Poslech nebo čtení úvah na téma kázání je pro většinu kazatelů ve své podstatě zajímavé a motivující (ať už pozitivně či negativně). Následující úvahy proto nabízíme v duchu Zlatého pravidla a jen díky tomu, že šéfredaktor je můj dlouholetý přítel!

Uběhlo právě čtyřicet let od mého prvního kázání při nedělní bohoslužbě. Čtyři desetiletí jsou dost dlouhá doba na to, aby člověk nashromáždil okamžiky, kdy postavit se po svém kázání u dveří sboru je ta poslední věcí, kterou má chuť udělat, i v případě že ke shromáždění chováte lásku (někdy právě láska ke shromáždění umocňuje pocit selhání!). Kolikrát jsem se sám sebe musel ptát: „Jak je možné, že jsem to dělal už tisíckrát a pořád to neumím?“

Ano, vím, jakými argumenty se z tohoto rozpoložení dostat! „Počítá se věrnost, ne dovednost.“ „To, jak se cítíš, s tím nemá nic společného!“ „Pamatuj, že rozséváš semeno.“ „Nakonec je to Pán, kdo káže slovo k lidským srdcím, ne ty.“ Všechno je to pravda. Přesto máme zodpovědnost se jako kazatelé vyvíjet, a to prokazatelně a viditelně, nebo alespoň slyšitelně. (1Tm 4,13 a 15 je v tomto směru poučné slovo k zamyšlení!)

To vše mě jednoho dne při cestování dovedlo k úvaze: Kdyby někdo na mé přání sepsal desatero pro kazatele, jak by měl takový manuál vypadat, aby mi poskytl směr, formu, základní pravidla, která by mi pomohla pokračovat správným směrem a cestou v této službě ještě sílit?

Když nad tím člověk začne přemýšlet, a je jedno, co do svého desatera zahrne, zjistí, že toto téma je nevyčerpatelné. Můj přítel šéfredaktor by mohl klidně ve svém časopise publikovat seriál „Mé desatero pro kázání“ na pokračování po celý rok. Nabízím těchto deset pravidel – ne jako něco neomylného, ale jako ovoce několika chvil tichého uvažování při cestě letadlem.

1. Znejte lépe Bibli

Často mě na konci dne Páně nebo konference napadne: „Kdybys znal Bibli lépe, mohl bys lidem efektivněji pomáhat.“ Učím v semináři, jehož zakladatel si stanovil za cíl „vytvářet odborníky na Bibli“. Žel nenabyl jsem své vzdělání v instituci, která by měla alespoň vzdáleně podobný cíl. Výsledek? Život je neustálým „to doženeš“. Semináře tu stejně nejsou proto, aby poskytovaly autoritativní výklad celého Písma řádku po řádce, ale aby vybavily studenty nástroji, které je k tomu uschopní. Naši službu často utváří nebo ničí právě práce, kterou děláme, rozhovory, které vedeme, sbory, které navštěvujeme, kázání, kterému nasloucháme. Není to „udělej si sám“, avšak je to na nás.

Jako pozorovatel, tak i kazatel mám obavy a jsem zmaten, když slyším lidsky řečeno skvěle vybavené muže (schopností mluvit, charismatickou osobností atd.), kteří se zdají neschopní kázat Písmo. Nějak se jim nepodařilo ho hned na začátku popadnout a nepustit.

Nesmím být analfabet. Musím však být homo unius libri – mužem jedné Knihy. Vdova po mém drahém příteli mi jednou řekla, že její manžel během posledního roku svého života svou Bibli doslova opotřeboval. „Hltal ji jako román,“ řekla. Hltejte Bibli!

2. Buďte mužem modlitby

Myslím v souvislosti s kázáním – nejen v tom smyslu, že bych se měl modlit, než se začnu připravovat, ale také v tom smyslu, že moje příprava je sama o sobě spojením v modlitbě s Bohem v Jeho slově a skrze Jeho slovo. Když apoštolové prohlásili, že musí (je jedno z jakého důvodu) věnovat svůj čas „modlitbám a kázání slova“ – proč právě v tomto pořadí?

Mám pocit, že v našich pastoračních učebnicích už tradičně dochází k přílišné individualizaci. Apoštolové (můžeme si domýšlet) opravdu měli na mysli „my“ – ne „já, Petr“ nebo „já, Jan“, ale „my, Petr, Jan, Jakub, Tomáš, Ondřej... společně“.

