Úvod – kontext

Jakub, bratr Páně, psal křesťanům rozptýleným po celé tehdejší Římské říši. Napsal jim povzbuzení k vytrvalosti ve zkouškách a výzvu k radosti. Jeho dopis je velmi praktický a ukazuje nám jednoduchý křesťanský život v opravdové zbožnosti a vážnosti. K takovému životu potřebujeme moudrost, kterou si máme vyprosit od Boha, jenž je dárcem všeho dobrého.

Zkoušky přicházejí, aby z nás dostaly to nejlepší. Mají nás přetavit do nádherných klenotů v Boží klenotnici a nikoliv nás rozbít na kousky. Ovšem během zkoušek (i během pokušení!) máme většinou snahu obviňovat z našich problémů Boha a ty ostatní, spíše než se podvolit Bohu a podřídit se Jeho slovu (v. 2-8, 13-16). Víme, že každý dobrý dar je shůry, od Otce světel (Jk 1,17).

• Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření. (Jk 1,18)

Jakub ukazuje, že jsme se narodili ze slova. Podobně to napsal apoštol Petr:

• Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží. (1 Pt 1,23)

V první kapitole svého listu Jakub vysvětluje, že během zkoušek a pokušení potřebujeme ze všeho nejvíce připravit své srdce na to, abychom slyšeli, co říká Bůh. Začali jsme žít z Božího slova, ale abychom mohli ve víře pokračovat dále, musíme z tohoto slova i dále žít.

Náš text nám ukazuje, že členové Boží rodiny žijí život, který je obrazem Božího charakteru – život založený na Božím slově, život, který zapírá sebe sama a prokazuje milosrdenství druhým, tedy život v čistotě a pravdě. To nás přivádí k samotnému základu křesťanského života:

1. V tichosti přijměte zaseté slovo

• Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. (Jk 1,19-20)

Jakub začíná slovy: moji milovaní bratři. Otec světel má svou rodinu, prvotinu všeho stvoření. Narodili jsme se do rodiny milovaných bratří, ve které vládnou láskyplné vztahy. A ačkoliv později Jakub použije slova proradná stvoření (4,4), stále se jedná o Boží rodinu. A jedině díky láskyplným vztahům zde může naplno zaznít pravda, která se někdy neposlouchá úplně lehce a jednoduše. Ale o to více je třeba, aby zněla. Tam, kde pravda chybí, se totiž nemůže projevovat skutečná Boží láska. Vždyť i Bůh nám nejprve ukazuje to, jací jsme hříšníci, a teprve potom nás přivádí ke své lásce skrze Pána Ježíše Krista.

Na začátku našeho oddílu však Jakub používá ještě jiné slovo, které odkazuje k předchozímu verši: Pamatujte si… (A tak – KRAL; Proto – NBK) – ve spojení s následujícím slovesem tvoří výzvu či příkaz: Všechny dobré dary pochází od Otce světel, i nové narození z Božího slova, a tak/proto jednejte určitým způsobem. Jak tedy máme žít podle tohoto slova,  jehož působením jsme se nově narodili?

1) Každý člověk ať je rychlý k naslouchání.

Musíme být připraveni slyšet.Musíme vědět, že Bůh k nám mluví skrze své zapsané slovo. Právě zkoušky nás vedou k tomu, abychom slyšeli. To je jeden z důvodů, proč nás jimi Bůh provádí. Někdy jsme totiž natolik zaneprázdněni sami sebou, že ignorujeme Pána ve svých životech. Ale On ví, jak má upoutat naši pozornost. Proto musíme mít ve zkouškách uši připravené ke slyšení. Místo obviňování Boha Mu musíme naslouchat. Ježíš říká: „Kdo má uši ke slyšení, slyš.“

• Dávejte tedy pozor, jak slyšíte: Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má. (Lk 8,18)

Můžete si myslet, že slyšíte, ale nemusí to být pravda. Proto dávejte dobrý pozor, jak nasloucháte. Buďte obezřetní a ujistěte, že skutečně slyšíte. Slyšet v biblickém slova smyslu totiž znamená poslechnout. K novému narození patří nové srdce, které je ochotné a schopné poslechnout Boha. Je však třeba soustředit se ještě na další věci:

2) Buďte pomalí k mluvení.

