Ananasová zahrada
Toto je skutečný příběh holandského misionáře Otto Konniga, který pracoval s rodinou v Indonésii (bývalé holandské kolonii) na ostrově Irian Jaya. Jeho žena vedla malou kliniku a spolu s nimi vyrůstali dva chlapci. Konnigovi prožili mezi domorodci řadu let, ale vyprávění Otty Konniga není jen o domorodcích.
V džungli člověk brzo pocítí nedostatek čerstvého ovoce a zeleniny. Jednou jsem se rozhodl, že přivezu rodině pár ananasů. Dal jsem je ochutnat i domorodcům, ale nikdo z nich nevěděl, kde a jak je získat.
Později jsem přivezl asi stovku sazenic ze sousední misijní stanice. Najal jsem jednoho domorodce aby připravil zahradu a ananasové výhonky zasadil. Za odpracované dny jsem mu samozřejmě zaplatil, formou jaká je mezi námi obvyklá, tedy dostal sůl a co zrovna potřeboval.
Věděl jsem, že to potrvá dlouho než ochutnáme první ananasy, pokud v písčité a neúrodné půdě vůbec přežijí. Čekání se zdálo nekonečné. Až třetí rok jsem uviděl první ananasy. O to víc jsme se těšili na vánoce, dobu, kdy obvykle dozrávají. Čas sklizně se blížil. Skoro jsme se dočkali; ale neochutnali jsme ani jeden! Domorodci nám je v noci všechny ukradli. A to většina z nich nebyla ještě zralá! Trhat zelené ovoce je mezi domorodci běžné. To jsou celí oni! Ze zkušenosti jsem byl přesvědčen, že jsou to chroničtí zloději.
V duchu jsem si říkal, nemohu ty nenechavce nechat volně pobíhat a dělat si co chtějí! Ale to nebyl ten pravý důvod. Chtěl jsem mít ananasy pro svou rodinu. Byl jsem pořádně dopálený. Vím, misionář by tak neměl reagovat, ale já jsem se cítil okradený. Vyjel jsem na ně se slovy, podívejte se pánové, čekám na ananasy tři roky, ale neochutnal jsem ani jeden! Teď dozrávají další, jestli ukradnete i ty, nebudete mít žádnou kliniku, žádné léky, ani žádnou pomoc! Takový nevděk! Moje žena jim dávala všechny léky zdarma, ani za ošetření nemuseli nic platit. Snažili jsme se jim pomáhat ze všech sil, starali jsme se o nemocné a zachraňovali životy jejich dětí. Proč nerespektují také naše potřeby?
Takže jsem řekl - žádná klinika, a oni? Nevěřícně se ptali: 'To budeš jíst všechny ty pilulky sám? Tak si je sněz' a odešli. Další dny přicházeli s prosíkem: 'Dej mi pilulku, bolí mě hlava'. Nedal jsem se zlomit. Pak jsem viděl, že by své nemocné děti nechali klidně umřít. Méně se už starat nemohli. Život neměl žádnou cenu a jejich zdravotní stav se zhoršoval. Lidé kašlali, prosili o lék a já jsem vzdoroval. Nemohu, vzpomeňte si, ukradli jste nám ananasy. 'Nekradl jsem', vymlouvali se všichni stejně. 'To byli jiní, kdo kradli'.
Strašlivě kašlali a prosili. Nemohli jsme to déle vydržet. Zlomilo to můj vzdor i odpor a za pár dnů jsme kliniku opět otevřeli a ananasy se ztrácely dál.
Zase jsem lamentoval, ti darebáci, ti zloději! Nakonec se mi podařilo zjistit, kdo krade. Byl to ten domorodec, který je zasadil. Zavolal jsem si ho k sobě řekl mu, člověče, jak to, že kradeš mé ananasy?!
'Ruce sis neušpinil. Mé ruce sadí, má ústa jí', byla jeho odpověď. To je zákon džungle. 'Všechny ananasy jsou moje' a považoval celou záležitost za vyřízenou. Něco takového jako platit za službu v džungli neplatí. Vždyť kdo co najde, co si uloví, chytí, utrhne, vykope nebo přinese, patří lovci.
Přemýšlel jsem co dál. Je to jejich zákon a v duchu jsem si říkal, že bych se asi měl raději učit žít podle jejich zákona, ale nahlas jsem řekl, dobrá, dám vám polovinu rostlin, a zatloukl jsem do země kolíky.
