Je "nová bohoslužba" slučitelná s tradiční bohoslužbou?

• Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v Duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě. (Jan 4,23-24)

Je možné současný způsob křesťanské bohoslužby (budeme ji nazývat "novou bohoslužbou") kombinovat s tradiční bohoslužbou?

Chci se s velkou úctou obrátit na bratry kazatele a křesťanské pracovníky, kteří se přiklánějí, do určité míry, k přijetí nového způsobu bohoslužby. V žádném případě se nechci stavět nepřátelsky, jelikož existuje mnoho oddaných bratří, kteří jsou toho názoru, že nové bohoslužbě by se měla dát šance.

Nedělají to z vlastního popudu, ale jiní je přesvědčili, že jejich výhrady jsou pouze otázkou vkusu či kultury. A proto, aby přitáhli mladé lidi, dávají (často neochotně) prostor novodobým chválám.

Tito přátelé mají téměř vždy jisté obavy. Neztotožňují se úplně s tímto novým trendem. Rozhodně nesdílejí citově manipulující motivy hlavních zastánců nových chval. Stejně tak nesdílejí poněkud mystické pojetí obecenství s Bohem. Vlastně je jim to velmi vzdálené, nicméně si myslí, že žijí v nové kultuře, a tak musí, i když s obezřetností, přijímat nové věci.

Tito pastoři se ze všech sil snaží udržet tradiční formu uctívání vedle nové a dávají pozor, aby nová nepřevládla, ale aby také nebyla úplně potlačena. Velice dobře rozumím tomu, že ten, kdo má srdce otevřené pro nastávající generaci a leží mu na srdci stav sboru, nebude chtít zabraňovat novým myšlenkám. Proto nemám tímto článkem v úmyslu kritizovat ostatní křesťanské pracovníky, kteří se, byť s výhradami, přizpůsobili novým formám. Ale chtěl bych v této bratrské polemice upozornit na několik závažných zásad, které jsou nyní v ohrožení. Hlavním problémem je to, že tradiční a nová forma představují naprosto odlišná pojetí uctívání a stojí vůči sobě v protikladu.

Nová bohoslužba neboli současná forma uctívání Boha má svůj počátek v Kalifornii konce šedesátých let, kdy se mnoho přívrženců hnutí hippies obrátilo k Ježíši Kristu a stali se "Ježíšovým lidem". Uctívali Boha hudebním stylem, který znali už jako hippies. Na jeho podporu vzniklo mnoho hnutí, například známé Calvary chapels.

Jednořádkové refrény

Nové chvály se většinou skládaly z jednořádkových prostých refrénů, které se donekonečna opakovaly. Slova byla jednoduchá, mnohem jednodušší než u tradičních dětských písní, a témata ta nejzákladnější. Jen zřídka se vyskytlo třeba vyznání hříchu nebo nějaké doktríny. Ať už byly míněny jakkoli dobře, nové chvály nebyly utvořeny ani ovlivněny žádným biblickým vzorem bohoslužby ani všeobecnou církevní praxí.

Byla to forma bohoslužby, která se zrodila v lůně meditačního mysticismu hippies, kdy stovky a tisíce hippies se zavřenýma očima seděly na kalifornských svazích a pohupovaly se v extatickém vytržení.

Bývalí hippies si s sebou do svého nového křesťanského vyznání přinesli metodu vyhledávání emocionálního uvolnění a vzruchů, na které byli zvyklí. Nikdo jim neukázal lepší cestu.

Nová bohoslužba se bleskurychle rozšířila a spojila se s dalším proudem nového stylu písní pocházejícím z pera těch, kdo chtěli, aby chvály zněly jako světská rocková hudba. Jinými slovy, ti druzí si ve světském slova smyslu chtěli "užít". Musíme si být vědomi toho, že nová bohoslužba vyrostla z těchto dvou základů: mysticismu hnutí hippies a světského křesťanství. Okamžitě se včlenila do charismatického hnutí, odkud většina nových chvalozpěvů pochází.

