Nedávno jsem seděl na horní tribuně hřiště Malé ligy, s bílými vlasy vlajícími ve větru a svou již nemladou tváří obrácenou k levému poli, kde se můj desetiletý syn loudal jako miniaturní pálkař na domácí polovinu hřiště.. Ten den jsem myslel na povahu lenosti, tohoto nejméně jasného z hlavních hříchů. Ve svém Pekle umístil Dante lenochy do bahnité řeky, přičemž jedinou známkou jejich přítomnosti jsou vzduchové bublinky, praskající na hladině. V Očistci lenoši obíhají neustále kolem své terasy a připomínají si, jak Maria putovala přes hory ke své příbuzné Alžbětě. Protiklad mezi liknavostí a horlivostí je tedy prostý.

Když jsem o těchto věcech uvažoval, povšiml jsem si, že můj syn je na domácí polovině hřiště. Odpálil první divoký míč, pak se otočil a minul tři špatné nadhozy. Podíval se ostýchavě na mne, já jsem pokrčil rameny a usmál jsem se, a pak se vrátil na lavičku, kde mu trenér dal jedničku a pochválil ho za dobrou práci s pálkou. Povšiml jsem si, že během odpoledne dostali stejnou pochvalu všichni vyřazení odbíječi. Postřehl jsem rovněž lhostejnost, se kterou pochvalu přijali. Byli vyřazeni a věděli, že nebylo nic, za co by měli být pochváleni. Nepovedlo se jim to, co chtěli. Chválit za neúspěch je divné a nevhodné, ale v naší době to není nic neobvyklého.

Vzpomněl jsem si na některé šéfy ze svého zaměstnání, na jejich vyumělkovaný humor a na hromadu poklon, které skládají svým podřízeným. Porady v konferenční místnosti naší společnosti se často podobají bujným srazům. Šéfové se stávají hybridními tvory, kteří v sobě spojují charakteristiky trenérů a poradců. Jsou zde proto, aby nás povzbudili a dosáhli toho, abychom se cítili dobře, aby pozdvihli naši sebeúctu a, jak předpokládám, naši produktivitu, protože nyní se má za to, že mezi těmito dvěma skutečnostmi existuje spojitost. Účinek této umělé dobrosrdečnosti na pracovišti je týž jako na lavičce Malé ligy: lhostejnost. Tato lhostejnost přirozeně vyrůstá z pocitu neupřímnosti chvály, z toho, že nadřízený se k vám chová blahosklonně, i když na vás pohlíží jako na slabomyslného idiota, který nedokáže ani chápat, ani přijmout upřímnou a užitečnou kritiku, pokud není jako pilulka obalena několika vrstvami cukru. Dospělí se ovšem naučili diplomaticky usmívat, i když cítí pravý opak radosti; hráči Malé ligy nebyli v umění přetvářky tak pokročilí. Mračili se, zarytě se dívali do země a odmítali nechat se utěšit bonbónky falešných poklon.

Když jsem seděl na nekryté horní tribuně, začal jsem přemýšlet o důsledcích toho, kdy děti vyrůstají v kultuře, v níž je sebeúcta odtržená od všech skutků, které by ji mohly podporovat, považována za nejvyšší dobro. Neúnavné vychvalování zní uším mladých jako mantra, vyvinutá k vyvolání stavu narcisistické nirvány: "Jsi dobrý. Jsi bystrý. Jsi výjimečný." A mantra zní i tehdy, když dítě neprojevuje žádné úsilí a chová se dokonce trestuhodně. Díval jsem se na znuděné, skleslé tváře na lavičce, na tyto děti, pro které Slovo neznamená nic, protože slova ztratily význam. Myslel jsem na to, že tyto děti, i my, jejich rodiče, žijeme ve světě, ve kterém jazyk převážně ztratil svoji funkci: sdělovat pravdu. Místo toho se slova užívají k prezentaci toho, co jsou psychologicky domnělé zdravé postoje. Trenér mého syna se nezmínil o skutečnosti, že chlapec se ke každému míči otáčel příliš pomalu, ale raději mu pogratuloval, že pálku vůbec otáčel. Děti nejsou hlupáci. Mají intuitivní smysl pro podvody dospělých. A známé lži vytvářejí v posluchačích nudu. Koho může zajímat, co říká lhář? Proto je pro mne nesnesitelně únavné poslouchat projevy veřejných činitelů a církevních byrokratů. Proto většina dětí věnuje jenom malou pozornost tomu, co jim v životě musejí říkat dospělí. Jestliže se dítěti soustavně lže, jestliže je běžně chváleno a odměňováno za průměrný výkon nebo za neúspěch, tak proč by mělo věnovat větší péči žvanění svých představených nebo hodnotě vlastního jednání? Dokonce když se chová tak špatně, že nějaké disciplinární opatření je nevyhnutelné, rozbor jeho provinění musí přičítat jeho selhání nedostatku sebeúcty, takže každé nápravné působení bude zahrnovat více hloupé chvály. Zvrácenost jazyka je svázána s formováním generace, která je buď prostoupená cynismem, nebo připravena vzdorovat autoritami. Většina dětí, které tím prošly v akademickém mlýně hodnocení s vylepšenými známkami a bezcennými univerzitními hodnostmi, dávno poznala, že slova nemají smysl. Naučili se přežívat tak, aby to stačilo; ve vhodných chvílích papouškovat žvanění svých učitelů. Když začínají svůj pracovní život, vtěsnají se do služby typu konzerva, jak byli vycvičeni. Chrlí novojazyk svých příslušných oborů, vytvářejí záznamy, společné výbory, tiskové zprávy, dělají prezentace, předstírají zájem o názory klienta, smějí se humor postrádajícím vtipům šéfa a v chráněných chvilkách soukromí se vysmívají celému zaměstnání, zatímco si lijí do hrdla martini a s posměchem vypočítávají denní činnost. Takovým způsobem tráví většinu svého života. Mají sklon pracovat a namáhat se co nejméně, jak jen to jde, protože v životě se nejedná o dokončování práce, ale o získávání odměny.

