Kolik jich kolem sebe vidíme? Ruku na srdce, jsme radostnými křesťany sami? Znám lidi, dokonce věřící lidi, kteří stojí cele v díle Páně, a přitom postrádají radost ze života. Jsou neustálými pesimisty, dovedou mistrně kritizovat, vždycky se zaměří jen na zápornou stránku věci. Úsměv na jejich tváři je mimořádnou událostí. Znám i ty výmluvy, že prý radost je uvnitř, v  srdci, není třeba se stále jen usmívat. Smutek, rozladěnost, zklamání, to není třeba nikomu oznamovat; každý to pozná. Ale mít radost v srdci a neprojevit ji navenek, to není normální. A  jestli to není normální u běžného člověka, pak je to dvojnásob nenormální u věřícího, který se má z čeho radovat. Jeho důvody k  radosti jsou trvalé. Proto nás apoštol Pavel vybízí:

• "Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!" (Filip.4:4)

Po radosti touží bez vyjímky každý člověk; jenže poměrně málo lidí skutečnou radost v životě nachází. A když říkám "skutečnou radost", myslím tím především radost trvalou, stálou, nepohnutelnou, nezmařitelnou. Mnozí lidé jsou těžce a tvrdě pronásledováni svými hříchy, nečistým svědomím, hlubokým pocitem viny. Uvědomují si, jak každý den dochází v jejich životě k  něčemu, co není správné, co by tam být nemělo - jsou to většinou jenom takové ty "malé hříšky", ale vědomí hříchu, jakéhokoli hříchu, je hrozná věc. Někdy se jedná o nějaké jedno nesmírné provinění, které člověku nedá spát celá léta. A zvlášť když si uvědomuje, že se bude muset jednou postavit před Boha a zodpovídat se za svůj život. Co to bude za okamžik, až takový hříchem pronásledovaný člověk přijde k Pánu Ježíši Kristu, otevře před Ním své srdce, svou mysl, celé své nitro a uvěří v platnost Jeho zástupné oběti na kříži; v takové víře je plné a trvalé odpuštění. Jaká úleva, jaká radost! David-žalmista to prožil, a proto píše z vlastní zkušenosti:

• Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepřičítá." (Žalm 32:1-2)

Když pročítáme knihu Skutků, je nám brzy zřejmé, že první křesťané prožívali plno radosti. Hned ve 2. kapitole se dozvídáme o tom, jak se dělili o jídlo "s  radostí a s upřímným srdcem" (v.46). Nebo v 8. kapitole, kde čteme o tom, jak Filip zvěstuje Krista, lidé přicházejí k  obrácení a pak : "Nastala veliká radost v tom místě" (v.8). A tak tisíce lidí tehdy i dnes vydávají svědectví o radosti, kterou prožili, když uvěřili v Pána Ježíše Krista a přijali Ho za svého Spasitele. Chceme se ptát sami sebe, my, věřící, bratři a sestry: ztratili jsme snad tuto původní závratnou radost ze spasení? Jestliže ano, pak bychom se měli modlit spolu s Davidem:

• Dej, ať se zas veselím z tvé spásy. (Žalm 51:14)

Již jsem naznačil, že mnozí věřící by rádi dělali rozdíl mezi tím, jestli radost mají, anebo jestli jí projevují navenek. Jsem přesvědčen o tom, že je naprosto nepřirozené, jestli někdo tvrdí, že se raduje v Pánu Ježíši Kristu a tváří se přitom chladně, vážně nebo téměř nezúčastněně. Nejen že to je nepřirozené, ale navíc to není dobrým svědectvím tomuto světu, nevěřícím lidem. Jak chceme přesvědčit nevěřícího člověka o pravosti a hodnotě své zkušenosti s Pánem Ježíšem, když nedáme průchod svým radostným pocitům? Cožpak je možné hovořit o  radosti z odpuštění hříchů a nového života se smutnou tváří? Jaký omyl, když si myslíme, že vážnost je nějakou známkou zbožnosti! Vážnost a smutek lidi odpuzuje; radost a úsměv je přitahuje.

- TWR, O. V. -