Na podzim minulého roku (2013 - pozn. red.) se v jihokorejském Pusanu konalo plenární zasedání Světové rady církví (SCR). V roli pozorovatele se ho tradičně zúčastnila i delegace z Vatikánu. Její šéf biskup Brain Farell se na shromážděnou nekatolickou mozaiku obrátil s apelem na potřebu křesťanské jednoty: „Jsme tady především proto, abychom připomínali, že úsilí o plnou jednotu by mělo být hlavním úkolem křesťanů, protože to po nás chce Kristus.“ Naprosto správně – ad fontes! Taková je první reakce každého, kdo bere vážně známá Ježíšova slova. Po malém zamyšlení ale vytanou na mysli dvě otázky. Ta první zní: Nemá ten apel jakési zpoždění – téměř o několik století? Mnohé nám napoví, jak se katolická církev postaví k blížícímu se Lutherovu výročí. Katolický kněz Jan Hus skončil jako heretik v plamenech. Martina Luthera, rovněž katolického kněze, uchránily před podobným osudem příznivější politické poměry v říši. Určitě za tím nestálo větší pochopení ze strany církve. Výsledkem všech pokusů o nápravu poměrů tak nebyla obnova, nýbrž rozdělení církve, které je tu dodnes.

Druhá otázka zní: Jakou odezvu lze čekat na takový apel? SCR sice plní svoji funkci platformy pro setkávání a výměnu názorů, to je ale zřejmě maximum, které se od ní dá očekávat. Pravoslavní mají k římskokatolické církvi blíž, ale ani od nich se nedá čekat, že by se jen tak beze všeho vzdali své tisícileté tradice. A evangelikálové? Ani mezi nimi zapálené stoupence jednoty podle katolických představ nenajdeme. Pochopení pro specifika katolické nauky – eucharistií a kněžstvím počínaje a dogmaty o neposkvrněném početí a papežské neomylnosti konče – by v evangelikálních kruzích čekal možná nějaký lektor marxismu-leninismu.

Především je ale nutné vědět, jaká je ve věci jednoty oficiální pozice samotné katolické církve. Zjistit to není těžké. Tak např. v dokumentu vydaném 10. 7. 2007 (potvrzeném papežem Benediktem XVI.) vysvětlují kardinál William Joseph Levada a arcibiskup Angelo Amato, tehdejší autority kongregace pro nauku víry, co přesně znamená pojem „subsistuje (uskutečňuje se)“, jímž 2. vatikánský koncil charakterizoval povahu katolické církve vzhledem k jediné křesťanské církvi, založené Kristem. Pojem subsistit podle tohoto dokumentu znamená: „Církev Kristova… se uskutečňuje v katolické církvi“. Pokud „církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především vlivem apoštolské posloupnosti mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí“, zasluhují titul „místní či partikulární církve“… Pozice pravoslavných se tak jeví jako celkem nadějná.

Avšak křesťanské komunity, zrozené z reformace 16. století, nenazýváme církvemi, vysvětluje dokument: „Podle katolické nauky tato společenství nemají apoštolskou posloupnost ve svátosti svěcení, a proto postrádají bytostně konstitutivní prvek bytí Církve… Zmíněná církevní společenství, která zvláště v důsledku absence služebného kněžství nezachovala pravou a celistvou podstatu eucharistického Tajemství, nemohou podle katolické nauky být nazvána ‚církvemi‘ ve vlastním smyslu slova.“ Takové věci se samozřejmě při příležitostech, jakou bylo plenární zasedání SCR, neříkají. Bylo by to přinejmenším nezdvořilé. Přitom se ovšem jedná o rozdíly naprosto zásadní. Laicky shrnuto to prostě vypadá, že tady někdo něco důležitého nepochopil. Buď protestanti nepochopili, v čem spočívá podstata pravé Církve Kristovy (rozuměj katolické), anebo katolická církev nepochopila (a od dob Tridentského koncilu stále nechápe), co bylo podstatou reformace.

Josef Potoček