"Extatické uctívání"

Nechci tím říci, že tradiční křesťané, kteří přijímají novou bohoslužbu, podporují tyto výchozí body. Ovšem těžko můžeme novou bohoslužbu posoudit, pokud nevezmeme v úvahu její pozadí a cíle.

Musíme si uvědomit, že nová bohoslužba má být extatickým uctíváním. Jinými slovy, hlavním cílem bohoslužby je probudit smysly a city. Biblický požadavek (jak brzy uvidíme) a tradičně uznávaný křesťanský pohled je ten, že Bůh musí být uctíván myslí a emoce jen podporují to, co uchopila mysl. Velký důraz v tradiční bohoslužbě je kladen na význam - mysl inspiruje srdce. Extatická bohoslužba naopak říká: "Zjednodušme význam. Význam překáží a mate nás. Význam na nás chrlí fakta, a tak nemůžeme zároveň cítit. Hlavní je dosáhnout nějakého pocitu."

Zpěvy a písně, které pocházejí z hnutí nové bohoslužby, jsou založeny na tomto způsobu uctívání. To není jen můj názor, ale jasně stanovený cíl zastánců nové bohoslužby. Ovšem užívat melodii nebo píseň jako prostředek vzbuzení pocitů vytržení, exaltovaných citů a emocionální radosti je špatné. Říkají: "Musíme najít cestu, jak uvnitř sebe sama vzbudit tento pocit. Musíme se "do toho dostat" pomocí hudby a jakéhokoli jiného možného prostředku, který naše nitro pomůže naladit na emocionální strunu." To je samotný základ nové bohoslužby.

Z jiného pohledu by se dalo říci, že nová bohoslužba je mystická. Autoři těchto písní nemusí být vědomě mystiky, ale většinou zastávají názor, že přímé spojení s Bohem je možné navázat chválou. (Extatické má co dělat s pocity, zatímco mystické se týká metody vnímání spojení s Bohem.)

Jakýkoli pokus být v přímém doteku či spojení s Bohem prostřednictvím nějaké techniky je forma mysticismu. Je to v protikladu k naší tradiční křesťanské bohoslužbě, která říká, že spojení s Bohem je skrze víru založenou na poznání, a ne na citech. Věříme Bohu zjevenému v Písmu a dotýkáme se ho vírou.

Mnoho chvalozpěvů nové bohoslužby mluví o dotýkání se Boha (nebo podobných výrazech), myšleno tak, že toho dosahujeme vzbuzením našich emocí. Nebezpečí této filozofie není možné podceňovat.

Mystické uctívání založené na emocích je klam, který rodí silně emotivní a subjektivní ctitele, pro které je hlavním cílem osobní potěšení. Z biblického pohledu se ovšem dotýkáme Boha, když uznáváme pravdu o Něm a blížíme se k němu vírou. Hluboké pocity jsou toho důsledkem.

Další neslučitelný bod mezi starou a novou bohoslužbou spočívá v tom, čemu se říká estetický faktor. Tradiční bohoslužba, jak už jsme uvedli, říká, že lidské bytosti mohou uctívat Boha pouze slovy a myšlenkami. Ale estetické pojetí (všeobecně přijímané šiřiteli nové bohoslužby) říká, že Boha lze uctívat i lidskou tvořivostí. Pokud hraji dobře na nějaký hudební nástroj, opravdově oslavuji Boha svou zručností. Bůh pohlédne na krásu, kterou jsem vytvořil, bude jí potěšen a přijme ji jako právoplatnou chválu. Oslavil a potěšil jsem Boha svou dovedností. Jeden anglo-katolický chvalozpěv vyjadřuje tuto myšlenku, která je ovšem chybná:

"Dílo rukou člověka a kouzlo hudby souzní pro Tvé potěšení."

Velcí stavitelé katedrál mnoha minulých století věřili, že samotné uspořádání kamenů a důmyslnost mozaikového skla byly chválou.

