Mnozí křesťané přijímají Boží plán a úmysl jako samozřejmou pravdu víry, přitom ale stále podléhají pokušení popírat rozkvět této pravdy. Je-li totiž Bůh svrchovaný vládce stvořeného řádu, pak samozřejmě ovládá všechny přírodní procesy a události, včetně těch, které se nám jeví jako naprosto nahodilé (losování - Přísloví 16:33; šíp v bitvě - 1. Královská 22:28,34). Zdánlivě "chaotická hra náhody" odhaluje zcela předurčenou skladbu veškerého dění. Náš pohled nemá v oblasti hodnocení událostí a pochodů ve vesmíru první ani poslední slovo.

 Svobodná vůle

Boží svrchovanost ve vesmíru i ve světě člověka neomezuje. Neomezuje svobodu našich voleb. Naopak, Boží svrchovanost svobodu voleb vlastně umožňuje. To, co svobodnou volbu skutečně ničí, jsou představy o nezávislosti autonomní vůle. Dříve než si ukážeme jak svoboda lidské volby zapadá do Boží svrchovanosti, je třeba si vysvětlit pojem Boží svrchovanosti a lidské zodpovědnosti. Učí Bible skutečně, že Bůh ovládá lidské volby, a přesto jsou tyto volby ryze svobodné?

• Člověku je dáno pořádat to, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk. (Přísloví 16:1)

Mnozí křesťané připouštějí, že člověk sice činí plány, ale jeho život je řízen Bohem. Problém však vyvstává s otázkou, zda Bůh ovládá i hříšné volby člověka. I zde je Bible zcela jednoznačná (Skutky 4:27-28). Nejvážnější zločin, který byl dopuštěn, je ukřižování Ježíše Krista. Ať již se snažíme tuto pravdu obcházet jakkoli, Bible prohlašuje, že Kristovu smrt nadekretoval sám Bůh. Přesto za Kristovu smrt nesou vinu ti, kdo naplnili Boží výnos! Druhá kapitola Skutků, 23 verš, prohlašuje, že Kristus byl odsouzen a popraven v souladu s Božím svrchovaným plánem a ti, kdo Ho nechali ukřižovat, byli zodpovědni za svůj bezbožný čin.

Skutečnost ukřižování Krista nás možná nepřesvědčí okamžitě o tom, že Bůh svrchovaně ovládá veškeré dění, ale v každém případě by měla zdůraznit Boží záměr a napomenout nás kdykoli se snažíme na základě lidského měřítka reality reptat proti Boží vůli. Herodes, Pilát a Izraelci nebyli bezmocné loutky. Pilát si byl vědom své moci, přesto mu Ježíš Kristus řekl, že nemá žádnou pravomoc, kdyby mu nebyla dána Bohem shůry (Jan 19:11). Pilátův soud spadal do svrchovaného řízení Boha.

Bůh v Písmu jasně říká, že ovládá a řídí veškeré dění, i to hříšné, aniž by omezil lidskou osobnost na roboty. Boží svrchovanost a lidská zodpovědnost jsou plně slučitelné vlastnosti a existují souběžně.

Tuto skutečnost Písmo potvrzuje na nejednom místě (Genesis 50:20 - Josef; Exodus 8:15,32, 9:34 kontra Exodus 7:13-14, 22, 8:19, 9:7, atd. - faraón; Jób 1:12, 2:6-7, Jób 1:21, a pod.).

I když žijeme podle svých plánů a úmyslů, Bůh je používá k docílení Svých plánů a úmyslů (Filipenským 2:12-13). Boží svrchovanost tak naplňuje lidskou zodpovědnost. Konáme, protože On činí. Písmo samo je důkaz souladu Boží svrchovanosti a lidské svobody volby. Nevěříme-li v tuto biblickou pravdu, tj. že Bůh může používat svobodné činy svého stvoření, aby skrze ně docílil to, co zamýšlí, pak budeme pochybovat o tom, že Bible je vdechnuté Slovo Boží.

Vůle Boží

Boží svrchovanost mimo jiné znamená, že Boží vůli nelze zmařit. Chce-li Bůh, aby se něco stalo, pak se to stane a Jeho věčné úmysly budou naplněny.