Je to jen můj špatný odhad – podezírat kazatele, že skrývají, jak zoufale potřebují modlitby za svá kázání a své osobní potřeby? Zamyslete se však nad Pavlovými výzvami. Také si vzpomeňte na Spurgeonův bonmot, když se ho zeptali na tajemství jeho služby: „Moji lidé se za mě modlí.“

Tato myšlenka mi vyvolává vzpomínku na chvíli uprostřed projevu během konference pro pastory, kdy se v bublině nad mou hlavou objevila tato slova: „Děláš z toho naprostou a úplnou kaši.“ Ale když jsem se potom znovu zadíval na muže přede mnou, zdálo se mi, že jsou jako žíznivé duše pijící chladnou občerstvující vodu. Jejich oči byly upřené na nádobu s vodou, kterou jsem držel! Potom se bublina nad mou hlavou naplnila jinými slovy: „Teď si vzpomínám, jak jsem naléhal na shromáždění doma, aby se modlilo za tyto bratry a za mé kázání. A oni se modlili.“

Je k mé škodě, pokud nevidím potřebu modlitby nebo povzbuzení a neučím své lidi, aby si uvědomovali jejich důležitost. Mohu si vést dobře (a do této doby jsem si vedl dobře, nebo snad ne?)... ale neponesu ovoce pro věčnost.

3. Neztraťte Krista z dohledu

Já? Ano, já. To je důležitý princip, který má příliš mnoho rozměrů, než abychom ho zde mohli celý probrat. Jeden musí stačit. Znejte, a proto kažte „Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“ (1K 2,2). To je text, na který je daleko jednodušší kázat první kázání ve službě než to poslední.

Co tím myslím? Možná bych mohl tento bod formulovat bez obalu, dokonce provokativně takto: systematický výklad za nás na kříži nezemřel. Neudělala to ani biblická teologie, dokonce ani systematická teologie nebo hermeneutika nebo cokoliv jiného, co považujeme my, kdo pracujeme s výkladem Písma, za důležité. Takových kázání jsem už slyšel ... a nebyla založena na osobě Pána Ježíše.

Je paradox, že ani systematické kázání na některé z evangelií není samo o sobě zárukou, že kázání bude zaměřeno na Krista ukřižovaného. Kázání na evangelia se často podobá tomu, co rozmarně nazývám jako „Najdi Waldovo řešení.“ Skrytou otázkou kázání je: „Kde se v tomto příběhu nacházíte vy?“ (Jste Marta nebo Marie, Jakub, Jan nebo Petr, vděčný malomocný...?) Otázku „Kde, kdo a co v tomto příběhu znamená Ježíš?“ máme sklony opomíjet.

Je pravda, že je daleko jednodušší kázat o Marii, Martě, Jakubovi, Janovi nebo Petrovi než o Kristu. Je daleko jednodušší kázat dokonce i o temnotě hříchu a lidském srdci, než kázat Krista. Mé police s knihami přetékají knihami o Marii, Martě ... dobrém životě, rodinném životě, životě plném Ducha, rodičovském životě, životě se zraněným já... většina z nás má však jen pár centimetrů místa na polici pro osobu a dílo Krista samotného.

Jsem si jistý v kramflecích, když mluvím o Něm, nebo o nás?

4. Buďte opravdovými stoupenci trojjedinosti

Opravdu jimi jsme? Alespoň některé naše sbory se v den Páně neobejdou bez toho, aby celé shromáždění vyznalo jednoho Boha, Otce, Syna a Ducha svatého. Ale jak je obecně známo, západní křesťanství vždy mívalo zvláštní sklon k otevřenému nebo věcnému unitářství, ať už se jednalo o Otce (liberalismus, ke všem praktickým účelům), o Syna (evangelikalismus, asi v neposlední řadě ve svých reakcích proti liberalismu), nebo o Ducha (charismatismus se svými reakcemi na oba předchozí).

To je nepochybně karikatura. Moje obava však vychází z pocitu, že kazatelé věřící v Bibli (stejně jako ostatní) i nadále smýšlejí o trojjedinosti jako o nanejvýš spekulativní, a proto nejméně praktické ze všech doktrín. Vždyť co si můžete vzít do života z kázání, které zdůrazňuje Boží trojjedinost? Snad alespoň vnitřně, pokud ne navenek, vás to přiměje k pokornému uctívání na kolenou, že tento Bůh, jehož podstata je tak nevystihnutelná, tak nepochopitelná pro moji duševní matematiku, vyhledává obecenství s námi!

Někdy si říkám, jestli ve skutečnosti právě toto selhání nedovedlo církve k tomu, že věří, když jim „církevní analytici“ a jim podobní tvrdí, že „to, co váš sbor dělá nejlépe, je uctívání ... skupinky, tak na tom potřebujete zapracovat...“ Nehraničí to s rouháním? (Nehraničí? Jistě je jen Jeden, kdo může hodnotit kvalitu našeho uctívání. Tento přístup zaměňuje estetiku s uctíváním.)