Střídmé zacházení se slovy

Samozřejmě, že Bůh je oslavován vším, co děláme, ale přímá křesťanská bohoslužba se skládá pouze ze slov a myšlenek, které plynou z upřímných a vážných srdcí. Při nové bohoslužbě se slova užívají velice střídmě, protože nemají takovou váhu. Tvořivost a zručná instrumentace se považují za více vzrušující a dojemnější pro člověka a přijatelnější pro Boha. Nová bohoslužba je tedy neslučitelná se starou, protože stojí na jiných základech. Četl jsem knihu Johna Framea z kalifornské koleje Westminsterského teologického semináře, která má název Současná hudba při bohoslužbách: biblická obhajoba (Contemporary Worship Music: A Biblical Defence). Autor, reformní teolog, se překvapivě staví na stranu nové bohoslužby.

Jeden z mnoha neduhů tradiční bohoslužby je podle Framea její přílišná složitost. Obsahuje příliš mnoho slov, je příliš učená až vědecká. Není pro obyčejné lidi. Vyléčení tohoto neduhu autor spatřuje v menším užívání slov. Racionalitu chce ponechat stranou a na stěžejní místo bohoslužby dosadit pocity. Tvrdí, že bohoslužba má také fyzický rozměr, takže je zde místo pro tanec a další aktivity. Chce rozeznít pocity a city za účelem doteku s Bohem. Na tuto knihu poukazuji právě v tuto chvíli, abych ukázal, jak "tradicionalisté", kteří přijmou novou bohoslužbu, nakonec kapitulují před pocitovo-mysticko-estetickou filozofií uctívání.

V duchu a v pravdě

Abych podložil tradiční pohled na bohoslužbu, obrátím se k Janovi 4,24 ke slovům Pána Ježíše:

• Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.

Za prvé, v duchu znamená, že ho nemáme uctívat žádným fyzickým způsobem. V duchovním uctívání nejsou žádné fyzické prvky ani úkony s výjimkou křtu a Večeře Páně, které Spasitel ustanovil výlučně jako obrazná přirovnání. Kromě těchto dvou nemá bohoslužba žádnou fyzickou součást, snad možná ještě padání na zem v úctě před Pánem. Jelikož bohoslužba je v duchu, není fyzická, je tedy zřejmé, že nelze uctívat Boha tancem.

Uctívání jako duchovní aktivita nemůže být přinášeno Bohu melodií či instrumentací. Hudební nástroje a hudba pouze napomáhají zpěvu smysluplné chvály. Varhany nebo klavír jsou velkou pomocí, ale větší význam nemají. Nelze vypustit či minimalizovat slova a chválit místo toho hudbou. Hudba nemůže přispět k duchovní přijatelnosti slov. Z biblického pohledu neexistuje uctívání, které by bylo "oslavou slovy a hudbou". Pokud má hudba odpovídající "náladu", jistě může přispět k soustředění, ale není možné jí Boha chválit. Chvála se neděje melodií či hudebními nástroji, ale vírou.

Hudební nástroje nemají větší význam v bohoslužbě než mají radiátory, které dodávají teplo do budovy. Bůh spoléhá na to, že budeme takovýchto "pomocníků" užívat rozumně, ale nikdy je nesmíme povýšit na formu chvály.

Toto stanovisko je možné podpořit i tím, že Pán určuje, že uctívání se má dít výhradně "v pravdě". To samozřejmě znamená, že skutečná bohoslužba proudí z opravdového, čestného a upřímného srdce. Také to znamená, že bohoslužba je smysluplná. Náš Pán řekl, že Otec hledá takové ctitele, kteří ho budou ctít rozumovou schopností mysli či rozumem. Tvrdí, že námět chvály musí upoutat mysl a být pochopen. Říká nám, že toto je jediný platný způsob bohoslužby.

"V pravdě" znamená také, že bohoslužba má být v souladu s Pravdou, tedy jinými slovy, má být, jak je předepsáno v Božím slově. (V patřičnou chvíli budeme uvažovat, zda nová bohoslužba je v souladu se zásadami Písma.)

