"Raší" (Rabi Šlomo Icchaki, 1040 -1105), který učil v Troyes (Francie) a ve Wormsu (Německo) a patří k nejvlivnějším rabínským autoritám všech dob, začíná svůj výklad 1. knihy Mojžíšovy, který dodnes najdete v mnoha vydáních židovské Bible, slovy: Tóra je knihou zákona Izraele a měla by vlastně začínat veršem:

• Tento měsíc bude pro Vás začátkem měsíců.., neboť to je první přikázání dané Izraeli. (2. Mojžíšova 12:2)

Z jakého důvodu začíná Bible zprávou o stvoření? Odpověď najdete v Žalmu 111:6, kde je řečeno, že Bůh ohlásil svému lidu "moc svých činů", tzn. své stvořitelské dílo, aby jim dal "dědictví pronárodů". Neboť až jednou národy světa Izraeli řeknou:

• Jste lupiči, neboť jste násilně na sebe strhli zemi sedmi národů (5. Mojžíšova 7:1),

Izrael odpoví: Celá země patří Svatému, buď pochválen. On ji stvořil a dal ji komu sám chtěl. Podle svého zalíbení dal zemi pohanským národům. Podle svého zalíbení jim ji zase vzal a dal nám.

Hebrejské slovo "ha árec" označuje jak zeměkouli tak zemi jako území. Správný překlad musí být odvozen ze souvislosti, přičemž se někdy hodí oba výrazy. Raší zde cituje rabiho Izáka, jehož slova jsou zachycena v midráši Jalkut ke 2. knize Mojžíšově 12:2.

Ano, Izraelité v době starého zákona dobyli pod Jozuovým vedením zemi násilím. Celá Bible dosvědčuje povědomí o tom, že Izraelci nebyli původní obyvatelé země Kanaán, a ještě prorok Sofoniáš mluví v době krále Jošiáše a pobřežním pásu, ve kterém dnes žije většina obyvatel Izraele, jako oKanaánu, "zemi filištínské" (Sofoniáš 2:5).

Jako původní obyvatelé země Kanaán jsou v Bibli zmíněny kmeny Amalekovců, Girgašejců, Giršejců, Chetejců, Chivejců, Jebúsejců, Kadmonejců, Kanaánců, Kenasejců, Kenejců, Perizejců a Refajců, které byly Izraelem vyhnány nebo vymíceny. Proto neoznačovali praotcové Abraham, Izák a Jákob sami sebe jako "právoplatné majitele", nýbrž jako "cizince a hosty" - právě vůči domácím obyvatelům, se kterými se setkali při svém příchodu. (1. Mojžíšova 23:4; 28:4; 17:8; 20:1; 21:23,34; 26:3-4; 36:7; 37:1. Dále srovnej 2. Mojžíšova 6:4; 1. Paralipomenon 16:19; 29:15; Žalm 39:13; 105:12; 119:19). Že budou Izraelité vzaslíbené zemi jen "hosté a přistěhovalci" oznamuje Pán Mojžíšovi již na sinajské poušti před vstupem do zaslíbené země. Izraelité neměli žádné právo zemi prodat, neboť Bůh jim říká beze vší pochybnosti:

• Tato země patří mně! (3. Mojžíšova 25:23)
• Protože Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův stvořil všechno, je země se vším, co je na ní, Jeho vlastnictvím. (Žalm 24:1, 50:12, 89:11).

A obzvlášť to platí o malém pruhu země mezi Středozemním mořem a Jordánem, o nějž - podle svatých Písem právě na rozdíl od Egypta - zvláštním způsobem "pečuje" a "oči Hospodina, tvého Boha, jsou na ni neustále upřeny, od začátku roku až do konce" (5. Mojžíšova 11:12).

Bůh naříká nad tím, "co mi bylo nejmilejší", když je to zničeno (Jeremjáš 12:7), a horlí pro "svou zemi", když jde o to ji znovu vybudovat (Joel 2:18). Erec Jisra´el, země Izrael - jak ji navzdory politické situaci nazývá i Nový zákon (Matouš 2:12) - patří jen svatému Bohu samotnému, a On ji dává komu chce - což je výslovně podtrženo vJeremjáš 27:5, když jde o otázku, jestli má pohanský král Nabukadnezar právo vládnout. (Žalm 10:16; 85:2; Izajáš 8:8; 14:2,25; Jeremjáš 2:7; 16:18; Ezechiel 38:16; Ozeáš 9:3; Joel 1:6; 4:2. Srovnej také 2. Paralipomenon 20:6-7).

V některých dobách přenechal Bůh "svou zemi" pohanským rukám, protože "Emorejcova nepravost ještě nebyla dovršena" (1. Mojžíšova 15:16), protože židovský lid na sebe přivolal Boží hněv a nebo "dokud se nenaplní čas pohanů" (Lukáš 21:24).