Neunáhlete se ve svých slovech. O několik veršů dále Jakub ukazuje, že to, jak mluvíme, tvoří podstatnou část křesťanské zbožnosti.

• Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj. (Př 18,13)

Jednou ze známek nového narození je moudrost, která se projevuje ve slovech, v mluvení, které není ukvapené, ale je rozvážné. Není to jediný a rozhodně to není nejdůležitější znak křesťana, ale z nového srdce musí vycházet nová slova. Pokud toto chybí, musíme si klást otázku, zda skutečně došlo k novému narození.

A nemluvím zde o změně slovníku. Nejde o to nahradit světskou mluvu křesťanským žargonem, ale jedná se o kvalitativní proměnu. Když tedy někdo mluví stále stejně tvrdě, nemilosrdně, pyšně, nepravdivě, bez soucitu a slitování, a přitom říká: „Víš, já už jsem takovej, já to vždycky všem řeknu na rovinu a jasně,“ tak si musíme položit otázku, proč to ten člověk říká. Dělá to proto, že chce v lásce a s porozuměním říkat pravdu, nebo chce jenom nějak ospravedlnit svou vlastní hrubost a neochotu naslouchat argumentům druhých lidí? Nerozvážné mluvení odhaluje nerozvážné srdce, které možná vůbec není proměněné Boží milostí.

3) Neukvapujte se ve svých reakcích na slova druhých.

Jak často jsme hodně rychlí k hněvu vůči druhým lidem a jak rádi si myslíme, že to je přeci ten spravedlivý, „svatý“ hněv a že ti druzí jsou zjevně v neprávu. A tak se snažíme prosadit svou vůli, svůj názor, sebe sama – za každou cenu. Ale reakcí křesťana by neměl být hněv. Reakce křesťana by měla být stejná, jako je reakce Boží.

• Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.“ … Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2 Pt 3,3-4.9)

Petr píše o posměvačích, rouhačích, o lidech, kteří vzbuzují Boží hněv. Přesto čteme o Boží trpělivosti a milosti, která chce všechny přivést k pokání. Nepokoušejme se ani pomyslet na to, že náš vlastní hněv bude natolik spravedlivý, aby bylo všechno v pořádku.

• Vyhýbej se mladické prudkosti, usiluj o spravedlnost, víru, lásku a pokoj s těmi, kdo vzývají Pána z čistého srdce. Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám. Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2 Tm 2,22-26)

Proto mluvte s lidmi tak, abyste ukazovali na Krista a dávejte si pozor na svá ústa i na své srdce, aby nebylo naplněno hněvem, nýbrž abychom mluvili pravdu v lásce. Proto nám Pán dal dvě uši a jenom jedna ústa, abychom dvakrát tolik naslouchali druhým a jenom z poloviny mluvili.

4) Hlad po Božím slově

Podívejte se, co je napsáno dále v kontextu lidského hněvu:

• A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. (Jk 1,21)

Odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti! Toto je typický rozkaz evangelia: na jedné straně se něčeho vzdát, něco odstranit, a na druhé straně něco přijmout. Staré srdce je nahrazeno novým srdcem, kamenné a sobecké srdce je proměněno v nové, masité, milosrdné a pokorné. Krásně to ilustruje příklad Tesalonických:

• Lidé sami vypravují, … jak jste se obrátili od model k Bohu. (1 Te 1,9)

Od starého života k novému. Od starého mluvení k novému naslouchání. Od špíny a přemíry špatnosti k Božímu slovu.

