Před osmnácti stoletími nás apoštol Pavel předem varoval, že „přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním“ (2Tm 4,3). Přirozený člověk nenávidí evangelium a všechny jeho charakteristické doktríny – a libuje si v jakékoli prázdné výmluvě, jen aby ho mohl odmítnout.

Prostou pravdou je, že kořen veškerého zla vězí v padlé přirozenosti člověka a v jeho hluboko zabydlené nevíře v neomylné Boží Slovo. Obávám se, že si ani nedokážeme představit, jak je na světě málo spásné víry a jak málo lidí opravdu cele věří biblickým pravdám.

Někdo je pyšný – křesťanství a jeho stěžejní učení se mu nelíbí, protože nezanechávají žádný prostor pro jeho chloubu.

Někdo jiný je zase líný a netečný – stěžejní křesťanské učení mu nevoní, protože v něm vyvolává nepříjemné myšlenky a ponouká ho k tomu, aby zkoumal sám sebe a vyvíjel nějaké mentální úsilí.

Někdo další je zase hrubě neinformovaný – domnívá se, že všechny stěžejní doktríny jsou prostě jenom slova a jména a že vůbec nezáleží na tom, čemu kdo věří.

Pak jsou lidé naprosto světští – od stěžejního učení raději dají ruce pryč, protože jim odsuzuje jejich milovaný svět.

Ale ať už se to s člověkem má tak či onak, jsem přesvědčen, že příčinou celé této spouště je „prvotní hřích“. A konečným výsledkem je, že obrovské množství lidí hltavě spolkne tu zdánlivě novátorskou myšlenku, že na učení vlastně moc nezáleží. Tento názor totiž lidem skýtá vhodnou výmluvu pro jejich hříchy.

Důsledky této v dnešní době velmi rozšířené averze vůči učení jsou velice závažné. Ať už si to chceme přiznat nebo ne, jedná se o epidemii, která páchá rozsáhlé škody. Prakticky nám  v náboženství utváří, podporuje a vyživuje nesmírně bující nestálost a vratkost.  V místních církvích tak vzniká něco, čemu si troufám říct, smím-li si dovolit tento novotvar, medúzovité křesťanství, tedy křesťanství bez kostí, bez svalů a bez moci.

Taková medúza, jak asi ví každý, kdo se vyskytl na nějaký čas u moře, je docela hezká a elegantní věc, která se vznáší v moři a stahuje se a roztahuje jako takový malý, rozkošný, průhledný deštníček. A přece není ta stejná medúza, když ji moře vyvrhne na pobřeží, nic jiného než pouhá bezmocná hrouda čehosi bez jakékoli schopnosti pohybu, sebeobrany nebo sebezáchovy.

Ach běda! Vždyť to je živoucí příklad toho, co povětšinou vidíme v dnešním náboženství, jehož vůdčím principem je: „Žádné dogma, žádné jasné zásady, žádné pozitivní učení.“

Máme tu stovky medúzovitých duchovních, kteří, jak se zdá, nemají v těle svého duchovního života ani jedinou kostičku. Nezastávají žádné pevné názory – nehlásí se k žádné názorové škole a nekloní se na žádnou stranu. Natolik se obávají „extrémních názorů“, že vlastně vůbec žádný názor nemají.

Máme tu tisíce medúzovitých kázání, která zní z kazatelen každým rokem – kázání bez jediného hrotu či jakéhokoli ostří. Jsou hladká jako kulečníkové koule – neprobudí žádného hříšníka a nezbudují nikoho ze svatých.

Máme tu celé legie medúzovitých mladých lidí, kteří se právě vyklubali z našich seminářů, vyzbrojeni několika málo útržky z filozofie z druhé ruky, a tito si myslí, že známkou chytrosti a intelektuálnosti je, když člověk v náboženství nemá ohledně ničeho nijak vyhraněný názor, a jsou tak naprosto neschopni srovnat si v hlavě, co je to vlastně křesťanská pravda. Jejich pyšná srdce se nespokojí s pravdami, které uspokojovaly zbožné muže a ženy minulých let. Jejich jediným vyznáním je jakýsi „cokolivismus“. Věří prakticky všemu – a nemají jistotu ani naději naprosto v ničem!

A v neposlední řadě tu máme celé myriády medúzovitých uctívačů – ctihodných lidí, kteří pravidelně docházejí do církve, a přitom nemají žádné jasné a ucelené názory ohledně ani jediného teologického problému. Nedokáží od sebe rozlišit odlišné věci o nic víc, než dokáží barvoslepí lidé od sebe rozlišit barvy. Myslí si, že:

• všichni mají pravdu – a nikdo se nemýlí,
• všechno je pravda – a nic není lež,
• všechna kázání jsou dobrá – a žádná špatná,
• každý služebník je způsobilý – a nikdo neslouží špatně.

Takoví lidé jsou „jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení!“ (Ef 4,14). Často se nechávají unést jakýmkoli novým vzrušujícím prožitkem anebo hnutím, které oslovuje smysly. Vždycky nadšeně přijímají všechno nové, protože nikdy opravdu nepřijali za své staré pravdy Písma.

(„Důležitost dogmatu“, 1900)