výzva naplněná vírou byla vyslyšena. Na evangelizační práci v Číně se přihlásil plný počet pracovníků, i když jen osmdesát čtyři mužů.

Johna velmi rychle zaujala Bettynina duchovní zralost a horlivost pro misijní práci. Oceňoval její tiché, vážné založení. Byla také talentovaná básnířka. Objev tohoto vzácného daru vzešel z těžkého období jejího života, kdy prodělala revmatickou horečku a její zesláblé srdce si vyžádalo několikaměsíční pobyt na zádech v posteli.

Na vysoké škole se potom o prázdninách zúčastnila křesťanské konference, která měla hluboký vliv na její další život. Svým rodičům o tom napsala: „... Vydala jsem se teď Pánu ještě víc, než jsem si kdy myslela, že je vůbec možné. Netušila jsem, že takové vítězství je myslitelné. Tou Cestou je jen Kristus – a úplné zasvěcení se Jeho vůli v našich životech... Nevím, co má pro mě Bůh připraveno. Jsem opravdu ochotná se stát starou pannou – misionářskou nebo starou pannou – prostě čímkoliv, a být jí po celý svůj život, jestli si to Bůh přeje. Je mi nad slunce jasné, že jediný smysluplný život je takový, který se bezpodmínečně poddá Boží vůli, je prožit Jeho způsobem v důvěře v Jeho lásku a vedení.“ (str. 42)

Mladý pár se tedy nakonec sešel v Číně, a protože sňatku už nic nebránilo, vzali se. Po líbánkách se naplno vrhli do práce pro Boží království. John se spolu se starším kolegou věnoval misijním aktivitám i biblickému vyučování, což ho velice naplňovalo. Cestování po tehdejší Číně probíhalo sice pěšky a nevyznačovalo se žádným pohodlím, ale zájem obyvatel o cizince a jejich poselství vše vynahrazoval. Betty si velice brzy získala pozornost mladých dívek a žen z okolí, což využila k tomu, že s nimi zahájila studium Božího slova. Asi po roce působení v Suanchengu se mladý pár vydal do jižní Anhui, nového místa, které jim bylo určeno. John se informoval o bezpečnosti této oblasti u místních autorit a byl ubezpečen, že žádné nebezpečí ze strany komunistů nehrozí. Dostal tedy od Vnitročínské misie svolení, aby se s rodinou přestěhoval. Asi po dvou týdnech vtrhli na jejich nové působiště rudí vojáci, a tak se Stamovi dostali do zajetí. Vojáci před Stamovými otevřeně diskutovali, jestli nemají malou Helen ihned zabít, aby s ní nebyly zbytečné problémy. Když už to vypadalo, že to opravdu udělají, namítl neznámý přihlížející farmář, že se to dítě jistě nedopustilo ničeho zlého. Vojáci mu tedy nabídli, že vymění jeho život za její. Farmář tiše odpověděl: „Souhlasím.“ A tak se taky stalo.

Stamovi byli přinuceni vydat se na pochod do města Miaoshou, kde se měl John shodou okolností toho dne setkat s evangelistou Lo. Dohodli se, že zde spolu vykonají nějakou evangelizační práci. Panu Lo i jeho rodině se podařilo schovat se před komunisty v horách. Když Stamovi dorazili do Miaoshou, vojáci je zanechali pod dozorem místního poštmistra. Ten se páru ptal: „Kam vás vedou? Kam jdete?“ John s jistotou odpověděl: „Nevíme, kam jdou oni, ale my jdeme do nebe.“ Poté napsal dopis Vnitročínské misii, kde informoval o výši výkupného, 20 tisíc dolarů, a o celé situaci. Na noc byli odvedeni do velkého domu, kde strávili svoje poslední společné chvíle – John vestoje, přivázaný ke sloupku postele, a Betty volná, aby se mohla postarat o miminko.

Události dalšího dne už známe. Jen bychom měli zmínit ještě jednoho statečného muže. Místní lékárník, prý docela vlažný člen zdejšího sboru, se jako jediný v průběhu pochodu ulicemi Miaoshou pokusil vojáky zastavit. Padl před vojáky na kolena a prosil je o milost pro Stamovy. Vojáci ho obvinili ze spolčování s cizinci a prohledali jeho dům, kde našli Bibli i zpěvník. Tím byl podepsán i jeho rozsudek smrti.

Druhého dne ráno, 9. prosince 1934, se evangelista Lo snažil zjistit místo popravy Stamových, což nebylo zrovna snadné. Vystrašení obyvatelé Miaoshou se báli, že se komunisté každou chvíli vrátí. Nakonec se dozvěděl o Orlím kopci, a když k němu spěchal, zastavila ho starší žena a ukázala mu dům, kde by se mělo nacházet dítě popravených cizinců. Lo se tam rozběhl a Helen rychle našel podle pláče.

A zde začíná vycházet najevo odpověď na naši otázku po tom, komu prospěla smrt dvou oddaných křesťanů, kteří měli celý život plný služby před sebou. Odpověď na tuto otázku existuje. Je slavná a jako jediná dává všemu smysl: Jejich smrt přinesla slávu velikému Bohu a Jeho království. Jak je něco takového možné?