Ale červenou nití starozákonního zjevení je zaslíbení země dané Abrahamovi:

• A tobě a tvému potomstvu dávám do věčného držení zemi, v níž jsi hostem, celou zemi Kanaánskou... (1. Mojžíšova 17:8).

Později je ještě upřesněno, o jaké "potomstvo" Abrahamovo, s nímž byla uzavřena smlouva o požehnání a zaslíbení země, se jedná. Na Abrahamovu prosbu: "Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!" odpovídá Bůh: Ne, tvá žena Sára ti porodí syna a nazveš ho Izák. Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou. (1. Mojžíšova 17:18-19). Podle Božího pokynu poslal patriarcha Abraham ještě za svého života všechny ostatní syny pryč a "všechno, co měl, odkázal Izákovi" (materiálně i duchovně). 1. Mojžíšova 25:5-6 - včetně jeskynního hrobu Machpela v Hebronu! A Bůh potvrzuje svou smlouvu s potomstvem Abrahamovým skrze Izáka a Jákoba. (1. Mojžíšova 26:2-4; 28:4,13; 35:12; 2. Mojžíšova 6:2-4,8; Nehemjáš 9:8; Žalm 105:8-11).

Od doby praotců se Izrael pokoušel získat zaslíbenou zemi "legálním" způsobem. Jak rád by Izrael dokázal sám sobě a celému světu, že je "právoplatným majitelem" zaslíbené země. Je zajímavé, že právě místa jako Hebron v Judsku (1. Mojžíšova 23:1-20), Sichem/Nablus v Samařsku (1.Mojžíšova 33:18) a okolí Gazy (1.Mojžíšova 21:28-34), o které se dnes vedou žhavé spory, jsou v Bibli zmíněna jako místa, která patriarchové získali zcela zákonným a původními obyvateli uznaným způsobem.

Mnohá židovská sídliště v Izraeli, jako kibuc Lehavot HaBašan na severu země nebo pozemky v Guš Ecionu, byly jen v tomto století dvakrát nebo třikrát koupeny. Přesto je svět zajedno v tom, že jsou to ilegální židovská sídliště, která byla postavena "fanatiky a fundamentalisty". Nic na tom nemění ani skutečnost, že v Hebronu žili Židé téměř bez přestávky po tři tisíce let. Zdá se, že Bůh dává komu chce - zmilosti, jak to odpovídá jeho bytosti a vůli, bez jakékoli lidské zásluhy, a že kromě Něho neexistuje a existovat nebude žádný ani částečně "právoplatný" majitel země Izrael. Izrael musel v minulosti přijmout, ať už to odpovídalo jeho humanistickým názorům nebo ne, a bude možná v budoucnosti znovu muset - před zraky protivníků:

• Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu, města, která jste nestavěli, ale sídlíte v nich, vinice a olivoví, které jste nesázeli, a přece z nich jíte. (Jozue 24:13; 1.Mojžíšova 6:10-11).

Žalmistovi nezbude nic jiného, než vyznat:

• Nezmocnili se země svým mečem, vítězství jim nedobyla jejich paže, nýbrž tvá pravice, tvoje paže, a světlo tvé tváře, neboť jsi v nich našel zalíbení. (Žalm 44:4).

Ideálem zakladatelské židovské generace bylo osídlení země beze zbraní, v mírovém soužití s národy žijícími vzemi. Založení židovského národního fondu "Keren Kajemet LeIzrael" mělo sloužit zákonnému získávání půdy jako lidového vlastnictví a už zakládací listina státu Izrael usiluje o mírové spolužití s nežidovskými obyvateli blízkého východu.

Je dokázáno, že to byla arabská agrese, která Izrael znovu a znovu nutila k obranným válkám. Také tzv. "obsazená území", Judsko, Samařsko a pruh Gazy, byla Izraeli doslova vnucena v obranných válkách, kterým se Izrael snažil zabránit. (Srovnej k tomu např. výroky Schaloma Ben Chorima, kterého není možno podezřívat z nacionálně náboženského fanatismu, "Pessach 5754: Die Frage der Fragen", Izraelitisches Wochenblatt 94, ročník č. 12, 25. března 1994. Kromě toho Yehoshafat Harkabi, Das Palästinensische Mnifest und seine Bedeutung, překlad Frank S. Rödiger.) A dodnes je pro široké vrstvy izraelského obyvatelstva těžké přijmout, že Bůh chce, aby toto "srdce země", Izrael, stálo pod židovskou správou.

S myšlenkou cílevědomé "politiky expanze", skrze níž by měli židovští extremisté usilovat o biblické hranice od Eufratu až k "potoku Egyptskému" jsem se doposud setkal většinou vnežidovských a nezřídka antiizraelských publikacích. V Izraeli samotném jsem se ještě nesetkal s nikým, kdo by usiloval o vynucení si biblických hranic svaté země pod židovskou nadvládu agresí a vlastní iniciativou.

