Existence osobního, mravního Boha je základní, fundamentální otázkou lidského života. Jestliže neexistuje mravní Bůh, potom není žádný mravní princip, proti němuž bychom hřešili, a nutnost spasení se stává nepotřebná. Jestli žádný Bůh není, potom neznáme příčinu nadpřirozeného stvoření, a vše, co o něm čteme v Bibli musíme chápat jen jako smyšlené a neúplné vyprávění o    vzniku světa. Abychom našli pravdu o  vzniku světa, musíme najít odpověď na základní otázky: "Je Bůh?" a jestliže Bůh je, "jaký je to Bůh?".

Lidé často namítají, že Boha nemůže nikdo dokázat. Nejlepší odpověď na takové prohlášení je: "Kdybyste chtěli Boží existenci nebo neexistenci dokázat, jaké důkazy byste přijali?" Lidé chtějí důkazy, ale často nemají tu nejmenší představu o tom, jaký důkaz by přijali. Tito lidé nejsou připraveni přijmout ani ten nejpřesvědčivější důkaz. Člověk díky své "soběstačnosti" Boha přehlíží. Mnozí jsou ideologicky naprogramováni odmítnout každý důkaz a rozumový závěr o Bohu.

• Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství. (Římanům 1:19-22)

Sama Bible říká, že kdo nevidí Boha ve stvoření, upadl v bláznovství. Kde máme Boha hledat? Je to tak jednoduché. Stačí pozorovat stopy inteligence tvůrce. Najdeme-li pazourek otesaný do tvaru hrotu, už je to pro nás důkaz šikovnosti lovce. Keplerovy zákony o  oběhu planet, ač řádově nekonečněkrát složitější než ten nejlépe otesaný pazourek, už nejsou pro naši inteligentní, ale mozolnatou mysl dostatečným důkazem o Boží důmyslnosti a inteligenci, která stvořila a udržuje celý vesmír v chodu. Zkusme zapřemýšlet nad logickými závěry obhájců Bible:

I. Důvod, že Bůh je a nemlčí, je důvod kosmologický; odvozený ze stvoření, (kreace):

Zákon příčiny a účinku odhaluje, že každý konečný, ohraničený jev je způsoben vnější příčinou, nikdy ne sám sebou. Protože je zde vesmír, stvoření, potom musel být zapříčiněn něčím jiným než sám sebou. Tento důvod má dva stupně. První stupeň je, že vesmírné stvoření muselo být od svého prvopočátku zapříčiněno. Druhý stupeň je, že vesmírné stvoření potřebuje udržující příčinu v každém okamžiku, aby spojitě existovalo. Tedy:

První stupeň kosmologického důkazu Boha - Vesmírné stvoření bylo od svého prvopočátku zapří- činěno:

To můžeme shrnout do třech bodů:

a. Vesmírné stvoření má počátek.

b. Cokoliv, co má počátek, muselo být zapříčiněno vnější příčinou, nikdy ne samo sebou.

c. Proto bylo vesmírné stvoření zapříčiněno něčím jiným, než samo sebou, a tou vnější příčinou je Stvořitel - Bůh.

Mnoho lidí se snaží tento logický závěr obejít a tvrdí, že vesmírné stvoření je věčné, nemělo žádný počátek. Americký astronom Carl Sagan, autor populárních televizních naučných pořadů, řekl: "Vesmír je vše, co je, vše, co kdy bylo nebo co kdy bude." Jak takovému tvrzení oponovat?

Vědecké důvody pevně podporují myšlenku, že vesmír měl počátek, že tu prostě nebyl "odvždy". Zastánci teorie věčného vesmíru bez počátku musí věřit, a také to někteří ve svých vědeckých pojednáních prohlašují, že vesmír produkuje neustále vodíkové atomy, které vznikají z ničeho. V takovém případě je víra v Boha nespornější než víra ve samovznikající vodík. Vědci studující původ vesmíru se všeobecně shodli na tom, že vesmír vešel v existenci nějakým překotným způsobem, který nazývají "velkým třeskem". Hlavním svědkem, že vesmír měl počátek, je druhá termodynamická věta. Ta dosvědčuje, že vesmír neustále ztrácí práceschopnou energii. Jestliže se však práceschopná energie snižuje, potom musel být vesmírný "orloj" nejdříve do chodu uveden, "natažen". Proto, vesmír nemůže být věčný a musel mít počátek. Robert Jastrow, zakladatel Goddardova Institutu pro Vesmírné Studie podléhající NASA, řekl: "Potřebujeme věrohodné vysvětlení, které potvrdí explozivní zrod našeho vesmíru; ale i kdybychom jej měli, věda nikdy nebude moci najít vysvětlení, proč a jak k němu došlo. Vědecké úsilí vysvětlit historii vesmíru končí v časové blízkosti momentu jeho stvoření".