Všechny rostliny odtud - potud jsou vaše. Až uzrají, patří vám. A tady ty - ty budou moje. Zdálo se, že domorodci se vším souhlasí a já jsem se hned cítil lépe. Patří mi jen polovina zahrady, ztráta bude poloviční. Lepší něco, nežli nic. Ale hlídat polovinu zahrady bylo stejné, jako hlídat celou zahradu. Ananasy byly zase pryč. Ti drzouni mi je dokonce nabízeli ke koupi a já jim dál kázal, že se nemá krást.
Jednou jsem řekl, podívejte, dám vám všechny ananasy. Udělejte si svou zahradu a z mé si odneste všechny keře. Já si vysadím nové. Nechci je v mé zahradě, když si myslíte, že patří vám.
Oni ale řekli: 'Tuhaane, budeš nám muset zaplatit.' Nevěřil jsem svým uším?! Znovu jsem vysvětloval a přesvědčoval, ale marně. 'Ne, ne. Chceš, abychom vykopali a odnesli rostliny a to je práce. Musíš zaplatit.' Dobrá, zaplatím vám za jeden den. Vemte si je všechny, ať už jsou pryč! Tak se stalo, ale jen napolovic. Byla to smutná podívaná. Vykořenili všechny krásné ananasové keře a na té hromadě všechny shnily.
Potom jsem koupil a přivezl nové sazenice. Tak poslouchejte vy chytráci, zaplatím za vysazení, ale pak je budu jíst jen já a moje rodina. Vaše nebudou žádné.
'To nemůžeš udělat', protestovali. 'Jestli je zasadíme, pak je budeme jíst!'
Mějte rozum, nemám čas vysazovat zahradu. Mám příliš mnoho práce, vysvětloval jsem zoufale. Vás je tolik a já jsem na všechno sám. Musíte mi pomoci. Potřebuji jednoho z vás, aby je jen vysadil, sklidím si je už sám. Zaplatím za práci. Co ještě chcete? Dám tomu, kdo mi pomůže, tento krásný nůž. Konečně souhlasili. A před námi byly relativně klidné roky čekání na novou úrodu.
S manželkou jsme občas obcházeli zahradu a pozorovali, jak se ananasy vybarvují. Těšili jsme se, že budeme mít vlastní sklizeň a společně jsme děkovali Bohu, že nám připravuje takovou úrodu. A víte co se stalo? Všechny ananasy byly zase pryč.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Kdybych postavil plot, to by je nezastavilo, jsou hbití jako opice. Zavřít kliniku jsme nemohli, tak zavřeme obchod. U nás kupovali zápalky, sůl, háčky na ryby a podobné věci. Dříve žili bez toho, to je nezabije. Výborně, žádný obchod. Ukradli jste nám ananasy, tak co!
Když jsme zavřeli obchod, začali mezi sebou brblat: 'Měli bychom raději odejít, nemáme žádnou sůl. Jestli nezačne prodávat, nemá smysl tady zůstávat. Mohli bychom jít zpátky do našich chatrčí v džungli.' Když se s námi nebude ten skrblík dělit, jdeme. Uraženě sbalili své rohože a čtyři vesnice domorodců opustily 'naše' území.
První dny to nebylo nejhorší. Ráno jsme se mohli konečně vyspat, práce mi šla od ruky jako nikdy dříve, dal jsem si do pořádku misijní korespondenci. Dokonce jsem se cítil dobře, že konečně mám všechno hotové. Opravil jsem co po mě žena dlouho žádala a hned byla i ona vlídnější.
Uběhlo celých šest týdnů a my jsme jedli ananasy ráno, v poledne i večer. Potom jsem řekl své ženě, podívej, ananasy můžeme jíst v Americe jako tady, vždyť už tu nemáme nic jiného na práci.
Ve chvíli, kdy se objevil první domorodec s úsměvem od ucha k uchu, hned jsem byl zase sám sebou. V duchu jsem si říkal, co je ti k smíchu, tady není nic úsměvného! A on se mě zeptal: 'Tuhaane, jak se vede?' Řekl jsem mu, běž za svými lidmi a přiveď je zpět a já otevřu obchod. Přišli všichni. A první co mě napadlo bylo, ta cháska mi zase ukradne všechny ananasy. A oni je skutečně zase všechny ukradli.