Pán svěřil Izraeli - ne Izmaelovi! - "svou zemi" jako "dědictví", tzn. ne jako vlastnictví, se kterým je možno svobodně nakládat, a to platilo nejen vdobě Mojžíše, ale platí až dodnes.

(1. Mojžíšova 12:10; 1. Královská 8:36; 1. Paralipomenon 16:18; 2. Pa 6:27; Žalm 135:12; 136:21-22; Jeremjáš 3:18). Spravování dědictví je spojeno spovinnostmi, jak je obzvlášť zřejmé na příběhu o Nábotově vinici (1. Královská 21:1-3). Dědictví nemůže být jednoduše prodáno nebo zneužito jako předmět vyjednávání - ani v případě, kdy jde o zachování vlastního života!

Zároveň se zaslíbením dostává už Abraham úkol zemi poznat (1. Mojžíšova 13:17) a "vlastnit", tzn. přijmout jako dědictví a spravovat je. (1. Mojžíšova 15:7; 28:4; 2. Moj.6:8). Že se zde spíše než o "vlastnická práva" jedná o poslání je zřejmé na příkladu levitů, kteří nedostali "dědičný podíl v zemi", neboť jejich dědictvím je Bůh sám. (4. Mojžíšova 18:20-21; 5. Mojžíšova 12:12; Jozue 14:4 a 21). Levité sice obdrželi prostor k žití a bydlení, který potřebovali, byli ale osvobozeni od správy dědictví na základě své služby ve svatostánku.

Když Bůh svěřuje lidem svou zemi, očekává od nich, že ji obsadí, učiní přístupnou, zbudují, budou opatrovat a také bránit. Představa "země mlékem a medem oplývající" nepopisuje z biblického hlediska zemi, kde "padají pečení holubi do huby", nýbrž označuje potenciál, jehož využití je spojeno s těžkou prací pod požehnáním Božím, což je obzvlášť zřejmé v souvislosti s Izajáš 7:21-22, stejně jako s 5. Mojžíšova 11:10-17. Vlastnictví země je spojeno sživým vztahem s Bohem Izraele. Se zaslíbením "vám ji dám do vlastnictví, zemi oplývající mlékem a medem" je bezprostředně spojen výrok:

• Já jsem Hospodin váš Bůh, já jsem vás oddělil od každého jiného lidu... (3. Mojžíšova 20:24).

Vlastnictví zaslíbené země Izrael se váže na jeho vztah k Bohu. Tak nesměl bezprostředně po vyvedení z Egypta "nikdo z tohoto zlého pokolení tuto dobrou zemi spatřit", kromě Jozue a Káleba (5. Mojžíšova 1:35), kteří byli ochotni uvěřit Božímu slovu. Jen "spravedliví budou obývat zemi a zůstanou v ní bezúhonní, ale svévolníci budou ze země vyťati, věrolomní budou zní vyrváni". Ne tedy každý potomek Abrahamův, Izákův a Jákobův, nýbrž

• ...ten, kdo se utíká ke mně, dostane do dědictví zemi, do vlastnictví moji svatou horu (Iz 57:13)

To je Boží zaslíbení. Pod touto podmínkou mají budoucnost i původní obyvatelé země:

• A jestliže by se pilně učili cestám mého lidu a přisáhli při mém jménu: "Jakože živ je Hospodin", jak učili můj lid přísahat při Baalovi, pak jim bude zbudován dům mezi mým lidem. Jestliže však nebudou poslouchat, zcela vyvrátím onen pronárod a nechám je zahynout, je výrok Hospodinův. (Jeremjáš 12:16-17).

Na druhé straně platí pro židovský lid:

• Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete. Jako pronárody, které Hospodin před vámi vyhubí, tak vyhynete za to, že jste neposlouchali Hospodina svého Boha. (5. Mojžíšova 8:19-20)

A Izrael to zakusil v průběhu tisíciletí způsobem nevypravitelného utrpení. Jestliže dnes celý svět - navzdory všem historickým, politickým a národoprávním pravdám - Izraeli vyčítá: "Jste lupiči, neboť jste na sebe násilím strhli zemi 7 národů!", nezbude Židům, kteří chtějí zůstat věrni svému Bohu, Jeho slovu a v něm obsaženém úkolu, jiná odpověď než tato:

• Chraň mne Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích! (1. Královská 21:3).

Celá země patří Svatému, On ji stvořil a dal ji komu sám chtěl. Podle svého zalíbení dal zemi pohanským národům, podle svého zalíbení jim ji zase vzal a dal nám.

Johannes Gerloff, Jerusalem
Překlad Krista Gerloffová