Všimněte si spojení „přemíra špatnosti“. Slovo přemíra je použité v Novém zákoně jenom čtyřikrát – jednou je to hojnost milosti (Ř 5,17) a podruhé rozhojnělá radost (2 K 8,2). Zde je rozhojnělá špatnost! Ale kde se rozmohl hřích, tam se ještě více rozhojnila milost (Ř 5,20). Jakub nás nechce nechat na pochybách: Člověk je skrz naskrz prolezlý špatností. Proto nás vyzývá k jedinému: Odložte tuto špatnost a hřích a v tichosti přijměme Boží slovo.

Slovem jsme byli znovuzrozeni. Týmž slovem také rosteme. Jakub nám tady ukazuje, že je to hřích, který brání tomu, abychom mohli v tichosti přijímat Boží slovo.

Skutečně znovuzrozený křesťan nemůže být dlouhodobě znuděn Božím slovem. Občas slyším od lidí námitky typu: ‚Jsme zahlceni informacemi, tak proč máme v církvi poslouchat kázání, což jsou jen další informace‘, nebo ‚Celý týden pracuji hlavou, tak proč mám v církvi znovu namáhat svou mysl, vždyť já si potřebuji odpočinout‘. Podívejme se, co napsal apoštol Petr:

• Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; (1 Pt 2,1-2)

Jedním z charakteristických znaků znovuzrozeného člověka je hlad po Božím slově. Lidem, kteří jsou narození z Ducha, se Boží slovo nikdy neomrzí. Takoví neřeknou dost, to stačí. Už nepotřebuji Boží slovo. Už mě nebaví ho poslouchat. A pokud se náhodou něco takového stane – a může se to v našem životě stát – tak to má pravděpodobně jednu ze dvou následujících příčin:

1. Možná jste zakusili něco z Božího jednání, ale nedošlo ke skutečnému znovuzrození.
2. Neodhodili jste špatnost a hřích a ty vám nyní brání v tichosti přijímat Boží slovo.

Srdce křesťana je jako dobrá půda z podobenství o rozsévači, která je připravená, ze které je vytrhaný plevel a je nakypřená a dychtivě (v tichosti, pokorně) vstřebává zaseté zrno. Zrno zapadne do dobré půdy a přináší hojný užitek. Nesebral ho ďábel jako to na tvrdé, udupané půdě, neuchytilo se ani na skále, kde by rychle vzrostlo, ale slunce by ho spálilo, protože nemá hluboké kořeny. Ne! Zaseté Boží slovo přináší užitek, protože je přijímané v tichosti, v pokoře, s dychtivostí a touhou jednat podle tohoto slova.

Proto Ježíš varuje své posluchače, když jim znovu opakuje – kdo má uši ke slyšení, slyš. Musíme se to trpělivě učit, protože to není samozřejmost. Z toho důvodu chceme, aby naše děti slyšely výklad Božího slova. Proto zůstávají s námi i během kázání a učíme je naslouchat a dávat pozor. Jenom tehdy, když se naučí slyšet slovo, mohou se ho naučit v tichosti přijímat, poslouchat ho a podřizovat se mu. Teprve tehdy může přinést zaslíbený užitek, který popisuje Jakub – spasení duší.

Dnes jsme svědky všeobecného odklonu od Božího slova v církvi, kdy se zdůrazňuje alternativní „zvěstování“, např. formou hudby, divadelních scének nebo filmů či pantomimy. Jakub však říká, že je to právě Boží slovo, které musíme slyšet a přijmout, a které vykoná své dílo v nás. Dovede nás ke spasení. Apoštol Pavel napsal Timoteovi:

• Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. (2 Tm 3,15)

Spasení je jenom skrze Krista, ale pravdu o Kristu můžeme poznat jedině z Písma. Proto potřebujeme slyšet Boží slovo a v tichosti ho přijmout. Co to znamená přijmout Boží slovo? Znamená to souhlasit s ním? Znamená to vědět o něm? Znamená to jediné:

2. Podle toho slova také žijte

• Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! (Jk 1,22)

1) Vytrvalá podřízenost Božímu slovu

Pokorně přijmout Boží slovo znamená plně se na ně spolehnout. Je to jako s židlí. Já mohu tvrdit, že věřím, že si na ni mohu sednout. Mohu říkat, to je dobrá židle a možná se o ni můžu trochu opřít. Ale to není víra ve smyslu důvěry a plného spolehnutí se.

