• …abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě,…

Církev je Boží lid, jsou to vyvolení, kteří slouží svému králi kněžskou službou (1 Pt 2,9a). Jsou to lidé, nikoliv budovy nebo organizace, jednotlivci, kteří tvoří svatý národ a kteří jsou jedinečným Božím vlastnictvím.

Je to lid, který patří Bohu. Církev jsou jednotlivci, kteří nepatří sami sobě, ale mají vlastníka, a podle toho vypadá jejich život. Tito jednotlivci jsou povoláni k tomu, aby hlásali:

• …mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1 Pt 2,9b)

Určitě jste si už v životě položili otázku, proč je tak málo křesťanů, kteří jsou věrní tomuto slovu a naplňují cíl, ke kterému je jejich Pán povolal. Abychom si na ni mohli odpovědět, musíme rozumět dvěma věcem, které mohou být příčinou tohoto stavu:

Za prvé je to identita křesťanů – mnoho lidí o sobě prohlašuje, že jsou křesťané, ale myslí si to o sobě např. proto, že chodí do církve, nebo proto, že byli pokřtěni, nebo proto, že byli jako křesťané vychováni. Pokud se ovšem nesetkali s Bohem a jejich jistota není zakotvena jedině v Něm a v jedinečném díle Ježíše Krista a pokud nestojí na tom, že byli samotným Bohem vybráni jako kněží a odděleni jako svatí, nemohou naplňovat úkol, ke kterému Pán povolal svou církev – nejsou totiž křesťané.

Za druhé je to nezralost křesťanů. Jsou lidé, kteří se sice nově narodili z Božího Ducha, ale nevědí, že jejich cílem je žít pro Boží slávu. Možná i tuší, k čemu byli povoláni, ale nevědí, jakým způsobem to mají ve svém životě naplnit. Jenom pomalu a obtížně rostou v porozumění Božímu plánu, který jim zjevuje Písmo, protože toto porozumění je vytlačováno jejich vlastními představami nebo představami jejich vedoucích či jejich denominace.

Díky Bohu nejsme odkázáni na své vlastní představy o církvi, protože existuje něco, čím se můžeme řídit. Apoštol Pavel napsal Timoteovi:

• Toto ti píšu pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy. (1 Tm 3,15)

Bůh nechce nechat své milované – svou církev – bez pomoci. Prostřednictvím Pavla nám dává vědět, že Jeho vůlí je, aby služebníci věděli, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev. Boží slovo je dostatečné k tomu, abychom podle něj mohli růst v poznání Pána i v porozumění tomu, co je to církev.

Jak bude tedy vypadat církev, která buduje věřící a pomáhá jim naplňovat jejich poslání? Dobrou odpověď najdeme ve Skutcích 2,36–47.

Základ církve

To první, co je vyjádřeno ve verši 36, je základ, na němž je církev postavena:

• Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem. (Sk 2,36)

Petr ve svém kázání pokládá základní kámen církve. Slovy apoštola Pavla:

• Nikdo nemůže položit jiný základ mimo ten, který je již položen, a to je Ježíš Kristus. (1 K 3,11)

Petr zvěstuje Krista. Používá k tomu Boží slovo – vykládá Starý zákon, mluví o životě Ježíše Krista, o Jeho smrti a zmrtvýchvstání, o vyvýšení Krista. Boží slovo je základem Petrova kázání a centrem je Ježíš Kristus. Jeho slova jsou velice přímá a adresná. Nelechtá uši svých posluchačů, ale předkládá jim jasné pravdy z Božího slova – pravdu o Ježíši a Jeho vyvýšení a pravdu o lidském hříchu: To je ten Ježíš, kterého vy jste ukřižovali! Neuhýbá před hříchem, ale konfrontuje ho Božím slovem.

Boží slovo je meč Ducha Svatého, proto můžeme vidět velké věci, které následují:

• Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ (Sk 2,37)

Je fascinující sledovat, jak zde Duch Boží jedná. Petr nedělá žádné mohutné výzvy, nehraje na city, ale jednoduše předkládá pravdu. A sami posluchači přicházejí s výzvou! To bylo skutečné dílo Božího Ducha.