Tentokrát to bylo ještě horší. Ananasy jsme už ochutnali. To byl konec veškeré pohody. V duchu jsem začal nadávat, naříkat a přemýšlel dál, jak to udělat, abychom z těch ananasů také něco měli. Musí přece existovat nějaký způsob. A napadla mě spásná myšlenka. Německý ovčák.
Sehnal jsem snad největšího psa, jaký kdy na ostrově byl. Nemohl jsem se dočkat dne, kdy jej přiveze letadlo. Konečně pilot hlásil, vezu ti Prince.
Obvykle se domorodci seběhli kolem přistávajícího letadla, aby byli na místě připraveni šlohnout co se dalo. Pilot si vždy stěžoval a říkal, musíš ty lidi držet mimo přistávací dráhu a co nejdál od letadla, ale to vše bylo marné. Přivážel nám čerstvou zeleninu, zásoby potravin a domorodci byli vždy rychlejší. Než pilot otevřel letadlo, měli své věčně usmrkané nosy přilepené na okénko a to zůstalo neprůhledné.
Tentokrát jsem nikoho neodháněl. Jen jsem pozoroval co se bude dít. Věřte, dělo se. Pes, kterého uviděli, v nich vyvolal paniku a zděšení. Rozprchli se do všech stran. Nejeden z nich byl bleskurychle v korunách okolních stromů a ostatní seděli na střeše našeho domu, až hrozilo jeho zhroucení.
Princ zaštěkal a já jsem pocítil nesmírné zadostiučinění, i když jsem musel vykládat celé letadlo sám. Aspoň se nic neztratilo.
Domorodci se báli přijít i ke klinice. Sami měli jenom malé, prašivé, věčně hladové a nemocné psy. Proto jsem uvázal psa na liánu, ale Princ vrčel a hryzal. Domorodci klinikou probíhali v takovém spěchu, že žena měla starosti o jejich zdraví i bezpečí.
Pes zkřížil mé plány. Výsledek byl tentýž jako když jsme zavřeli obchod. Lidé se nám vyhýbali na sto honů a neměl jsem si s kým povídat. Nemohl jsem sehnat nikoho, kdo by mě dál učil jejich jazyku. Poznal jsem, že ani pes naši situaci nevyřešil.
Mezitím se začal toulat s vesnickými psy a stával se z něho nevrlý polodivoký a hladový pes. A pak jsem udělal to, co jsem nenáviděl. Psa jsem utratil. Když byl Princ pryč, lidé se vrátili, byli nadšení a říkali: 'To je to nejlepší co jsi udělal za celou dobu co jsi mezi námi'.
Když byly nové sazenice ananasů asi rok staré, odjeli jsme s rodinou na rok do Ameriky na zasloužený odpočinek. Tam jsem navštívil křesťanský seminář mládeže. Znovu jsem slyšel, že všechno, co máme, musíme odevzdat Bohu. Bible říká: Dáš-li, pak také dostaneš, necháš-li si pro sebe, ztratíš ... odevzdej vše Bohu a Bůh se postará, abys měl vždy dostatek. Dávej, dokud máš co a z čeho, dávejte ... nic si nepřivlastňujte. To je základní princip křesťanského života.
Až čas ukázal, že cokoliv dám Bohu s pravým motivem, Bůh mnohonásobně nahradí. Sotva jsem se vrátil, 'dal' jsem Bohu zahradu a čekal, jak si Bůh s touto situací poradí. Věřil jsem, že Bůh dohlédne na ty zloděje po svém.
Ananasy byly tentokrát mimořádně pěkné. Domorodci zase obcházeli zahradu a já už jsem tušil co se stane. Z okna jsem jim občas zamával a oni nevěděli jestli mají zamávat zpět, schovat se, nebo raději utéct. A tak přemýšleli, co se to se mnou stalo.
Jednou v noci jsem stál venku v zahradě a čekal až se všichni domorodci vrátí domů. Nechtěl jsem, aby viděli, jak se tam modlím:
Pane, vidíš ty rostliny? Bojoval jsem, abych z nich měl užitek, dělal jsem si na ananasy nárok, stál jsem za svými právy. Teď si uvědomuji, že to nebylo správné. Vím to, a dávám Ti je. Od nynějška, chceš-li, abych si vzal něco z Tvého, dej nám vědět předem a dovol nám, abychom si je vzali. Nebudeš-li chtít, nevadí, už na tom opravdu nezáleží.
