Publikováno v Reformed Baptist Fellowship ve čtvrtek, 14.února ve 22.12 pod názvem "Od jednoho antikrista k druhému..."

Komentář  napsal by D. Scott Meadows, Pastor
Calvary Baptist Church (Reformed) of Exeter, New Hampshire
http://cbcexeter.sermonaudio.com

Joseph Ratzinger, též známý jako Jeho Svatost papež Benedikt XVI., právě oznámil svou rezignaci na úřad papeže ke konci tohoto měsíce, tedy na konci února 2013. Proces výběru jeho následovníka byl již zahájen za doprovodu velké pozornosti světových zpravodajských médií. Jako teolog a pastor se cítím zavázán svým svědomím záležitost komentovat.

Před lety mi byla položena otázka, jaký je můj názor na nového bostonského kardinála. Odpověděl jsem: „To je jako byste se mne zeptal na nového kapitána pirátské lodi. Celý ten podnik je nelegitimní.“ Nepopírám, že probíhající události mohou mít závažný dopad, ale silně a vážně protestuji proti projevům úcty a posvátné bázně před těmito muži a před touto náboženskou institucí ze strany lidí, kteří by měli mít více soudnosti.

Jeden velký zastánce biblické víry – J. Greshman Machen – napsal v roce 1923 skvělou knihu nazvanou Křesťanství a liberalismus. V ní publikoval trvalý a mocný výbuch proti teologickému liberalismu, když tvrdil, že vůbec nejde o křesťanství, ale alternativní protichůdné náboženství, které je hluboce protikřesťanské.

Kánon XII. Jestliže kdokoliv říká, že ospravedlňující víra není nic jiného než důvěra v Boží omilostnění, kterým jsou člověku hříchy odpuštěny kvůli Kristu; nebo že jedině taková důvěra je tím, čím docházíme ospravedlnění: ať je proklet.[1]

Protože i ve svém moderním katechismu se ŘKC odvolává na Trident jako na své autoritativní doktrinální prohlášení a přímo z něj vychází i podstata jejího učení, můžeme konstatovat, že pozice ŘKC se v tomto bodu nezměnila.

Ospravedlnění není pouze odpuštění hříchů, ale také posvěcení a obnovení vnitřního člověka (Tridentský koncil, 1547).[2]

Ačkoliv obhajoba učení o ospravedlnění pouhou vírou bez našich skutků přesahuje obsah tohoto komentáře, nechť si čtenář připomene alespoň následující část Písma:

• Vždyť ze skutků zákona ‚nebude před ním nikdo ospravedlněn‘, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Ř 3,20-24).

Významný reformovaný teolog Charles Hodge o tomto oddílu výstižně řekl:

Spravedlnost Boží, která je zjevena v evangeliu, má být získána vírou, ne skutky, ne na základě rodokmenu, ani žádným vnějším rituálem, ne příslušností k nějaké viditelné církvi, ale jednoduše a jedině vírou založenou na Kristu, tím, že Ho přijmeme a spočineme v Něm.[3]

Není pochyb, že tímto tvrzením se pan Hodge upsal věčnému peklu, máme-li věřit prohlášením ŘKC.

Pověst ŘKC je dnes mezi mnoha biblicky věřícími křesťany mnohem lepší, než tomu bylo za dnů protestantské reformace. Taková změna postoje je však zcela neoprávněná a nebezpečná. ŘKC stále představuje to stejné antikřesťanské odpadnutí, které rozhodilo kletby jako žhavé uhlíky, trestalo opravdovým upalováním zaživa a měnilo těla upřímných křesťanů, proslulých svou učeností a zbožností, v hromady popela.

• Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu (1 Tm 4,1-3).

ŘKC má dědictví asketické zdrženlivosti vůči sňatkům a požívání masa, a právě to jsou projevy zavrženíhodných herezí, které jsou tolik nebezpečné pro opravdovou církev.

Inspirován Duchem svatým Pavel vyhlásil Bohem schválenou kletbu, která se nyní vztahuje na ŘKC:

• Ale kdybychom my nebo anděl z nebe kázali vám jakékoli jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, budiž proklet. Jak jsme dříve pověděli, tak znova pravím: Jestliže by vám kdokoli kázal jakékoli jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet (Gal 1,8-9).