"Vůli Boží" však můžeme chápat i v jiném smyslu. Boží vůli lze přestoupit a porušit. Pokaždé, když hřešíme, porušujeme neměnnou vůli Boží. Bůh nám dal své zákony a pravidla, ale protože jsme hříšní, tato pravidla vědomě porušujeme, a tím přestupujeme Boží vůli. "Vůli předpisů" a nařízení tedy lze neuposlechnout.Písmo ale odkazuje na Boží vůli ještě v jiném smyslu. Je to Boží vůle, která ukazuje na skutečnost, že Bůh nadekretoval vše, co se stane (Izajáš 46:10). Chaos nastává v okamžiku, kdy přestaneme rozlišovat jednotlivé aspekty Boží vůle. Toto rozlišování však není nijak obtížné a navíc jej vyžaduje samo Písmo.

Žádný ryzí křesťan ani na vteřinku nepochybuje, že Bůh může učinit cokoli, co chce učinit. Pokud Bůh něco neučiní, pak to není proto, že není schopen, ale protože to nemá v plánu.

Uznáváme-li, že Boží záměry nemůže nikdo zmařit, pak neprotiřečíme skutečnosti, že lidé neposlušností porušují Boží morální zákon a Jeho zjevenou vůli. Vyvstává ale ještě jiná otázka: Řídí-li Bůh lidskou neposlušnost, jsou naše volby ještě svobodné?

V rámci charakteristických vlastností Boží svrchovanosti, rozlišujeme:

• svrchovanou Boží vůli a
• svrchovanou Boží moc.

Svrchovaná Boží vůle (ř. boule nebo thelema) je v Písmu presentována a zdůrazňována jako konečná příčina všech věcí a jevů. Z této vůle je odvozeno: stvoření a zachování (Žalm 135:6; Jeremiáš 18:6; Zjevení 4:11); vláda (Přísloví 21:1; Daniel 4:35); vyvolení i věčné zatracení (Římanům 9:15,16; Efezským 1:11); utrpení Krista (Lukáš 22:42; Skutky 2:23); regenerace (Jakub 1:18); posvěcení (Filipenským 2:13); utrpení věřících (1. Petr 3:17); lidský život i jeho cíl (Skutky 18:21; Římanům 15:32; Jakub 4:15); dokonce i nepatrné věci života (Matouš 10:29). Křesťanská teologie vždy uznávala, že Boží vůle je konečná příčina všech věcí.

Další a nejběžnější rozlišení Boží vůle je rozlišení na vůli skrytou a zjevenou.

Skrytá vůle představuje vůli Božího výnosu, dekretu, která je z velké části skryta v Bohu, zatímco zjevená vůle je vůle předpisu, příkazu, a ta je zjevena v zákoně a evangeliích. Toto rozlišení je založeno na 5. Moj 29:29.

Skrytá vůle Boží patří ke všem věcem, které chce Bůh učinit nebo dopustit, a tyto jsou tedy naprosto, absolutně a neměnně ustanoveny. Je zmíněna v Ž 115:3; Da 4:17,25,32,35; Ř 9:18,19; 11:33,34; Ef 1:5,9,11, aj.

Zjevená vůle předepisuje povinnosti člověka a představuje způsob, jakým může člověk prožívat Boží požehnání. Je zmíněna v Mt 7:21; 12:50; J 4:34; 7:17; Ř 12:2. Zjevená Boží vůle je přístupná všem a není od nás daleko - Dt 30:14; Ř 10:8.

Otázka Boží vůle ve vztahu k hříchu

Doktrína Boží vůle vždy vzbuzovala vážné otázky, z nichž mnohé nebyly nikdy vyřešeny, a které člověk pravděpodobně nebude schopen nikdy vyřešit. Jestliže Boží skrytá vůle také určila nebo rozhodla o vstupu hříchu do světa, pak je Bůh původcem hříchu a skutečně chce něco, co protiřečí Jeho mravní dokonalosti.

Arministé se této obtížné otázce snaží vyhnout tím, že činí Boží vůli, dopouštějící hřích, závislou na Božím "předzvědění" chování, které si člověk vyvolí, tj. Bůh dopouští hřích až na základě své předem dané vědomosti o tom, jak se člověk zachová. Poté tvrdí, že Boží předzvědění hříchu nečiní Boha zodpovědným za hřích.