Konečně jsem ananasovou zahradu opravdu dal Bohu. A domorodci? Jako obvykle kradli dál a já si říkal, vidíš, Bože, také je neuhlídáš.
Jednoho dne domorodci přišli a zeptali se: 'Tuhaane, stal ses křesťanem, nebo co?' Chtěl jsem jim odseknout, jsem křesťan dvacet let, co vy o tom víte!, ale místo toho říkám, ano, proč mi to říkáte? 'Protože už nejsi vůbec naštvaný, když krademe ananasy.'
Ta chvíle byla pro mne skutečné zjevení. Teď jsem prožil to, o čem jsem jim celou dobu kázal. Říkal jsem jim, aby se měli navzájem rádi, aby byli laskaví jeden k druhému, ale já jsem pořád hájil svá práva. A oni to dobře věděli. Jeden bystřejší mladík si začal třít nos a zeptal se: 'A proč už se teď nehněváš?' Odpověděl jsem, že ta zahrada už není moje, takže nekradete moje ananasy. Proto se nezlobím. Další se zamyslel a povídá: 'A komu jsi ji dal?' Rozhlíželi se kolem sebe a ptali se: 'Dal ji tobě, nebo tobě? Komu patří? Čí ananasy krademe?'
Na jejich otázku jsem odpověděl, dal jsem tu zahradu Bohu. 'Bohu? Cožpak on nemá ananasy tam, kde je?' divili se. Nevím, jestli má nebo nemá, ale ty svoje jsem Mu dal.
Odešli do vesnice a šuškali si: 'Víte, komu krademe ananasy?' Mluvili o tom celou noc, třeli si nosy a dohadovali se komu ta zahrada patří. Když jsem pozoroval ten rozruch, byl jsem plný radosti. Probděl jsem kvůli té nemožné zahradě tolik nocí a teď nemohou spát oni.
V duchu jsem se smál, když si vzali pochodně a šli do vedlejší vesnice, aby hledali majitele zahrady. Domorodci si říkali: 'Co kdyby teď zahrada patřila největšímu lovci lebek, nebo mocnému čaroději? Musíme si dát pozor! Dokud nevíme komu ananasy patří, nemůžeme krást'. Napětí rostlo. Domorodci přinesli oštěpy, brnkali na tětivy luků a situace přestávala být zábavná i pro nás. Musela to pro ně být agónie, ale nového majitele nenašli. Celá vesnice byla vzhůru nohama. Manželka měla obavy, co z toho bude, ale já jsem jí uklidňoval, počkej však uvidíš.
Pak se ozval křik, nebo spíše řev: 'Komu patří zahrada?' Klidně jsem odpověděl, patří Bohu. Tak je to jasné, 'Tuhaan ji opravdu dal Bohu.' Pak o tom začali všichni přemýšlet. Vrátil se jich celý hlouček a povídají: 'Tuhaane, to jsi neměl dělat. Kdys mu jí dal a proč si jí nevezmeš zpátky?'
Odpověděl jsem, že od té doby co jsem dal zahradu Bohu, už se na ně nezlobím a že tu zahradu nechci. A vše bylo jasné. 'Není divu, od té doby nemůžeme ulovit ani vepře. Není divu, že nám ryby neberou a naše ženy nerodí děti.' Nakonec vyhrkli: 'To bychom neměli krást, jestli patří Bohu!' a báli se Boha. A ananasy nám začaly dozrávat před očima. Domorodci se nenápadně přišourali a povídají: 'Tuhaane, tvé ananasy jsou zralé!'
Nejsou moje, odpověděl jsem, patří Bohu.
'Ale ony na zahradě shnijí.'
No a co, nejsou moje. A teď jsem s napětím čekal, co bude dál. Co kdybych si vzal zahradu zpět, byl bych ještě křesťan? Jednohlasně odpověděli: 'V žádném případě, když ti zahrada patří, jsi rozzlobený běloch. Vidíš, říkáme totéž, co říká Bůh'.
No vidíte a já chci být křesťan, tak jsem mnohem šťastnější. Nechci být zlý běloch.