Poté, co Lo svěřil Helen do péče své ženě, se rozběhl na Orlí kopec, kde spolu s dalšími křesťany zabalil těla Stamových a uložil je do rakví. Zástup, který se tam mezitím shromáždil, si vyslechl modlitbu pana Lo i jeho promluvu k nim: „Viděli jste ta poraněná těla a litujete tyto cizince kvůli jejich utrpení a smrti. Ale měli byste vědět, že jsou to Boží děti. Jejich duch nebyl zraněn a v této chvíli jsou v přítomnosti samotného Boha.

Přišli do Číny a do Miaoshou ne kvůli sobě, ale kvůli vám, aby vám pověděli o Bohu a Jeho lásce, abyste uvěřili v Pána Ježíše Krista a mohli být navěky zachráněni. Slyšeli jste to poselství. Pamatujte si, že je pravdivé. Jejich smrt to dosvědčuje. Nezapomeňte na to, co vám řekli. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

Mnozí ze zástupu plakali. O této reakci se později vyjádřil jeden z Johnových spolupracovníků: „Osobně jsem neviděl v Číně někoho plakat v reakci na poselství evangelia. Proč ta změna? Proč ta obměkčená srdce? Byli svědky projevu Boží moci a pravdy evangelia...“

Zpráva o smrti Stamových se rozletěla do celého světa. Rodiče Johna a Betty i Vnitročínská misie byli zaplaveni kondolencemi ze všech světadílů. Ve Spojených státech i v Číně se konalo několik vzpomínkových bohoslužeb. Na konci bohoslužby v Moodyho biblickém institutu povstalo sedm set studentů, aby vyjádřili ochotu zasvětit své životy misijní službě kdekoliv, kam je Bůh povede. Malé Helen přicházely dary, a to i peněžní, ze všech koutů světa.

A reakce rodičů? Matka Betty, Clara Scottová, napsala svým přátelům: „... Když ve čtvrtek večer přišel telegram s oznámením, že Betty a John jsou u Pána, netruchlili jsme jako ti, kdo nemají naději, ale cítili jsme, že by to mohlo přinést veliké požehnání Kristovým záležitostem zde v Číně a všude tam, kde se dozví o jejich mučednictví. Nemůžeme jinak, než se radovat, že se jim dostalo té cti a byli uznáni za hodné trpět pro Něho, a necítíme lítost, že byli ze všech pozemských zkoušek uvolněni tak brzy a že vstoupili do slávy, která náleží těm, kdo Mu zcela patří... To, že Helen Priscilla byla ušetřena, pro mě není nic menšího než zázrak. Můj manžel dnes ráno řekl: „Ani všechny tlupy proradných komunistů nemohly tomu bezmocnému dítěti ublížit, když úmyslem našeho Pána bylo, aby žila a oslavila tak Jeho jméno a ukázala Jeho moc...“ (str. 201)

Johnův otec napsal: „Naše drahé děti, John C. Stam a Elisabeth Scottová Stamová, odešly, aby byly s Pánem. Oba Ho milovali, sloužili Mu a teď jsou u Něho. Existuje snad něco slavnějšího? Je pravda, že způsob, jakým byli z tohoto světa vzati, byl pro nás všechny šokující, ale ať už prošli jakýmkoliv utrpením, nyní je to minulostí, a oba jsou nekonečně požehnáni nebeskou radostí.

Co se týče pozůstalých, byly nám ještě jednou připomenuty naše posvátné přísahy v telegramu od jednoho Johnova spolužáka...: Pamatujte, že jste Johna dali Bohu, ne Číně.“ Naše srdce, i když na malou chvíli prohnutá tíhou smutku, odpověděla Amen! Toužili jsme, aby... sloužil Pánu, a pokud to měl lépe vykonat svou smrtí než životem, souhlasili bychom...“ (str. 199)

V únoru 1935 vzdala Vnitročínská misie hold Stamovým těmito slovy: „Už se dlouho nestalo, že by nějaká událost spojená s misijním polem měla tak široký a hluboký dopad na tuto zemi. Věříme, že John a Betty Stamovi promluvili svou smrtí hlasitěji než svým krátkým životem v oddané službě. Ať nikdo nenazývá ukončení jejich pozemského chození tragédií, neboť ve skutečnosti je to triumf...“ (str. 206)

V Bohu není nic marné, ani smrt mladých lidí. Náš nebeský Otec ví o každém vrabci, který vypadne z hnízda, o každém vlasu na vaší hlavě, ví, že jdete právě bosi na smrt a že kdesi ve velkém domě leží vaše dítě opuštěné. Vše pečlivě naplánoval, vše má pod kontrolou a nikdy ani na chvíli nezamhouří před vaším osudem oči. Kéž toto vědomí ovládá naše každodenní chození s Ním!

A Helen Priscilla? Prvních pět let svého života strávila u svých prarodičů v Číně a poté odjela do USA. Při sňatku si přisvojila jméno svého manžela a od té doby ji není možné „zjistit podle jména“ – nejspíš si přála prožít svůj život ve skrytu před zraky veřejnosti.

(zdroj: John and Betty Stam - Missionary Martyrs - Vance Christie)