Kromě vědeckých důvodů, že vznik vesmíru měl počátek, máme ještě filozofický důvod. Čas totiž nemůže jít zpět do historie věčně. Teoreticky můžeme hovořit o nekonečném počtu bezrozměrných imaginárních bodů na úsečce mezi dvěma body. Kdyby jich skutečně bylo nekonečné množství a kdybychom přes každý prošli, potom bychom nikdy nemohli urazit ani tu nejkratší vzdálenost. Před cílem naší cesty by vždy byl další bod, který bychom museli překročit. Podobně, kdyby vesmír neměl historický počátek, nikdy bychom nemohli v čase dosáhnout současnosti, protože bychom před ní mohli předsunout vždy ještě jeden moment. Protože však nežijeme v imaginárním abstraktním matematičnu, ale v konkrétním, skutečném vesmírném časoprostoru, pak i  ten nejmenší, nejelementárnější úsek vzdálenosti i času má svůj rozměr. Nekonečně malá věc je bezrozměrné nic, ale čas a prostor jsou něco. Protože vesmír byl stvořen v prvotním časovém okamžiku, mohl čas "doběhnout" až do současnosti. Realita současnosti je důkaz počátku, tedy stvoření, a jeho prvotní příčiny.

• Na počátku (čas) stvořil Bůh (příčina) nebe (prostor) a zemi (hmota). (Genesis 1:1)

První verš Bible odhaluje vše. Bůh, nezapříčiněná příčina všeho co existuje, stvořil současně čas, prostor a hmotu. Bůh není omezen časem, prostorem a hmotou jako my, protože stojí vně svého trojjediného vesmírného stvoření. Když jsme ukázali, že stvoření musí mít příčinu svého vzniku, můžeme pokračovat dál:

Druhý stupeň kosmologického důkazu Boha - vesmírné stvoření potřebuje udržující příčinu, aby mohlo spojitě existovat:

Někdo udržuje chod vesmíru, aby všechno se vším, tedy i s  námi, nepřestalo ani na okamžik existovat.

neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i  panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho (1.  stupeň) a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, (2. stupeň) (Koloským 1:16-17)

v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky (1.  stupeň). On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem (2. stupeň). (Židům 1:2-3)

Vesmírné stvoření potřebuje jak prvotní příčinu zrodu, tak i udržující konzervační příčinu. Můžeme se také ptát:

Proč je zde něco, když by tu nemuselo být nic?

a. Víme, že konečné, měnící se objekty existují všude kolem nás. Popřít můžeme jen to, o čem víme, že existuje; neexistence stojí mimo naši mysl.

b. Každý konečný, měnící se objekt musí být zapříčiněn něčím jiným. Jestliže je objekt konečný a mění se, potom nemůže existovat svébytně a nezávisle. Kdyby existoval nezávisle nebo bezpodmínečně, potom by byl věčný a neměnný.

c. Nekonečná řada historicky sestupných příčin je nesmyslná. Nemůžeme donekonečna odůvodňovat, že vznik nějakého konečného měnícího se objektu byl zapříčiněn jiným konečným měnícím se objektem, a ten zase dalším. Takovou logiku používají zastánci teorie ustáleného vesmíru. Jejich argumenty nedokazují zhola nic, protože odsouvají vysvětlení do historického nekonečna. Nakonec i ten, kdo odmítá existenci Boha, musí dojít k příčině, která se stala příčinou své vlastní existence, a současně, ve chvíli vzniku by byla následkem této příčiny. A to je rozvod s rozumem. Bible konstatuje:

• Bloud si v srdci říká: "Bůh tu není." (Žalm 53:2)

a dodává, že odtud nepochází nic dobrého, jen zkáza a lidské pikle.

d. Proto musí existovat prvotní, neomezená, neměnná a nezapříčiněná příčina každého druhotného, omezeného, měnícího se a zapříčiněného objektu, který existuje.