Jestli se na ní opravdu spoléhám, potom si na ni sednu, plnou vahou a vůbec nepřemýšlím o tom, zda si na ni můžu nebo nemůžu sednout a spolehnout se na ni. Tak je to v životě křesťana s Božím slovem. Přijmout ho znamená plně se na něj spolehnout a tedy podle něj také jednat.

Když lidé tvrdí, že staví na Božím slově, tak chci vědět, co to znamená, a chci znát nějaké konkrétní příklady. Často se stačí zeptat na pár věcí a hned víte, na čem jste. Můžete slyšet odpovědi typu: „To přeci nemůžeš brát tak vážně“, „Nemůžeme přesně vědět, jak to je“, nebo „Dneska je jiná doba, dneska už to nejde, aby lidé žili až do svatby v čistotě“ atd. V takových případech musíme dávat velký pozor a zkoumat podle dalších znaků, zda mluvíme se znovuzrozeným křesťanem, nebo s člověkem, který podlehl náboženskému sebeklamu.

Neklamte sami sebe, říká Jakub. Poprvé frázi používá v kontextu hříchu (v. 16), podruhé na tomto místě, když ukazuje na důležitost jednání podle Božího slova. Už žádný sebeklam! Jestliže jsme přijali Boží slovo, musíme podle něj také jednat. Jak poznáme, že jsme přijali Boží slovo, neboli že jsme se znovuzrodili z Božího slova? Poznáme to podle toho, že:

1) Budeme činiteli slova, budeme prokazovat vytrvalou a poslušnou podřízenost slovu.

2) Nebudeme jen posluchači, protože slyšení Božího slova bez aktivní poslušné odpovědi je ve skutečnosti jeho odmítnutí a tedy vzpoura proti Bohu.

3) Nebudeme klamat sami sebe. Lidské srdce je zrádné a my velmi snadno a často dokonce rádi podléháme sebeklamu. Nikdy však nemůžeme oklamat Boha – On ví, kdo doopravdy jsme. Můžeme obelstít spoustu lidí, můžeme oklamat sami sebe, ale nikdy ne Boha. On ví všechno o mně i o vás. Všechny věci jsou před Jeho očima zjevné a nezakryté, před očima toho, jemuž se budeme zodpovídat.

A kdybychom ještě pořád nerozuměli tomu, co chce Jakub říci, dává nám praktický příklad:

2) Aktivní reakce na Boží slovo

• Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. (Jk 1,23-24)

Zajímavé spojení „jen slyší“ a „nejedná“ má svůj výklad ve čtvrté kapitole:

• Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích. (Jk 4,17)

Také Pán Ježíš vyprávěl na toto téma podobenství:

• Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký. (Mt 7,26-27)

Bláznivý, hloupý, pošetilý člověk, který slyší tato slova a nejedná podle nich.

3) Život před Boží tváří

• Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky. (Jk 1,25) 
• A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále. (Mt 7,24-25)

1. Zahledí se a vytrvá. Není samozřejmé, že Boží slovo v nás bude pracovat. Ne nadarmo ho Jakub připodobňuje k zasetému semínku. Když nebude mít vláhu a živiny, zemře. I Boží slovo potřebuje dobré podmínky k růstu. Proto Jakub píše: „Zahledí se do Písma a vytrvá“ v něm, tedy zůstane v Božím slově, bude v něm zakotven, jako blahoslavený muž:

• …který si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. (Ž 1,1-2)

2. Není zapomnětlivý, ale vytrvalý. Jistě všichni čteme Písmo, ale pamatujeme si ho? Vzpomenete si, co jste naposledy četli? Jak vás to oslovilo? Co praktického z toho vyplynulo pro váš život? Jak v tom zůstanete vytrvalí?

