Je pravda, že lidé jsou ve všech dobách v podstatě stejní. Jisté změny však lze pozorovat. Sociologové, a to nejen křesťanští, píší, že na rozdíl od dřívějších časů (zhruba před 200 a více lety), kdy smysl a cíl existence člověka ležel kdesi vně či mimo člověka, leží dnes uvnitř. Bývalo celkem samozřejmé, že člověk dělal mnoho věcí, pokud ne všechny, ku prospěchu druhým, společnosti či pokojného prostředí, ve kterém žil. Nebo dělal něco prostě jen proto, že věděl, že je to dobrá věc - a dělal to bez ohledu na to, že ho to bude stát nějaké sebezapření či odříkání.

Trend dnešní doby je prý však jiný. Člověk ani nemusí být sociolog - specialista, aby si toho všiml. Až příliš často to také slýchávám: „... tohle JÁ dělat nebudu, to MĚ nebaví, neuspokojuje, to PRO MNE nemá smysl..." První myšlenka není ve prospěch druhých, ale v můj vlastní. Co z toho budu mít? Bude to pro mne zajímavé, zábavné, uspokojující? Zvláště populární slovo je seberealizace. Realizovat sebe - své touhy, své myšlenky, své cíle. Je na tom něco špatného? Není, tedy pokud to není neústupnou prioritou mého života, pokud to není na prvním místě. Jen si to představte, když si zkříží cestu dva lidé s touto životní prioritou, když se střetnou dvě sveřepé, neústupné a nekompromisní touhy po seberealizaci. Jak to dopadá, to vidíme, slyšíme a čteme dennodenně.

Jak se to stalo? Jak je možné, že došlo k tomuto tragickému posunu myšlení? Jsem přesvědčen, že příčinou je změna horizontu lidského očekávání. V okamžiku, kdy moderní člověk uvěřil tomu, že tento svět a život je vše, co je, pak je přirozené, že z něho chce dostat, co se dá. Vždyť života, který je tak krátký, je třeba si pořádně užít. Není-li nic jiného nad tímto životem, proč nežít pro sebe a pro tento svůj život? A tak mnoho lidí vším, co dělá, uskutečňuje své pozemské a momentální štěstí. A není divu, když nic jiného nelze od života čekat.

Toto je trend naší doby a naší společnosti. A tento trend samozřejmě působí i na církev. Jak chápeme církev? Není to jen jeden z prostředků naší seberealizace a našeho sebeuspokojení? Nejsou moje modlitby či moje zpívání exhibicí před ostatními nebo sebou samým (abych se JÁ cítil dobře)? Není to jen jedna z položek v mé kulturně-společenské náplni? Zajdu tam, popovídám SI s lidmi, zazpívám SI, vyslechnu SI kultivovanou řeč, při které se mi svědomí zachvěje (čas od času tolik potřebuji cosi zbožného), a pak šup zase zpátky ke svým soukromým záležitostem.

Jestli vám to zní trochu jako moralizování, asi máte pravdu. Cílem těchto několika řádků je skutečně učinit (snad i morální) výzvu k zamyšlení: Když přicházím do církve, o co mi vlastně jde? Čí vůli se snažím realizovat? Svou, nebo Boží? Koho se snažím uspokojit? Sebe, nebo Boha? Kde leží motiv mého počínání? Uvnitř - totiž u SEBE, nebo vně - totiž u BOHA? Ale věřte mi, že bych si netroufl morálně apelovat, kdybych věděl, že je vám Boží morální zákon úplně lhostejný.

- Váš Jan Hábl -