Mezi tradiční a novou bohoslužbou existuje moře rozdílů. Pokud do písní pro dospělé vneseme krátké a jednoduché refrény s jejich opakujícími se verši a mělkostí pocitů, významně potlačujeme Pánův požadavek po smysluplném porozumění hlubokým a slavným pravdám. Řečeno otřepaným způsobem, bohoslužba se stane triviální. Tradiční způsob bohoslužby je dále potvrzen ve Zjevení, v kapitolách 4 a 5. Tyto kapitoly předkládají vizi Boží vlády nad Církví a také její uctívání Boha.

Ústředním bodem této vize je úžasný Boží trůn, a pokud projdete těmito kapitolami, najdete všechny tři osoby Trojice přítomné na tomto trůně. Trůn, jeho drahé kameny a mocné úkazy symbolizující Boží atributy jsou popsány vznosným jazykem.

Před trůnem jsou živé bytosti, které se obvykle označují jako Boží cherubové spravedlnosti. Dále tam je křišťálové moře, jehož oblíbeným výkladem je to, že představuje smiřující zásluhy a spravedlnost Ježíše Krista jako jediného prostředku k přiblížení se ke trůnu.

Bohoslužba všeobecné Církve

Vně a okolo křišťálového moře, často zobrazovaného jako široký okruh, je dvacet čtyři starších, kteří představují dvanáct patriarchů a dvanáct apoštolů. To je Církev ze židů i z pohanů, minulá, současná i budoucí, tedy celé společenství vykoupených. Vně tohoto kruhu je andělský zástup. Je jich na tisíce a na statisíce.

V této pasáži zjistíme, jak lidé a andělé vzdávají chválu. Ve Zjevení 4,8 čteme:

• Všechny bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem i nocí volají: 'Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí.'

Slovo, kterého bychom si měli povšimnout, je "volají". Oni svou chválu volali, tedy užívali slova.

V desátém a jedenáctém verši čteme:

• ...padá těch čtyřiadvacet starců na kolena před tím, který sedí na trůnu...pak položí své koruny před trůnem se slovy: 'Jsi hoden, Pane a Bože náš.'

Užili slov. V kapitole 5,8-9 čteme:

• A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu. A zpívali novou píseň.

Zpívali. Ve verších 11 a 12 je řečeno:

• A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů - bylo jich na tisíce a na statisíce; slyšel jsem je mocným hlasem volat: 'Hoden jest Beránek.'

Volali, tedy užili slov. Ve verši 13 záznam pokračuje:

• A všechno stvoření na nebi, na zemi a pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: 'Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!'

V následujícím verši se dozvídáme, že "čtyři bytosti řekly". To je oslava Boha na nebi i na zemi.

Řekly, že zpívaly. V této vizi pravé bohoslužby vidíme, že uctívání jsou slova. Musíme to zdůraznit - uctívání jsou slova. Uctívání nejsou slova a hudba. Hudba nám pomáhá, ale ta účinná, ta platná složka jsou slova. Není jiný prostředek chvály kromě slov. Mysl je sídlo bohoslužby. Oslavujeme vírou a láskou, ale musí to být ve slovech, ať už myšlených, řečených, nebo zpívaných.

Je naprosto jisté, že pokud by tento článek byl napsán před 150 lety, mnoho nonkonformistů by ho pokládalo za natolik samozřejmý, že by bylo zbytečné ho otisknout. Všichni to věděli. Pro ně to byla základní věc, že bohoslužba jsou slova. Ale dnes už naneštěstí tento princip podlehl zkáze.

Možná vás na tomto místě napadne: "A co nevyslovitelné lkaní v Pavlově listě Římanům, není to modlitba beze slov?"

