Bůh kostky nehraje. (Albert Einstein)

Výše uvedeným výrokem vyjádřil Albert Einstein svého času svoji pochybnost o pravděpodobnostním základu kvantové teorie. V této věci se mýlil, v běžném životě ale jeho poznámka platí, jinak by vědecké poznávání světa nebylo možné. Když např. ponoříme nějaký předmět do vody a zjišťujeme, jakou silou je nadlehčován, dojdeme k výsledku, který je popsán Archimédovým zákonem. Pokus můžeme opakovat třeba tisíckrát a výsledek je pokaždé stejný. Bůh kostky nehraje, poznání přírody získané vědeckou metodou je spolehlivé a věrohodné. Všeobecně vzato, vědec nepotřebuje Boha k výkladu nějakého jevu, který je popsatelný přírodními zákony. Křesťan souhlasí, ale dodá: Ano, ale za všemi těmi zákony je Bůh. Všechny jsou vyjádřením Jeho stvořitelského záměru a imanentního působení. Materialista ale řekne: Boha za tím nehledejme. Hmota má prostě určité vlastnosti a zákony jen popisují, jak se chová. Za těmito rozdíly se skrývá dvojí rovina popisu reality: Věda, která operuje na základě přírodních zákonů, je svou podstatou ideologicky neutrální. Zatímco úvahy, zda za těmito zákony ještě něco je či není, jsou v zásadě metafyzické, ideologické povahy.

Položme si nyní tuto otázku: Je evoluční teorie, která se snaží o globální výklad živé přírody, takovou čistou, neutrální vědou? Je stejné povahy jako zmíněný Archimédův zákon? Anebo má ideologickou, naturalistickou složku, která celou věc posouvá do jiné roviny? Křesťané jsou v této věci rozděleni na dvě skupiny. Jedni jsou toho názoru, že zde ona ideologická složka je, že vznik a rozvoj živé přírody se nedá vysvětlit pouhým působením přírodních zákonů, a že je to tak v plném souladu se svědectvím Bible, která mluví o jedinečném Božím stvořitelském působení. Druhá skupina považuje evoluci za prokázané poznání vědy a současně za cestu, kterou Bůh použil, aby tady celou tu biologickou rozmanitost, včetně nás samotných, vytvořil. Tento druhý přístup ale znamená, že je třeba hledat takovou interpretaci biblického textu, která je s ním slučitelná.

Jedním z přesvědčených zastánců tohoto přístupu je anglický biolog dr. Denis Alexander, který ho objasňuje v knize Creation or Evolution. Do We Have to Choose?, Monarch Books 2009 (Stvoření nebo evoluce. Musíme volit?). Dr. Alexander je bývalým ředitelem The Faraday Institute for Science and Religion v Cambridgi, který vydává časopis Science and Christian Belief (Věda a křesťanská víra). Časopis slouží jako platforma pro výměnu názorů v této oblasti, členem jeho ediční rady byl dlouhá léta (až do své smrti v roce 2006) i prof. Vladimír Betina, člen bratislavského sboru Církve bratrské. Uvedená kniha má dvě části. V první autor vysvětluje, co je evoluční teorie (mechanismy evoluce, fosilní záznam a metody datování, základy genetiky) a od standardního pohledu evolučních biologů se liší jen důrazem na skryté, imanentní Boží působení: „Genomy byly navrženy tak, aby se mohly měnit… Bůh je autorem celého příběhu stvoření.“ Rozsáhlejší, a pro křesťanského čtenáře zajímavější je druhá část knihy, věnovaná úvahám o vztahu evolučního konceptu ke stvořitelské doktríně Bible, se zvláštním důrazem na původ člověka. Úvodní kapitoly Bible považuje autor za teologický rámec pro historické dění evolučního rázu, analyzuje povahu pádu v ráji, podrobně rozebírá problém bolesti a smrti, otázku zla v přírodě atp. Jeho christologie je bez jakéhokoli kompromisu, novozákonní vizi o novém nebi a nové zemi přijímá jako zprávu o budoucích entitách úplně jiné povahy, než je tento svět. Z přístupu k biblickému textu je zřejmé, že autor je hluboce věřící člověk, který se upřímně snaží zjistit, jaký je možný „příběh za příběhem,“ zejména ve vztahu k prvnímu člověku. Obtížnost tohoto úkolu spočívá v tom, že Adama a Evu považuje na jedné straně za historické postavy (jak ho k tomu vede širší kontext biblického svědectví), na druhé straně ale z hlediska své profese souhlasí s tím, že společný původ našeho rodu s opicemi „je jedním z nejjistějších závěrů současné biologie“. Výsledek, ke kterému dochází, má následující podobu.