Z Janova evangelia vyplývá, že našemu Pánu nejvíce leželo během posledních hodin s Jeho učedníky na srdci, abych jim pomohl pochopit, že Boží existence jako Trojice je srdcem toho, co způsobuje, že je evangelium vůbec možné a skutečné a že právě naše poznání Jeho osoby v tomto ohledu vytváří mízu života víry (srovnej Jan 13-17). Myslete na to, když čtete Pavla, a bude vám jasné, jak hluboce je do osnovy a do útků jeho evangelia vetkáno jeho porozumění Otci, Synu a Duchu svatému.

Naši lidé potřebují vědět, že jejich společenství je skrze Ducha s Otcem a Jeho Synem Ježíšem Kristem. Dozvědí se to z mého kázání?

5. Používejte fantazii

Není to v rozporu s předcházejícími poznámkami, že na pravdu o Trojici by se nemělo nahlížet jako na spekulativní metafyziku? Ne. Spíše to prostě vyjadřuje, co mistři kázání v průběhu staletí buď otevřeně napsali, nebo alespoň příkladem naznačili. Všechna dobrá kázání vyžadují fantazii. Žádnému z velkých kazatelů fantazie nechyběla. Možná bychom mohli zajít až tak daleko a tvrdit, že jsme přímo nabádáni milovat Hospodina, našeho Boha, celou... myslí... a naše bližní jako sami sebe.

Písmo samo naznačuje, že existuje mnoho různých druhů fantazie – a proto různé žánry, ve kterých je Boží slovo napsáno (poezie, historické vyprávění, dialog, monolog, dějiny, zjevení atd.) Žádní dva bibličtí autoři neměli stejnou fantazii. Je například nepravděpodobné, že by Ezechiel mohl sepsat Přísloví.

Co myslíme „fantazií“? Slovníky předkládají řadu definic. Všem společná se zdá být schopnost „myslet vně sebe samotného“, „být schopen vidět nebo vymyslet stejnou věc jiným způsobem“. V některých definicích se vyskytují různé významy, jako třeba schopnost něco vymyslet, prokazovat nápaditost, kreativní síla myšlení.

Fantazie v rámci kázání znamená být schopen porozumět pravdě dostatečně na to, abych ji mohl přeložit nebo převést do jiného druhu jazyka nebo hudebního klíče, a prezentovat tuto stejnou pravdu způsobem, který ostatním umožní ji uvidět, pochopit její důležitost, pocítit její moc – dokázat to způsobem, který se dostane pod kůži, rozbije překážky, zmocní se mysli, vůle a citů tak, že lidé nejenže porozumí vyřčenému slovu, ale budou vnímat jeho pravdu a moc.

Luther toto prováděl velkým dramatickým nábojem své řeči. Whitefield k tomu používal dramatické výrazy (přeháněl to, jak si někteří myslí). Také Kalvín – možná to překvapí – to prováděl jazykem života nezvykle srostlého s Ženevou, kterým se vyjadřoval. A tak – Luther a jeho ohromující osobnost, dramatický kazatel s Whitefieldovým hlasovým obdarováním a schopností vyprávět příběhy (nezmínil se snad David Garrick, že by dal všechno za schopnost říct „Mezopotámie“ způsobem, jakým to dělal George Whitefield?), velmi učený, skromný, zdráhavý kazatel – všichni používali fantazii, i když každý svým způsobem. Zacházeli s Božím slovem tak, aby mohlo vstoupit do světa jejich posluchačů, obrátit je a poučit.

Jaké tajemství se za tím skrývá? Jistě je to nutnost naučit se kázat slovo sám sobě, převést ho z jeho kontextu do svého kontextu, aplikovat konkrétní pravdu, která z historického pohledu ovlivnila životy jiných, do reality našich životů. Proto staří mistři prohlašovali, že mocné kázání vyšlo z jejich úst jen tehdy, když nejprve zasáhlo svou mocí jejich vlastní srdce.

Což nás vede od pátého přikázání zpátky na začátek. Kázat takovým způsobem budeme jen tehdy, když se ponoříme do Písma. Právě tady je rozdíl mezi kázáním, které je o Bibli a o jejím poselství, a kázáním, které vychází přímo z Bible a nese prsten autentičnosti a autority slov „tak praví Pán“.

Toto je jistě vhodný okamžik k uzavření „první desky“ Přikázání pro kazatele. Nyní je čas nechat se prosáknout Písmem a připravit se na „druhou desku“.

http://thegospelcoalition.org/themelios

Překlad Julie Petrecká

Pokračování naleznete zde.