V církvi existuje starý spor ohledně toho, zda je Bůh v souvislosti s lidským jednáním a spasitelnou vírou Pánem, či nikoli. To, co už bylo řečeno, nám ukazuje, jak bychom se měli k tomuto sporu postavit. Situace není taková, jak vypadá. Není totiž pravda, že někteří křesťané věří v Boží svrchovanost, zatímco jiní zastávají opačný názor. Pravda je, že všichni křesťané věří v Boží svrchovanost, ale někteří si to neuvědomují a mylně se domnívají (a také tvrdí), že ji odmítají. Čím je způsoben tento podivný stav věcí?

Hlavní příčina je stejná jako ve většině případů omylů v církvi – racionalistické spekulace, vášnivé zaujetí pro systematickou důslednost, neochota uznat existenci tajemství a skutečnost, že Bůh je moudřejší než člověk, a z toho plynoucí snaha podřídit Písmo předpokládaným požadavkům lidské logiky. Lidé zjišťují, že bible učí o tom, že člověk nese zodpovědnost za své činy, nechápou však (člověk je skutečně slepý), jak to odpovídá svrchované Boží vládě nad vším, co se děje. Nesnesou, aby tyto dvě pravdy existovaly vedle sebe, jak je tomu v Písmu, raději ochotně přijmou závěr, že kvůli obhájení biblické pravdy o lidské zodpovědnosti musí zavrhnout stejně biblické pravdivé učení o Boží svrchovanosti, a proto celou řadu textů na toto téma bagatelizují. Naše zvrácená mysl má přirozenou touhu zjednodušit bibli tím, že z ní podobná tajemství vyloučí, a tudíž by nás nemělo překvapit, když se její obětí stanou dokonce i schopní lidé. Odtud pochází tato stálá a obtížná polemika. Ironické na této situaci však je, že když se ptáme obou stran, jak se modlí, vychází najevo, že ti, kdo Boží svrchovanost slovně popírají, v ni věří stejně pevně jako ti, kdo ji potvrzují.

Jak se tedy modlíte? Žádáte Boha o svůj každodenní chléb? Děkujete mu za své obrácení? Přimlouváte se za obrácení ostatních lidí? Zní-li vaše odpověď „ne", mohu k tomu říci pouze to, že pochybuji o vašem znovuzrození. Jestliže na ni odpovíte „ano", pak tím dokazujete, že bez ohledu na to, ke které skupině ve výše uvedeném sporu patříte, ve svém srdci věříte v Boží svrchovanost neméně pevně než kdokoliv jiný. Ve stoje o tom můžeme polemizovat, ale na kolenou se všichni shodneme. A právě z této všeobecné shody, kterou dokazují naše modlitby, teď budu vycházet.

Když se díváte zpět do minulosti, tváří v tvář evangelijní zvěsti, vyčítáte si svou dřívější slepotu, lhostejnost, zatvrzelost a vyhýbavost. Jistě jste se nepoplácali po ramenou, že jste se nakonec podřídili vládě vytrvale naléhajícího Krista. Nikdy by vás nenapadlo rozdělovat zásluhy za své spasení mezi Boha a sebe sama. Ani na okamžik byste se nedomnívali, že rozhodující podíl na svém spasení jste měli vy, a ne Bůh. Nikdy jste Bohu neřekli, že ačkoli jste vděční za všechny prostředky a příležitosti, které vám z milosti dal, zároveň si uvědomujete, že musíte děkovat ne jemu, ale sobě za to, že jste odpověděli kladně na jeho volání. Vaše nitro se bouří už jen při myšlence, že byste s Bohem takovým způsobem hovořili. Ve skutečnosti mu za dar víry a pokání děkujeme se stejnou upřímností jako za to, že poslal svého Syna Ježíše Krista, abychom v něho uvěřili a obrátili se k němu. Tímto způsobem vás jakožto křesťany vždycky vedlo vaše srdce. Připisujete Bohu veškerou slávu za všechno, co se týkalo vašeho spasení, a víte, že byste se rouhali, kdybyste mu odmítli projevovat svou vděčnost za to, že vás přivedl k víře. Tím, jak přemýšlíte o svém obrácení a vydáváte za ně díky, uznáváte svrchovanost Boží milosti. A všichni ostatní křesťané na světě dělají totéž.

V této souvislosti je poučné se zamyslet nad zprávou o rozhovoru Charlese Simeona s Johnem Wesleyem dne 20. 12. 1784 (toto datum je uvedeno ve Wesleyho deníku):

Pane, slyším, že vás pokládají za arminiána. Mne zase někdy označují za kalvinistu. Proto jsem přesvědčen, že bychom měli tasit meče. Než se však domluvíme na tom, že se pustíme do boje, dovolte mi, abych vám položil několik otázek … Považujete se za tak mravně zkaženého tvora, že by vás ani nenapadlo obrátit se k Bohu, kdyby do vás tyto myšlenky Bůh nevložil?" „Ano," odpověděl starý zkušený pracovník, „je to tak." „Ztratil jste veškerou naději, že se Bohu zalíbíte nějakým svým skutkem, a čekáte, že budete spasen pouze na základě Kristovy krve a spravedlnosti?" „Ano, jenom díky Kristu!" „Předpokládejme tedy, že vás Kristus zachránil. Nemáte se posléze tak či onak spasit svými vlastními skutky?" „Ne, musím být spasen Kristem – od začátku až do konce." „Připustíme-li tedy, že jste byl nejprve obrácen díky Boží milosti, nemáte v tomto stavu setrvávat na základě svých vlastních sil?" „Ne." „Má vás tedy neustále, každou hodinu a minutu, podpírat Bůh, jako když matka drží v náručí své dítě?" „Ano, přesně tak." „A spoléháte jenom na Boží milost a milosrdenství, které vás zachovají pro nebeské království?" „Ano, mám naději pouze v Bohu." „Teď, milý pane, s vaším dovolením zvednu svůj meč ještě jednou, neboť toto je celý můj kalvinismus! Toto je moje vyvolení, ospravedlnění vírou, to, na čem lpím – v podstatě vše, co a jak vyznávám. A proto, jestli chcete, budeme místo pátrání po sporných termínech a výrocích upřímně jednotní v těch věcech, kde se shodneme."

Evangelizace a Boží svrchovanost, James I. Packer, (str. 13-15, 10-12) Návrat domů 2000