Téměř po tři sta let byli protestanté schopni rozpoznávat onu hlubokou a silnou duchovní hrozbu, kterou ŘKC pro lidstvo představuje. Z velice podobných výroků různých reformovaných vyznání víry vychází najevo, že ohledně této hrozby dříve existoval snad všeobecný souhlas. Například Londýnské baptistické vyznání víry (1689) zahrnuje mezi „věci, kterým zcela jistě věříme“ následující výrok:

Pán Ježíš Kristus je hlavou církve, a spočívá v něm, dle Otcova nařízení, veškerá moc k povolání, ustanovení, řízení a vládnutí církve, a to nejvyšším a svrchovaným způsobem; proto nemůže být papež římský v žádném smyslu hlavou církve, ale je ten antikrist, muž hříchu a syn zatracení, který se vyvyšuje v církvi proti Kristu a všemu, co se nazývá Bohem; kterého Pán zničí jasností svého příchodu.[4]

Westminsterské vyznání víry (1646, presbyteriánské) a Savojské prohlášení (1658, kongregacionalistické) říkají stejnou věc. V některých ze svých jiných spisů jsem vytvořil dlouhý seznam citací vedoucích protestantských církví, kteří v průběhu posledních čtyř století vyjádřili souhlas s touto silnou opozicí a naprosto zamítli ŘKC jako pravou církev.[5]

Zbožní muži klidně mohou debatovat o tom, zda má být papežství ztotožněno s „tím antikristem”, kterého Duch svatý konkrétně předpověděl skrze Pavla v 2. Tesalonickým 2. Mě osobně neshody ohledně tohoto názoru netrápí. Přesto však lidé schopní rozlišování, podle mého názoru, nemohou zpochybňovat, že papežství je přinejmenším jedním z antikristů.

Onen opovržlivý pojem „antikrist” obsahuje předponu, které je možno správně porozumět dvěma způsoby. Moderní slovník říká, že „anti” přenáší význam nepřátelství a opozice,[6] a s tímto významem jsme všichni obeznámeni. Někteří si však možná neuvědomují, že tato řecká předpona může také znamenat „místo”. Výjimečný protestantský učenec Francis Turretin (1623-1687) napsal rozsáhlé pojednání v latině, rozdělené do 23 témat a 4 příloh, aby dokázal, tvrzení, že papež je Antikristem předpovězeným v Písmu. O samotném slovu „Antikrist” napsal následující:

Termín Antikrist vyjadřuje dva významy: (1) že je to nepřítel a rival Krista; (2) že je Jeho zástupcem. Definice předpony anti vskutku představuje obojí, což, je-li použito spolu s podstatným jménem, znamená na jedné straně před, a na druhé straně proti. Může to také znamenat na místě někoho, a vskutku, zástupce… Z tohoto pohledu, Antikrist jistě představuje sám sebe jako velkého odpůrce Krista, a to v tom, že sám sebe činí rovným Kristu jako Jeho soupeř, když prohlašuje, že stojí na místě Krista na zemi, jako Jeho zástupce.[7]

ŘKC trvá na tom, že papež je Kristův „zástupce”, „vikář” (z latinského vikarius –náhradník[8]). Zde je důkaz z nedávného katechismu ŘKC:

Poněvadž římský pontificus má kvůli úřadu Kristova zástupce, který zastává, a jako pastýř celé církve plnou, nejvyšší a celosvětovou moc nad celou Církví, moc kterou může vždy bez zábran použít.[9]

Zdá se, že jen málo křesťanů je obeznámeno s rouhavými tituly vyjadřujícími úctu a s božími výsadami, kterými ŘKC zahrnula svého papeže, mezi něž patří „nejvyšší pontifex“[10] (tj. most, prostředník mezi Bohem a člověkem; srov. 1. Tim 2,5), „Pán a Bůh“[11] a zná tato modlářská tvrzení:

Poněvadž papež je bůh, nemohou ho lidé spoutat nebo zbavovat ho pout.[12]

Z toho se jeví, že papež stojí nad Písmem, koncily, vládci a všemi mocnostmi na zemi, z důvodu jeho božství.[13]

Protože sám sebe prezentuje jako Kristova zástupce, tak kterýkoli konkrétní papež představuje mnohem větší hrozbu svedení vyznávajících křesťanů, než např. dalajláma, hlavní láma dominantního tibetské buddhistické větve, protože ten nijak nepředstírá, že je křesťanem.

Jsme tedy na prahu přechodu od jednoho papeže ke druhému, a tedy od jednoho antikrista k druhému. Mám snad být obviněn za to, že nevyjadřuji svou podporu žádnému ze Satanových přisluhovačů? S Boží pomocí nic neodvolám, i kdyby mi hrozilo mučednictví. Já se modlím za naprosté rozpuštění tohoto satanského království. Ať se ke mně přidají všichni věrní Kristovi následovníci! V naší generaci, více než kdy jindy, může nebojácný protest odlišit ty, kdo mají zdravé porozumění a hluboké přesvědčení, od naivních a zbabělých. Ať Pán přijde brzy a zničí svého nepřítele (2. Te 2,8). Amen.

http://reformedbaptistfellowship.org/2013/02/14/from-one-antichrist-to-…