Reformovaná teologie zastává názor (na základě pasáží jako Skutky 2:23), že Boží Skrytá vůle zahrnuje také hříšné činy člověka, ale, že tato žádným způsobem nečiní z Boha autora hříchu. Zcela otevřeně připouští, že není schopna tuto obtížnou otázku vyřešit a odmítá arministické řešení jež omezuje svrchovanost Boha, což je v rozporu s jasným biblickým učením. Přesto poskytuje velmi nápomocné rozlišení, tj. že Boží vůle v souvislosti s hříchem není vůle hřích činit, ale prostě hřích dopustit. Bůh činí pouze morální dobro. Tato terminologie je možná za předpokladu, že je správně pochopena. Jiní poukazují na to, že z Boží vůle "dopustit hřích" nevyplývá Boží chtění nebo potěšení z hříchu.

 Otázka svobodné vůle

 Co je svobodná vůle? Tato otázka činila problémy zastáncům svobodné vůle člověka od počátku její popularizace. Prověříme-li si však definice, které tito obhájci předkládají, poněkud blíže, zjistíme, že svobodná vůle, jak je běžně chápána, se neslučuje s jejím biblickým pojetím. Ježíš vysvětluje funkci svobodné vůle velmi prostě, samozřejmě nikoli tak, jak by mnozí očekávali: Matouš 12:33-37. V této pasáži Ježíš učí, že volby pocházejí ze srdce. Vůle nepřikazuje srdci, nýbrž srdce přikazuje vůli. V rámci této skutečnosti je nutno pohlížet na tři základní body, které Ježíš činí.

1. Slova a činy jsou ovoce naší lidské povahy, tj. zjevují naši povahu. Dobrá povaha, dobré srdce bude plodit dobrá slova a zlá povaha, zlé srdce bude plodit zlá slova. Dobrý strom nese dobré ovoce, špatný strom nese špatné ovoce. Naše slova a činy jsou tedy stanovené nikoli naší autonomní, nezávislou vůlí, ale právě naším srdcem, povahou, ať dobrou nebo zlou.

2. Jestliže naše povaha určuje naše slova i činy, pak zlá povaha nemůže, není schopna plodit dobrá slova. Tato neschopnost, toto vazalství je zapříčiněno stavem vlastního srdce. Člověk je svázán tím, co chce, čeho žádá. Srdce, povaha, tedy pracuje jako omezující princip. Jelikož chtění vychází ze srdce, pak člověk není z vnějšku nucen činit to, co činí. Jednoduše řečeno, chce, co chce, kvůli svému srdci. Zlí lidé sice konají to, co chtějí, svobodně, ale nejsou svobodní, aby mohli konat to, co by měli.

3. Naše odpovědnost před Bohem není ani v nejmenším omezena právě proto, že naše volby vycházejí z našeho srdce. Naše myšlenky, slova a činy jsou vymezeny stavem našeho srdce. My budeme Bohem souzeni na základě našich činů protože ty zrcadlí naše srdce. A naše srdce jsou taková, jaká jsou. Volba z nich vybere jen to, co z nich vychází, a vychází z nich to, co je vytváří.

Podstata tedy ovlivňuje volbu, nikoli volba podstatu. V důsledku této skutečnosti není nikdo schopen činit volby proti nejsilnějšímu puzení podstaty. To je neúprosný zákon a neexistují výjimky. Zdroj tohoto zákona se nachází v Bohu, jehož volby vyplývají z Jeho neměnné a svaté povahy. Ježíš nás učí, že nikdo nemůže říci: "Ano, rozhodl jsem se (zvolil jsem si), že budu konat toto, ale moje nejsilnější touha byla konat tamto." Podle definice, to konání které volíme, je tím, které chceme konat. Samozřejmě, můžeme mít jiné touhy, a tyto mohou být velmi silné (Římanům 7:18-23), ale to, co nakonec učiníme, je to, co jsme v posledku chtěli činit nejvíce. Jsme tudíž zodpovědni za volby, které jsme učinili.

Z hlediska toho, co jsme doposud zvážili, vidíme, že hovořit o svobodné vůli jako o něčem nezávislém uvnitř nás, o něčem, co nám umožňuje jednat v jakémkoli směru bez ohledu na motivaci našeho srdce, je nepřesné a zavádějící. Pokud by něco takového existovalo, tj. stvoření, které volí mimo touhy svého srdce, pak bychom mu netleskali jako vzoru svobodné vůle, ale spíše litovali jako sbírku neduchapřítomných voleb.

Volby učiněné mimo touhy srdce nejsou výrazem svobody, ale projevem ztřeštěnosti. Vůle zdravého člověka může volit jen v souladu s jeho intelektem. Rozhodnutí vůle uspokojuje pocity a bere ohled na touhy srdce.