Pohnutí srdcem, zasažení srdce – to je nádherný popis práce Ducha svatého. Tito lidé pochopili svou vzpouru proti Bohu, která je podstatou našeho hříchu, a chtěli s tím něco udělat.

Petr už měl jednu nedávnou zkušenost s tím, jak někoho zasáhnout – než byl Ježíš zatčen v zahradě Getsemane, vytáhl meč a zasáhl sluhu velekněze (J 18,10). Petr tehdy jednal tělesně a použil všechnu svou fyzickou sílu na to, aby zasáhl ucho jediného člověka. Po vzkříšení Ježíše a vylití Ducha svatého vidíme Petra, jak v moci Ducha svatého bere to nejlepší, co nám Bůh dává – duchovní meč, jímž je slovo Boží, a tímto mečem zasahuje nejenom uši, ale především srdce celých zástupů.

Když Bůh začne pracovat v srdci člověka, začne ho přitahovat ke Spasiteli. Tehdy člověk porozumí své ztracenosti před Bohem a – stejně jako Židé v Jeruzalémě – začne volat: „Co mám dělat?“

• Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ (Sk 2,38–39)

Petr musel být ohromen tím, jak Bůh v této situaci jednal. Místo, aby ho kvůli Ježíši ukamenovali, vyjádřily tisíce lidí svou víru v Ježíše jako Pána a Spasitele.

Čiňte pokání a dejte se pokřtít – to byla odpověď na jejich otázku. V srdcích posluchačů mocně působil Bůh, jejich srdce byla obnovena Duchem Božím skrze kázání Božího slova, a proto je Petr vybízí k dalším krokům.

Všimněte si, že Petr mluví o pokání. Pokání není jenom pocit viny, vědomí usvědčení z hříchu nebo zkroušenost. Činit pokání znamená změnit své smýšlení nebo směr. Je to především změna postoje mysli ohledně Ježíše Krista. Zatímco dříve jsem Krista odmítal a nechtěl jsem ho znát jako Pána, který má nárok na můj život, ani jako Spasitele, který je jediná cesta k záchraně před Božím hněvem, nyní je pro mě Kristus tím nejdůležitějším v mém životě.

Mnoho lidí dnes nedoporučuje používat slovo pokání. Je prý zastaralé a nesrozumitelné a vzbuzuje pocity viny. Způsobí, že lidé už do našeho sboru znovu nepřijdou. Přesto je pokání jednou z podstatných součástí evangelia. Evangelium bez pokání je falešné evangelium. Takové evangelium může vyznávat Ježíše a nazývat Ho Pánem, pokud však chybí pokání, lidé nebudou zachráněni a zemřou ve svém hříchu.

Jan Křtitel kázal:

• Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. (Mt 3,2)

Když začal kázat Ježíš, volal:

• Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. (Mt 4,17)

Když nyní začal kázat Petr, volá lidi k pokání!

S pokáním souvisí ještě další věc, o kte­ré zde Petr mluví – zaslíbení Ducha svatého. Zaslíbení, které platí pro každého, koho Pán povolá. Není určeno jenom pro Židy nebo pro nějakou úzkou skupinu lidí. Každý, koho Bůh povolal, byl ospravedlněn (Ř 8,28–30) a přijal také zaslíbený dar – totiž Ducha svatého, jímž jsme zapečetěni (Ef 1,13), který nás vekřtil do těla Kristova, do církve (1 K 12,13), který nám dal nové srdce a novou mysl.

Petrovo kázání zde ovšem ještě nekončí, ačkoliv Lukáš nám už předkládá jenom určitou zkratku:

• A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ (Sk 2,40)

Petr pokračoval a vyzýval každého v zástupu, aby přišel k Ježíši v pokání a poddanosti. Každá generace, která se v pokoře a v pokání nepodřídí Kristu, je zvrácenou generací.

Nové společenství

Nové stvoření potřebuje nové prostředí. Znovuzrozený člověk je vytržen z této zvrácené generace a přenesen do nového společenství. Toto společenství je nové ve všech ohledech, především co se týče nového života. Duchem svatým obnovený člověk se už nechce vracet do společenství starého.

• Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. (Sk 2,41)

Den letnic byl dnem veliké žně. Okolo tří tisíc se toho dne dalo pokřtít a připojilo se k církvi. To je veliké dílo Boží.

V tomto verši můžeme vidět jistou posloupnost: Nejprve jsou zde lidé, kteří ochotně přijali Petrova slova. Byli to lidé, kteří se řídili Božím slovem – podřídili mu svůj život. Ochotně (viz B21) ho přijali a jednali podle něj. Proto se také dali pokřtít na důkaz svého ztotožnění s Ježíšem Kristem. Ztotožnili se s Jeho smrtí a ztotožnili se s Jeho vzkříšením k novému životu. To je význam křesťanského křtu. Křtu, který je vyznáním víry v Ježíše Krista.

Tito lidé však nezůstali jenom u toho, že činili pokání a dali se pokřtít. Porozuměli dobře své nově nalezené víře a připojili se k místní církvi. Stali se součástí nového společenství – připojili se k oněm 120 učedníkům, kteří zde byli předtím.

V první církvi nebyli žádní formální křesťané. Nebyli tu ani žádní nezávislí křesťané (sólisté, kteří by svou víru vyznávali sami, doma, bez společenství Božího lidu). Všichni, kdo uvěřili, se připojili k církvi a následující verše nám ukazují, co to znamenalo v praxi.

• Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. (Sk 2,42)

Hned první věc, která by nás měla zastavit, jsou slova „vytrvale poslouchali“ (zůstávali – viz K, B21, ČSP). Připojili se a zůstávali. Nebyli to lidé, kteří by se připojili a zase se odpojili. Tito lidé zůstávali. To je znakem skutečných křesťanů – stojí pevně a vytrvale.

V čem máme tak pevně stát? Jaké jsou znaky opravdových učedníků Ježíše Krista? Jak vypadá nádherná církev Kristova? Jsou zde čtyři věci, ve kterých tito noví věřící zůstávali:

Za prvé zůstávali v učení apoštolském. Je zde použito slovo DIDACHÉ, vyučování, učení, doktrína. Tito lidé neměli odpor k učení, nebyli to lidé, kteří by odmítali Boží slovo. Oni v něm zůstávali. Každý den. To nebylo nic výjimečného. Měli hlad po Božím slově. Podobně jako všichni nově zrození věřící:

• …a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; (1 Pt 2,2)

Nikdy se nenabažili slyšení Božího slova. Nikdy neřekli, že to stačí, že už toho bylo moc, že to je moc složité nebo moc dlouhé, jak to můžete slyšet od řady lidí, kteří dnes navštěvují církve a prohlašují o sobě, že jsou křesťané. 

Slovo bylo skutečně jejich pokrmem. Ale nebylo to to jediné, na čem stál jejich křesťanský život.

Tou druhou věcí bylo zůstávání ve společenství. Je smutné vidět, kolik křesťanů si dnes myslí, že mohou žít plnohodnotný křesťanský život mimo společenství. A mluvíme-li o společenství, máme tím na mysli konkrétní místní církev – nemusí jít nutně o zavedenou a státem registrovanou denominaci – církev, to jsou nejméně dva učedníci Ježíše Krista, kteří se vědomě rozhodli, že se budou společně podřizovat Božím nařízením. Společenství se vyznačuje úzkými vztahy mezi lidmi, které jsou založeny na Kristu. Takové vztahy znamenají vydat se druhému člověku, znamenají závazek, sounáležitost, vědomí společné identity.

• Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,24–25)

Třetí věcí, o níž čteme, je lámání chleba. Tento velmi specifický výraz najdeme pouze u Lukáše. Ukazuje na lámání chleba v souvislosti s Ježíšovou obětí na kříži. Ukazuje na Večeři Páně. Jako věřící se máme soustředit na Kristův kříž. On musí být v centru. Uplynulo jen padesát dní od ukřižování, přesto si věřící v Jeruzalémě chtěli stále připomínat Kristův kříž. Oč více to musíme dělat my, kteří jsme od této události vzdáleni dva tisíce let!

