• Já starší píšu vyvolené paní a jejím dětem, které opravdově miluji – a nejen já, nýbrž všichni, kdo poznali pravdu. Píšu kvůli pravdě, která v nás zůstává a bude s námi navěky: Bude s námi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce.  (2J 1–3)

Jistě není těžké si představit význam slov pravda a láska. Určit jejich přesný význam v kontextu dnešního světa a společnosti, která relativizuje každou hodnotu, ovšem jednoduché není. Například pod láskou si různí lidé mohou představit různé věci, počínaje rodičovskou láskou k dětem, láskou muže a ženy nebo třeba láskou k nějaké činnosti, zálibě nebo práci. Naneštěstí se dnes relativizuje i význam slova pravda, neboť se běžně dozvíte, že „každý může mít svou pravdu“. Je to v podstatě nesmysl, protože jsou-li některé z těchto „pravd“ ve vzájemném rozporu, je jednoznačně jedna z nich nebo i obě nepravdou. Ale dnes mnoho lidí v této falešné toleranci a beztvarém pojetí pravdy klidně žije, a je jim to jedno.

Pamatujete si osobní motto našeho bývalého prezidenta Václava Havla? Znělo: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Jeho motto, ačkoliv mu mnozí vyčítali naivitu, je myslím stále velmi zajímavé. Myslím, že většina obyvatelstva České republiky s ním souhlasí a to možná tím více, čím vzdálenější se jeho naplnění v dnešní bláznivé společensko-politické situaci zdá být. Ptejme se tedy, jak můžeme jeho význam naplnit? A musíme si upřímně odpovědět, že to nejde, pokud nemáme jasně definované jednotlivé pojmy, které v něm jsou obsaženy – pravda, láska, lež a nenávist. Tím se dnešní společnost dostává do neřešitelné situace. Jak chceme dosáhnout vítězství nad lží a vším, co lež znamená, když nevíme, co je pravda?

Dnes se v Písmu dostáváme do úseku, jenž hodně opakuje slova pravda a láska. Co tato slova znamenají? Je jejich význam jasný? Je tento význam jiný proti světskému chápání? Na to se pokusíme dnes nalézt odpověď. Chceme tedy nalézt původ lásky, kterou mezi sebou zažíváme a zjistit, jakou má spojitost s pravdou. Zjistíme, že tato spojitost je skutečně jediná a jedinečná a mimo ni žádné lásky ani pravdy není. Budeme se snažit vysvětlit, co z toho pro nás vyplývá a z textu Janova listu i pochopíme, jaký to má důsledek pro budoucnost. Rovněž se pokusíme vnést trochu pochopení do záhadného oslovení adresáta listu „vyvolená paní“. Komu vlastně Jan tento dopis psal?

Úvod

Předmětem Janových listů jsou obdobná témata: pravdivý život v Kristu, obrana proti falešným učitelům a vztah k misionářům, kteří cestují po Římské říši a navštěvují místní církve.

1. Autor klade veliký důraz na pravdu, která tkví v učení, že Ježíš Kristus přišel v těle:

• Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; (1J 4,2)
• Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist. (2J 7)

2. Jasně vysvětluje, co to znamená být této pravdě věrný. Pravdivé učení v nás musí zůstávat a my v něm a v důsledku to znamená mít Otce i Syna:

• Ať ve vás tedy zůstává to, co jste slyšeli od počátku. Zůstane-li ve vás, co jste slyšeli od počátku, zůstanete i vy v Synu i Otci. (1J 2,24)
• Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. (2J 9)

3. Naproti tomu nevěrnost této pravdě činí člověka toho, kdo svádí, tedy z něj činí antikrista:

• Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. … Toto jsem vám napsal o těch, kteří vás matou. (1J 2,22.26)

4. Janův příkaz ke vzájemné lásce:

• Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. (1J 2,7)
• Neboť to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali. (1J 3,11)
• A nyní tě prosím, paní, ne že bych ti psal nové přikázání, ale připomínám to, které máme od počátku: abychom milovali jedni druhé. A to je láska: žít podle Božích přikázání; to je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že máte podle ní žít. (2J 5–6)

Je zřejmé, že všechny tři listy spolu úzce souvisí v jasné argumentaci pro pravého Mesiáše, vtěleného Božího Syna Ježíše Krista. Z toho vyjděme a pojďme se věnovat dnešnímu textu.

