… aneb netolerantní struktury rozhovoru

Nedávno jsem se účastnil veřejného rozhovoru o homosexualitě, ve kterém velmi často zaznívalo slovo tolerance. Nad několika postřehy, které se tolerance týkají, bych se chtěl zamyslet. Když spolu lidé hovoří, mívají pochopitelně různé názory. Asi každý souhlasí s tím, že odlišný názor je třeba tolerovat. Umíme to však? Jsme skutečně tolerantní, když se střetneme s jiným názorem?

Rozhovor o homosexualitě byl dobrou prověrkou vzájemné tolerance. Pozorně jsem sledoval, jak diskutující předkládají své názory – nejen, co je obsahem jejich názoru, ale jak jej sdělují druhým z hlediska tolerance. Když první z diskutujících předložil svůj názor, sděloval ostatním minimálně dvě věci. Za prvé obsah svého názoru – totiž, že homosexuální sklon i chování nelze podle Bible považovat za hřích. A za druhé sdělil i to, co si myslí o těch, kteří mají názor opačný – kdo s tím nesouhlasí, je tvrdý, nemilosrdný, netolerantní, jeho postoj je diskriminující, až nekřesťanský. Svá stanoviska prezentoval velmi laskavě a mile, i když padla pejorativní slova jako dogmatismus, fundamentalismus apod.

Ponechejme stranou otázku, který názor více odpovídá biblické výpovědi, a zaměřme se na obecný problém tolerance v rozhovoru. Myslím, že zmíněný diskutující se dopustil jedné zásadní chyby, která mnohým skutečný dialog velmi ztížila nebo dokonce znemožnila. Tím, že místo argumentů pro obhajobu svého názoru označil již předem odlišná stanoviska za tvrdá a nemilosrdná, uvedl všechny s jiným názorem do situace, z které nebylo úniku – buď souhlasíš, nebo jsi tvrdý.

Tolerance se může projevit až tehdy, když jsou názory vyřčeny – navzájem vyslechneme obhajobu a argumenty, můžeme spolu i nesouhlasit, ale dáváme si jasně najevo, že se tolerujeme. V naší diskuzi tomu tak nebylo – ještě jsem ani nezačal mluvit a už jsem věděl (partner mi to dal najevo), že dám-li svou kůži na trh a řeknu svůj odlišný názor, projevím se jako netolerantní. Přestože je tento mechanismus většinou neuvědomělý na straně toho, kdo jej používá, je manipulativní a funguje spolehlivě – mnozí se opravdu obávají nebo ostýchají projevit svůj pohled na věc, protože jsou již předem zařazeni do nežádoucí kategorie. Píši tato slova s vědomím, že sám bývám slovně netolerantní. Kolikrát jsem argument formuloval tak, že byl oponent hned od začátku postaven do role, ve které být nechtěl. A to ani nemluvím o případech vědomé manipulace. Jsem rád, že veřejný rozhovor proběhl a že jsem se ho mohl účastnit. Přinutil mě o toleranci přemýšlet a formulovat sám pro sebe zásady čestného a uctivého rozhovoru. Třeba vám moje přemýšlení k něčemu bude.

– Jan Hábl –