Svobodná vůle není biblický termín. Bible se vlastně o svobodné vůli, jak je běžně lidmi chápána, vůbec nezmiňuje. Proto je lépe hovořit o svobodné volbě člověka.

Svobodný člověk je ten, který není svázán žádným vnějším nucením a může svobodně konat to, čeho si jeho srdce žádá. Na tento druh svobody budeme odkazovat jako na "přirozenou svobodu", kterou vlastní všichni lidé. Toto je pravá svoboda a jako taková představuje dar od Boha. Pod dohledem Boha mají všichni lidé, jak křesťané tak nekřesťané, přirozenou svobodu zabočit doleva nebo doprava, vybrat si čokoládu nebo zmrzlinu, atd. To záleží zcela na jejich chtění. Boží "předustanovení" je sice příčina těchto chtění, ale přitom dané tužby neznásilňuje ani neruší.

Všimněme si, že přirozená svoboda není totéž, co svoboda od hříchu, kterou budeme nazývat "morální svoboda" (viz rozlišení těchto druhů svobody ap. Pavlem v Římanům 6:20-22).

Otroctví hříchu, protiklad morální svobody, je pravé otroctví. Přirozenou svobodu však nezruší ani hřích.

Otrok hříchu:

• je svoboden pokud jde o spravedlnost, ale není osvobozen od vlastních tužeb;
• miluje hřích a v důsledku poslouchá jeho impulsy;
• jako padlé stvoření, je přirozeně svoboden činit, co chce, což je pokračování v hříchu;
• není svoboden chtít spravedlnost, protože jeho hříšné srdce nemiluje to, co je správné.
• Stejně jako všichni lidé, ani on není svoboden si zvolit to, co je pro něj odpuzující; a odpuzující je pro něj pravá zbožnost.

V oblasti mravnosti je svoboden v omezeném smyslu - je osvobozen od vlády a řízení spravedlnosti. Když Bůh člověka z milosti osvobodí z vazalství jeho vlastního hříchu (z otroctví zvrácenosti srdce), stane se z něj Boží služebník. Jako Boží otrok pak s novým srdcem svobodně následuje Krista. Křesťan je morálně osvobozen z otroctví hříchu a může svobodně žít ve službě spravedlnosti.

 Boží svrchovanost vs. lidská svoboda

 Jestliže Bůh předem ustanovuje všechno, co se stane, mají lidé nějakou svobodu?

Lidé se většinou ocitají v pozici jednoho ze dvou extrémů - buď považují lidskou svobodu za něco, co nepatří do biblického rámce, anebo tvrdí, že soudržnost Boží svrchovanosti a lidské svobody je "nelogická" a řeší své dilema omezením Boží svrchovanosti ve prospěch lidské nezávislosti.

Popírání Boží svrchovanosti je přirozená chyba, kterou lidé činí při nejmenším od doby apoštola Pavla (Římanům 9:19). Pokud začneme zvažovat vztah nekonečného Boha ke konečnému stvoření, pak skutečně máme problém chápat, jak může existovat pravá přirozená svoboda spolu se svrchovaným Božím dozíráním nad každou událostí ve vesmíru.

Usmíření těchto dvou biblických pravd musíme hledat v mysli Boží, nikoli lidské. Pro Boha to samozřejmě není problém, který by Mu nedal spát. Ten nedá spát pouze naší omezené mysli, která se snaží obsáhnout neobsažitelné.

Svrchované neodvolatelné právo Tvůrce není s přirozenou svobodou a zodpovědností člověka neslučitelné. Jak by mohlo? Bible je učí obojí současně, někdy dokonce v témže verši (Matouš 18:7).

Uvedli jsme si, že volby, které uskutečňujeme, vycházejí z našeho srdce, z naší povahy. Uznáme-li tento biblický fakt, pak není možné, aby byla nějaká volba zcela autonomní, nezávislá. Pokud by existovala nezávislá volba - naprosto bezdůvodná - pak bychom ji v žádném smysluplném pojetí nemohli nazývat volbou. Museli bychom říci, že to byla nahodilá událost. "Nezávislá volba" je stejně rozporuplný pojem jako "kulatý čtverec".

Pokud bychom z oblasti lidských voleb odstranili Boží osobní svrchovanost, co by zbývalo? Pouze slepý, neúprosný fatalismus. Vůle prostě nemůže řídit srdce. Odstraňme Boží vládu nad srdcem člověka, jak v "dobrém úmyslu" činí mnozí křesťané s ospravedlněním, že tato je údajně neslučitelná se svobodnou vůlí, a to, co nám k řízení srdce zůstane, bude hmotný vesmír. Tato filosofie se nazývá determinismus.Jediný biblický závěr je ten, že člověk jako stvoření je svoboden činit, co se mu zlíbí, ale tuto svobodu má jen díky tomu, že ji Bůh dává, udržuje a dokonale ovládá.