Jan se tituluje jako starší

Hned na začátku prvního verše nalezneme titul, jímž se autor listu označuje. Je zřejmé, že i když nepíše své jméno, je adresátům velmi dobře znám. Jan je již patrně vysokého věku a je posledním žijícím apoštolem Ježíše Krista. Přesto se titul starší nevztahuje ani tak k věku jako Janově funkci. Slovo starší (presbyteros) znamená obecně starý muž, ale v Písmu jej častěji najdeme ve významu vedoucího komunity, například místní církve (Sk 11,30).

Jan je uznávaným starším a má autoritu v církvi, do níž píše. Nemáme žádné informace o tom, kdy se Jan stal starším a v jaké církvi, ale víme, jaké vlastnosti má starší církve splňovat. Nalézáme je v 1. Timoteovi 3 a v Titovi 1. Starší musí být :

• … pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce. (Tt 1,9)

Jan rozhodně takový je a jeho boj s falešnými učiteli můžeme sledovat napříč všemi třemi listy. Jan svými listy také ukazuje, co starší má činit, tedy „povzbuzovat ve zdravém učení“ a „usvědčovat odpůrce“. Vidíme, že Jan se oprávněně nazývá starším církve.

To byl odesílatel listu a teď se podívejme na tajemného adresáta, nebo adresátku – vyvolená paní a její děti. Kdo to je ta vyvolená paní a kdo jsou potom její děti?

Kdo je vyvolená paní?

Existují dva základní výklady, které přichází v úvahu, a to že vyvolená paní je buď žena, kterou Jan velmi dobře znal a znal i její děti, nebo místní církev a děti jsou potom její členové. První význam je doslovný, druhý obrazný. Bibličtí badatelé se nad těmito dvěma názory dělí na dvě více méně stejné skupiny. Obecně pro doslovný význam svědčí přímočarost a jednoduchost vyjádření, pro obrazný zase kontext a celková formulace 2. listu.

Na čem se všichni shodují, že první část oslovení vyvolená má význam jaký nalézáme například v Ef 1,4 nebo 2Te 2,13, kde Pavel píše:

• … v něm [Kristu] nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1,4)
• Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu. (2Te 2,13)

Jde o osobu nebo osoby Bohem vyvolené ke spáse a svatosti.

Dále se ale názory rozchází. Já si myslím, že jde o obrazné vyjádření a oslovení církve. Pokusím se shrnout hlavní důvody, které plynou ze srovnání 2. a 3. listu:

Třetí list, jenž je psán muži jménem Gaius, je psán celý v druhé osobě jednotného čísla. Ale ve 2. listu Jan mění jednotné číslo druhé osoby (v. 4, 5) do množného čísla (v. 6, 7, 8 a 10), aniž by bylo patrné, že by měnil oslovovanou osobu (např. v. 8).

Jan je při psaní třetího listu velmi konkrétní v adresátovi (Gaius) i ve jmenování dalších dotčených osob, jimiž jsou Diotrefés a Demetrios, zatímco ve druhém listu je naopak velmi obecný.

Podívejme se do 4. verše, kde čteme o Janově radosti nad dětmi, které žijí v pravdě. Pokud by se jednalo o děti konkrétní ženy, bylo by pravděpodobnější uvést nějaká jména, zejména když očividně nejde o všechny děti (některé nežijí v pravdě). Z 1. listu navíc víme, že Jan oslovení děti používá jako láskyplné oslovení dětí v duchovním smyslu (1J 2,1.12).

Přeskočíme-li do posledního verše listu, Jan píše: Pozdravují tě děti tvé vyvolené sestry. Pokud vyvolená paní z v. 1 je určitá osoba, potom toto musí být její rodná sestra a Jan vyřizuje rodinné pozdravy od jejích dětí a ani ne samotné sestry. To nezní moc pravděpodobně; list rozhodně nemá charakter osobního listu a opět jsou pozdravy úplně anonymní.

Poslední dva argumenty se týkají 5. verše a veršů 7–11. Jak formulace lásky, která je přikázáním, tak zvěsti o cestujících učitelích jsou platné spíše pro církevní společenství než rodinu, i když z nich pochopitelně osobní aplikace vyplývají.

Celkově soudím, že Janovo vyjadřování v 2. listu nenaznačuje, že by oslovoval skutečnou osobu. Oslovuje tedy obrazně místní církev, i když nevíme důvody, proč tak činí. Myslím, že je ještě dobré připomenout, že v Písmu najdeme mnoho obrazných přirovnání pro církev. Nejznámější je nevěsta Beránkova ze Zj 21,9 nebo panna zasnoubená jedinému muži, Ježíši Kristu v 2K 11,2.

Pojďme ale v textu dále, nyní ve vysvětlení velmi stručně.

