Turisté přijíždějí do našeho hlavního města nejen kvůli památkám, nýbrž i kvůli jménu Franze Kafky. Jméno pražského německého spisovatele židovského původu jim připomíná zaniklou německou a židovskou Prahu. Mnozí chtějí navštívit město, které svou atmosférou přispělo ke zrodu svérázného literárního díla.

Kafka ve svých povídkách a románech velmi přesně tlumočí napětí mezi moderním člověkem a nepřátelským světem. Jedna z krátkých povídek "Před zákonem" je svým způsobem reprezentativní pro celé Kafkovo dílo. Kafka nám nevysvětluje svou řeč symbolů, prostě nás uvádí rovnou do situace. Jeho hrdina, anonymní muž z  venkova, žádá, aby byl vpuštěn do zákona. O jaký zákon se jedná, jak vypadá či jak funguje, není čtenáři sděleno. Vchod do zákona střeží dveřník, typicky nepříjemný byrokrat. Hlídá vchod a nedovolí žadateli vstoupit. Brána je sice otevřená, dveřník však upozorňuje bezbranného venkovana na další úskalí cesty k zákonu a doporučuje mu, aby se svěřil do jeho rukou a čekal na pokyn, až bude moci vstoupit. Muž se posadí před branou; čeká, dokud nezestárne a nezemře. Závěr povídky je ironicky vypointován:

Před smrtí se mu v hlavě soustředí všechny zkušenosti celé té doby v jedinou otázku, kterou dveřníkovi dosud nepoložil. Pokyne mu, neboť není již s to vztyčit tuhnoucí tělo. Dveřník se musí k němu hluboko sklonit, jelikož rozdíl ve velikosti se značně změnil v mužův neprospěch. "Copak chceš teď ještě vědět?" zeptal se dveřník, "jsi nenasytný". "Všichni přece dychtí po zákonu," řekne muž. "Jak to, že za všechna ta léta nikdo kromě mne nepožádal, aby byl vpuštěn?" Dveřník pozná, že muž již dokonává, a aby dostihl ještě jeho zmírající sluch, zařve na něho: "Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jenom pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho."

Pokusme se dešifrovat Kafkovo podobenství. Hrdina patří nepochybně mezi hledače pravdy. "Zákon" je tedy nějaký střed bytí, ze kterého vychází smysl všech věcí. Muž přichází s odvahou mládí, aby celou věc prozkoumal, vždyť poznat smysl své existence je životně důležité. Jeho pokus však ztroskotá na první překážce, která ho odradí. Kafka tuto překážku vyjádřil obrazem skřetího byrokrata, postavy napůl komické napůl démonické; dveřník zřejmě ztělesňuje všechny nepříjemné zážitky s úřady, které spisovatel kdy absolvoval.

Náš hrdina zapomíná na cíl svého snažení. Uvědomuje si svou samotu, ale nezná její příčinu. Stojí před něčím, aniž by to poznal. V tomto stavu nakonec zemře. Neexistuje příliš mnoho literárních děl, která by tak názorným způsobem odhalovala děsivou práz- dnotu vnitřní zkušenosti lidí, v je- jichž životě chybí pevný Boží bod. Mnoho intelektuálů se ztotožní s životním pocitem Kafkových próz. Jsou to typy lidí, kteří hledají pravdu. A přece právě oni zřídka uvěří v Krista. Většinou pohrdnou Kristovou obětí jako něčím málo zajímavým a příliš jednoduchým podobně jako Atéňané, když se posmívali Pavlovi na Areopagu (Skutky 17:32). Jejich problémem je pýcha a vyústění jejich snažení není často nepodobné tomu, které vidíme v Kafkově povídce. Jeho hrdina vyvine velké úsilí, aby pronikl do zákona. Podplácí dveřníka a snaží se uprosit blechu v jeho límci, aby se za něj přimluvila. Kafka tím snad chtěl naznačit, že pokud nenajdeme řešení včas, stáváme se dětinskými a zatvrzelými. V epištole Korintským Pavel píše:

• Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? (1. Korintským 1:20)

Přesto existovalo pro muže z venkova řešení. Mohl se odvážit vstoupit dovnitř i přes zastrašování strážce. Brána byla přece otevřená. Neměl spoléhat na lidského prostředníka. Pokud doufáme v člověka, nepoznáme smysl života a jsme oklamáni. Poslední dobou se často diskutuje o sektách. Mnoho pyšných hledačů skončilo v náručích bizarních náboženských svůdců. Ani věřící člověk se nemůže vyhnout otázce, jestli sám náhodou není pod vlivem nějakého bludu. Možná, že se někdo trápí právě tímto problémem a zůstává sám se svými otázkami a pochybnostmi.

Mohu vám nabídnout své osobní řešení. Pokud sám sebe vidím jako člena jedné z protestantských skupin a protestantismus jako jednu ze životních alternativ nemocné společnosti, sám u    sebe těžko naleznu tolik drzosti, abych si myslel, že mám patent na pravdu. Ještě mohu být jakž takž úspěšný, pokud křesťanský sbor, kam chodím, posiluje ve mně určité exkluzivní postoje. Jakmile však vykročím ze sboru vstříc všední realitě, mnoho získaných pravd se mi rozsype na prach. Stále totiž dělám stejnou chybu. Dívám se příliš okolo sebe.

Lépe je však dívat se nahoru. Život je naštěstí někdy tak těžký, že nám nic jiného nezbývá. Stojím před Bohem stejně jako hrdina Kafkovy povídky před zákonem. Stojím u vchodu, který byl určen pouze pro mne. Nebavím se s nějakým nafoukaným ouřadou, ale oslavuji přímo "Zákon", abych obdržel instrukce, jak se mám zorientovat v    tomto světě. Kdo věří, nezůstává opuštěn. Písmo i zkušenost nás vedou k tomu, abychom se stali hlubokými individualisty víry. Víra totiž není záležitostí kolektivní, nýbrž osobní. Ne nadarmo Komenský v Labyrintu vyzývá:

"Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře."

Potřebujeme být sami s Bohem; bez cizí asistence, bez nějakých doporučených metod. Potřebujeme osobní zkušenost modlitby. Často se přistihnu, že ve svém modlitebním životě odříkávám navyklé fráze, které jsem přejal od jiných lidí. Přítomnost Kristova v našem životě vyvolává potřebu osvojit si umění modlitby. Něco takového jistě prožívali i učedníci, když volali "Pane, nauč nás modlit se".

Osobní modlitební život se může stát i východiskem pro pochopení toho, čím nás zavaluje tento svět. Pravým cílem modlitby však musí být nejprve poznání Boha. My to děláme většinou obráceně, začínáme u věcí pozemských, Písmo však doporučuje postup opačný:

• "Usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí na pravici Boží" (Koloským 3:1).

Potřebuji výšku Božího pohledu na to, čím jsem zde obklopen. K tomu je nutné být vyzdvižen a "posazen na nebesích v Kristu Ježíši" (Efezským 2:6), aby mě věci na zemi nestahovaly zpět.

-ms-