3. Bude blahoslavený pro své skutky. Jednání podle Písma se bude projevovat velmi prakticky. Jak? To se dozvíme v následujících verších:

3. Zrcadlete Boží charakter

Znovu nás Jakub varuje, abychom neklamali sami sebe. Neklamte se ohledně toho, co je to pravé náboženství nebo pravá zbožnost.

• Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná. (Jk 1,26)

Prvním rozlišovacím znamením je:

1) Proměněný jazyk

Jakub uvádí proměněný jazyk jako jednu z mnoha charakteristik opravdové zbožnosti. Je to otevřené okno do našeho srdce. Chcete vidět do srdce člověka? Poslouchejte, jak mluví! Nejenom co říká, ale také, jak to říká.

Kniha Přísloví nám má mnoho co říci o tom, jak máme mluvit a zvláště desátá kapitola je nabitá tímto tématem.

• Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení, kdežto kdo krotí své rty, je prozíravý. Jazyk spravedlivého je výborné stříbro, srdce svévolníků nestojí za nic. Rty spravedlivého připravují pastvu mnohým, ale pošetilci umírají na to, že jsou bez rozumu. (Př 10,19-21)

• Moudrý se vyhýbá přílišnému mluvení (v. 19)
• Spravedlivý říká jenom to, co je hodnotné (v. 20)
• Spravedlivý sytí svou řečí ostatní (v. 21)
• Moudrý mluví slovo Boží, zatímco z úst hlupáků se valí pošetilost.

Všimněte si rozdílu mezi moudrým – spravedlivým (tedy tím, kdo uctívá Boha v Duchu a v pravdě, tím, kdo je opravdově zbožný) a pošetilcem (tím, kdo není křesťanem):

• Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí k hněvu. Jazyk moudrých přináší dobré poznání, kdežto ústa hlupáků chrlí pošetilost. (Př 15,1-2)

Jakub znovu opakuje: Pozor na náboženský sebeklam a marnou vnější zbožnost. Jaká je opravdová zbožnost? Vedle zbožného mluvení se jedná o:

2) Vytrvalé prokazování milostrdenství

• Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa. (Jk 1,27)

Celý náš život žijeme před Bohem Otcem. Jsme vybízeni, abychom v modlitbách směle přistupovali před Jeho trůn milosti a slávy (Žd 4,16). Ale někdy jsme v pokušení domnívat se, že Bůh je daleko a vůbec o nás neví. Jakub však říká, že žijeme před Jeho očima, před Jeho svatou tváří. To je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si máme uvědomovat. Bůh je tady. Bůh je s námi. Musíme to vědět v dobrém i zlém. Toto vědomí pro nás bude velikou posilou, abychom jednali a žili dobře a nebáli se – protože Bůh je s námi. Ale toto vědomí pro nás musí být také varováním před hříchem a nesvatým životem – vždyť Bůh je s námi! A náš život před Jeho tváří zrcadlí Boží charakter světu a lidem okolo nás.

Všimněme si dvou slovíček, které charakterizují zbožnost nebo spíš náboženství. Slovo zde použité pro zbožnost klade důraz na vnější zbožnost. To je ta zbožnost, která se projevuje navenek. Jakub ji charakterizuje dvěma slovíčky – v češtině máme pravá a čistá (EP), čistá a ryzí (NBK), čistá a neposkvrněná (KRAL, KMS).

Slovo čistá vyjadřuje pozitivní aspekt zbožnosti. Má ukazovat na Boží svatost, čistotu. Můžeme zde vidět spojitost se světlem:

• Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5,14-16)

Naše zbožnost má být čistá a ukazovat na Otce. Konec konců jako křesťané vždycky ukazujeme na Otce v nebesích – je naše zbožnost čistá, takže přináší Bohu slávu?