Hledanou tvůrčí silou je Stvořitel! Důvod odvozený ze stvoření sice dokazuje, že zde musí být tvořivá a udržující síla, ale nepoví nám už nic o tom, jaký je Bůh nebo kdo Bůh je a zda je to Bůh, o kterém čteme v Bibli. Bůh existuje a nemlčí. On sám nám odhaluje smysl a způsob vesmírného stvoření. Přesto, existují pochybnosti. Tuto sku- tečnost shrnul z hlediska minulosti i  budoucnosti Petr:

a budou se posmívat: "Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření." Těm, kdo toto tvrdí (zastánci pozvolného evolučního nebo ustáleného vývoje), zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny (1. stupeň, počátek stvoření). Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul. Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, (2.  stupeň, udržování stvoření) dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí.

(2. Petrův 3:4-7)

II. Důvod, že Bůh je a nemlčí, je důvod teleologický; odvozený z  účelového projektu:

Vesmír se vším, co obsahuje, je vysoce organizovaný a má svůj řád. Naše zkušenost a pozorování odhaluje inteligentního architekta vesmíru:

a. Všechny projekty vyžadují konstruktéra.

b. Vesmír je nejdokonalejší organizovaný projekt, jaký známe.

c. Proto musí existovat nejdokonalejší Tvůrce vesmíru.

Kdykoliv vidíme nějaký plánovaný projekt, i to nejprimitivnější dílko, pak bezpochyby předpokládáme, že původcem je inteligentní bytost se smyslem pro organizovanost, řád a účel. Hodinky vyrobil hodinář, budovu projektoval architekt, postavil stavitel a obraz namaloval malíř. Zprávy zakódované třeba jen písmem vyžadují inteligentního odesílatele. Tímto způsobem uvažujeme všichni, protože taková je naše životní zkušenost. Učeně tomu říkáme princip kauzality, neboli zásada příčiny - vše je něčím zapříčiněno. Čím je projekt složitější a organizovanější, tím více inteligence a umu a práceschopné energie je k jeho uskutečnění zapotřebí. Nejvyšším dílem, nebo projektem vesmíru je člověk. Jeho projektantem musel být tedy někdo, kdo je dokonalejší než člověk.

Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v  životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z  nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s  tebou. (Žalm 139:13-18)

Nejznámějším oponentem tohoto argumentu byl David Hume. Je velký rozdíl mezi jednoduchým vzorem a složitým projektem. Projekt vesmíru se vším, co obsahuje, je nejsložitější ze všech uskutečněných systémů. Vesmír a stvoření je systém, který působí jednotně k vzájemnému prospěchu všech složek celku. Jedna molekula DNA, jež je informačním a stavebním kamenem veškerého života, obsahuje tolik informací jako svazek objemné encyklopedie. Kdo si otevře encyklopedii, jistě si nepomyslí, ani na okamžik, že se vytvořila náhodnou a přirozenou cestou, např. působením přírodních živlů. Každý ví, že za každou knihou, informací, stojí inteligence, energie autora a výrobce. Vidíme-li život, jehož projekt je zakódován v molekule DNA, potom nemůžeme pochybovat, že by za vším nestál inteligentní stvořitel. I Carl Sagan připouští:

"Obsah informací v lidském mozku vyjádřeno v počítačových bitech je patrně srovnatelný s počtem všech neuronových spojů - což je sto bilionů neboli 10¹⁴. Přeloženo do srozumitelnější formy, informace v mozku by mohla být vytištěna ve 20 milionech knih. Každý z nás nosí v hlavě 20 milionů knih. Náš mozek je největší a nejminiaturnější knihovna, jaká ve vesmíru je. Neurochemie mozku je úžasný systém, daleko obdivuhodnější než jakákoliv dovednost vytvořená lidmi."

