…ještě mluví, ač zemřel
Jan 3,16 – Komentář Jana Kalvína
Neboť Bůh tak miloval svět. Kristus otevírá první větu a takříkajíc zdroj naší spásy a dělá to proto, aby tu nezůstala žádná pochybnost. Naše mysl totiž nemůže dojít poklidného míru, dokud nespočineme v nezasloužené Boží lásce. Protože celé naše spasení nesmí být vyhledáváno jinde než v Kristu, musíme vědět, odkud k nám Kristus přišel a proč nám byl dán jako Spasitel. Oba body nám byly jasně sděleny – totiž že víra v Krista všem přináší život a že Kristus přinesl život, protože nebeský Otec miluje lidské pokolení a přeje si, aby lidé nezemřeli. Na toto uspořádání bychom měli pečlivě dbát, protože jakmile dojde na otázku zdroje našeho spasení, objeví se zlá ctižádost naší přirozenosti a my si rychle vytvoříme ďábelské představy o našich vlastních zásluhách. Díky nim se domníváme, že Bůh je s námi smířený, protože nás přijal za hodné svého uznání. Ale Písmo všude velebí Jeho čistou a neposkvrněnou milost, která žádné zásluhy nebere v úvahu.
A Kristova slova neznamenají nic jiného, když tvrdí, že příčina tkví v Boží lásce. Protože pokud se chceme povyšovat, Duch před námi zavře Pavlovými ústy dveře, když říká, že tato láska byla založena na záměru jeho vůle (Ef 1,5). Je více než zřejmé, že že Kristus se tak vyjádřil proto, aby odvedl pozornost lidí od hloubání nad sebou samými k samotné Boží milosti. Neříká ani, že by byl Bůh pohnut k naší záchraně tím, že v nás spatřil něco, co bylo hodno takového výjimečného požehnání, ale připisuje slávu naší záchrany cele své lásce. Ještě jasněji je to vidět na tom, co následuje, protože, jak dodává, Bůh dal svého Syna za lidi, aby nezemřeli. Z toho tedy vyplývá, že dokud se Kristus neujme záchrany ztracených, jsou všichni předurčeni k věčné zkáze. To také později ukázal Pavel:
- Protože nás miloval, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,8)
A vskutku, tam kde panuje hřích, nenajdeme nic než Boží hněv, který s sebou přináší smrt. Proto je milost to, co nás usmiřuje s Bohem, aby nás mohl stejným způsobem obnovit k životu.
Tento způsob vyjádření se však může jevit jako protiklad k mnoha textům Písma, které staví na Kristu základ Boží lásky k nám a ukazují, že mimo Něj jsme objektem Božího hněvu. Měli bychom si však pamatovat – což jsem už řekl – že utajená láska, kterou nás nebeský Otec miloval sám v sobě, převyšuje všechny ostatní příčiny, ale že milost, o které si přeje, aby byla známa všem, a skrze kterou máme radostnou naději spasení, začíná smířením, kterého bylo dosaženo skrze Krista. Když tedy nutně nenávidí hřích, jak máme věřit tomu, že nás miluje, pokud nedošlo k odčinění těch hříchů, kvůli kterým se na nás spravedlivě hněvá? A tak, než můžeme zakusit jeho Otcovskou laskavost, musí zasáhnout Kristova láska, aby s námi Boha usmířila. A když je nám hned na počátku sděleno, že Bůh, protože nás miloval, dal svého Syna, aby za nás zemřel, je také vzápětí doplněno, že je to jen Kristus, na kterého má v přesném slova smyslu víra hledět.
Dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul. Toto je správný pohled víry, upřený na Krista, ve kterém lze spatřit Boží srdce naplněné láskou – spoléhat se na Kristovu smrt jako jediný projev té lásky je pevný a trvalý důkaz. Slovo jediný (ἐμφατικὸν) má svůj význam – má zdůraznit vřelost Boží lásky k nám. Není totiž jednoduché přesvědčit člověka o tom, že ho Bůh miluje, a tak, aby došlo k odstranění všech pochybností, vyjádřil Pán Ježíš jasně, že jsme Bohu tak velmi milí, že kvůli nám dokonce neušetřil svého jediného Syna. A protože Bůh naprosto zřetelně vyjádřil svou lásku k nám, kdokoliv se s tímto svědectvím nespokojí a stále zůstává na pochybách, velmi Krista uráží. Je to, jako kdyby říkal, že Kristus byl jen obyčejný člověk vydaný napospas nahodilé smrti. Ale měli bychom se na to raději podívat ve srovnání s úctou, kterou má Bůh ke svému jedinému Synu. O tolik vzácnější se Mu jevilo naše spasení, že vybral takové výkupné – měl zemřít Jeho jediný Syn. Na toto jméno má Kristus právo, protože je svou přirozeností jediný Boží Syn. Tuto čest nám předává, když nás přijímá, když jsme vyryti do Jeho těla.
Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul. Významnou předností víry je, že nás osvobozuje od věčné zkázy. Jeho úmyslem bylo totiž výslovně sdělit, že ačkoliv se zdá, že jsme se narodili k smrti, nabízí se nám nepochybná záchrana skrze víru v Krista, a proto se nemáme bát smrti, která nad námi jinak zlověstně visí. Použil univerzální termín žádný, a to jednak proto, aby k účasti na životě pozval všechny bez rozdílu, a jednak aby zamezil výmluvám ze strany nevěřících. To platí i pro termín svět, který použil předtím. Ačkoliv se totiž ve světě nenajde nic, co by bylo hodno Boží laskavosti, přesto se Bůh v současnosti projevuje jako smířený s celým světem, když zve všechny lidi bez výjimky k víře v Krista, která není ničím menším než vstupem do života.
Na druhé straně si připomeňme, že i když je život zaslíben obecně všem, kdo věří v Krista, všichni víru nemají. Neboť i když je Kristus znám všem a vystaven pohledům všech, Bůh otevírá oči jen vyvoleným, aby Ho hledali vírou. I zde se ukazuje nádherné působení víry, neboť skrze ni dostáváme Krista tak, jak je nám dán Otcem, to znamená s tím, že nás osvobodil od prokletí věčné smrti a učinil z nás dědice věčného života, protože obětí své smrti zaplatil za naše hříchy, takže nic nebrání Bohu v tom, aby nás prohlásil za své syny. Víra tedy zahrnuje Krista i s účinkem Jeho smrti a ovocem Jeho vzkříšení, a nemusíme se divit, pokud skrze ni obdržíme podobně i Kristův život.
Stále není velmi jasné, proč a jak nám víra dává život. Je to proto, že nás Kristus obnovuje svým Duchem, že Boží spravedlnost může žít a působit v nás, nebo je to proto, že jsme byli očištěni Jeho krví a jsme bráni jako spravedliví před Bohem díky tomu, že nám udělil milosti? Ve skutečnosti je jisté, že tyto dvě věci jsou vždy spojeny, ale protože se nyní zabýváme jistotou spasení, měli bychom se především držet toho, že žijeme, protože nás Bůh miluje ze svobodné vůle, aniž by nám připisoval naše hříchy. Z tohoto důvodu je výslovně zmíněna oběť, jejímž prostřednictvím došlo ke zničení hříchů spolu s prokletím a smrtí. Již jsem vysvětlil, že tyto věty nám chtějí sdělit, že v Kristu dostáváme život, který sami v sobě nemáme, protože za tohoto bídného stavu lidstva předchází vykoupení z časového hlediska spasení.