To druhé slovíčko, které máme v ekumenické Bibli přeložené jako pravá, jinde jako ryzí nebo neposkvrněná, je použité celkem čtyřikrát v Novém zákoně. Podívejme se na ta místa:

První text je o Kristu jako o našem veleknězi:

• To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa… (Žd 7,26)

Neposkvrněný velekněz – neposkvrněná zbožnost. Naše zbožnost má být čistá jako Kristova čistota.

• Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích (1 Pt 1,4)

Naše zbožnost je nebeská zbožnost. Je nádherná. Poslední text se opět nachází v listu Židům:

• Manželství ať si všichni váží. Manželské lože je bez poskvrny, smilníky a cizoložníky však čeká Boží soud. (Žd 13,3 NBK)

Tato tři místa nám mohou pomoci porozumět tomu, o jaké zbožnosti píše Jakub, když nám říká, že má být neposkvrněná či ryzí.

A taková zbožnost se podle Jakuba projevuje především milosrdenstvím. Zbožnými slovy a zbožným jednáním. Milosrdenství, které tady Jakub popisuje, znamená starat se o ty, kdo se nemohou postarat sami o sebe. Vdovy i sirotci byli ve starověké společnosti zcela odkázáni na pomoc druhých. Bylo to tak – alespoň v Evropě – až do devatenáctého století, kdy začala výrazná socializace.

Dneska žijeme ve společnosti, která je v tomto ohledu úplně jiná. Dnes už kolem nás není mnoho vdov a sirotků, kteří by byli odkázání jenom na pomoc druhých lidí a nedokázali se bez ní obejít. A dokonce i v novozákonní době Písmo říká:

• Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu. (1 Tm 5,3-4)

Takže i dnes jsme povinni ujímat se takových, kteří jsou skutečně opuštění, kteří se nemohou sami o sebe postarat. Ale nesmíme si to plést s těmi, kteří se o sebe nechtějí postarat. Protože dnes je kolem nás celá řada lidí, jimž vyhovuje zahálčivý život ve společnosti, která se o ně postará. Ale jsou zde i takoví, kteří se o sebe skutečně postarat nemohou nebo to neumějí. A to je místo pro opravdovou zbožnost. Na takovém místě mají být vidět křesťané.

Samotné skutky milosrdenství ovšem nestačí. Kdyby Jakub skončil tady, u sociální pomoci druhým, hrozilo by nám, že upadneme do pasti náboženství založeného na skutcích. Jakub zdůrazňuje sociální stránku opravdové zbožnosti, ale zároveň jde ještě dále.

Dodává jednu důležitou charakteristiku, která se sice také týká vnějšího jednání, ale která vychází zevnitř, ze srdce proměněného milostí.

3) Chránit se před poskvrnou světa

Svatí buďte, neboť Já jsem svatý, říká Pán. To je podstatná a důležitá charakteristika opravdové zbožnosti. A tady také končí jakékoliv lidské náboženství, každá lidská snaha, protože skutečnou svatost můžeme v těle zakusit pouze na základě víry – na základě úplného spolehnutí se na oběť Pána Ježíše Krista a na Jeho vzkříšení. Tady začíná proměna srdce, která nás vede k tomu, abychom se vyvarovali podobnosti se světem, abychom nepokračovali ve starém nesvatém způsobu života, ale celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly hledali Pána a učili se Ho stále více milovat.

Závěr

Jenom z Kristova kříže a z moci Jeho zmrtvýchvstání můžeme čerpat sílu k ukřižování sebe sama. K novému mluvení i k novému jednání. U Kristova kříže to začíná:

• … protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Ko 1,20)

U kříže začíná nové narození, jak jsme to viděli na začátku. A jenom skrze kříž může pokračovat zbožný život – život v opravdové zbožnosti. Nelze ho žít bez Krista a Jeho veliké moci. Jenom On může změnit naše srdce, mysl i jednání. Proto:

• Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. (Žd 10,23)

Amen.