I ten nejjednodušší život obsahuje tolik inteligence, že povaha projektanta celého vesmíru začíná zřetelně vystupovat. Kdyby náš argument nevycházel z účelového projektu, ale jen z náhody, z nějakého počtu pravděpodobnosti, potom by právě pravděpodobnost potvrdila, že vesmír potřebuje projektanta, konstruktéra nebo stavitele, protože celý vesmírný systém do sebe naprosto přesně zapadá. Vědci vypočítali, že pravděpodobnost vzniku jednobuněčného organizmu je 1:10⁴⁰⁰⁰⁰. Když si uvědomíme, že celý vesmír prý obsahuje jen 1080 elektronů, potom celá argumentace z pozice náhody a pravděpodobnosti pracuje sama proti sobě. Pravděpodobnost náhodného vzniku života a následného vývoje člověka je tak nepravděpodobná, protože splývá s nulou; nedá se ani vypočítat! Jediný rozumný závěr je, že za projektem vesmíru stojí veliký Architekt a Stavitel - Bůh!

"Život tedy vzniká z hmoty, biochemie a informace. Proto se určití přírodovědci, kteří tvrdí, že život pochází jen z hmoty a chemických procesů, velmi mýlí. Zapomínají - často, zdá se mi, vědomě - že informace musí přijít ze všeho nejdříve. Informace má hodně společného se starým řeckým slovem logos, neboť logos znamená koncepci, slovo nebo také překvapivý efekt. Tento obraz biogeneze odpovídá biblickému obrazu celkem přesně, neboť duch Boží, logos (informace), působil na hmotu (podle 1. Mojžíšovy 1:1-3), čímž vznikl život. V tomto bodě se materialističtí badatelé velmi mýlili - zapomněli na rozhodující úlohu, kterou má logos neboli informace!" (Wilder Smith)

III. Důvod, že Bůh je a nemlčí, je důvod axiologický; je odvozený z  mravního zákona:

Příčina vesmíru je nejen mocná a inteligentní, ale je navíc mravní. Mravní zákon můžeme shrnout následovně:

a. Všichni lidé jsou si vědomi objektivního mravního zákona.

b. Mravní zákon podmiňuje Zákonodárce.

c. Proto musí existovat svrchovaný mravní Zákonodárce.

Mravní argumentace důkazu Boží existence se stala známější počátkem 19. století, skrze dílo Immanuela Kanta. Kant trval na tvrzení, že je nemožné mít absolutní znalost o Bohu. Proto odmítl všechny tradiční argumenty dokazující Boží existenci. Přesto Kant souhlasil s  principem mravnosti, který nepovažoval za důkaz Boží existence, ale viděl v  něm cestu, která ukazuje, že Bůh je nutným předpokladem pro mravní život. Immanuel Kant se stal duchovním otcem dnešních humanistů, liberálů a liberálních teologů. Ti spolu s    Kantem říkají: Nemůžeme vědět, že Bůh existuje, ale musíme jednat jakoby Bůh existoval, jinak by princip mravnosti nedával smysl. Pozdější myslitelé propracovali mravní argument a poukazovali, že existence mravnosti je rozumovou základnou důkazu Boží existence. Pierre Bayle a Albert Camus se snažili o opak, totiž dokázat na základě mravnosti Boží neexistenci.

V určitém smyslu, i tento důkaz spočívá v zákonu příčiny a následku, ale mravní zákony jsou jiné než přírodní zákony. Mravní zákony neurčují, co je, co se děje, ale určují, co by mělo být, nebo co by se mělo dít. Mravní zákony nevycházejí jen z pozorování, jak se lidé chovají a co dělají. Kdyby tomu tak bylo, naše představy o mravnosti by se rozcházely. Mravní zákony určují, co by lidé měli dělat. Jakékoliv mravní "měli bychom, měl bych, mělo by se" nemůžeme vysvětlit přirozeným způsobem, nemůže být zredukováno jen na elektro-chemický proces. Mravnost přesahuje přírodní a hmotnou oblast vesmíru. Proto nutně vyžaduje transcendentní - nadpřirozenou příčinu, tedy příčinu, která přesahuje hmotný svět a která není z tohoto světa.