Primáti se na Zemi objevili před 50 miliony let, odštěpení od větve orangutanů nastalo před 12–15 miliony. Před 8–11 mil. let došlo k odštěpení větve hominidů, společný předek lidí a opic žil před 6 miliony let. Australopithecus, jeden z přímých předchůdců člověka, se objevil v době před 2–4 mil. let, Homo erectus před 1,8 miliony let, společný předek moderních lidí a neandrtálců zhruba před 500 tisíci lety. Homo sapiens, anatomicky moderní člověk, se začal vynořovat kdesi v Africe před 200 tisíci lety. Z analýzy mitochondriální DNA pak plyne, že všichni lidé dnes žijící na Zemi musí pocházet z jediné ženy, tzv. mitochondriální Evy, která žila asi před 150 tisíci lety. Obdobně je tomu u „ypsilonového Adama“ na základě analýzy mužského chromozomu Y. Tato populace (z počátku jen několik tisíc jedinců) se postupně vyvíjela co do schopnosti řeči, kultury a vnímání duchovní dimenze života. Pokud jde o řeč, badatelé se shodují, že k jejímu vzniku došlo zhruba před 50 tisíci lety (odhaduje se, že to vyžadovalo mutační změny stovek různých genů). A v určitém bodě naší historie musela nastat situace, kdy si lidé začali být vědomi duchovního života a poznání Boha, které předtím neměli. „Nemůžeme tudíž utéci před historickou otázkou, kdy se to asi mohlo stát,“ uvažuje Alexander a nabízí řešení: Bylo to v době před 6–8 tisíci lety (což je konzistentní s kulturním kontextem Genesis), kdy se Bůh zjevil jednomu páru farmářů na Blízkém východě. Na scénu tak vstoupil Homo divinus – historický Adam a Eva. Tehdy ovšem na Zemi žila už populace 1 až 10 milionů lidí, geneticky s nimi totožných, všech „bez výjimky stvořených k Božímu obrazu… Fyzicky nebylo možné rozlišit mezi Adamem a Evou a jejich současníky“. U tohoto prvního páru se stalo poprvé zjevné, co „Boží obraz“ stvořeného člověka vlastně znamená: že je to osobní vztah s Bohem a poslušnost Jeho příkazům. Adam se pak svým selháním a pádem do hříchu stal prototypem chování celého lidstva, které „duchovní smrt pohltila, jako když se šíří nějaký nebezpečný oblak…“

Závěrem autor poznamenává, že jeho model neodpovídá na všechno, co bychom chtěli vědět, protože Bůh „nám to prostě neříká“, a že je to model otevřený pro změny. V každém případě jeho cena spočívá v tom, že ukazuje, jakého rázu musí být interpretace biblického textu, aby se dosáhlo „konzistence“ s pohledem evoluční biologie. Např. mezi dvojitým (genetickým a historickým) Adamem evolučního původu a stvořením prvního člověka „z prachu země“, vč. celého biblického kontextu (Gn 3,20, Mt 19,4, Lk 3,38, 1Tm 2,13 atd.) se těžko hledá něco společného. A nabízí se tak otázka, zda řešení problému nemáme hledat spíše na straně evoluční teorie. Tak např. konstrukce oka „strašila“ už Darwina samotného, a na tom se nic nezměnilo ani dnes. Alexander k tomu uvádí, že z matematického modelování plyne, že k vývoji oka chobotnice (konstrukčně blízkému oku člověka) bylo třeba 2.000 kroků v průběhu 400 tisíc generací, tj. doby minimálně 1,5 milionu let. Evoluční teorie nemá také uspokojivé vysvětlení vzniku genetické informace a rovněž – na rozdíl od všeobecně sdíleného mínění – vzniku zásadních inovací živého světa (první buňky, mnohobuněčnosti, tělesných orgánů, létání, vědomí atp.). Dost důvodů pro názor, že ji drží pohromadě jen silná ideologická složka. To ovšem stoupenci evoluce odmítají, všechny námitky berou jen jako „výzvu“ k další práci a evoluční teorii považují za neutrální, spolehlivou vědu. Je tedy zřejmé, že se nacházíme v situaci volby. Cena knihy dr. Alexandra spočívá v tom, že nám pomáhá porozumět, o co při této volbě jde.