V pravdě a lásce

Jan o dětech vyvolené paní důrazně říká: Které (já) miluji. John Stott tvrdí, že se tím vymezuje proti heretikům, kteří sice předstírali lásku k lidem, ale ve skutečnosti je nemilovali. Jan zdůrazňuje skutečnou lásku založenou na pravdě. Nepíše o lásce pocitů a osobního přátelství (phileo), ale o vysoce etické lásce (agapé), charakteristické pro podstatu samotného Boha (1J 4,8.16), jenž jedná pro dobro milovaných.

Jana k lásce k tomuto sboru přivedla pravda, v níž děti této církve žijí (v. 4). A stejně tak je miluje každý, kdo poznal pravdu. Stejnou lásku k nim mají všichni ortodoxní věřící, neboť tato láska je propojená s pravdou, která je v evangeliu Božího Syna Ježíše Krista. Bez pravdy evangelia není skutečné agapé lásky a před falešnou láskou falešných učitelů Jan varuje.

Ve v. 2 Jan doplňuje, že je miluje pro pravdu, která zůstává v nás a bude s námi na věčnost. My jsme s bratry a sestrami v Kristu spojení zvláštním poutem pravdy a ta nás nikdy neopustí. Milujeme se navzájem ne proto, že se k sobě hodíme, nebo proto, že se navzájem přirozeně přitahujeme, ale kvůli pravdě, kterou sdílíme (Stott).

Bratři a sestry, důrazně pamatujme na to, že v křesťanském společenství zůstává pravda jistá a dokud je pravda, zůstává i láska. Pravdu nemůžeme zmenšovat, pokud bychom tak činili, snížíme i lásku.

Třetí verš je pozdrav adresátovi, vyjádřený Janovým způsobem. Nezačíná přáním nebo modlitbou, ale důrazně – „Bude s námi“ a jmenuje milost, milosrdenství a pokoj. Milost a milosrdenství jsou vyjádřením Boží lásky, jež není jejími příjemci nijak zasloužená a kterou životně potřebují. Milost pro viníky, milost pro nehodné. Pokoj je obnovením vztahu s Bohem. Vše dohromady vyjadřuje spasení, kterým Bůh skrze Ježíše Krista přináší milost hříšníkům a přivádí je do pokoje se sebou samým. 

Od koho milost, milosrdenství a pokoj přichází? Jedině od Boha. Jan jde hlouběji, nezapomíná připomenout, že Ježíš je Kristus = Mesiáš a Syn Boha Otce. Janova formulace 3. verše zřetelně staví Syna na roveň Otci, neboť od obou pochází trojice zaslíbení z počátku verše.

• Bude s námi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce. (2J 3)

Význam

Na začátku jsme se ptali na význam slov pravda a láska a jejich chápání ve světském smyslu a moc jsme neuspěli. Pojďme si nyní vysvětlit biblický význam, který těmto slovům dal sám Bůh. Budeme hledat odpovědi na dříve položené otázky.

Jaký má dnes pro nás význam Janovo oslovení vyvolená paní?

Řekli jsme si, že Jan ze své funkce staršího církve oslovuje slovy vyvolená paní pravděpodobně nějaký místní sbor. Oslovuje ty, které mu Pán dal na srdce, aby se o ně staral a bojoval za ně. List má obecnou platnost pro všechny křesťany v Kristově církvi. Dnes, přibližně 1900 let od jeho napsání, má pro nás tentýž význam zdůrazňující věrný život křesťana v Kristu, jako měl tehdy u původních adresátů.

Proto se význam oslovení mírně odsouvá do pozadí, neboť důležitá je zpráva, kterou v něm čteme. Dodnes čteme Pavlovy listy, které jsou adresovány bratřím, kteří již dávno zemřeli – Titus, Timoteus, Filemon, nebo společenstvím, která již neexistují. Chodí dnes někdo do efezského nebo koloského sboru, jemuž Pavel psal? Nechodí. Ty sbory ani ta města již neexistují. Ale věřím, že v jejich blízkém nebo vzdálením okolí dodnes existují věrné Kristovy církve. Co teprve list Židům, u kterého nejen že neznáme konkrétního adresáta, ale ani autora. Takže i přes zánik adresáta, nebo jeho nejasnou identitu, obsah listu stále platí a je aktuální. Vždyť je to Boží slovo!

V pravdě a lásce podle Boha, ne podle světa

Když se zamyslíme nad Janovými slovy, jimiž oslovuje adresáta, máme naprostou jistotu, že vše píše v lásce. Ptáte se, kde je původ této lásky? Jedině v pravdě evangelia, nikde jinde.