Skrytá vůle Boží patří ke všem věcem, které chce Bůh učinit nebo dopustit, a tyto jsou tedy naprosto, absolutně a neměnně ustanoveny. Je zmíněna v Ž 115:3; Da 4:17,25,32,35; Ř 9:18,19; 11:33,34; Ef 1:5,9,11, aj.

Zjevená vůle předepisuje povinnosti člověka a představuje způsob, jakým může člověk prožívat Boží požehnání. Je zmíněna v Mt 7:21; 12:50; J 4:34; 7:17; Ř 12:2. Zjevená Boží vůle je přístupná všem a není od nás daleko - Dt 30:14; Ř 10:8.

Otázka Boží vůle ve vztahu k hříchu

Doktrína Boží vůle vždy vzbuzovala vážné otázky, z nichž mnohé nebyly nikdy vyřešeny, a které člověk pravděpodobně nebude schopen nikdy vyřešit. Jestliže Boží skrytá vůle také určila nebo rozhodla o vstupu hříchu do světa, pak je Bůh původcem hříchu a skutečně chce něco, co protiřečí Jeho mravní dokonalosti.

Arministé se této obtížné otázce snaží vyhnout tím, že činí Boží vůli, dopouštějící hřích, závislou na Božím "předzvědění" chování, které si člověk vyvolí, tj. Bůh dopouští hřích až na základě své předem dané vědomosti o tom, jak se člověk zachová. Poté tvrdí, že Boží předzvědění hříchu nečiní Boha zodpovědným za hřích.

Reformovaná teologie zastává názor (na základě pasáží jako Skutky 2:23), že Boží Skrytá vůle zahrnuje také hříšné činy člověka, ale, že tato žádným způsobem nečiní z Boha autora hříchu. Zcela otevřeně připouští, že není schopna tuto obtížnou otázku vyřešit a odmítá arministické řešení jež omezuje svrchovanost Boha, což je v rozporu s jasným biblickým učením. Přesto poskytuje velmi nápomocné rozlišení, tj. že Boží vůle v souvislosti s hříchem není vůle hřích činit, ale prostě hřích dopustit. Bůh činí pouze morální dobro. Tato terminologie je možná za předpokladu, že je správně pochopena. Jiní poukazují na to, že z Boží vůle "dopustit hřích" nevyplývá Boží chtění nebo potěšení z hříchu.

 Otázka svobodné vůle

 Co je svobodná vůle? Tato otázka činila problémy zastáncům svobodné vůle člověka od počátku její popularizace. Prověříme-li si však definice, které tito obhájci předkládají, poněkud blíže, zjistíme, že svobodná vůle, jak je běžně chápána, se neslučuje s jejím biblickým pojetím. Ježíš vysvětluje funkci svobodné vůle velmi prostě, samozřejmě nikoli tak, jak by mnozí očekávali: Matouš 12:33-37. V této pasáži Ježíš učí, že volby pocházejí ze srdce. Vůle nepřikazuje srdci, nýbrž srdce přikazuje vůli. V rámci této skutečnosti je nutno pohlížet na tři základní body, které Ježíš činí.

1. Slova a činy jsou ovoce naší lidské povahy, tj. zjevují naši povahu. Dobrá povaha, dobré srdce bude plodit dobrá slova a zlá povaha, zlé srdce bude plodit zlá slova. Dobrý strom nese dobré ovoce, špatný strom nese špatné ovoce. Naše slova a činy jsou tedy stanovené nikoli naší autonomní, nezávislou vůlí, ale právě naším srdcem, povahou, ať dobrou nebo zlou.

2. Jestliže naše povaha určuje naše slova i činy, pak zlá povaha nemůže, není schopna plodit dobrá slova. Tato neschopnost, toto vazalství je zapříčiněno stavem vlastního srdce. Člověk je svázán tím, co chce, čeho žádá. Srdce, povaha, tedy pracuje jako omezující princip. Jelikož chtění vychází ze srdce, pak člověk není z vnějšku nucen činit to, co činí. Jednoduše řečeno, chce, co chce, kvůli svému srdci. Zlí lidé sice konají to, co chtějí, svobodně, ale nejsou svobodní, aby mohli konat to, co by měli.