Pro domorodce to bylo těžké rozhodování. Bude se zlobit Bůh nebo Tuhaan? To je rozdělilo. Jedni kradli dál a druzí ne. Zloději přinášeli ananasy, prodávali mi je, já je od nich kupoval a dával ostatním. To jim potvrzovalo, že ananasy skutečně nejsou moje.
Pak jsem jednoho dne uviděl na našem schodišti celou hromadu ananasů. Když jsme se posadili s rodinou k jídlu, modlil jsem se, Pane, jíme Tvoje ovoce, děkuji Ti za to, že jsi nám je dal.
Po všechna ta léta mě domorodci sledovali a poslouchali. Viděli, že slova o vzájemné lásce a činy se neshodují. Osm let jsem jim kázal jak žijí křesťané, kdo je Ježíš a oni mi řekli: 'Ano, to všechno jsi říkal a my jsme celou dobu čekali až jednou takového křesťana poznáme'.
Když jsem se začal měnit, udělali totéž a mnozí z nich se rozhodli být křesťany. Zaslíbení, které říká: vše přenech Bohu a ... skutečně působilo. Uvědomil jsem si, že člověk má Bohu obětovat to, co pro něj má opravdovou cenu, jinak to nemá smysl.
A pak začali domorodci přinášet na verandu nejrůznější harampádí. Opět jsem se modlil, Bože, můj čas je ve Tvých rukou. Chceš-li, abych opravoval jejich polámané harmoniky, hrnce, lopaty na místo misijní práce, dobrá, budu.
Z Bible jsem jim četl méně, ani jsem tolik nekázal a o to víc lidí bylo přivedeno ke Kristu. Domorodci často mezi sebou opakovali: 'Tuhaan je křesťan. Říká nám, abychom se měli navzájem rádi a sám nás začíná mít také rád.'
Jednou jsem opravoval polámanou židli. Přišel ke mně domorodec a povídá: 'Ukaž, budu ji držet.' Když jsme ji společně opravili, ptám se, nebudeš chtít nějakou sůl? 'Ne, Tuhaane', odpověděl, 'copak si nepamatuješ? Pomohl jsi mi opravit lopatu a já ti pomáhám spravit tvoji židli.' Zůstal jsem v úžasu. To bylo poprvé, co pro mě něco udělali, aniž bych jim musel zaplatit. Potom jsem v Bibli uviděl něco, čeho jsem si nikdy dříve nevšiml:
- Až přijdete do země a budete sázet různé ovocné stromy, bude vám jejich ovoce nedotknutelné jako neobřízka; po tři roky bude pro vás neobřezané, nesmí se jíst. Čtvrtého léta bude všechno jejich ovoce posvěceno k oslavě Hospodina. Teprve v pátém roce budete jíst jejich ovoce, abyste nadále sklízeli bohatou úrodu. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (Leviticus 19:23-25)
Konečně jsem porozuměl. Bůh nechtěl, abych měl ananasy pro sebe už první rok, kdy dozrály. Chtěl, abych Mu je odevzdal. Úrodu jsem měl nechat domorodcům, kteří měli vidět moji dobrou vůli a vzdát chválu mému Otci, který je v nebesích. Kdybych to udělal, domorodci by mě pátý rok sami přiměli, abych si ananasy od nich vzal. Úroda by stačila pro nás všechny. Kolik soužení a potíží jsem si mohl ušetřit? Kdybych věděl to, co vím dnes, celá misijní práce mohla být radostnější.
Dva tisíce let se naplňují slova velkého poslání, ale kdy se naplní plný počet pohanů, kteří vejdou do Božího království, nikdo z nás neví. Někdy se nám může zdát, že Bůh brzdí křesťanské evangelizační aktivity a zbytečně nám klade do cesty nejrůznější překážky, zkoušky a zklamání. Bůh nás učí trpělivosti a vytrvalosti.
- Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Neboť jaký prospěch má člověk z toho, když získá celý svět, ale sám sebe zmaří? (Lukáš 9:23-25)
- Uvědom si, co je příčinou tvé zloby
- Zamysli se nad svými právy, která ostatní porušují
- Předlož svá práva Bohu
- Proč mám vzdávat Bohu díky za vše, co se děje
- Využij svého hněvu jako Boží výstrahu.
Bůh nám prozradí svůj Tajemný záměr v pravý čas a proto chce, abychom se nespoléhali na vlastní moudrost a úsilí.
- Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec. (Matouš 24:13-14)
Podle svědectví O. Konniga připravila - kas -