Někteří lidé namítnou, že mravní zákon není ve skutečnosti objektivní, že nepochází z vnějšku, natož pak z  nějakého nadpřirozena; a že mravní zákon není nic víc než subjektivní, tedy jen vnitřní mínění, vycházející ze společenské dohody. Tito lidé zapomínají, že všichni společně považují neřesti jako vraždu, znásilnění, lež nebo krádež za zlo. Navíc, mají subjektivní mínění, protože říkají, že hodnoty, jimiž posuzujeme činy okolo nás, jsou chybné. Jestliže není objektivní vnější mravní zákon a máme jenom své vnitřní subjektivní mínění, potom nemůžeme ani posoudit, co je zlo. Jestliže náš pohled na mravnost je jen subjektivním soudem, potom je to pouze osobní názor. Když někdo tvrdí, že má objektivní pravdu, která platí i mimo něj, pokud se týče subjektivnosti mravního zákona, potom vlastně říká totéž, co my, že totiž mravní zákon přece jen existuje objektivně, mimo nás. Paradox takového uvažování vězí v tom, že objektivní existenci mravního zákona nevědomky dokazuje právě tím, že se jej pokouší objektivně popřít. Taková rádoby jistota, že mravní zákon není "nic víc" než subjektivnost, vyžaduje "víc než" vnitřní znalost. Tato skutečnost odhaluje, že tajně, kdesi na dně duše, lnou k nějakému absolutnímu měřítku, které není podřízeno subjektivnímu posudku.

I v Boha nevěřící člověk nedovede žít, jako by Bůh neexistoval. Liberální intelektuálové, materialisté i ateisté postrádají životní integritu, názorovou celistvost, protože nežijí podle toho, čemu věří. I oni jsou totiž stvořeni k  obrazu Božímu, i jim dal Bůh svědomí a podle něj se do určité míry řídí.

Velmi výstižně mravnost vyjádřil C.S. Lewis, když přirovnal naše touhy, přání a pudy ke klávesám klavíru. Noty vedou pianistu, na které klávesy uhodit, aby zazněla libá hudba. Podobně, mravní zákon nás vede jako noty, na které touhy, přání nebo pudy bychom měli dobrovolně uhodit, kdy, jak intenzivně a na jak dlouho, aby zaznělo libé mravní chování. Mravnost není pud, ani touha. Mravnost je souhra tužeb, přání a pudů. Notám mravního zákona se říká svědomí, jehož platnost je objektivní, a proto má své kořeny mimo nás ve Stvořiteli. Boží láska je mravnost nad mravnost.

IV. Důvod že Bůh je a nemlčí, je důvod ontologický; odvozený ze samotného bytí:

Další důkaz Boží existence je skutečnost, že všichni lidé na světě, ať jsou na nejvyšší společenské nebo kulturní úrovni, nebo bez kontaktu se světem, mají jistou představu Boha. I  ateista má představu o Bohu, jinak by Jeho existenci nemohl popírat. Popřít se dá jen to, co existuje. Co opravdu není, o tom se nedá ani mluvit, nic takového nám ani nemůže přijít na mysl. Protože nějakou představu o  Bohu má každý, proto přiznávají, že nějaká moc nad námi je. Jak takový Bůh v lidském pojetí vypadá, to už je jiná otázka. Jde o otázku ryzosti, nebo deformace. Deformovat však můžeme jen to, co existuje v pravdivé podobě. Bankovky neexistující měny nelze padělat. Lhát můžeme jen proto, protože existuje pravda a tu chceme změnit. I naše představy a neskutečná vidění jsou jen deformace něčeho, co existuje v pravdivé a nedeformované formě. Proto říci, že Bůh není, je nelogické a sebepopírající prohlášení. Všechno, včetně Boha, existuje ve své pravé nezkreslené podstatě už jen svou definicí, tedy určením. Mysl může pojmout jenom existenci a tu buď pojme pravdivě - realisticky, nebo zdeformovaně - surrealisticky, tedy nadpravdivě. Nadpravda nebo podpravda vše je deformace pravdy. Kdyby bůh opravdu nebyl, nikomu by existence ničeho nepřišla ani na mysl. O ničem se ani nemůžeme dohadovat.

Doposud jsme odhalili, že všechny argumenty Boží existence vycházejí ze zákona příčiny a následku: protože - proto. Nejpřesvědčivější a nejpochopitelnější důvod stvoření chápe i dítě - protože jsou hodináři, proto máme hodinky. Bible nám říká, že Bůh se před námi neskrývá:

• Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Římanům 1:19-20)

Připustíme-li existenci Boha, pak následuje další důležitá otázka - který Bůh? Z předchozího uvažování bychom měli dospět k závěru, že existuje jen jeden pravý Bůh a mnoho deformací. KDO JE TEN PRAVÝ BŮH, KTERÉHO HLEDÁME?

- pst - pokračování příště