Modrý kříž

Bude dobré, když začneme letmým pohledem na to, jak toto hnutí vzniklo. Jeho začátky je možno hledat v  charismatickém obživení, které do našich sborů začalo pronikat v období totality v 60. a následujících letech. Tehdy se takovéto obživení dostalo i  do mládeže. Způsobilo to trochu rozruchu ve sboru a napětí mezi staršími členy sboru, a to zejména proto, že se charismatičtí bratři začali scházet mimo sbor na modlitebních setkáních. Po dobu letních prázdnin organizovali stanová setkání v různých částech Slovenska v přírodě. Byla tajná a trvala obyčejně celý týden. Scházeli se tu charismatičtí bratři z různých skupin, zejména od baptistů. Hnutí se rozšířilo i  na Moravu do Opavy a do Čech do Náchoda.

Pozoruhodné přitom je to, že se nezapojují do normálních sborových shromáždění, ale všude vytvářejí zvláštního "společenského ducha", který určuje jejich vzájemné obecenství, jejich myšlení i konání. Nikdy nepostupují tak, že by  se dohodli nebo spojili s kazatelem sboru, který jejich členové navštěvují, ale pracují bez jejich vědomí. Po čase mají dvojí shromáždění, bez jakéhokoliv pevného pořádku, často až do noci, někdy i  přes půlnoc. Zakládající shromáždění přijímá jméno Modrý kříž. Ustavující sjezd se konal 4. 4. 1990. Podle stanov je jeho úřední název "Národní vnitřně misijní a alianční hnutí Modrý kříž", které navazuje na práci Abstinentního a dobročinného spolku Modrý kříž  z r. 1897, jehož činnost byla pozastavena r. 1952.

Na základě těchto stanov cílem MK je vést lidi k osobnímu pokání a znovuzrození, dosáhnout naplnění Duchem svatým, vytvořit úzké pracovní společenství a starat se o alkoholiky, narkomany a jiné závislé lidi. Členem se může stát ten, který kromě pokání, obrácení, znovuzrození a naplnění Duchem se zaváže k  "bezvýhradné jednotě se všemi stanovami a k jejich realizaci v osobním životě". Hnutí si nenárokuje být novou církví, ale vůči věřícím z jiných církví chce zachovávat úctu a lásku.

Po tomto přehledu pohleďme na jejich zásady a praxi, čím se vyznačují a co je činí přitažlivými pro ostatní. V  prvé řadě je nutno vzpomenout to, že zdůrazňují pokračování duchovního života. To ani nám teoreticky není cizí, ale prakticky to v  probuzeneckých sborech vypadá tak, že v Pána uvěří a dostanou radost a pokoj. Jenže v  mnoha případech to působí trochu jako brzda a sebeuspokojení a často to ochromí naši snahu a činnost. Potom ale člověk ztrácí správný biblický postup, protože ten vyžaduje, aby se duchovní narození proměnilo v  duchovní růst, který v mnoha případech úplně zakrní. Potom člověk chodí do shromáždění, hlásí se k  církvi, ale nestal se učedníkem a pracovníkem. A  Bůh to trestá tak, že vezme člověku radost a pokoj a člověk se vleče bez naděje, unavený a skleslý, anebo zapletený do světských záležitostí a starostí. U  takových lidí má MK potom úspěch, dopomohou-li jim k druhému stupni či pokračování duchovního života.

Druhá lákavá věc je to, že zdůrazňují bratrské obecenství. Ve všech shromážděních u nás je ta nevýhoda, že se sejdeme a rozejdeme. Protože se s  každým neznáme, nemůžeme si vzájemně ani pohovořit a pak nevíme za co se máme modlit. Velmi škodlivé je to zejména tam, kde je sice menší modlitební či biblické shromáždění, ve kterém se však jednotlivý člověk také nemůže dostat ke svým těžkostem, o nichž by hovořil a modlil se s důvěryhodnými lidmi. Modrokřižané vyplňují tuto mezeru vytvářením užších společenství, která tvoří několik rodin nebo jednotlivců a ve kterých se mohou pastoračně i modlitebně věnovat cele konkrétním těžkostem rodinného soužití, pracovního procesu nebo osobního života víry a mravů. Někdy to dělají i  tak, že člověk, který k  nim přijde, dostane jakéhosi osobního poradce, který se o něj stará,   aspoň po tu dobu, dokud se jeho krize nevyřeší. Tomuto vtažení do společenství říkají "obecenský duch", tj. duch obecenství, společenství. Další věcí je to, že zdůrazňují modlitby. I to je na místě, protože podíváme-li se spravedlivě na naše sbory, musíme si přiznat, že modlitební úroveň v nich není velmi vysoká. Obyčejně máme půlhodinové anebo hodinové modlitební, na kterých 15% času zabírají písně, 50% kázání a ve  zbývajících 15 min. se modlí 4-5 lidí navyknuté a zformulované modlitby. Tak tomu u modrokřižanů není! Oni na modlitbách skutečně bojují. Musí se jakoby "promodlit do přítomnosti Boží".  Věří, že modlitba není jen nějaká říkanka, ale skutečná moc, která nám umožní, aby jsme se zmocnili Božích darů, které nám Pán připravil a které bez modlitby zůstanou ležet ladem, nepoužité.