Morální povinnost, kterou člověku ukládá jeho postavení v životě, se stává cizím pojmem, stejně jako ochota překonávat překážky. Když přijdou do cesty obtíže, následuje malomyslnost a zloba. Očekává, že život bude poplácávání po zádech, gratulace od lidí, kteří vám přejí krásný den. Očekává, že bude pokračovat řada poklon vymyšlených k tomu, aby se cítili dobře. Předpokládá, že budete lehce přicházet k penězům a bezmeznému odpouštění. Objev, že slova opravdu mají nějaký význam, že některé věci si člověk musí zasloužit, jim připadá jako nespravedlnost.

Když jsem takto přemýšlel, pohlédl jsem zpátky na lavičku, kde se trenér snažil dát více potřebných instrukcí o času a obrátku tak, aby se pálka mohla setkat s míčem. Jen málo hráčů mu věnovalo nějakou pozornost. Na jednom konci lavičky byl chumel hráčů kolem chlapce, který držel v ruce videohru, ostatní se upřeně dívali do dálky. Můj syn poslouchal, protože si dosud myslel, že slova něco znamenají. Nejprve jsem chtěl ostatním dětem vytknout jejich nezdvořilost a nepozornost. Dokonce jsem uvažoval o slovním napomenutí. Pak mne napadlo, že bych možná dával vinu nesprávnému adresátovi. Proč by měli poslouchat, co jim trenér říká? Je to tentýž člověk, který jim blahopřál za nezdar. Vědí, že lže. Může to být příjemný chlapík s dobrými úmysly, ale lže. Trenér mluvil dále, rodiče ho sledovali z tribun a do očí bijící fakt, že je ignorován, v něm nakonec vyvolal určitý hněv, který ho vyprovokoval k prudší reakci: "Teď poslouchejte, chlapci. Já tu nepovídám pro své potěšení." Řada zamračených tváří vzhlédla a trenér začal znovu vysvětlovat. Někteří šoupali nohama a dívali se na oblohu. Jiní hleděli do země a špičkami bot škrábali hlínu. Ostatní seděli s prázdnými výrazy v tváři. Panovala obecná netrpělivost a něco, co lze popsat jenom jako zdánlivou vážnost. Přišlo mi na mysl jedno slovo, latinské: pigritia. To je výraz, který teologové užívají k popisu odporu vůči vyvíjení jakéhokoli fyzického nebo duševního úsilí. Souvisí to s duševní leností, která se nazývá acedia.

Chlapci měli poslouchat a vynaložit nějaké úsilí: oba požadavky shledali otravnými. Vypadali, že si myslí, že jim trenér nemá co říci. Byl jenom dalším původcem bezvýznamných řečiček, mluvícím "smajlíkem," jako většina dospělých v jejich životě. A proč by se měli obtěžovat, aby se něco naučili? Jaký rozdíl by to mohlo přinést? Ať vyhrají, nebo prohrají, budou pochváleni.

Přemýšlel jsem o těch bublinkách na povrchu bahna v třetím kruhu Pekla. Když tento druh lenosti zapustí kořeny v mladých duších, jakou šanci mohou asi mít, že překonají duševní lenost? A pigritia je epidemická. To je opravdu nevyhnutelné. Je tragické, že čím více dnes člověk lne k pravdě, tím více je pokoušen k pigritia v pozemském království, kde je pravda neúnavně znásilňována nebo vědomě přehlížena.