Tím posledním, co stojí v základech kvalitního křesťanského života, je modlitba, společná modlitba. Učedníci se deset dní modlili, potom Petr jednou kázal, a byly zde tři tisíce obrácených. Je smutné, jak často se dnes tento pořádek obrací – není potom divu, že po jedné modlitbě a deseti dnech aktivit zde není žádný obrácený.

Církev ze Skutků je církev, která se modlí. To je charakteristickou známkou živé církve. Společná modlitba začíná doma, v modlitební komůrce, poté se ale přelévá do společenství. Když apoštolům zakázali mluvit o Kristu, svolali církev a modlili se (Sk 3,23–31). Když byl Petr ve vězení a čekal na popravu, církev se modlila (Sk 12,5), když církev vysílala misionáře, modlila se (Sk 13,3).

Všude tam, kde se církev společně modlí, bude Bůh jednat. A všude tam, kde Bůh jedná, zcela jistě najdete církev, která se modlí.

• Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. (Sk 2,43)

Všechno, co zde čteme o Boží moci a slávě, rostlo na základech, které byly položeny ve Slově Božím, ve společenství, v připomínání si Ježíšova díla na kříži a v modlitbách.

Působila zde zjevná Boží moc, proto každou duši zachvátila bázeň, a proto se skrze apoštoly dělo mnoho zázraků. Bůh dosvědčuje své slovo projevy své moci, a lidé jsou ohromeni velikostí Boží. Zdá se dokonce, že tato bázeň se netýká jen věřících, ale všech lidí v Jeruzalémě. Bylo to něco velikého, co Bůh dává ze své milosti.

• Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. (Sk 2,44–45)

Tito lidé nebyli první komunisté! Na rozdíl od nich totiž tito první křesťané jednali dobrovolně, ochotně, radostně, a především – toto jejich jednání bylo cele dílem Božího Ducha.

V průběhu dvou tisíc let křesťanství se našlo mnoho lidí, kteří se odvolávali na tento text a volali po společném životě, po životě v křesťanské komunitě. Musíme však být velmi pečliví a dobře číst Boží slovo. Když se podíváme do následujícího verše, uvidíme, že ne všichni prodali své domy, ale že se u některých lidí scházela církev. Někteří lidé si své domy nechali. Když v páté kapitole čteme o Ananiášovi a Safiře, vidíme, že Petr je nekárá kvůli tomu, že si něco z prodeje svého majetku nechali, ale proto, že podváděli a zatajili část svého zisku – chtěli se tak udělat lepšími v očích druhých a zároveň nechtěli nést celou váhu věci.

Bůh nám nezakazuje soukromé vlastnictví, ale učí nás být dobrými správci toho, co máme. V Božím lidu není místo pro sebestředný individualismus. Tragédií církve potom vždy bylo a je, že dovoluje některým lidem (hlavně falešným učitelům – viz 2 Pt 2,3; Tt 1,10–11), aby z ní těžili.

Zde však vidíme křesťany, kteří toužili po samotném Bohu, po Jeho lidu a Kristově přítomnosti uprostřed něj, takže se jejich majetek pro ně stal druhořadým.

Kromě silné touhy po společenství zde můžeme vidět také církev, která se stará. Patří do ní křesťané, kteří jsou ochotní hodně obětovat:

• Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry. (Ga 6,2–10)

V této době, kdy se mnozí křesťané v naší zemi nechtějí postarat ani o své vlastní pastýře a chtějí, aby se o ně postaral stát, je toto slovo nanejvýš aktuální. Vždyť je to skutečná výsada všech znovuzrozených křesťanů a každý by ji měl využívat naplno.

Mějte otevřené srdce tam, kde vidíte potřebu. Ale dělejte to s moudrostí, aby vás Bůh nazval dobrými správci toho, co vám svěřil. Pamatujte na to, že když budete jednat s otevřeným srdcem a štědrou rukou, Bůh se oslaví.

• Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Sk 2,46–47)

Vidíme pevné společenství věřících, které veřejně i v soukromí uctívá Pána. Jeho součástí jsou lidé naplnění radostí z Pána. Jsou to lidé, kteří jsou milí všemu lidu. A to je veliké svědectví. Takoví křesťané celým svým životem – nejenom svými ústy – vydávají svědectví o Kristu a zvěstují veliké věci o Tom, který nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

– jk –