3. Naše odpovědnost před Bohem není ani v nejmenším omezena právě proto, že naše volby vycházejí z našeho srdce. Naše myšlenky, slova a činy jsou vymezeny stavem našeho srdce. My budeme Bohem souzeni na základě našich činů protože ty zrcadlí naše srdce. A naše srdce jsou taková, jaká jsou. Volba z nich vybere jen to, co z nich vychází, a vychází z nich to, co je vytváří.

Podstata tedy ovlivňuje volbu, nikoli volba podstatu. V důsledku této skutečnosti není nikdo schopen činit volby proti nejsilnějšímu puzení podstaty. To je neúprosný zákon a neexistují výjimky. Zdroj tohoto zákona se nachází v Bohu, jehož volby vyplývají z Jeho neměnné a svaté povahy. Ježíš nás učí, že nikdo nemůže říci: "Ano, rozhodl jsem se (zvolil jsem si), že budu konat toto, ale moje nejsilnější touha byla konat tamto." Podle definice, to konání které volíme, je tím, které chceme konat. Samozřejmě, můžeme mít jiné touhy, a tyto mohou být velmi silné (Římanům 7:18-23), ale to, co nakonec učiníme, je to, co jsme v posledku chtěli činit nejvíce. Jsme tudíž zodpovědni za volby, které jsme učinili.

Z hlediska toho, co jsme doposud zvážili, vidíme, že hovořit o svobodné vůli jako o něčem nezávislém uvnitř nás, o něčem, co nám umožňuje jednat v jakémkoli směru bez ohledu na motivaci našeho srdce, je nepřesné a zavádějící. Pokud by něco takového existovalo, tj. stvoření, které volí mimo touhy svého srdce, pak bychom mu netleskali jako vzoru svobodné vůle, ale spíše litovali jako sbírku neduchapřítomných voleb.

Volby učiněné mimo touhy srdce nejsou výrazem svobody, ale projevem ztřeštěnosti. Vůle zdravého člověka může volit jen v souladu s jeho intelektem. Rozhodnutí vůle uspokojuje pocity a bere ohled na touhy srdce.

Svobodná vůle není biblický termín. Bible se vlastně o svobodné vůli, jak je běžně lidmi chápána, vůbec nezmiňuje. Proto je lépe hovořit o svobodné volbě člověka.

Svobodný člověk je ten, který není svázán žádným vnějším nucením a může svobodně konat to, čeho si jeho srdce žádá. Na tento druh svobody budeme odkazovat jako na "přirozenou svobodu", kterou vlastní všichni lidé. Toto je pravá svoboda a jako taková představuje dar od Boha. Pod dohledem Boha mají všichni lidé, jak křesťané tak nekřesťané, přirozenou svobodu zabočit doleva nebo doprava, vybrat si čokoládu nebo zmrzlinu, atd. To záleží zcela na jejich chtění. Boží "předustanovení" je sice příčina těchto chtění, ale přitom dané tužby neznásilňuje ani neruší.

Všimněme si, že přirozená svoboda není totéž, co svoboda od hříchu, kterou budeme nazývat "morální svoboda" (viz rozlišení těchto druhů svobody ap. Pavlem v Římanům 6:20-22).

Otroctví hříchu, protiklad morální svobody, je pravé otroctví. Přirozenou svobodu však nezruší ani hřích.

Otrok hříchu:

• je svoboden pokud jde o spravedlnost, ale není osvobozen od vlastních tužeb;
• miluje hřích a v důsledku poslouchá jeho impulsy;
• jako padlé stvoření, je přirozeně svoboden činit, co chce, což je pokračování v hříchu;
• není svoboden chtít spravedlnost, protože jeho hříšné srdce nemiluje to, co je správné.
• Stejně jako všichni lidé, ani on není svoboden si zvolit to, co je pro něj odpuzující; a odpuzující je pro něj pravá zbožnost.

V oblasti mravnosti je svoboden v omezeném smyslu - je osvobozen od vlády a řízení spravedlnosti. Když Bůh člověka z milosti osvobodí z vazalství jeho vlastního hříchu (z otroctví zvrácenosti srdce), stane se z něj Boží služebník. Jako Boží otrok pak s novým srdcem svobodně následuje Krista. Křesťan je morálně osvobozen z otroctví hříchu a může svobodně žít ve službě spravedlnosti.

 Pokračování příště

 Pavel Bartoš - (redakčně upraveno)