Uvažoval jsem o těch hluboce depresivních "povzbuzujících" shromážděních, které vedení v našem podniku pravidelně svolává. Když šéfové blýskají svými naleštěnými úsměvy a šíří neomezený optimismus ohledně budoucnosti naší společnosti a naší stále tak zásadní úlohy v této budoucnosti, většina z nás tam sedí, cítí se trapně a uvězněná, opětuje úsměv a přeje si, aby to již skončilo, abychom se mohli vrátit ke své práci a dokončit svůj denní program s minimem námahy. Později opatrně šeptem hloubáme o tom, zda je vedení stejně cynické jako my. Možná také jenom hrají divadlo a tato sacharinová nabádání patří k jejich úloze: Většina z nás je nakloněna myslet si, že to tak je. Alternativou k tomu je věřit, že jsme v rukou pitomců spíše než podvodníků, a dali bychom přednost tomu, kdyby to byli ti druzí.

Nikdo z nás se ovšem nezajímá natolik o prospěch společnosti. Je ve vlastnictví nesmírně bohaté rodiny, pro kterou vytváří nadbytečné bohatství. Když společnost selže v daném roce v zajišťování plánovaného objemu nadbytečného bohatství, budeme potrestáni zmrazením mezd a neplacenými do- volenými. Tak je pro nás obtížné vyvíjet větší nadšení pro "rostoucí podíl na trhu", jak říkají. Doufáme ovšem, že si naspoříme na důchod, a více méně děláme svou práci. V mnoha případech, obávám se, je to méně. Jak by tomu mohlo být jinak.

Většina z nás je nakažena pigritia (nechutí). Nejsme nijak zapáleni pro to, hrnout více peněz do truhlic rodiny multimilionářů, kterou neznáme a pro kterou je náš podnik jenom sloupcem číslic v předběžném rozpočtu. Víme, že naše živobytí je nejisté a že příjem našich rodin může zítra zrušit účetní, který by mohl poradit likvidaci společnosti a namísto toho investici do ropných vrtů či mikročipů. My nejsme lidé; jsme disponibilní majetek, kapitál. Trpělivě snášíme povzbuzující porady a prohlášení o poslání a strategických plánech, přičemž si uvědomujeme, že nic z toho, co děláme, nemá zásadní hodnotu nebo nezbytnost. Jak se nemáme stávat kořistí pigritia?

A objevuje se větší otázka: Jak se tedy máme vyhnout acedia (netečnosti)? I když se lenost ve světském smyslu liší od lenosti ve významu duchovním, lidská psýcha má sklon nějakým způsobem být v jednom kuse. Může obecné chování našeho srdce a mysli být v jedné oblasti našeho života radikálně odlišné od jiných oblastí? Myslím, že nemůžeme. Bůh utvořil naši přiro- zenost tak, že směřujeme k integritě osobnosti. Při snaze o získání jedné ctnosti, na kterou jsme vědomě zaměřeni, získáváme jako průvodní jev ctno- sti ostatní. Člověk, který vytrvale pracuje na zkrocení jízlivého jazyka, a má úspěch, zjistí, že má šťastně ukázněnou chuť. Naopak člověk, který si povoluje nevázané holdování sžíravým poznámkám, zjistí, jak snadno se stává kořistí nižších zálib v jiných směrech. Krátce, ať se pohybujeme k Bohu, nebo od něj, nemůžeme jít současně dvěma směry. Naše duše jsou jedinou substancí.

Formální definice lži podle Tomáše Akvinského je "tristitia de bono spirituali" - "smutek z duchovního dobra". Někteří překladatelé dávají přednost slovu "radost" pro dobro jako vhodnější pro smysl této věty. Také se říká, že svatý smutný je smutný svatý. Abychom se vyhnuli lenosti, zdá se, že naše duchovní radost musí být základem naší existence v takovém rozsahu, že pigritia nemůže získat žádnou oporu. Tím neříkám, že bychom měli být hlupáky a předstírat, že nevidíme morální problémy na našich typických pracovištích, které mají původ v lakomství a pokrytectví mistrů Mamonu a jejich ideologie. Musíme si být vědomi, že zlo je nyní systémové. A i když máme zakázanou aktivní spolupráci se zlem, jsme všichni do určité míry vtahováni do pasivní spolupráce, prostě proto, že žijeme jako občané v této době ve svém národě a musíme zabezpečovat své rodiny.

Musíme být laskaví k nejodpornějším spolupracovníkům a strpět nadřazenou blahosklonnost nadřízených. To všechno vyžaduje hrdinskou ctnost, ale je to minimum závazků svatosti, našeho pravého povolání. Musíme se učit být tak trvale ve společnosti Pána, aby žil v našich srdcích dokonce i tehdy, když se octneme v nejtemnější propasti. Není to lehké. Můžeme to uskutečnit pouze vytrvalou vůlí zaměřovat oči k Božímu Slovu. Účast na bohoslužbách a minimum denních modliteb nám pravděpodobně neposkytne zbraně, které potřebujeme k odvrácení útoků lenosti. Musíme se modlit, a to jak říká sv. Pavel - bez ustání.

Edwin Faust, Mezinárodní Report

duben 2003, Redakčně zkráceno