Nebeský jazyk

Odpověď zní: ne, a to z jednoduchého důvodu. Nevyslovitelné lkaní není z nás, ale z Ducha svatého. Modlíme se svými slovy a Duch svatý ve své moci a síle překládá tato slova do nebeského jazyka a přináší je za nás před trůn. Nevíme, za co se modlit ani jak se modlit, ale Duch svatý naše váhavé pokusy zdokonaluje a zkrášluje a předkládá je Pánu.

Neměli bychom říkat: "Mohu se modlit jen pocitem, i když to nemohu vyjádřit slovy." Může se stát, že věřící pociťuje něco tak silného, že jeho pocity překračují jeho mysl. Ale pokud by se ho někdo zeptal "Za co jsi se právě modlil?", byl by schopen odpovědět.

Neexistuje pravá modlitba, která by neprošla myslí. Neexistuje modlitba, kterou není možné vyjádřit slovy. Jen tak můžeme Boha opravdu chválit. Vše kromě toho je mystické a extatické uctívání. A proto klademe takový důraz na mysl, zatímco zastánci nové bohoslužby chtějí zdůrazňovat emoce.

V mé poněkud starší knize Healing Epidemic (Epidemie uzdravování) je kapitola nazvaná 'Zákon rozvahy'. S rozšiřující se novou bohoslužbou tato kapitola nabyla na aktuálnosti. Název kapitoly pochází z Pavlových slov Timoteovi: "Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy." Je o ústřední důležitosti rozvážné mysli.

Nejhlubší pocity, jakých jsme schopni, by měly být přítomny v naší chvále, ale tak, aby podporovaly slova. Musíme věci cítit, protože si je myslíme. Jestliže rozumíme těm slovům a myslíme je vážně, pak se Duch svatý (který inspiruje veškerou opravdovou chválu) dotkne naší mysli tak, že je vidíme mnohem jasněji, a dotkne se i našeho srdce tak, že je i mnohem hlouběji cítíme. Systém emocí je systém podpory a odezvy. Není to primární hybatel v bohoslužbě. Nikdy emoce nesmí být probouzeny či vytvářeny metodou hudby.

Rozvážná mysl

V pastorálních epištolách apoštol Pavel často nabádá k rozvážnosti. Vyžaduje neustálou rozumovou kontrolu. Trvá na tom, aby naše slova a myšlenky byly rozumné. Říká, že rozum musí být stále zapnutý. Takovýmto nabádáním odsuzuje vytržení a čistě sentimentální bohoslužbu.

Volá nás k opatrnosti. Všichni mají být bdělí a ostražití. Všichni mají být ve svém přístupu mírní, ale bystří. Každé slovo chvalozpěvu musí nejprve projít rozumem, protože to je základní cesta chvály. Pavel stanovil, že rozum a mysl je na prvním místě.

Toto téma je tak závažné, že Pavel věnuje samostatné oddíly kazatelům, starším mužům, starším ženám, mladým mužům a mladým ženám. Znovu a znovu své nabádání opakuje a zvláště to platí pro užívání rozumu v bohoslužbě. V 1. Korintským nám říká, že se modlíme a zpíváme v duchu, ale také s porozuměním. Při bohoslužbě myslíme a chápeme. Znalost a pochopení jsou základem.

Ti učitelé, kteří pobízejí k opuštění historické bohoslužby, odmítají základní zásadu, a to, že mysl je na prvním místě. Ale té se musíme držet. Nová bohoslužba se pohybuje od extrémně zjednodušené bohoslužby až po čirý emocionalismus. Není to biblická bohoslužba.

John Frame ve své knize říká, že problém tradicionalistů je ten, že jsou snobové. Jsou to snobové, co se týče hudby, jsou to snobové, co se týče teologie! Nikdo z věřících nechce být snob a nás takové obvinění děsí. Vrozená křesťanská pokora nás nutí se tázat, jestli to obvinění je pravdivé. Začneme si myslet, že máme proti nové bohoslužbě předsudky pouze proto, že dáváme přednost způsobu, na jaký jsme zvyklí. Ale mít se na pozoru před novou bohoslužbou není snobství, protože jsou ohroženy důležité zásady.