Ve čtenářích, kterým je Janův list psán, zůstává pravda, znají Ježíše jakožto Krista a vtěleného Syna Otcova a tak jsou rovněž příjemci Boží lásky. Každý příjemce tuto Boží lásku dál projevuje, láska nezůstává skryta a proudí z jeho srdce do okolí. Jistě si, bratři a sestry, uvědomujete, jak je povzbuzující a radostné být ve společenství lidí věrných Bohu. Prakticky zažíváme, co Jan píše dětem, které opravdově miluje, že láska mezi bratry a sestrami je skutečná a pravdivá. 

Láska, kterou mezi sebou, bratři a sestry, máme, je právě založená na pravdě Boží zvěsti o ukřižovaném a vzkříšeném Ježíši Kristu. Člověk je schopný skutečně milovat jedině tehdy, když žije v pravdě, protože tehdy v něm pravda zůstává. To je velmi důležité, protože jiné propojení pravdy a lásky není.

Dnešní lidská společnost nedokáže jasně definovat propojení pravdy a lásky. Možná by nám někdo řekl, že to, co je pravdivé, je také hodné lásky a to, co je lživé, není žádné lásky hodno. To je jistě zajímavé, ovšem jen tehdy, pokud lidé jasně dokáží určit, co je pravdivé. V důsledku to totiž dopadne tak, že každému přijde pravdivé něco jiného, a tak si každý miluje, co chce. To vypadá jako svoboda, ale není, protože podstatou je lidské sobectví a osobní prospěch – „to a to je moje pravda a tak to mám rád!“

Díky Bohu, máme v Písmu jednoznačnou definici pravdy, na které lze bezpečně založit svůj život a ze které vychází skutečná láska:

• Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Tento text hovoří o tom, že Svatý Bůh tolik miluje svět, který stvořil, i přesto, že se svět proti Němu vzbouřil. V této dokonalé lásce posílá svého jediného Syna, aby skrze něj byl svět zachráněn. Vidíme nejúžasnější vyvrcholení pravdy a lásky v Ježíši Kristu. Bůh sám v lásce přináší nejvyšší oběť, aby se její pravdivá zvěst stala zprávou záchrany před zaslouženým trestem za lidské hříchy. Pán Ježíš, který je předmětem a ručitelem pravdy evangelia, přináší na svém těle oběť, abychom my hříšní mohli v pravdě a lásce přebývat v Bohu. Tu stejnou lásku, ve které Bůh v Kristu šel na kříž, nyní projevujeme mezi sebou.

To je nezlomná definice pravdy a lásky, která je tak odlišná od vágního světského vysvětlení. Světu to vyhovuje, protože mu to dovoluje i zlé a lživé věci podsouvat jako pravdivé.

Bratři a sestry, to je jeden z důvodů, proč musíme sdílet evangelium s těmi, kteří Pána neznají, aby i oni poznali pravdu, skrze niž se Boží láska projevuje. Písmo nám přikazuje milovat bližní, tedy i ty, kteří nevěří v Krista, a dokonce i ty, kteří nás nenávidí. Máme jim prokazovat dobro, máme jim sloužit a projevovat jim Kristovu lásku, aby viděli ten propastný rozdíl mezi pojetím lásky ve světě a u Boha.

Situace mimo Boží pravdu je naprosto marná. Jak jsme z Písma zvyklí, existují pouze dvě možnosti: Buď miluji v pravdě, nebo ve lži. Nic mezi tím. Milovat v pravdě znamená agape lásku, která jedná, obětuje se a snaží se dosáhnout pro toho druhého lepší věci než pro sebe samého. Milovat ve lži je přesný opak, je to sebestředná, sobecká láska, ve které stavím sám sebe na první místo a chci, aby objekt mé lásky sloužil pro můj prospěch.

Být schopen sebeobětující se lásky k bližnímu je možné jedině s proměněným srdcem, ze kterého Boží moc vyžene sebestřednost a dá do něj pravdu a Boží lásku. Je to výhradně Boží milost a nekonečný dar.

Když Bůh otevřel naše srdce a dal nám skrze darovaného svatého Ducha poznat a pochopit pravdu evangelia, učinil tuto proměnu navždy. Od doby znovuzrození známe pravdu a ona v nás trvale přebývá a bude tomu tak na věky. Bůh nám poznání pravdy jen nezapůjčil, aby nám jej zase po smrti vzal. Naopak, v pravdě budeme s Ním přebývat na věčnosti a ještě více se radovat z Boží lásky.

