EXISTUJÍ DVĚ velmi důležité OTÁZKY, které bychom měli položit sami sobě: „Kdo jsem?“ a „Kde jsem?“ Jsem Boží dítě, nebo ne? Myslím svou víru vážně, nebo jsem jen pokrytec s vyznáním? Jsem ještě v přirozeném stavu, nebo ve stavu milosti? Jsem ještě napojen na starý kořen, starého Adama, nebo na Kořen, Krista Ježíše? Jsem ve smlouvě skutků, která přináší jen hněv a smrt, nebo jsem ve smlouvě milosti, která přináší život a pokoj? Naléhám na vás, kdo vyznáváte víru, protože mnozí působí dojmem zbožnosti a navenek projevují víru, a přesto zůstávají v přirozeném stavu. Mnozí jsou posluchači slova, ale ne jeho vykonavatelé, a tak klamou své vlastní duše (Jakub 1,22). Ten, kdo ignoruje přikázání, nemůže být opravdový křesťan; je však také možné, aby člověk přikázání dodržoval, a přesto nebyl opravdový křesťan.

Omyly v úplném základu jsou velmi nebezpečné. Pokud nebudeme na správné straně v tom hlavním, základním díle, pokud nebude základ položen v milosti do našeho srdce, všechno naše další vyznávání vyjde vniveč. Postavíte-li základ domu na písku, možná bude chvíli stát, ale jakmile přijdou povodně a větry se do něho vší silou opřou, pak bude jeho pád veliký. Existuje mnoho věcí podobných milosti, které nejsou milost. A právě podobnost věcí klame. Mnozí mají dary za milost; běžné poznání za spásné poznání; avšak člověk může oplývat skvělými dary, a žádnou milostí, velikým poznáním, a přesto neznat Ježíše Krista. Někteří zaměňují běžnou víru za spásnou; člověk však může věřit veškeré pravdě evangelia, všem slibům, všem hrozbám, mít všechny články vyznání za pravdivé, a přesto zahynout pro nedostatek spásné víry. Někteří považují mravnost a zabraňující milost za obnovující milost; hřích však bývá pod přísnou kontrolou i tam, kde srdce není vůbec obnovené. Někteří jsou oklamáni polovičatou prací, díky které je mnoho křesťanů podobných mořským pannám nebo jde o křesťany podobné Nabúkadnesarově soše – mají hlavu ze zlata a nohy hliněné. Nekonečné jsou mylné představy, že se satan zaměřuje na duše, kterým chybí takové sebezkoumání. Satan nás stejně jednoho dne vyzkouší. Bude nás tříbit a prozkoumá nás až na dno, a pokud se nyní těšíme neopodstatněné sebejistotě, pak skončíme v bezútěšném zoufalství. Ba, dokonce Bůh sám nás bude zkoumat a zkoušet, obzvláště v soudný den, a ustojí tu zkoušku snad někdo, kdo nikdy nezkoumá své srdce?

Ať je stav člověka jakýkoliv, ať je zcela křesťanem nebo není, vždy je dobré zkoumat své vlastní srdce. Pokud shledá, že má dobré srdce, zásady správné a zdravé, bude to důvod k radosti. Pokud zjistí, že je jeho srdce zkažené, jeho zásady falešné a nezdravé, může ho tento objev vést k obnovení. Když má člověk nemoc a ví o tom, může poslat včas pro doktora, ale jak smutné je dozvědět se o své nemoci, když už je pozdě na její léčbu! Tak je to s člověkem bez milosti, který to nevidí až do chvíle, kdy už je příliš pozdě; s člověkem, který se považuje za křesťana, a není jím; s člověkem, který si myslí, že je na správné cestě do nebe, zatímco je na cestě přímo do pekla, a až do okamžiku na smrtelné posteli nebo do soudného dne, kdy bude jeho sebejistota vyvrácena, to neví – to je nanejvýš nezvratitelné neštěstí. To mě vede k naléhání na naši povinnost zkoumat svůj stav. Ať nám Bůh pomáhá v této nezbytné povinnosti!

Řeknete: Ale jak mám zjistit, zda jsem skoro nebo úplně křesťanem? Může-li člověk dojít tak daleko, a přesto být ztracen, jak mám poznat, kdy je můj základ správný, kdy jsem skutečně křesťanem?

Kristus je Král, Kněz, Prorok a je naše všechno jakožto Prostředník. Bez jediného tohoto Jeho postavení by nemohlo být dílo spasení dokončeno. Jako Kněz nás vykupuje, jako Prorok nám dává pokyny, jako Král nás posvěcuje a zachraňuje. Proto apoštol říká, že se nám z Boží moci stal moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením. Spravedlnost a vykoupení plynou z Jeho postavení Kněze, moudrost z postavení Proroka, posvěcení od Krále. Mnozí přijímají Krista jako Kněze, ale nemají Ho za Krále a Proroka. Rádi se podílejí na Jeho spravedlnosti, ale nemají podíl na Jeho svatosti. Rádi by Jím byli vykoupeni, ale nechtějí se Mu poddat. Chtěli by být zachráněni Jeho krví, ale nepoddali by se pod Jeho moc. Mnozí milují výsady evangelia, ale ne povinnosti evangelia. Takoví lidé jsou jen skoro-křesťany, navzdory jejich blízkosti Kristu; protože se řídí podle sebe, ne podle Boha. Tituly Krista se od sebe mohou lišit, ale nemohou být nikdy odděleny.