John Frame má rád opakující se refrény a krátké písně. Říká, že výhoda takových písní je v tom, že obsahují jen málo myšlenek. Vezme typický verš z Wesleyeho chvalozpěvu a prohlásí ho za méně hodnotný a méně účinný prostředek komunikace než na první pohled plytký refrén! Na Wesleym, Wattsovi a dalších tradičních autorech chvalozpěvů mu vadí, že toho říkají příliš mnoho. Pochopitelně, že nikdo nemůže pochytit všechny jejich myšlenky, protože je jich příliš mnoho a jsou příliš složité. Miliony věřících v průběhu staletí tedy podle jeho názoru při bohoslužbě trpěly závažným nedostatkem. Jaké asi místo, z hlediska jeho myšlení, při uctívání zaujímají žalmy? Jsou často dlouhé, složité a hluboké. Také ony musí být odmítnuty jako model pro naše chvalozpěvy?

Skličující "biblické" příklady

Frame se pokouší o jakési novátorské výklady Písma, aby ospravedlnil triviálnost nových chval. Poukazuje na Jóba, na jeho znamenité proslovy, kterými chtěl zahrnout Boha, až by vyvstala příležitost. Ale když Boha uviděl, dal si ruku před ústa a vykoktal ta nejprostší slova. A jak říká Frame - tak to má být. To je rozdíl mezi tradiční a novou bohoslužbou. Tradiční jsou všechny znamenité Jóbovy proslovy a nové je to, co měl Job dělat hned od začátku. Co nejméně slov a co nejsilnější pocity, to je to nejlepší.

Používá také Mojžíše a Izajáše. Také oni před Pánem ztichli a mluvili jen málo. A to podle Johna Framea ospravedlňuje novodobou křesťanskou bohoslužbu. Znovu a znovu opakuje, že v tomto směru musíme být bibličtí, ale on sám, když uvažuje, jakou podobu by měly mít chvály, nebere v úvahu Pánovu vlastní knihu chvalozpěvů totiž Žalmy.

"Matematika" či proporce žalmů jsou v tradičních zpěvnících věrně následovány, ale v nových chválách se úplně opomíjí. Tradiční chvalozpěvy dostatečně sledují poměr chválících a prosebných písní a zaujímají celý rozsah námětů jako v Žalmech. Refrén například nenachází v Žalmech žádné opodstatnění.

Hospodinův záměr

Jsou tradiční chvalozpěvy příliš komplikované? Když Hospodin dával dohromady knihu chvalozpěvů pro zemědělský lid, z něhož pravděpodobně 95 % bylo negramotných, nedal jim knihu refrénů, ale knihu Žalmů.

G. H. Spurgeon jednou vyjádřil svou radost nad příchodem lidových národních novin, protože se dostaly do všech měst i vesnic. Jelikož sám pocházel z vesnického prostředí, mohl velice dobře vědět, jak je vesnický intelektuální život omezen. Paní Vomáčková byla prostoduchá, protože se svými přítelkyněmi probírala jenom malicherné události a místní drby. Jakým zázračným nástrojem, řekl, byly ty noviny k rozšíření jejich obzorů, protože jim mohly ukázat města a země za hranicí jejich vesnice.

Od dob Žalmů až po reformaci i po následující staletí byly chvalozpěvy Božímu lidu naprosto srozumitelné. Pozvedávaly ho duchovně i intelektuálně. Vyjadřovaly chválu a vyučovaly velkým Božím pravdám. V první řadě Bible a v druhé řadě chvalozpěvy vysvobozovaly celé generace z nevzdělanosti a naivity, protože vyučovaly a vyslovovaly smysluplnou chválu. A dnes nová bohoslužba snižuje věřící na úroveň, kterou ještě nepoznali.

- Dr. Peter Masters, Metropolitní Teologické studium pro kazatele, Londýn 1988, Sword & Trowel, 3/1988 -

- Přeložila MaS -