Podívejme se ještě do textu 3. verše, s čím je pravda s námi přebývající na věčnost spojená – milost, milosrdenství a pokoj. To vše vyjadřuje nezasloužené a tolik pro člověka nezbytné Boží dary spasení. Pro hříšníka, který si nezaslouží nic jiného než trest, najednou Bůh ve své milosti přináší skrze pravdu a lásku milosrdenství a pokoj. S odpuštěním hříchů zažíváme veliký pokoj. Myslím, že každý z nás to zažil, když uvěřil, nebo kdykoliv jsme Bohu vyznali svůj hřích. To byla vždy veliká úleva v milosrdenství, které Bůh projevuje těm, kteří v Něj věří. Následný pokoj je tak jiný od předchozí tíže.

• Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se k své hlouposti nevracejí! Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. (Ž 85,9–11)

Tato zaslíbení milosti, milosrdenství a pokoje jsou nám v pravdě a lásce darována samotným Bohem Otcem a Synem a máme je na věčnost.

Aplikace

Opravdová láska na základě pravdy

Láska v církvi nemůže stát na ničem jiném než na pravdě. Ve verších 1–2 Jan nepopisuje nějaké své pocity, ale vyjadřuje fakta. Žádné osobní sympatie nemohou vyvážit ani nahradit vzájemný vztah bratří a sester založený na Kristově evangeliu. Proto také nikde v Písmu nenajdeme, že by vztahy v církvi byly řízeny osobními pocity. Ani se o to nepokoušejme, protože tam, kde se začne mezi bratry a sestrami rozlišovat na základě pocitů, tam vedle sympatií k těm, kteří jsou milí, krásní a vstřícní, vyvstane averze k těm, kteří takoví nejsou. Nezapomínejme, že nikdo z nás není hoden Božího obdivu a všichni jsme spasení jen Jeho vyvolením a z Jeho milosti.

Co když proti sobě hřešíme?

Jak zvládneme situaci, kdy někdo vůči nám nejedná v lásce? Hledáme nápravu skrze pravdu evangelia. Jak? V pravdě a lásce napomínáme a stejně v pravdě a lásce odpouštíme. Napomíná-li někdo nás, přijímáme napomenutí od bratří a sester, neboť jsou vyřčená v lásce. Prostředkem k tomu je naše vlastní pokora, ať jsme ten, kterému bylo ublíženo, nebo ten, který ublížil. Člověk, jenž si je vědom své situace před Bohem, je pokorný, a jedině tehdy dokáže napomínat a odpouštět nebo napomenutí přijímat. Máme-li o sobě vysoké mínění, budeme těžko přijímat napomenutí a rovněž pro nás bude těžké viníkovi odpustit.  

Jistota daných zaslíbení

Z dnešního textu vyplývá veliká jistota, kterou v pravdě a lásce máme. Jan píše, že pravda s námi bude navěky a spolu s ní milost, milosrdenství a pokoj pocházející společně od Boha Otce i Boha Syna. Když se nad tím zamyslíme, pochopíme, že to nejlepší už nyní máme a bude to s námi přebývat na věky ve společenství milovaného Boha. Co je proti tomu jakákoliv dnešní starost? Co je proti tomu náš strach a obavy? Nic, pokud se upneme na jediného Boha a Spasitele, který přinesl dokonalou oběť, aby Boží hněv byl usmířen a my skrze Boží pravdu a lásku dostali veškerá zaslíbení.

Bratři a sestry, hledejme v Ježíši Kristu vše, co potřebujeme pro nynější život. Zjistíme, že Pán má pro nás vše připravené a zjistíme, že vše má připravené i pro budoucí věčný život ve slávě Božích dětí a ve společenství s Ním. Mnohé z toho již dnes zažíváme. Pravda, které jsme uvěřili, je základem lásky, kterou dnes žijeme.

Závěr

Pochopili jsme, že pravda má svůj zdroj jedině v Božím evangeliu o Kristově oběti na kříži a je tudíž definována zcela jasně a bez pochybností. Z Boží pravdy vyplývá láska, která má úplně jiný význam než světská láska, protože hledá prospěch toho druhého a ne svůj vlastní. Oba pojmy pravdy a lásky mají v Bohu jasný a praktický význam.

Nyní vidíme, jak veliký je rozdíl mezi Boží pravdou a láskou a tím, jak se pravdu a lásku snaží vysvětlit svět. Jsou to dvě naprosto neslučitelné definice, které pro naplněný křesťanský život rozhodně není dobré kombinovat.

Když bychom se vrátili k mottu prezidenta Václava Havla, že „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, tak bych rád doplnil, že tam, kde lidská snaha toto motto naplnit selhala, tak pravda a láska v Ježíši Kristu již zvítězila a vítězí stále a pokračuje ve svém vítězném tažení milióny lidských srdcí. Amen.