Velmi pozoruhodný je jejich postoj ke  hříchům. V našich kruzích je vyznáváme také při obrácení, když činíme jakousi generální zpověď. Potom se nad nimi zamýšlíme aspoň tehdy důkladněji, když jdeme k památce Páně. Jinak případ od případu se snažíme učinit s nimi pořádek, zjistíme-li, že jsme učinili chyby a když jsme se dopustili něčeho, co jsme neměli udělat. A u některých dokonce existuje až bezstarostný postoj k hříchu, jakoby nás uvěření chránilo před hříchem i  tehdy, když se ho dopustíme. Nejhorší případy jsou tam, kde si myslíme, že nás obrácení nebo večeře Páně chrání natolik, že můžeme směle hřešit dál. To samozřejmě nikdy neřekneme, to si jen myslíme. Modrokřižané, ti mají přísná měřítka. Každý hřích se musí rozpoznat a vyznat. To není jen záležitostí začátku při obrácení, ale záležitostí každého dne anebo aspoň každého společného setkání. Může se stát, že nám něco v  životě neklape a nedaří se. Když se nad tím důkladněji zamyslíme, příčina je v tom, že nám nějaký hřích blokuje Boží milost. Ten se musí rozpoznat a vyznat.  A to nejen  Bohu, ale i veřejně před ostatními. Dokonce není možné za znovuzrozeného považovat toho člověka,  který je sice věřící a vyznal Bohu svoje hříchy, ale nevyznal je před lidmi ve shromáždění. Proto si dávají tolik záležet na soukromém i  veřejném vyznávání hříchů. Hřích je jed a ten se musí odstranit. To zabere mnoho času, protože se může stát, že nám  Duch Boží zjeví hříchy, které jsme učinili dávno a o nichž si myslíme, že jsou už dávno odpuštěny. I ty musíme vyznat. Přitom se stalo, že dotyčný člověk musel vyznání několikrát opakovat, protože jeho zpovědníkovi  se něco při vyznávání nezdálo. Musí to být opravdové, protože Pán přichází jen do čistého srdce, nezaplněného nepravostí a pokrytectvím.

Ve svých stanovách mají uvedeno, že nechtějí být novou  církví. Považují se za hnutí a chtějí být neformální. Proto nemají pevně stanovený začátek a konec shromáždění, ani pevný řád bohoslužeb. Zatím nemají kazatele, ale zato mají křest, a to křest  dospělých, i  večeři Páně, kterou nevysluhuje jeden služebník, ale chléb a víno leží na stole a každý  si bere sám. Jestliže však mají kázání Slova, chléb a víno, pak jsou novou církví, protože už nic víc k  podstatě církve nepatří.

Jejich činnost je zaměřena i navenek na alkoholiky a narkomany, i když sami nemusí být  abstinenti. Jejich modlitební i misijní aktivita dosahuje vysokého stupně. Jde jim o všeobecné kněžství v  tom, že každý je misionářem. Mají o čem mluvit a  mají se za co modlit, protože mají konkrétní problémy s  nevěřícími lidmi, kteří potřebují jejich pomoc. Misie je hybnou silou jejich duchovního života.

Pokusme se spravedlivě a pokud možno objektivně hodnotit toto hnutí. Jednoznačně kladně je třeba hodnotit to, že se snaží dělat druhý krok v duchovním životě, a tak ho proměnit na něco, co roste a ne co zůstalo stát tam, kde mělo začít růst. Zde si od nich musíme nechat jednoduše říci a usilovat ze všech sil, aby jsme nezůstali stát na startu, ale běželi duchovní běh. Do této oblasti spadá jejich důraz na modlitby a misijní práci. Tady nemůžeme nic jiného, jen děkovat, že je tu okruh lidí, který našel zalíbení v modlitbě a v misii. Skoro každý už přivedl k  Pánu svého přítele nebo spolupracovníka. Tu se nedá nic jiného říci, jen chválit Boha a dát se do práce jako oni.