Opravdový křesťan však přijímá Krista se všemi Jeho tituly. Nepřistupuje k Němu jen jako k Ježíši, ale jako k Pánu Ježíši. Říká s Tomášem: „Můj Pán a můj Bůh.“ Nevěří jen ve výdobytky Jeho smrti, ale také se připodobňuje způsobu Jeho života. Tak, jak v Něho věří, tak v Něm také žije.

Úplný křesťan má náležité působení milosti a posvěcení vyryto do srdce jako pramen poslušnosti. Znovuzrození je úplná změna. Všechny staré věci pominuly, všechny věci jsou nové. Je to dokonalé dílo z hlediska částí, ne z hlediska míry. Tělesní lidé plní povinnosti z neposvěceného srdce, a tím je všechno zkaženo. Nová záplata nikdy nebude dobře fungovat na starých šatech, protože se tím díra ještě zvětší (Mt 9,16). Když je srdce člověka zcela obnoveno milostí, mysl spásně osvícená, svědomí zcela usvědčené, vůle opravdově pokořena a poddána, city duchovně pozvednuty a posvěceny, a když se mysl, vůle, svědomí a city spojí, aby to pomáhalo s vykonáváním nařízených povinností, potom je člověk zcela křesťanem. Zde skoro-křesťan selhává. Provádí ty samé povinnosti, ale nedělá je stejným způsobem. Když se modlí, nezapojuje do modlitby víru a vroucnost; když naslouchá, nevšímá si Kristova pokynu: „Dávejte pozor, jak slyšíte.“ Když poslechne, není to z poslušnosti srdce; a proto selhává ve všem, co dělá. Tyto nedostatky vše ničí.

Úplný křesťan plní svou povinnost i nad její rámec, a činí tak ve vztahu závislosti. Žije ve své poslušnosti, ale ne ze své poslušnosti. Žije z Krista a Jeho spravedlnosti. Skoro-křesťan v tomto selhává – plní svou povinnost, ale nic víc, avšak spočívá v ní. Pracuje kvůli odpočinku a odpočívá ve svém díle. Nemůže uvěřit a zároveň poslechnout. Když věří, myslí si, že není potřeba být poslušný, a tak poslušnost odvrhuje; když je poslušný, pak odvrhuje víru a myslí si, že jí není třeba. Nemůže spolu s Davidem říct: „S nadějí vyhlížím tvoji spásu, Hospodine, a tvá přikázání plním.“ (Ž 119,166) Úplný křesťan je ve své poslušnosti všestranný. Není poslušný jen jednomu příkazu a druhý zanedbává, nedělá jednu povinnost a neodvrhuje další; ale chová úctu ke všem přikázáním. Usiluje o to, aby opustil každý hřích a miloval každou povinnost. Skoro-křesťan v tomto selhává. Jeho poslušnost je jen částečná. Když je poslušný jednomu přikázání, porušuje další. Povinnosti, které se sebeméně kříží s jeho chtíčem, jenž ho naplňuje, odsunuje stranou. Farizeové se postili, platili desátky atd., ale neodkládali své pokrytectví, útlak; „vyjídali domy vdov“, k rodičům měli pokřivený vztah.

Úplný křesťan činí Boha hlavním cílem celého svého konání. Skoro-křesťan však v tomto selhává. Protože ten, kdo nebyl nikdy opravdově odvržen sám od sebe, nemůže mít vyšší cíl než sám v sobě. Je nebezpečné být skoro-křesťanem, protože to upokojuje a tiší svědomí. Je velmi nebezpečné tišit svědomí něčím jiným než Kristovou krví. Je špatné mít pokoj, dokud Kristus neřekne: Pokoj vám. Nic nemůže skutečně upokojit svědomí tak, jako to, co upokojuje Boha, a to je Kristova krev (Žd 9,14). Skoro-křesťan sice tiší svědomí, ale ne Kristovou krví; není to pokoj plynoucí z Kristova smíření, ale pokoj pocházející z formálního vyznání; ne pokoj z Kristova dávání, ale pokoj z jeho vlastní snahy. Tiší a nasazuje uzdu svému svědomí formou zbožnosti, a tím dává prostor zkázonosnému, duši ničícímu pokoji. Ukamenuje ho k spánku v kolébce povinností a už ho nejspíš nikdy až do smrti nebo soudu neprobudí. Ach, bratři moji, je lepší mít stále nepokojné svědomí než utišené něčím jiným než skropením krví. Dobré svědomí je největším neduhem svatých a špatné svědomí, tiché, je největším odsouzením hříšníků.

Matthew Mead (1629–1699)

Překlad Julie Petrecká