V jádru kladou správný důraz na společenství, které pomocí menších skupin zvládá různé problémy, které se vyskytují v životě věřícího člověka. Ten může cítit, že není sám, ale že za ním stojí někteří lidé a že se za něj modlí. Přitom se tu ale vynořují i mnohé otázky. Někde se tato společenství vytvářejí opravdu jen účelově, tj. kvůli efektivní práci. Protože mají mnoho práce, nemohou už navštěvovat shromáždění původních sborů. Další problematická věc je zde to, že hnutí získává obyčejně nejprve ženy a ty své muže. Někdy se rozbíjejí některé rodiny, a to s manžely, kteří jsou upřímně věřící, mají jen rozdílné pohledy na hnutí. Přitom se k  nim chovají jako k nevěřícím, které musejí  opustit pro Pána. Dále je jejich duch obecenství vede k tomu, že zpozorují-li u někoho, že nemá tentýž názor jako oni, tak ho do shromáždění ani nepustí. Kromě toho někdy podceňují fyzickou práci a nadceňují "čistě duchovní práci". Br. K. jim píše: "Milování muže, pokojná domácnost jsou v Božích očích stejně důležité jako misijní činnost. ... "Bude-li třeba", řekla jedna sestra, "opustím děti, manžela, sbor, protože Pán je na prvním místě". Myslela si, že to bude utrpení pro Pána. Ale neuvědomila si, že jí vlastně nikdo nepřekáží žít s Ježíšem, že její nesouhlas plodí pouze její vlastní způsoby a zásady a svérázné chápání duchovních věcí

Další věc, na kterou poukazuje br. K. je to, že sice vyznávají hříchy, což je správné, ale co může zneužít i Satan. Jednak v tom, že žádají, aby člověk vyznal hříchy nejen před Pánem, ale i  před lidmi. Jsou sice věci, které patří veřejně vyznat - zejména, když  jsme jiným ukřivdili, ale jsou  věci, které patří jen do soukromí, nanejvýš zpovědníkovi. Správně postřehl br. K. i to, že je už něco zákonického  v tom, když  tvrdí, že ten, kdo hříchy veřejně nevyznal, není znovuzrozen. To je proti jasnému svědectví Písma, které k tomu považuje za nutnou víru a ne veřejné vyznání hříchů (Jan 1:12). Velmi nepřirozené je též hledání hříchů, jejich nové a nové vyznávání, jako  by to nemělo konce. Jako by se tu nevěřilo tomu, že co jsme jednou vyznali, to je z Boží strany zapomenuto navěky. Je tu i mnoho vlastního úsilí, abychom nejprv měli čisté srdce a až potom do něho přijde Pán Ježíš. To je polopravda, protože pravdou je i to, že kam vstoupí Ježíš, tam začne očistná práce. Potom mají neradostné křesťanství, které se neumí vírou spolehnout na Kristovo ospravedlnění a neumí se dětinsky radovat z  odpuštění.

Hnutí se částečně šíři i tak, že odebírá členy z našich sborů, přičemž vedoucí bratři nejdou za kazatelem sboru, ale scházejí se bez jeho vědomí. Chtějí-li být hnutím, nikdo jim v tom nemůže zabránit. Musí však být jasno, že mají Slovo, chléb a víno, dvě ustanovení, které tvoří církev církví. Ze svojí strany to dělají tak, že kdo chodí k nim, nenavštěvuje už jiné shromáždění. Potom bude  ze strany  jiných církví korektní, když členy MK raději nepovedou v  evidenci svých členů.

Tyto kritické otázky nemají za úkol toto hnutí znevážit, jen mu pomoci, aby se očistilo a mohlo tak přiměřeněji plnit svůj úkol, a to podle biblických norem. Pro nás z  toho vyplývá, že musíme z  něho převzít to, co je dobré a uskutečnit to také v  našem společenství. Pokračování duchovního života, vážné chápání hříchu, modlitby, úzké bratrské společenství, misie a služba - v  tom ve všem se musíme dát napomenout, i když nám to není vždy příjemné. V čem se oni chovají zákonicky, silácky anebo pyšně, to můžeme klidně přenechat spravedlivému Soudci, který každému odplatí podle jeho skutků. Sami musíme dbát o to, aby se naše křesťanství stalo živějším, čistějším a užitečnějším.

Ľudovít Fazekaš, 13.10. 1991

Život Víry, září 1994, zkráceno